★ Cože? Já tě neslyším!

20. března 2017 v 17:34 | opY |  ★ Pan T
Sobotní ráno si mě vyhmátl sám primář. Prohlédl mé uši a očividně netušil, co se mnou. Popsala jsem mu, co mám za problémy, ale když jsem svůj příběh dokončila, všimla jsem si, že se cynicky ušklíbá. Začala jsem větřit, že je něco špatně. Bavil se se mnou tónem, jak když jsem úplně blbá. Jeho arogantní, pochybovačný humor mi začal startovat adrenalin v krvi. Pak se zaměřil na můj piercing v nosu a jazyce. Řekl mi, abych ze sebe udělala holku a vyndala si ty dráty. Pálila mě odpověď, že mi je jeho subjektivní názor u zadku. I kdybych nosila na hlavě pošlého krtka, udělá s tím prd. Pak se mě zeptal, jestli mám děti a jestli jako to jsou nějací parchanti. Vyjekla jsem: "Co prosím?!" a on se začal zubit a vysvětlovat, jako jestli dítě nějak víc zlobí. Od této chvíle se mi vrátilo mé staré já - ta bytost ve mně byla najednou tvrdá, jako socha, která se nedá jen tak rozhodit. A k tomu jsem nasadila moje vykulený oči, povytažený obočí, pochybovačný výraz a úšklebek na rtech. To je přesně moje gesto, když si o někom myslím, že je kretén a přešláp hranici. Moje řeč pak automaticky přechází do sarkastického, velice jízlivého tónu. Primář asi vytušil dění a pohotově houkl na sestru:

"Dejte jí na víkend Neurol a Béčko do prdele. Ten druhej Neurol si vezme v neděli a v pondělí napíšeme propouštěcí zprávu."
Sestra mi dala do ruky plastové víčko s práškem a vodu. Měla jsem chuť mu tohle chrstnout do xichtu, ale místo toho jsem poděkovala a důstojně odešla. Prášky jsem hodila do koše. Jela jsem za sestrou na kafe, abych jí vše přetlumočila, co se vlastně dělo. Když mě viděla, tak pronesla, že je na mně vidět, že jsem nadopovaná.

Zahájila jsem detox a začala sbírat informace. Radila jsem se v lékárně, co místo Betasercu, který mi nedělá dobře, mám brát. Alternativa je - Tebokan, přírodní lék z ginkga. Pročetla jsem forum na itinnitus.cz, přečetla jsem si diskuzi na Facebooku. Musím si najít cestu sama.

I přes to, že jsem v sobotu neměla jediný prášek, se mi večer udělalo stejně nevolno, jako když jsem byla po kapačkách. Svaly mě hrozně bolely, stáhlo se mi hrdlo a žaludek se mi houpal, jak na vodě. Začala jsem se strašlivě potit a nemohla jsem dodýchat. Hlava mi šla úplně šejdrem. Trvalo to jen chvilku, asi pět minut a byl klid. V neděli a dnes, tedy v pondělí, už jsem tohle neměla.

Dnešní audiotest ukázal úplně stejný výsledek, jako v pátek sedmnáctého, kdy jsem byla napumpovaná vším možným, a taky v pátek desátého, kdy mi audio dělali poprvé. Od sedmnáctého jsem už nic nebrala. Celý víkend jsem dostávala šílené chutě na zeleninové saláty a ovoce. Dnes se cítím moc dobře, vyjma těch motolic. Pan T mě moc neotravuje, i když ho vnímám, tak mi nevadí. Plán je takový, že do konce března proběhnou rehabilitace, v dubnu magnetická resonance. A dál? To netuším ani já, ani doktoři. Můžu se jen učit se s tím žít.

Když sedím v místnosti a bavím se s více lidmi, pomáhá mi zacpat si zdravé ucho takovou tou silikonovou násadkou na sluchátka do uší. Neutěsní mi ucho úplně, protože má vprostřed díru, ale zároveň slyším tak akorát. Sluchátka s hudbou jsou vůbec báječná věc. Hlavně venku. Všímám si, že je pro mě horší jet ulicí jen tak, než když mám sluchátka. Moje oči mi nahrazují sluch - když jsem se dnes zastavila na ulici, ohlédla jsem se za sebe, jestli za mnou někdo nejde. Neslyšela bych totiž něčí kroky za sebou ani bez sluchátek. Tělo už si na to zřejmě zvyklo.

Po večerech mě doprovází nikdy neutichající šumění v levém uchu, s lehkým pískáním, které občas skáče do různých výšin. A v pravém uchu, za absolutního ticha, vzniká sarkastická halucinace. Už chápu tu tinnitářskou větu: Co bych dala za to, kdybych slyšela ticho!


Někdo má v uchu cikády, někdo turbínu.

Já mám pana T. A ten začíná rozhovor svou uvítácí větou: Cože? Já tě neslyším!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama