Březen 2017

★ Cože? Já tě neslyším!

20. března 2017 v 17:34 | opY |  ★ Pan T
Sobotní ráno si mě vyhmátl sám primář. Prohlédl mé uši a očividně netušil, co se mnou. Popsala jsem mu, co mám za problémy, ale když jsem svůj příběh dokončila, všimla jsem si, že se cynicky ušklíbá. Začala jsem větřit, že je něco špatně. Bavil se se mnou tónem, jak když jsem úplně blbá. Jeho arogantní, pochybovačný humor mi začal startovat adrenalin v krvi. Pak se zaměřil na můj piercing v nosu a jazyce. Řekl mi, abych ze sebe udělala holku a vyndala si ty dráty. Pálila mě odpověď, že mi je jeho subjektivní názor u zadku. I kdybych nosila na hlavě pošlého krtka, udělá s tím prd. Pak se mě zeptal, jestli mám děti a jestli jako to jsou nějací parchanti. Vyjekla jsem: "Co prosím?!" a on se začal zubit a vysvětlovat, jako jestli dítě nějak víc zlobí. Od této chvíle se mi vrátilo mé staré já - ta bytost ve mně byla najednou tvrdá, jako socha, která se nedá jen tak rozhodit. A k tomu jsem nasadila moje vykulený oči, povytažený obočí, pochybovačný výraz a úšklebek na rtech. To je přesně moje gesto, když si o někom myslím, že je kretén a přešláp hranici. Moje řeč pak automaticky přechází do sarkastického, velice jízlivého tónu. Primář asi vytušil dění a pohotově houkl na sestru:

"Dejte jí na víkend Neurol a Béčko do prdele. Ten druhej Neurol si vezme v neděli a v pondělí napíšeme propouštěcí zprávu."
Sestra mi dala do ruky plastové víčko s práškem a vodu. Měla jsem chuť mu tohle chrstnout do xichtu, ale místo toho jsem poděkovala a důstojně odešla. Prášky jsem hodila do koše. Jela jsem za sestrou na kafe, abych jí vše přetlumočila, co se vlastně dělo. Když mě viděla, tak pronesla, že je na mně vidět, že jsem nadopovaná.

Zahájila jsem detox a začala sbírat informace. Radila jsem se v lékárně, co místo Betasercu, který mi nedělá dobře, mám brát. Alternativa je - Tebokan, přírodní lék z ginkga. Pročetla jsem forum na itinnitus.cz, přečetla jsem si diskuzi na Facebooku. Musím si najít cestu sama.

I přes to, že jsem v sobotu neměla jediný prášek, se mi večer udělalo stejně nevolno, jako když jsem byla po kapačkách. Svaly mě hrozně bolely, stáhlo se mi hrdlo a žaludek se mi houpal, jak na vodě. Začala jsem se strašlivě potit a nemohla jsem dodýchat. Hlava mi šla úplně šejdrem. Trvalo to jen chvilku, asi pět minut a byl klid. V neděli a dnes, tedy v pondělí, už jsem tohle neměla.

Dnešní audiotest ukázal úplně stejný výsledek, jako v pátek sedmnáctého, kdy jsem byla napumpovaná vším možným, a taky v pátek desátého, kdy mi audio dělali poprvé. Od sedmnáctého jsem už nic nebrala. Celý víkend jsem dostávala šílené chutě na zeleninové saláty a ovoce. Dnes se cítím moc dobře, vyjma těch motolic. Pan T mě moc neotravuje, i když ho vnímám, tak mi nevadí. Plán je takový, že do konce března proběhnou rehabilitace, v dubnu magnetická resonance. A dál? To netuším ani já, ani doktoři. Můžu se jen učit se s tím žít.

Když sedím v místnosti a bavím se s více lidmi, pomáhá mi zacpat si zdravé ucho takovou tou silikonovou násadkou na sluchátka do uší. Neutěsní mi ucho úplně, protože má vprostřed díru, ale zároveň slyším tak akorát. Sluchátka s hudbou jsou vůbec báječná věc. Hlavně venku. Všímám si, že je pro mě horší jet ulicí jen tak, než když mám sluchátka. Moje oči mi nahrazují sluch - když jsem se dnes zastavila na ulici, ohlédla jsem se za sebe, jestli za mnou někdo nejde. Neslyšela bych totiž něčí kroky za sebou ani bez sluchátek. Tělo už si na to zřejmě zvyklo.

Po večerech mě doprovází nikdy neutichající šumění v levém uchu, s lehkým pískáním, které občas skáče do různých výšin. A v pravém uchu, za absolutního ticha, vzniká sarkastická halucinace. Už chápu tu tinnitářskou větu: Co bych dala za to, kdybych slyšela ticho!


Někdo má v uchu cikády, někdo turbínu.

Já mám pana T. A ten začíná rozhovor svou uvítácí větou: Cože? Já tě neslyším!

★ Pan T přichází - pokračování

20. března 2017 v 16:12 | opY |  ★ Pan T
V pátek odpoledne, když jsem byla schopná se zvednout z postele po tom šíleném dni, jsem přišla na sesternu. Oznámila jsem jim, že tuhle léčbu končím, že už to nedám. Obě doktorky se do mě pustily - prý bych měla začít chodit na psychoterapii, protože mi infuze může zachránit život. Pak přišly k tomu, že mi před infuzí dají Neurol. Abyste věděli, nemám ráda odběry krve, ale dokážu to ustát, jenže tentokrát jsem chytala úplný psychostavy, když mě měli napíchnout. A s tím Neurolem jsem jim to vnukla vlastně já. Argumentovaly mi, že jsem přeci rodila a musela jsem mít kanylu. Ano, měla. Pár hodin a navíc ve stavu, ve kterým jsem sotva vnímala, co se se mnou děje, omámená hormony. Nakonec jsem si svou nevybojovala, byla jsem strašně měkká a vytřeli se mnou celý oddělení. Sobota ráno naklusat, sjedeme vás a prostě vykapete.

Přijela jsem domů naprosto zoufalá. Po celou dobu jsem sepisovala s kamarádkou, která na rozdíl ode mě, má větší zkušenosti z nemocnic a s léky, takže mi hodně pomáhala a dávala rady. Během psaní přišel panický záchvat. Začalo to pocením, neklidem, dostavily se myšlenky, že jsem na všechno úplně sama. Že já jsem ten blbeček, co nedělá, co mu doktoři říkají. Hrdlo se mi stáhlo a dech se stal trhaným, pak jsem se rozbrečela šíleným, zalykavým pláčem. Měla jsem strašný strach a myslela jsem si, že umřu. Už už jsem sahala po telefonu, že si zavolám záchranku, ale začala jsem se uklidňovat. Pak přišel ještě jeden, značně slabší. Tohle už nechci nikdy v životě zažít!

Rozhodla jsem se řídit instinktem a tím, co mi říkalo tělo. Tinnitářů je hodně, zvlášť těch, co mají trable s krční páteří. Narazila jsem i na rozhovor primářky Vydrové, co se na Tinnitus specializuje. V prvé řadě prý neordinuje tyto infuze těm, kteří mají prokazatelně blokovanou krční páteří. Oni to vědí už od pondělí ráno, že příčina je dost dobře v tomhle a stejně do mě dál perou neúčinnou kejdu, ze který je mi den ode dne hůř.

Další věcí jsou dohledané vedlejší účinky Prednisonu a Agapurinu:

Prednison: může se objevit zvýšený pocit hladu, zvýšení tělesné hmotnosti, zažívací obtíže jako nevolnost, zvracení, bolest v břiše, dále se může objevit měsíčkovitý obličej, nahromadění tuku na krku a trupu, akné, neklid, poruchy spánku, změny nálady, deprese nebo naopak povznesená dobrá nálada,
- Pocit hladu ano, paradoxně taky pocit na zvracení a parmenentně žaludek na vodě, opuchlý obličej, neklid, změny nálady, deprese a dobrá nálada - to splňuju docela dobře

Agapurin: Často (možnost výskytu u 1-10 ze 100 pacientů): se vyskytují zažívací potíže (nevolnost, zvracení, bolesti břicha, nadýmání a průjem)
Méně časté (může postihnout až 1 ze 100 lidí):
- točení hlavy, bolesti hlavy,
- rozmazané vidění,
- návaly - pocity horka a návalu krve do hlavy provázené zarudnutím v horní polovině těla a pocením.
- Tak možná za to moje břicho může i tenhle, každopádně točení a bolest hlavy, rozmazené vidění i návaly, to mě pronásledovalo celou dobu
A po tom všem si mám dát na uklidnění Neurol? Nikdy. Byla jsem připravená, že tenhle boj o moje zdraví v sobotu vyhraju já.

★ Pan T přichází

20. března 2017 v 15:42 | opY |  ★ Pan T
Dlouhá doba uplynula a já se opět vracím ke svému blogu, na který jsem nechávala volně a vědomě usazovat prach. Jako kdyby mi to tenkrát říkal: Však ty zase přilezeš, počkej!

No, tak jsem tady a mám závratnou novinku, o kterou se chci podělit. Sepsala jsem tento článek za absolutního vyčerpání, zmatení a snad i sjetá léky, ve dvě hodiny ráno:

Je úterý ráno 7.3.2017 a začíná běžný den. Jak jsem se posadila na posteli, zhoupl se mi tlak a zalehlo mi levé ucho. Začalo v něm šumět, sem tam i pískat. Nebrala jsem na to ohled, občas se mi to stalo, že mi na chvíli zalehlo a pak samo prostě odlehlo. Přisuzovala jsem to i tomu, že jsem ten den dostala menstruaci, při které běžně mám návaly a tlak mi lítá, jak na centrifuze.

Horší bylo, že se mi motala hlava. Jako kdybych měla v hlavě olověnou kuličku, která mě převáží a tu stranu, kam se pohnu. Pokud skloním hlavu, kulička se kutálí dopředu a táhne mě za sebou. Postavila jsem se do prostoru a dostala ránu, protože jsem byla úplně zmatená.

První den jsem tedy proležela. Druhý den jsem se motala taky, ale už podstatně méně, ale zalehlé ucho si furt žádalo mou pozornost. Ve čtvrtek 9.3. jsem se teda sebrala a navštívila soukromou ordinaci ORL lékařky. Vyšetřila mě, vše vypadalo dobře, až na ten šum. Tinnitus se tomu říká. Hned mě poslala na audio, abychom zjistily rozsah. A tím začal i kolotoč, ze kterýho jsem se musela vymanit, nebo bych skončila jako opravdový pacient.
V pátek 10.3. jsem šla do Krče. Vyšetřili mě a poslali na audio. Lékařka pro mě moc pozitivní zprávu neměla, na to levé ucho opravdu špatně slyším. Seběhla jsem tedy zpět do přízemí, abychom naplánovaly léčbu. Chtěli mě hned na příjem, ale to nešlo kvůli hlídání. Domluvily jsme se tedy na pondělí. Ještě v pátek jsem dostala dvě injekce - vitamín B a ještě jednu s kortikosteroidy. A na víkend Betaserc, Prednison a Agapurin. Dodatečně ještě Furol. Stihla jsem ještě odběry a rentgen krční páteře.

V pondělí přišel nástup ambulantně na infuze. Audio ukázalo mírné zlepšení, ale jen opravdu mírné. Určité tóniny prostě neslyším. Překonala jsem zavedení kanyly a dostala první kapačku. Po ní jsem byla docela dost oteklá a to hlavně na nohách a prstech na rukách. Skoro jsem je neohnula. Ale byla jsem pořád relativně dobrá, v pohodě. Betaserc mi zůstal, Prednison se snížil na jeden denně a Agapurin šel nitrožilně. Zároveň přišlo z rentgenu vyjádření, že moje krční páteř má blokové postavení a je tedy velká pravděpodobnost, že příčina je tam. Tak vyhlídka dobrá, říkala jsem si. Rehabilitace by mohly zabrat.

Druhý den jsem letěla znovu do nemocnice na infuze. Po kapačce mě začala kanyla trochu bolet, ale nebylo to nic nesnesitelného. Jsem omdlívací typ, takže když mi ten pátek dělali odběry, tak jsem se trošku odkrvila a napíchli to až napodruhý. Moje žíly umějí totiž mizet a pokud už nějakou někdo najde, tak okamžitě praskne. Ale furt jsem to dokázala nějak překonat.

Pojmenovala jsem svého nového mazlíčka pan T. Vím, že jak to jednou pojmenujete, už se toho nemůžete zbavit. Ale jelikož je součástí mého života, tak má na to jméno nárok.

Ve středu se začalo něco se mnou dít, ale naprosto neznalá jsem si myslela, že to jsem já, kdo si začíná vymýšlet kraviny. Kanyla už doopravdy bolela, tak mi jí vyndali. K mé smůle ale píchli novou do stejné ruky, jen jiná žíla, a tak se stalo, že mi i tuto další den vyndavali. Začala jsem mít hrozné deprese, ale úplně nepochopitelné. Pan T se po kapačkách rozjařil a hučel mi v hlavě celé odpoledne a ještě i část večera. Vše se vždycky uklidnilo až další den ráno. K tomu mi otekl obličej. Dostavila se zácpa, se kterou jsem bojovala a zbavila se jí tím, že jsem dost změnila jídelníček. Teď je zpátky. Mám břicho tvrdé, jsem oteklá, jak meloun. Když mi ve středu sestra napichovala kanylu, začala jsem úplně šílet. Šila jsem sebou na posteli, úplně bez sebekontroly. Dostala jsem se do stadia, kdy jsem ležela na posteli, klepala jsem se, že se otřásala i ta postel a chtělo se mi brečet. Na vše jsem upozornila lékaře, že mi začíná být špatně a začala jsem se pídit po alternativní léčbě. Prý to nelze.

Ve čtvrtek mi kanylu zase vyndali a už jen to, že na mne sestra sáhla, mě málem položilo. Rozdýchávala jsem to dobrých deset minut. Něco se v mém těle změnilo, ale kupodivu ne pan T. Měnila jsem se já. Deprese začaly nabírat obrátky a z mých vyhlídek na léčbu se stala noční můra. Ještě týden, říkala jsem si. Ale s průběhem čtvrtka jsem věděla, že to nedám, ani kdybych se postavila na hlavu. Bylo mi zle a taky se mi vrátily závratě, které od té doby nepřešly.

Mezitím jsem navštívila oční, vyšetřil mě neurolog a fyzioterapeutka. Nález od neurologa žádný nebyl, jen mě preventivně objednal na MR, aby měl jistotu. Tam jdu až v dubnu. Na očním vše dobré, jen prý zvýšený tlak, takže za měsíc jdu na kontrolu. Fyzioterapeutce se potvrdil rentgen, opravdu blok na krční páteři mám a bude potřeba rehabilitace.
Jenomže já padla do stavů podivné apatie, kterou střídá nevysvětlitelně dobrá nálada, hlavně tedy po ránu. Ráno mám náladu, že bych všechny objímala. Večer mám náladu, která se nedá ani popsat.


Vrcholným dnem byl pátek 18., kdy jsem se po dobu infuzí dostala úplný záchvat paniky. Přitom nebyl důvod - nebolelo to, nic mi nebylo. Snažila jsem se se zabavit - čtení, psaní, poslech, relax, ale nic nepomáhalo. Panika ve mně vzrůstala, jak obří had a taky vypukla naplno. Rozbrečela jsem se, rozklepala, udělalo se mi na zvracení. Tyhle záchvaty jsem toho dne prodělala ještě dva, doma a úplně bez důvodu. Měla jsem jít na první rehabko, ale nebyla jsem schopná se zvednout z postele. Infuze mi celá nedokapala, odpojili mě, ale ne proto, že jsem brečela, klepala se a chytala záchvaty, ale proto, že jsem měla být v jedenáct na rehabku. Byla jsem strašně vyřízená, unavená, ale spát jsem nemohla. Napila jsem se vody a málem jsem se utopila. Hrdlo se mi stáhlo tak, že jsem nic nepozřela. Byla jsem si už jistá, že takhle to dál nemůže jít.