★ Povídka o diskriminované nájemnici a rasistickém majiteli

5. května 2015 v 15:26 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
A máme tu zase jednu povídku ze společnosti, aneb jak to dneska vlastně chodí. Dneska si povíme příběh o tom, jak je o kejhák pronajímat byt našim menšinovým soudruhům. Zdá se, že mezi námi jsou stále lidé s růžovými brýlemi, kteří vidí jen to zrnko dobroty, ale flek špíny velice dobře přehlížejí.

Byl jednou jeden dům a v tom domě bylo hodně bytů. Dům byl pěkný, čistý, v chodbě to vonělo a každou neděli úklidová paní uklízela všechny společné prostory, včetně terasy, která je pro všechny společná. V domě bydleli jak nájemníci, tak v něm byly i kanceláře. Přestěhovali jsme se do toho domu v únoru a vše probíhalo normálně. A to i přes to, že lokalita není zrovna nejluxusnější a vyskytuje se tu větší množství diskriminovaných.

V srpnu toho roku se na naše patro nastěhovala nová rodina. Celkem mladá paní romského původu s dvěma dcerami. Jedné bylo sedm a druhé čtyři roky. Holky rychle zaznamenaly, že máme kočky. Ty volně chodily na terasu, slunily se. Měla jsem dveře pořád otevřené, protože se mi aspoň doma hýbal vzduch. Měli jsme podkrovní byt, takže přes léto tam bylo nezvladatelné horko. Ze začátku mi to nevadilo, holky si hrály venku a přicházely jen aby se podívaly na mé dvouměsíční miminko.

Jenže se to velice rychle změnilo. Kočky se asi po týdnu začaly stahovat domů, jakmile holky viděly. Nevím, co jim udělaly, ale od té doby utíkala i mladší kočka, ačkoliv byla velice nebojácná a přidrzlá. Takže holky začaly chodit k nám do bytu, garsoniéry, aby se podívaly na kočičky. Nemusím psát, že jsme o sebe docela dost zakopávali, navíc jsem se potřebovala starat o miminko. Vydržela jsem to pár dní a pak jsem musela nastavit nějaká pravidla, protože to začal být u nás průchoďák. Navíc mi přišlo, že za kočkama už tak nechodí, jako šmejdí po bytě. Evidentně se nudily, tak chodily k nám. Neměla jsem jim to za zlé, ale opravdu to takhle dál nešlo. I přes mé prosby a upozornění, že malý potřebuje spát, nakojit atd. nám bušily na dveře i šestkrát denně. Ne klepaly, bušily. Zaklepaly tak třikrát a pak začaly do dveří bušit. Přítel už začal být naštvaný, že se mu denně v bytě prohání cizí děti.

Jednou na mě zaklepala jejich máma. Sice pozdravila, ale oznámila mi, že se holky jdou podívat na kočky. Takovým tónem, že jako teď hned a dělej. Jelikož jsem velice háklivá na slova Prosím, Mohla bych, Děkuji, Nevadí vám atd., tak jsem okamžitě zježila srst. Oznámila jsem jí, že kočky si holky můžou prohlédnout na terase. Věděla jsem, že tímhle pro mě všechno končí a žádné návštěvy nepřijmu ani za zlaté prase. Kočky chodily ven dál, ale s holkama se bavit nechtěly.

Někdy v září jsem šla sebrat na terasu prádlo. Sousedčin sušák stál kousek dál a zaujaly mě na něm jedny ponožky. Byly to přesně ty barevné fusekle, které jsem si kdysi koupila u nás v práci. Dokonce měly i logo. Navíc obchod se v našem městě nenachází, takže bylo jasné, kde se tam ty fusky vzaly. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Přišlo mi to nad míru směšné krást někomu spodní prádlo, zároveň mě to ale nehorázně vytočilo. Ponožky jsem si vzala zpátky, sušák zandala do bytu a rozhodla se, že už ho ven nedám. Byly to sice jen pitomé ponožky, ale šlo o princip. Kolik nám toho asi zmizelo?

Navíc se v domě začaly objevovat divné existence. Před vchodem neustále postával hlouček a blokoval vstupní dveře. Ve výtahu se začaly povalovat odpadky, na stěnách a na zemi byly fleky od nějaké tekutiny. Nevím, jestli tam vylévali pití nebo flusali, ale byl to humus. Před vánoci se na dveřích objevily drobné dekorace. Jen jednoduché řetízky a nalepovací vločky. Neustále to bylo strhané nebo to chybělo. Na chodbě u bytu byl stabilně oblak cigaretového dýmu. Někdy jsme s přítelem, jen tak z hecu, tipovali, kolik jich v tom bytě asi doopravdy je. Rozhodně v něm nebydlela jen ta paní s dcerami, ale další tři nebo čtyři lidi, kteří vycházeli jen zřídka. Dalo to rozum, protože vedle byla kancelář firmy, která byt vlastní. Výtah byl pořád zasekaný, protože, jak jsem se později dozvěděla od uklízecí paní, holky a jejich kamarádi se bavili tím, že jezdili z patra do patra a dělali bordel na chodbách. Jména ze schránek byly neustále sloupaná. V přízemní chodbě se válely pytlíky od chipsů a sáčky.

Na podzim jsme začali shánět větší byt, protože syn byl velice pohybově nadaný a lezl. Přítel našel nabídku bytu přímo u nás na patře, což bylo fajn, že jsme nemuseli zařizovat stěhováky. Hned jsme to vykomunikovali a nakonec jsme i věděli, o koho se jedná. S majitelem jsme se často potkávali na chodbě a on věděl o nás. Byt nám zarezervoval, ale problém byl, kdy přesně bude možnost se nastěhovat.

Byt se uvolnil až po čtyřech měsících, protože byl problém s nájemnicí. Majitel se zmínil, že jí vypověděli smlouvu. Neřekl mi sice důvod, ale bylo mi to celkem jasné, proč asi. Nakonec nám to řekl. Nejen, že mu dlužila pět měsíců nájmu, ale zdemovala byt a to za necelý půlrok. Přesně rok poté, co jsme se nastěhovali, se byt uvolnil. Ten den, co se paní odstěhovala, jsme se šly s kolegyní majitele na byt podívat. Úplně soptila vzteky, protože paní nechala lístek na dveřích a práskla do bot. No, nedivila jsem se jí.

Byt smrděl jako nějaká putyka. Všechno bylo načichlé pravidelnou dávkou cigaret. Zdi byly zažloutlé a byly na nich šmouhy, asi od tužek a nějakých neurčitých tekutin. Kolem vypínačů byly zdi úplně černé. Troje vnitřní dveře byly všechny potlučené. Normálně v nich byly díry, jako kdyby do nich někdo dával pěstí. Dveře ve sprchovém koutě byly vyrvané a chyběla tam jedna z kolejnic, takže se nedaly zavřít. Radiátor, co měl být na stěně, byl vytržený a položený za dveřmi. Těžko říct, jak se tam dostal, ale tipovaly jsme, že se měl stěhovat taky, jen na něj zapomněli. Ten samý radiátor byl i v našem malém bytě, přidělaný bytelně ve zdi šrouby. V koupelně je betonová římsa obložená kachlíčky, ale plastová výplň, která jí lemuje, byla popálená od cigaret. To asi jak kouřili na záchodě, odložili vajgl na římsu a žhnoucí tabák to začal spalovat. Parapet v obývacím pokoji byl utržený, víko od bojleru také. Okna neuvěřitelně zadělaná, slepená, že nešla ani otevřít. Koberce systematicky propálené. Dávala jsem si pozor, abych se ničeho nedotkla, protože to byl fakt hnus. Špína a bordel. Kdyby v tom bytě bydleli ještě další rok, tak ho normálně vybydlí.

Čekalo na nás hodně práce a výdajů. Byt jsme vymalovali, koberce vyčistili, sprchu a radiátor opravili. Propálené části nahradili novým kobercem, parapet přilepili zpátky. Ten nám nešel do hlavy, jak to mohli vyrvat, protože byl k betonu přilepený nějakou speciální směsí, která tam stále byla. Dveře jsme zatím neměnili, protože to je poměrně drahá sranda. Takže když jsem to všechno sečetla, ty dluhy na nájmu, opravy bytu a výdaje na úklidové prostředky a barvu, vyletělo to na 52 tisíc. Nepočítám do toho náhradní kusy koberce, úklid a vymalování, protože to jsme si udělali sami. Taky do toho nepočítám opravdu sprchového koutu, protože nevíme, kolik to nakonec vlastně stálo. Ale myslím si, že těch 54 to dalo s přehledem, možná i víc. Stálo to hodně času a sil nás všechny, ale to se nepočítá. Také tam budou asi nějaké dluhy z nezaplacené elektřiny.

A po této zkušenosti přijde Anička Šabatojc a řekne, že majitelé cigány diskriminují tím, že jim nechtějí pronajímat byty. Na tomto bytě nebyla placená kauce, ani my jsme jí neplatili, ačkoliv jsem čekala, že po této zkušenosti budeme platit minimálně dva nájmy dopředu. Kdo tu koho vlastně diskriminoval? Všechny ty problémy, co se tu začaly objevovat s jejich nastěhováním a nakonec ještě platit za opravy v bytě. Od doby, co z domu vypadli, je tu zase klid. Žádný bordel na chodbách, žádné plivance ve výtahu.

Neměli bychom si plést pojem diskriminace a zhovadilost. Toto byl jeden případ z mnoha, o vybydlování bytů a domů existuje spousta materiálu, víme o tom delší dobu. Ještě jsem neslyšela, že by komando bílých občanů zdemolovalo celé sídliště. Jistě se najdou dobytci i mezi bílou většinou, ale to procento asi nebude tak tristní, jako v případě našich utiskovaných. A tak nám nezbývá, než dál platit a opravovat to, co vlastními silami zničili. K tomu jim ještě nabídneme nové, čisté bydlení, vlastní školy, výuku v jejich jazyce a možnost začleňování přes nějakou dobrosernou neziskovku. Vše placeno z výpat daňových poplatníků. Nač si takové lidi vlastně krmíme?

Příště si pošeptáme příběh o tom, proč jsem vlastně taková rasistka.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama