Květen 2015

★ Deníček - Pokrokový den

11. května 2015 v 10:08 | opY |  ★ Zrzavá máma

Konečně se mi povedlo vylézt na postel a vykopat z ní tátu dřív, než před jedenáctou. To je ohromný pokrok. Jen, co se vyškrábal z postele na záchod, jsem se šel nasnídat a byl jsem na sebe patřičně pyšný. Cítil jsem, že dnešní den bude pokrokový a cokoliv udělám, bude zapsáno do dějin naší rodiny. Zatímco si máma myslela, že snídám, lepil jsem kuličky z muffinu kočce do kožichu a na koberec. Bavilo mě to strašně moc, na koberci to vypadalo, jako miniaturní bobky a kočka měla IN účes.

Zašel jsem do ložnice vybrat si něco na sebe. Chtěl jsem tričko s Ramones. Vyházel jsem koplet celou skříň, jenže tam prostě nebylo. Zeptal jsem se mámy, kde jako je, ale ona stačila omdlít nad tím bordelem dřív, než odpovědět. Šel jsem tedy za kočkou, která seděla na okně a sledovala holuby, aby mi sdělila, jestli to tričko neviděla. Ignorovala mě do doby, než jsem strhnul záclonu. To se pak probudila z tranzu a začala se v zácloně různě schovávat a běhat. Líbilo se mi, jak zmagořela, tak jsem situaci podpořil a za záclonu různě tahal. Kočka se mohla zbláznit, že se to hýbe a lovila každý pohyb. Můj smích probudil mámu z kómatu. Jen, co uviděla, že je záclona dole, zase znovu omdlela.

Když se zase probrala, šli jsme s kočkou na kobereček. Dostali jsme kázání o vhodném chování, záclonách, energii a penězích. Pak jsme se všichni, krom kočky, oblékli a šli na písek.

Celé pískoviště jsem měl pro sebe. Všichni byli na prolejzačkách a houpačkách, takže jsem mohl začít s výstavbou pískového hradu. Měl jsem s sebou i své zaměstnance, mámu a tátu, kteří se ujali výroby bábovek. Postavili jsme sotva levé křídlo mého budoucího sídla, když se na písek vetřel nějaký zubatý mimoň. Hned mi sebral kyblík a místo toho mi dal trapnou formu želvy. Řekl jsem mu, že chci zpátky svůj kyblík, protože moji zaměstnanci musí makat. Musel jsem zařvat, aby mi ho vrátil. Ke vší mé hrůze se k nám přidaly ještě dvě holky. Na ty jsem nemohl řvát. Navíc se mi ta jedna líbila, tak jsem jí kyblík půjčil. Té druhé jsem dal lopatku a šel k mámě, abych měl pěkný výhled. Chvíli jsem situaci sledoval. Všichni hezky pracovali, vyráběli a stavěli. Zahájil jsem tedy konferenci o bábovkách, která dopadla velice pozitivně.

Probrali jsme vhodnost tvarů bábovek, označili jakost písku za příšernou a udělili vyznamenání za hygienu a pořádek. Tím byla konference uzavřena a mohlo se jít domů. Nechtělo se mi sedět v kočáře, tak jsem přesvědčil mámu, aby mě vzala na koně. Střídali se s tátou až domů a neměli vůbec tušení, že jsem právě došel svých představ o zotročení rodičů.

Abych završil dosažení své mužnosti, umyl jsem se tátovým sprcháčem a místo hraní si s hračkami do vody jsem se po celou dobu koupání tahal za Frantu. K dosažení dokonalého dne jsem ještě tátovi vrazil jednu na dobrou noc a stihl roztahat všechny hračky až do druhého pokoje.

Moje mise byla splněna. Odteď jsem mladý muž, generální ředitel pískoviště a holky mi zobou bábovky z ruky.

★ Povídka o diskriminované nájemnici a rasistickém majiteli

5. května 2015 v 15:26 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
A máme tu zase jednu povídku ze společnosti, aneb jak to dneska vlastně chodí. Dneska si povíme příběh o tom, jak je o kejhák pronajímat byt našim menšinovým soudruhům. Zdá se, že mezi námi jsou stále lidé s růžovými brýlemi, kteří vidí jen to zrnko dobroty, ale flek špíny velice dobře přehlížejí.

Byl jednou jeden dům a v tom domě bylo hodně bytů. Dům byl pěkný, čistý, v chodbě to vonělo a každou neděli úklidová paní uklízela všechny společné prostory, včetně terasy, která je pro všechny společná. V domě bydleli jak nájemníci, tak v něm byly i kanceláře. Přestěhovali jsme se do toho domu v únoru a vše probíhalo normálně. A to i přes to, že lokalita není zrovna nejluxusnější a vyskytuje se tu větší množství diskriminovaných.

V srpnu toho roku se na naše patro nastěhovala nová rodina. Celkem mladá paní romského původu s dvěma dcerami. Jedné bylo sedm a druhé čtyři roky. Holky rychle zaznamenaly, že máme kočky. Ty volně chodily na terasu, slunily se. Měla jsem dveře pořád otevřené, protože se mi aspoň doma hýbal vzduch. Měli jsme podkrovní byt, takže přes léto tam bylo nezvladatelné horko. Ze začátku mi to nevadilo, holky si hrály venku a přicházely jen aby se podívaly na mé dvouměsíční miminko.

Jenže se to velice rychle změnilo. Kočky se asi po týdnu začaly stahovat domů, jakmile holky viděly. Nevím, co jim udělaly, ale od té doby utíkala i mladší kočka, ačkoliv byla velice nebojácná a přidrzlá. Takže holky začaly chodit k nám do bytu, garsoniéry, aby se podívaly na kočičky. Nemusím psát, že jsme o sebe docela dost zakopávali, navíc jsem se potřebovala starat o miminko. Vydržela jsem to pár dní a pak jsem musela nastavit nějaká pravidla, protože to začal být u nás průchoďák. Navíc mi přišlo, že za kočkama už tak nechodí, jako šmejdí po bytě. Evidentně se nudily, tak chodily k nám. Neměla jsem jim to za zlé, ale opravdu to takhle dál nešlo. I přes mé prosby a upozornění, že malý potřebuje spát, nakojit atd. nám bušily na dveře i šestkrát denně. Ne klepaly, bušily. Zaklepaly tak třikrát a pak začaly do dveří bušit. Přítel už začal být naštvaný, že se mu denně v bytě prohání cizí děti.

Jednou na mě zaklepala jejich máma. Sice pozdravila, ale oznámila mi, že se holky jdou podívat na kočky. Takovým tónem, že jako teď hned a dělej. Jelikož jsem velice háklivá na slova Prosím, Mohla bych, Děkuji, Nevadí vám atd., tak jsem okamžitě zježila srst. Oznámila jsem jí, že kočky si holky můžou prohlédnout na terase. Věděla jsem, že tímhle pro mě všechno končí a žádné návštěvy nepřijmu ani za zlaté prase. Kočky chodily ven dál, ale s holkama se bavit nechtěly.

Někdy v září jsem šla sebrat na terasu prádlo. Sousedčin sušák stál kousek dál a zaujaly mě na něm jedny ponožky. Byly to přesně ty barevné fusekle, které jsem si kdysi koupila u nás v práci. Dokonce měly i logo. Navíc obchod se v našem městě nenachází, takže bylo jasné, kde se tam ty fusky vzaly. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Přišlo mi to nad míru směšné krást někomu spodní prádlo, zároveň mě to ale nehorázně vytočilo. Ponožky jsem si vzala zpátky, sušák zandala do bytu a rozhodla se, že už ho ven nedám. Byly to sice jen pitomé ponožky, ale šlo o princip. Kolik nám toho asi zmizelo?

Navíc se v domě začaly objevovat divné existence. Před vchodem neustále postával hlouček a blokoval vstupní dveře. Ve výtahu se začaly povalovat odpadky, na stěnách a na zemi byly fleky od nějaké tekutiny. Nevím, jestli tam vylévali pití nebo flusali, ale byl to humus. Před vánoci se na dveřích objevily drobné dekorace. Jen jednoduché řetízky a nalepovací vločky. Neustále to bylo strhané nebo to chybělo. Na chodbě u bytu byl stabilně oblak cigaretového dýmu. Někdy jsme s přítelem, jen tak z hecu, tipovali, kolik jich v tom bytě asi doopravdy je. Rozhodně v něm nebydlela jen ta paní s dcerami, ale další tři nebo čtyři lidi, kteří vycházeli jen zřídka. Dalo to rozum, protože vedle byla kancelář firmy, která byt vlastní. Výtah byl pořád zasekaný, protože, jak jsem se později dozvěděla od uklízecí paní, holky a jejich kamarádi se bavili tím, že jezdili z patra do patra a dělali bordel na chodbách. Jména ze schránek byly neustále sloupaná. V přízemní chodbě se válely pytlíky od chipsů a sáčky.

Na podzim jsme začali shánět větší byt, protože syn byl velice pohybově nadaný a lezl. Přítel našel nabídku bytu přímo u nás na patře, což bylo fajn, že jsme nemuseli zařizovat stěhováky. Hned jsme to vykomunikovali a nakonec jsme i věděli, o koho se jedná. S majitelem jsme se často potkávali na chodbě a on věděl o nás. Byt nám zarezervoval, ale problém byl, kdy přesně bude možnost se nastěhovat.

Byt se uvolnil až po čtyřech měsících, protože byl problém s nájemnicí. Majitel se zmínil, že jí vypověděli smlouvu. Neřekl mi sice důvod, ale bylo mi to celkem jasné, proč asi. Nakonec nám to řekl. Nejen, že mu dlužila pět měsíců nájmu, ale zdemovala byt a to za necelý půlrok. Přesně rok poté, co jsme se nastěhovali, se byt uvolnil. Ten den, co se paní odstěhovala, jsme se šly s kolegyní majitele na byt podívat. Úplně soptila vzteky, protože paní nechala lístek na dveřích a práskla do bot. No, nedivila jsem se jí.

Byt smrděl jako nějaká putyka. Všechno bylo načichlé pravidelnou dávkou cigaret. Zdi byly zažloutlé a byly na nich šmouhy, asi od tužek a nějakých neurčitých tekutin. Kolem vypínačů byly zdi úplně černé. Troje vnitřní dveře byly všechny potlučené. Normálně v nich byly díry, jako kdyby do nich někdo dával pěstí. Dveře ve sprchovém koutě byly vyrvané a chyběla tam jedna z kolejnic, takže se nedaly zavřít. Radiátor, co měl být na stěně, byl vytržený a položený za dveřmi. Těžko říct, jak se tam dostal, ale tipovaly jsme, že se měl stěhovat taky, jen na něj zapomněli. Ten samý radiátor byl i v našem malém bytě, přidělaný bytelně ve zdi šrouby. V koupelně je betonová římsa obložená kachlíčky, ale plastová výplň, která jí lemuje, byla popálená od cigaret. To asi jak kouřili na záchodě, odložili vajgl na římsu a žhnoucí tabák to začal spalovat. Parapet v obývacím pokoji byl utržený, víko od bojleru také. Okna neuvěřitelně zadělaná, slepená, že nešla ani otevřít. Koberce systematicky propálené. Dávala jsem si pozor, abych se ničeho nedotkla, protože to byl fakt hnus. Špína a bordel. Kdyby v tom bytě bydleli ještě další rok, tak ho normálně vybydlí.

Čekalo na nás hodně práce a výdajů. Byt jsme vymalovali, koberce vyčistili, sprchu a radiátor opravili. Propálené části nahradili novým kobercem, parapet přilepili zpátky. Ten nám nešel do hlavy, jak to mohli vyrvat, protože byl k betonu přilepený nějakou speciální směsí, která tam stále byla. Dveře jsme zatím neměnili, protože to je poměrně drahá sranda. Takže když jsem to všechno sečetla, ty dluhy na nájmu, opravy bytu a výdaje na úklidové prostředky a barvu, vyletělo to na 52 tisíc. Nepočítám do toho náhradní kusy koberce, úklid a vymalování, protože to jsme si udělali sami. Taky do toho nepočítám opravdu sprchového koutu, protože nevíme, kolik to nakonec vlastně stálo. Ale myslím si, že těch 54 to dalo s přehledem, možná i víc. Stálo to hodně času a sil nás všechny, ale to se nepočítá. Také tam budou asi nějaké dluhy z nezaplacené elektřiny.

A po této zkušenosti přijde Anička Šabatojc a řekne, že majitelé cigány diskriminují tím, že jim nechtějí pronajímat byty. Na tomto bytě nebyla placená kauce, ani my jsme jí neplatili, ačkoliv jsem čekala, že po této zkušenosti budeme platit minimálně dva nájmy dopředu. Kdo tu koho vlastně diskriminoval? Všechny ty problémy, co se tu začaly objevovat s jejich nastěhováním a nakonec ještě platit za opravy v bytě. Od doby, co z domu vypadli, je tu zase klid. Žádný bordel na chodbách, žádné plivance ve výtahu.

Neměli bychom si plést pojem diskriminace a zhovadilost. Toto byl jeden případ z mnoha, o vybydlování bytů a domů existuje spousta materiálu, víme o tom delší dobu. Ještě jsem neslyšela, že by komando bílých občanů zdemolovalo celé sídliště. Jistě se najdou dobytci i mezi bílou většinou, ale to procento asi nebude tak tristní, jako v případě našich utiskovaných. A tak nám nezbývá, než dál platit a opravovat to, co vlastními silami zničili. K tomu jim ještě nabídneme nové, čisté bydlení, vlastní školy, výuku v jejich jazyce a možnost začleňování přes nějakou dobrosernou neziskovku. Vše placeno z výpat daňových poplatníků. Nač si takové lidi vlastně krmíme?

Příště si pošeptáme příběh o tom, proč jsem vlastně taková rasistka.

★ Deníček - 2. května

4. května 2015 v 14:45 | opY |  ★ Zrzavá máma
Jen mě ráno máma převlékla, hned se začala patlat s dortem, který chtěla udělat minulou noc, ale byla už moc líná. Který člověk, sotva vstane, začne péct dort? Nechápal jsem to a radši jsem šel na dopravní hřiště. Využil jsem zapomenuté vlhčené ubrousky na zemi pro svou Tatru. Hezky jsem jí umyl a spotřeboval jsem celé balení. Máma si toho všimla asi až za půl hodiny, což je nezvyk. Už bylo pozdě, aby šílela.

Vyměnil jsem taky kolo, které přes noc samovolně píchlo. Nezdálo se mi to, podezíral jsem naše kočky. Určitě tu pořádaly závody, driftovaly a pak píchly, a aby ze mě udělali vola, zaparkovaly Tatru zpátky a teď předstírají, že nic. Ale já vím svoje. Poznám to na pneumatikách.

Máma dodělala dort a chytla záchvat uklízení. Vyházela celou skříňku a všechny šuplíky. Zabavil jsem malou vrtačku, kterou máma vyhodila ze šuplíku a nemohl jsem se jí nabažit. Vrtačku totiž sháním už delší dobu.
Táta mezitím vstal, ale jen co se objevil mezi dveřmi a uviděl vyházenou kuchyň, snažil se zase rychle odplížit do ložnice. I když se máma nedívá, vidí všechno, takže ho pozdravila a místo snídaně mu podstrčila šroubovák na jednu ze skříní. Řekla, že dort je v lednici, ale musí pár hodin odležet. Začal jsem protestovat, že nebudu pracovat, zatímco se nějaký dort bude hodiny flákat.

Táta rozmontoval skříň a zkusil se odplazit do svého hracího koutku. Já zamířil do garáže, abych vyzkoušel novou vrtačku. Máma to zřejmě zachytila čichem, že se chystá pracovní bojkot a poslala tátu do sklepa. Mně sebrala vrtačku, že to je prý ruční šlehač. To neměla dělat. Seřval jsem jí na tři doby a hodil po ní míček s medvídkem Pů. Úplně mi tím zkazila náladu, tak jsem se rozhodl kazit její náladu taky. Celé odpoledne jsem mluvil jen o té vrtačce. Během dvou hodin jsem jí rozhodil tak, že jí cukalo oko.

Odpoledne jsme šli ven. Teda já si myslel, že jdeme na písek. Ve skutečnosti jsme se ploužili autobusem někam pryč a vystoupili na velkém parkovišti. Prvně jsme šli do obchodu s elektrem a to se mi líbilo. Byl tam obří výběr součástek na časolety, Tatry, lodě a osobáky. Dokonce i solidní repro do auta tam měli. Obzvlášť se mi líbilo oddělení televizí. Bylo jich tam snad sto a na všech vysílali to samé. Byl to parádní haluz, ale moc jsem nepochopil, proč by si někdo kupoval televizi s jedním kanálem. Mně se pár televizí líbilo, chtěl jsem je spíš se sportovním programem, ale neměli je.

Pak jsme šli do dalšího obchodu. Vypadalo to, jako jeden obří dům plný nábytku a cetků. Nejprve máma s tátou něco hledali mezi sedačkami a pak jsme jeli výtahem. Navíc jsme šli kolem nějaké restaurace a moc hezky to tam vonělo. Chtěl jsem si dát odpolední kafe, abych si to užil, ale dospělí zkrátka děti neposlouchají. Šoupli mě místo toho do výtahu. Měl jsem toho fakt dost. A to ještě ke všemu jsme dojeli do velké kuchyně, kde se máma totálně zasekala. Pořád běhala sem a tam, tančila kolem nádobí a pořád se táty na něco vyptávala. Toho to taky nebavilo, jak jsem poznal, tak jsem aspoň nebyl sám. Podpořil jsem tedy situaci a vyhlásil mužský bojkot svým řevem. Táta se sice nepřidal, ale mělo to efekt aspoň na mámu a šli jsme pryč. Protože jsem chtěl a bavilo mě to, řval jsem celou cestu, dokud mě máma doma zase nevyložila na zem. Pozitivní na tom všem bylo jen to, že jsem dostal držhubné v podobě plyšového kopačáku.

Už nikdy do krámu nevstoupím! Obchody a nakupování jsou hrozba, že si člověk nudou rozkouše i plínu.

★ Deníček - 1. května

3. května 2015 v 21:45 | opY |  ★ Zrzavá máma
První máj je lásky čas. To jsem během toho dne slyšel snad tisíckrát a taky všude vyzývali, ať se jdou dospělí olizovat pod rozkvetlou třešeň. Co se mě týče, nic takového dělat nebudu. Máma sice slibovala, že mě olíbá taky, ale měl jsem plán, jak tomu dobře zamezit.

K mému velkému štěstí celý den lilo, takže se nikam nešlo. Mámu to zjevně štvalo, protože byla značně protivná a pořád chodila sem a tam. Tátu ten máj taky nijak nebral a tak jsme spojili síly a očíhli pár obrázků. Když mě to přestalo bavit, šel jsem mámě shodit sušák na prádlo. Je to skvělá věc, po které se dá dobře šplhat a ručkovat po tričkách. Jen to čas od času spadne na zem, ale to mě moc netrápí.

Narazil jsem taky na máminá alba s fotkami. Začal jsem si prohlížet jednotlivé obrázky, ale pak jsem narazil na jeden, který mě tak pohoršil, že jsem zbytek stránek alba musel vyškubat. Vypálilo mi to málem díry do sítnice. Bohužel už si nevzpomínám, co přesně to bylo za obrázek. Když jsem to album chtěl dát zpátky na poličku, celá spadla.

Opodál stojí kočičí palác a má dvě věže. Na té nejvyšší obvykle sedává kočka a majestátně sleduje prostor kolem. Je zakázáno na ten palác sahat, protože ta fůrie si to dobře hlídá. Zatáhnul jsem jí, jen tak mimochodem, za ocas, když jsem šel kolem. Tak jsem jí namíchl, že mi jednu šlehla těsně nad oko. Máma hned vletěla mezi nás, flákla kočku utěrkou, mně vynadala a šla mi oko vydesinfikovat. Chtěl jsem pásku přes oko, jako správný pirát, ale máma uznala za vhodnější nechat to nezakryté.

Pak jsme šli nakoupit něco k večeři. Táta měl hlad, tak házel do košíku úplně všechno jídlo, co našel. Máma to zase vyndavala zpět. Vyhnala ho od stojanů s koláčky a následně i od vitríny s uzeninami. Teď už vím, co mě v budoucnu čeká. Zrzavý Fírer mi bude diktovat podmínky a nebudu víc, než otrok. Ale to se ještě uvidí!

U pokladny jsem si chtěl koupit plachtu na Tatru. Už jsem jí skoro měl, ale máma řekla, že to nepotřebujeme. Vůbec jí nezajímá, že moje auto stojí venku. Nemůžu ho zaparkovat ani do hradu, protože tam naházela hromadu polštářů, aby se měla kde válet. A garáž taky nemám. To se mi tedy nelíbilo, takže jsem to dal hlasitě najevo.

Doma jsem přebral svou přepravku s náhradními díly. Táta utekl do hracího koutku a máma začala něco matlat v kuchyni. Kocour chodil kolem linky a čekal, že z toho jeho trapčení něco kápne. Nekáplo mu nic, protože je to kolos a neumí se třít s ladností, jako to kočky dělají. Šel jsem za nimi, abych mu ukázal, jak se správně somruje, ale výsledek byl ten, že nás máma vypakovala oba. Pochopila ovšem můj záměr a tak jsem si vyloudil misku s křupkami. Vím, že jsou skvělým lepidlem, ale chtěl jsem zkusit i něco nového. Určitě mají vícero využití a tak jsem kukuřičnou kaší projel kočce chlupy na hřbetě. Kočka si tam přirozeně nedosáhla, takže než máma zjistila, že s kočkou není něco v pořádku, zaschlo to.

V tu chvíli jsem věděl, že tohle je má budoucnost a peníze. Vydělám tolik, že máma bude skákat šipky do dvacek a táta smrkat do stovky. Vyvinul jsem nejlepší styling gumu na vlasy a lepidlo v jednom. Stačí jen správný poměr slin a výsledek ohromí. Však už jsem jednou zmiňoval, že jsem génius.