★ Deníček - 27. dubna

28. dubna 2015 v 11:51 | opY |  ★ Zrzavá máma
Dnešní den jsme strávili doma. Žádná procházka se nekonala, protože moje máti chytila před třemi dny amok, že upeče makronky. Tu blbost dělala asi šestkrát a až dneska se jí to konečně povedlo. Předvedla kolem toho hotový orgie, plácla si s tátou a chtěla i se mnou, ale mě to zase až tak nebralo, protože jsem zrovna zkoušel spíchnout převodovku z šlehací metly a plastového kornoutu. Ale aby se neřeklo, aspoň jsem se na ní nadšeně usmál. Rodina se má podporovat.

Táta se zase zašil do svého hracího koutku. Občas jsem ho šel zkontrolovat, jestli dýchá a neleží tam modrej na zemi. Máma ho totiž nekontroluje, jen mě, což je dost nefér. Ta open space kuchyň s obývákem je fakt peklo. I když je zabraná do nějakého záchvatu kreativity, stále má své třetí oko upřené na mě.Dneska jsem měl ale na práci trochu něco jinýho. Potřeboval jsem doladit stroj času, na kterým makám už pár týdnů. Jako kdyby vyslyšeli mé přání, rodiče mi koupili velký auto, Tatru. To je přesně to, co jsem potřeboval, jen jí potřebuju trochu přestavět, aby to fachalo. Máma si myslí, že se chci vozit, ale ve skutečnosti testuju stabilitu a rychlost vozu. Občas kouknu na návod, co běží v televizi. Panáčci si ťukají po těle prsty a nejednou byli mou inspirací. Jednou si jeden z nich zaklepal na hlavu a ten den mi došlo, že jsem génius. Jen mi v mých projektech trochu brání motorika.

Máma mi dala k svačině úžasně měkký chleba, ze kterýho šla udělat i kulička. Využil jsem to jako těsnění pro můj stroj času. Zbytek chleba jsem roznesl po pokoji, aby nebylo tolik vidět, jsem ho vlastně nesnědl. Máti v domnění, že mi chutná, mi dala ještě další půlku. Nevadí mi to, těsnění se do zásoby hodí. Chtěl jsem si to dát k jablku, které jsem schoval pod skříňku, protože budu potřebovat kouli na řadící páku. Jenže máti měla zase slídivou a v jeden katastrofální moment, kdy si přišla hrát ke mně na koberec, to jablko uviděla. Hned ho zkonfiskovala do vyklápěcí jámy a řekla, že to je Fuj. Zase mě vrátila o krok zpět, musím najít alternativu.

Zkoušel jsem svou řadící páku z vyklápěcí jámy vyndat, ale neúspěšně. Úspěch byl jen ten, že jsem probral z tranzu tátu, ale jinak nic. Abych uvolnil své napětí, šel jsem se vyboxovat do pytlů s kočičím stelivem. Dal jsem takový pravý hák, že na tátu spadla polovina výstavných plechovek úplně nahoře na poličce. Jedna plechovka spadla na mou stranu, tak jsem toho hned využil. Určitě by mě napadlo, co s ní, ale než jsem stačil přečíst nápis Kofola, máti mi dýchala za krk. Plechovku mi vzala a dala to všechno zase zpátky. Zkoušel jsem boxovat dál, ale ani jedna už nespadla. Asi to přilepila.

Pořád zkouším vyndat buben z pračky, ale zabere mi to víc času, než jsem si myslel. A už zase jsem tam našel pár kousků prádla. Již druhý den to vyhazuju ven, protože ten buben potřebuju vyndat, ale máma to cpe pořád zpátky. Navíc tam dnes úplně nesmyslně naházela moje plastové kostky. Asi už jí z toho pečení definitivně hráblo.
V šuplíkách jsem nic moc nenašel. Jen řasenku, co by se možná dala použít. Ten šuplík, kde jsou věci, zázraky techniky a přesně to, co potřebuju, mi máma zalepila lepenkou. Však má motorika nezůstane nerozvinutá věčně. Jednoho dne si ten šuplík otevřu a pak dokonám své dílo. Ale před tím ještě musím udělat jednu věc. Musím si zaskákat na kocourovi. Šmejd má na mě radar a jakmile se přiblížím, hned je ve střehu. Když jdu k němu moc, syčí na mě, čímž téměř na sto procent upoustá pozornost mámy a to je konec. Párkrát se mi povedlo mu ty jeho chlupy vyškubnout, ale vždycky mi jednu fláknul packou. I když jsem začal brečet, abych mámě dal jasně najevo, že mě kocour týrá, pokaždé pokárala nás oba. Nemůžu si pomoct, ale kocour se mi líbí, i když je to bastard. Je totiž obrovský, strašně chlupatý a já nemůžu odolat tomu pocitu, že se po něm musím aspoň jednou poválet. Je jako polštář.


Druhá kočka je hustá. Sice je menší, takže se po ní nedá dost dobře skákat, ale zato si můžu natrhat tolik chlupů, kolik chci. Tedy, musí mít náladu, což někdy nemá a kousne mě. Poslední dobou je ale fakt dobrej kámoš, protože neutíká, když se na ní řítím. Možná jí vezmu s sebou na první zkušební jízdu v mém časoletu.

Jo a taky jsem viděl tátu ve sprše. Nevěděl jsem, že tam je, byl skrytý za plexisklem, co bylo pokryté párou. Potřeboval jsem si dojít do záchodové mísy pro trochu vody, ale ani on není zaručeně vždycky mimo. Začal kvílet, tím přilákal mámu a bylo po srandě. A ještě jsem za to musel přežít utrpení na přebalováku!


Máma mi dneska taky sebrala můj koberec, aby ho vyprala. I když jsem jí jasně dával najevo, aby přestala, stejně ho vydrhla. Ona tomu sice říká koberec, ale ve skutečnosti je to moje mapa. Až pojedu zkoušet časolet, musím znát terén a ona mi to celý vypere. Fakt mám někdy chuť po ní hodit lahví.


Dneska jsem to zabalil trochu dřív, než v sedm. Měl jsem dost úkolů, co jsem potřeboval zařídit, ale s mámou za zadkem to všechno potřebuje dvojnásobek času a energie. Doufám, že zítra půjdeme na hřiště. Musím se poradit s chlapama na písku, jestli nemají nějaký tip, jak s tím časoletem pohnout.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama