Duben 2015

★ Deníček - 29. dubna

30. dubna 2015 v 11:49 | opY |  ★ Zrzavá máma
Narušil jsem harmonii vesmíru a časoprostoru, protože máma ráno vstala dřív, než já. Tak to nemá být. Správné batole vstává se svítáním, aby vyprudilo matku hned ze startu. To nás učili už v děloze, že nesmíme vstávat později, než rodiče. Mámě jsem to všechno vyysvětlil, že to takhle být nesmí a vedli jsme poměrně živou diskuzi. Táta zase omdlel v ložnici, takže jsme ho tam zavřeli a nasnídali se.

Měl jsem toho na seznamu poměrně dost. Na cestě ke garáži jsem uviděl ze stolu viset béžový ohon. Bylo to teď nebo nikdy. Málem jsem se přemístil, jak jsem rychle utíkal, abych si konečně vyrovnal účty. A povedlo se mi to, drapl jsem toho sígra, až zahrabal drápy do desky stolu. V ruce mi zůstal pugét dlouhých chlupů, což byl ohromný úspěch. Kocour se rychle otočil mým směrem a začal syčet. Nevadilo mi, že máma byla opět do vteřiny mezi námi, protože svůj úkol jsem splnil. Kocour na mě nenávistně civěl a já se jen zákeřně chechtal. A ještě mě máma odnesla až přímo do garáže, takže paráda.

Vyložil jsem z Tatry náklad v podobně kostek a zkontroloval jsem kola. Přišlo mi, že brzdové kotouče jsou v háji. Přes net jsem to objednat nemohl, protože notebook hlídá máma nebo na něm leží béžový bastard (říkejme mu odteď BeBa). Ale já vím, kde se u nás doma nachází sklad kotoučů a dokonce je nestřežený.
Snažil jsem se najít mezi cédéčky nějaký funkční kotouč. Vyházel jsem úplně celý stojan, skříňku i krabici, ale nic nebylo dobře použitelné. Nechápu, proč máma nakoupila takovou fůru ve stejný velikosti, když je na nic nepoužívá. Proč nekoupila víc velikostí? Prostě ženská logika!

Aby jí to lépe došlo, došel jsem si do chodby a přetáhl její holeně lžící na boty. Máma z toho vyvodila, že mě v plíně něco kouše, tak mě šla převlíct. Jelikož je někdy líná mě nahánět a tím mi hraje do karet, utekl jsem jí, sotva mi tu plínu sundala. Mávla nad tím rukou se slovy, ať si prej vyvětrám Frantu a nebudu aspoň vymýšlet koniny.

Šel jsem zkontrolovat šuplíky, jestli se v nich neobjevilo něco nového. Některé byly tradičně zalepené, ale jeden zůstal bez pásky. Asi táta zase něco hledal a uznal, že tento šuplík jsem ještě neprozkoumal. Byl plný papírů, papírů ve folii, papírů v tvrdých deskách. Bylo to tak nudné, že jsem si nad ten otevřený šuplík stoupnul a preventivně jej smočil. Chtělo se mi a navíc, papír dobře hoří, takže když bude mokrý, tak se nevznítí.
Viděl jsem hasičský záchranný sbor v akci. Jednočlenná posádka složená z mé mámy, vyzbrojená kuchyňskými utěrkami a za pořádného řevu sirény, která dělala Néééééééééééééé, prudce zabrzdila přímo u mě. Rychle mě přemístila dál od šuplíku, do kterého hned poté skočila po hlavě a zachraňovala dokumenty. Zasmál jsem se tomu tyjátru a ryhle utekl do hradu.

Máma z té akce byla vyvařená ještě dlouhou dobu. Sotva se táta probral z kómatu, hned na něj vycenila zuby a plivala oheň. Já ho běžel chlapsky poplácat po zádech, ale protože je má motorika stále v neovladatelném stadiu, fláknul jsem ho přímo do oka. Pak jsme spolu rozebrali ty kotouče a on souhlasil, že jsou k ničemu. Ale aby máma z toho nebyla tak smutná, že nakoupila hordu bezcenných náhradních dílů, které byly určitě v akci, pobavil jsem jí tím, že jsem si zajezdil na kočce. Předvedl jsem parádní rodeo. BéBa jen pozorně čučel, co dělám a jasně mi dával najevo, že tohle nikdy nezkusím. Jenže on nemá ani tušení, co pěkného na něj chystám. Jen musím trochu víc zkoordinovat své tělo a povyrůst.

★ Vlastním lidem se zásadně nepomáhá!

29. dubna 2015 v 22:08 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Miliardy korun od daňových poplatníků se valí do rukou lidí, kteří v životě k práci nečuchli a vyhovuje jim, že je někdo krmí. Stát raději peníze cpe horem, spodem do uprchlíků a menšin, které ani za dvacet let nebyly schopné se integrovat. Raději se nacpou peníze nějakému hloupému projektu, než aby se za ty peníze ulehčil život lidem, kteří to opravdu potřebují. Vozíčkářům, slepcům či hluchým, nemocným, kteří nemají peníze na léčbu a musí žebrat, aby jim pomohla dobrosrdečná část obyvatelstva. Že přeháním? Ale ne.

Byla jsem svědkem akce jedné maminky, která uspořádala dobrovolnou sbírku pro mamku dvou malých dětí, aby se mohla odstěhovat od svého manžela, který je bil, chlastal a zakazoval jim pomalu i chodit ven. Nemohla se spolehnout na rodinu, tak si vylila srdce pár kamarádkám ze skupiny, které se spojily a i přes její odmítání jí pomohly. Rozjely nakonec docela velkou akci, do které se zapojilo hodně maminek. Vybraly se desítky tisíc, které pokryly stěhování, nájem, kauci a ještě zbylo na živobytí. Posílaly se darem balíčky s kosmetikou, hračkami, oblečením, potřebami. Kdo měl dvě stejné věci do kuchyně, tak je poslal. Bylo neuvěřitelné sledovat, kolik lidí je schopných pomoci. To je jen jeden příklad z mnoha dalších.
Pomáhá se maminkám nemocných dětí, nebo těm, které potřebují nutně operaci. Jsou to záležitosti v řádkách tisíců korun. Maminkám postižených dětí, aby si mohly dovolit koupit svým dětem speciální pomůcky nebo prostě jen zlehčit, rozveselit jejich život. Dělají se charitativní dražby. Posílaly se dokonce dárky a potřeby pro předčasně narozené děti. Každý dal, co měl nebo mu peněženka dovolila. A po tomhle, když slyším, že jsme chrti chamtiví, co nechtějí pomáhat a myslí jen na sebe, mám opravdu vztek. Odvedli jsme peníze do státní kasy, které se přesypávají dál do organizací, které vymýšlí nesmysly a plýtvají. Z těch peněz, co nám zůstaly na obživu, jsme byli schopní ukrojit díl a poslat ho někomu, kdo ho opravdu potřeboval.

Bylo by třeba hezké potkávat slepce nejen s holí, ale i s asistenčním psem. Takový pejsek stojí poměrně dost a málokdo si ho může dovolit. Kdyby každý vozíčkář mohl mít vlastního asistenta/asistentku a možnost se realizovat i přes to, že je vozíčkář. Potěšit děti v Klokánku a dětských domovech, protože jsou to ony, kdo potřebují péči a zaslouží si radost. Děti v kojeneckých ústavech strádají po stránce sociální, protože pro dobrý rozvoj potřebují náruč a společnost. Pomoci těm,
kteří jsou týráni a biti, aby měli kam jít a nebáli se.
Investovat více do škol, aby učební plány držely krok s dobou a to samé pomůcky pro různé předměty. Starým lidem dopřát klid na stará kolena, protože dost z nich nemá kam jít. Jejich rodiny si je kolikrát vzít nemůžou, ať už proto, že nejsou schopné je uživit, nemají místo či prostě proto, že potřebují asistenci. Důchodu se bojí, jak čert kříže, protože budou mít sotva na nájem.

Vznikl projekt Hate Free Culture na podporu boje proti nenávisti. O co v tom projektu jde, co vlastně po lidech chtějí, mi doteď není přesně jasné, protože z doslechnutých informací v tom mají prsty i jiné evropské státy. Stálo to miliardy. Aby se to podpořilo ještě víc, zmiňují se o tomto projektu dokonce ve známém seriálu Ulice. Kolik taková reklama v televizi asi stojí? Navíc nemluvíme o nějakém béčkovém programu, ale jednom ze čtyř televizních gigantů u nás. Proč se investovaly šílené peníze do takového nesmyslu? Umíte si vůbec představit, co by se stalo, kdyby se tyto peníze, aspoň pro jednou, daly opravdu tam, kde jsou potřeba? Já ano.

Stát obětoval své vlastní lidi na úkor multikulturalismu, abychom nebyli v Evropě za blbečky. Mně upřímně je to jedno, že budu označována za rasistu. Pro mě osobně je důležité, aby se můj národ měl dobře. A kdyby něco zbylo, pak bych teprve uvažovala o tom, že ty zbylé peníze dám na pomoc těm ostatním. Ti lidé, kteří tu pracovali a dávali ze svých platů peníze jsou ti, co si zaslouží odpočinek, klid a uznání. Ne ti, co si sem přitáhli, rozvalili si tu pupky a aby to popohnali, začali řvát cosi o rasismu a čekali, až je někdo bude krmit.

Existuje strašná spousta neziskových organizací a stojí šílené peníze. Nevěřím lidem, kteří v nich pracují a nevěřím ani tomu, že se opravdu dostane pomoci, kterou slibují. To, že se vyrojily jako houby po dešti mi spíše značí, že to je velice lukrativní kšeft, jak si namastit kapsu. Není od věci pomáhat lidem v oblastech zpustošených válkou, ale není to důvod, proč jim dát přednost před svými vlastními lidmi, kteří tu pomoc taky potřebují.

★ Italské peklo po přistěhovalsku

29. dubna 2015 v 10:57 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Než by se člověk nadál, do Evropy denně migrují stovky a stovky lidí, kteří údajně utíkají před válkou, chudobou a hladem. Říkáme jim uprchlíci, protože prchají ze své země, která jim neposkytuje vhodné podmínky pro život. Realita je ale trošičku jiná a zatím víme jen velice málo. Své vědí jen ti, kteří v poslední době byli v Itálii, Řecku, Španělsku, tedy poblíž Středozemního moře a co nejvíce na jihu. Jejich výpovědi o životě tamních lidí jsou ale zesměšňovány a brány jako smyšlené, nepodložené a bez důkazů.

Z médií víme jen strašně málo. Evropa je tím tak zaskočená, že situaci absolutně nezvládá řešit. Místo toho, aby nekompromisně posílala všechny zpátky, tak ještě vymýšlí systém, jak je všechny zaintegrovat mezi ostatní obyvatele. Přitom je to natolik absurdní nápad, že se mi ani nechce věřit, že toto někdo mohl vypustit z úst. Copak je někdo v ČR schopný živit dalšího dospělého člověka v rodině? Dost z nás má co dělat, aby vyšla do výplaty. Spousta lidí si nepořizuje děti, protože se bojí, že je neuživí. Nespoléhají se na státní sociální systém, jako někteří zdejší spoluobčané. Nehledě na to, že ti uprchlíci neumí jiný, než svůj jazyk, jsou zvyklí na jiné podmínky a žít s úplně cizím člověkem, to by neudělal asi nikdo, uprchlíků nevyjímaje. Raději budou se svými lidmi, se kterými se dorozumí a kteří jsou jim kulturně bližší. Takže tím spíše vznikne další komunita, která se, ať budeme chtít nebo ne, bude nějakým způsobem vyčleňovat. V zájmu intergrace se budou z našich peněz sypat další a další do neziskovek, utahovat kohoutky pracujícím lidem. Najednou tu vznikne povinnost živit další lidi, kteří nejsou schopní najít si práci, protože neumí jazyk a nemají kvalifikaci, možná ani vzdělání.

Dost dobře taky nechápu ty fotky, které jsem viděla několikrát zveřejněné na serverech českých médií. Jsou na nich černoši migrující do Evropy, ale na žádné z fotek jsem ještě neviděla děti nebo ženy. Neviděla jsem žádnou loď plnou matek s dětmi a starými lidmi. Na všech se tyčí mladí muži. Nevíme o nich nic, nevíme, proč sem vlastně připluli. Víme jen o aféře, kdy utopili dvanáct křesťanů. Fakt vám to nepřijde divné? Mně tedy ano.

Na jihu Itálie nastává peklo na zemi. Vláda na ty lidi kašle, ačkoliv tam vládne chaos a napětí. Lidé, kteří tam žijí, přicházejí o domovy. Opuštěné domy jsou obsazovány uprchlíky, kteří nemají kam jít. Roste kriminalita a krádeže, protože bez jídla přežije jen málokdo. Nemají peníze, aby se uživili, tak co jiného jim zbývá. Proč sem tedy připluli? To si zaplatili jízdu po moři a dál nepřemýšleli, co s nimi bude?

A co bude vlastně s námi? Dostaneme nařízeno, že musíme přijmout někoho, kdo se sem prostě nakýbloval, ačkoliv jsme to nechtěli? Máme tady na to vůbec prostory a finance, abychom uživili další tisícovku, ne-li víc nepracujících lidí? Já vím, že oni za to třeba nemůžou, že je IS vyhnal, ale my přeci nemáme za ně zodpovědnost a nejsme povinni jim poskytovat azyl. Proč nikoho nezajímá, jak žijí zrovna teď lidé na jihu Itálie? Že oni se stali lovnou zvěří a musí se dělit o všechno s lidmi, které nezvali a které tam nechtějí. Kteří obtěžují jejich životy a jsou vůči nim agresivní, protože mají existenční problémy. Oni tam také potřebují pomoc, ale to nikoho nezajímá.

Navíc konkrétně Itálie je pro uprchlíky z muslimských oblastí krajně nepohodlná, protože Italové jsou velice pobožní. Křesťanství je pro ně druhé jméno a když řeknete italskou nadávku která obsahuje pošpinění jména Božího, je to bráno jako velice vulgární. Moje tchýně za takové nadávky vždycky nadává svým synům, když je použijí. Ani jednou jsem jí neslyšela říct něco takového. Navíc je Itálie ekonomicky naprosto v katastrofálním stavu. Panuje tam nezaměstnanost daleko horší, než u nás. Platí se tam šíleně vysoké daně. Mladí italové prchají pryč, protože bez praxe se tam člověk neuživí. Není divu, že jich je i plná Praha, Brno a možná i další města. Mají tu totiž daleko větší šanci získat práci, než v jejich zemi. Země takto rozložená vlastní ekonomikou nemůže být prostě schopná postarat se o nějaké uprchlíky.

Víme, že za víkend se do Řecka přeplavilo kolem osmiset lidí. Kam šli? A co dělají ti, co jsou v Evropě už několik dní, ne-li týdnů? Pokračují dál do Evropy, aniž bychom to tušili. Jsou zadrženi na hranicích, jsou vidění ve vlacích. Viděla jsem je v Římě, skupina jich s námi jela dokonce do Říma vlakem. Není mi z toho dobře. Člověk, který chce přežít, udělá cokoliv. Nelíbí se mi ta vidina, že se budu bát jít ven, aby po mně někdo neskočil nebo aby někdo něco neudělal mé rodině. Neumím si představit jít do práce, vrátit se z práce domů a najít ve svém bytě bandu přistěhovalců, co se tam bez problémů budou rozvalovat a jíst jídlo, na které jsem vydělávala celý měsíc, abych uživila rodinu. Vy ano? Protože takhle to momentálně je v jižní Itálii.

Nepotřebuju, aby mi to potvrdila naše média, že to tak je. Stačí mi výpověď rodiny a sousedů, kteří tam mají známé. Stačilo mi vidět, jak vypadal Řím v srpnu 2014 a v dubnu 2015. Stačilo mi vidět ty lidi na vlastní oči. Přistěhovalce od turisty a Itala poznáte velice jednoduše. Stačilo si popovídat s pár lidmi ve vlaku nebo v letadle. Stačí si přečíst zahraniční tisk a výpovědi Italů žijících na jihu. Stačí jen chtít a pravdu se dozvíte sami. Nemusíte čekat na naše média.

★ O kultuře a tradicích

28. dubna 2015 v 21:53 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Téma islámu v ČR otevřelo nejen spoustu diskuzí, ale i očí. Lidé se začali zajímat a dle toho také posuzovat. Asi ne všichni se tím zabývali úplně do detailu, ale troufám si tvrdit, že většina se informacemi obohatila dosyta. Ač se to nezdá, je tu dost lidí, kteří médiím příliš nevěří a pro realitu si jdou jinam. Ono to s těmi ovcemi nebude až tak pravda, což mě samozřejmě těší.

V předchozím článku jsem poukazovala na tradice, zvyky a kulturu v naší republice. Z mého pohledu (a tak píšu všechny mé články) bych řekla, že Češi nejsou zrovna vyznavači svých tradic. Nevím, jestli je to způsobeno dobou, která z nás tahá energii, která nám pak chybí, nebo jestli je to totální rezignace. Pochopila bych to ještě u svátků, které nejsou původem české, jako je Valentýn, Halloween nebo Díkuvzdání. Ale proč nás naše tradice, které si pamatujeme, jako děti, tolik obtěžují? Jsou vážně tak nudné a trapné, že místo nich raději uvítáme tradice jiné, z jiných zemí? Převezmeme jinou kulturu, přebijeme tím naši vlastní a budeme se radovat, že máme za pár let zase na co nadávat?

Přitom je nás jistě dost, kteří si pamatujeme svátky jen v dobrém. Vánoce, asi nejsilnější tradice v Česku. Slavíme je 24. prosince, což je pro mnohé země stále obyčejný pracovní den a pravé Vánoce u nich nastávají až 25. prosince. Každá rodina je slaví trochu jinak, přesto je v hlavní roli sešlost rodiny, dobré jídlo a nějaký ten dárek pro nejbližší.
Slavíme Nový rok, i když pro některé z nás je to trochu prudérní, hlavně co se pyrotechniky týče. Ale i tak si připijeme, popřejeme si a každý si to slavíme po svém.
Velikonoce jsou svátkem jara, pro holky možná ne až tak příjemné, ale vzpomínky hezké na ně jsou taky. Dnes přežívají spíše v malých městech a vesnicích, nejvýrazněji se slaví asi na Moravě.
Dále tu máme 1. Máj, svátek zamilovaných, tedy jinak řečeno, takový český Valentýn.
Den dětí, den žen a den matek, někteří slaví i den otců, i když až tak běžný u nás není. Nejedna z nás dostala květinu, malůvku či přáníčko od své ratolesti, pusu od svého partnera. Ve škole jsme tvořili papírová přání pro naše maminky, na den dětí jsme od nich dostávali cukroví a chodili třeba na nějaké akce spojené s tímto dnem.

Pamatujete? Vážně to bylo takové utrpení?

A teď si představte, že tohle všechno postupně zmizí. Na náměstích ve městech nebudou vánoční stromečky, stánky ani výzdoba. Na jaře se nebudou barvit kraslice, nebudou se prodávat pomlázky, zmizí symbolika jara. Zmizí králíci, kuřata, zmizí mazance a beránek. Nebude žádný den žen, protože se stanete podřadným tvorem. Místo květiny a ocenění od vašeho partnera, že je hrdý na svou ženu, dostanete preventivně přes ústa. Nebudete si moci zajít do obchodu koupit, co chcete, i když byste si přála pěkné šaty na léto. Budete se pařit v šátku a je jedno, jestli je mínus deset nebo plus třicet ve stínu. Na letní radovánky u vody zapomeňte. Zapomeňte na grilování, opékání buřtů, pálení čarodějnic. Zapomeňte na zahrádky, kam jste nejednou šli s přáteli na pivo nebo na oběd. Žádné zimní radovánky na lyžích nebo snowboardu s partou na chatě, s přítelem či rodinou. Žádní psi, coby naši nejlepší přátelé.

Omezení informací lidmi, kteří se dostanou k moci, protože informovaná ovce toho moc víc a mohla by páchat zlo. Popírání vědy a doložených výzkumů. Absurdita toho náboženství je až katastrofální a já stále nemůžu pochopit, proč ti lidé, kteří křičí za rozšíření práv muslimů, toto dělají. Neuvědomují si své kořeny, své předky a všechny ty, kteří vybojovali tuto zem pro ně? Proč jimi pohrdají? Co jim tu tolik vadí a dokonce jsou schopní říct, že se za svůj národ stydí? Zač konkrétně se stydí?

Ano, já vím, že se stydí za to, že jsou Češi rasisté a nově i xenofobové. Dokonce to tvrdí i někdo v Evropě, že jsou Češi asi nejhorší, co se multikulturalismu týče. Zajímavé na tom je, že se poukazuje na domorodý národ, coby problémovou skupinu, ale ne na skutečný problém, tedy to, proč to vlastně všechno vzniklo. Proč se Češi tolik bouří proti imigrantům a islámu. Odněkud ten podmět musel přeci přijít, protože si to Češi z prstu nevycucali přes noc. Jak už jsem zmínila, nejsme zase až takové ovce, jak si mnozí myslí. Ačkoliv neválčíme a dlouho nadáváme, než abychom se vzbouřili, nejsme vůči své budoucnosti slepí. Někteří se mnou asi souhlasit nebudou, ale já to tak černě nevidím.

I když média dost utáhla kohoutky, co se informací týče a mlží, jak se dá, stále tu jsou neoficiální zdroje, které věci uvádí na pravou míru. Těm někteří začali dávat větší přednost, než samotným gigantům. Něco je totiž zřejmě špatně a ti lidi to vidí. Já to vidím. Neříkají se věci pravým jménem, nepoukazuje se na problém, vše se obrací vůči nám, těm, kteří nesouhlasí a mají na to plné právo. Proč?

K dispozici je také zahraniční tisk, ve kterém se dozvíte velice znepokojující, hrůzu nahánějící věci a přitom je to stále Evropa. Pokud se nespoléháte jen na náš tisk, který uvádí opravdu jen malinkaté zrníčko problému s multikulturalismem a imigranty, tak jste jistě názorově asi podobně, jako já. Není normální, co se děje v Británii, Švédsku, Německu, Francii. Pokud angličtinu neovládáte, stačí se podívat na youtube. Nepotřebujete jazyk, abyste pochopili podstatu videa. Přitom tyto evropské země mají problém společný a jsou to imigranti vyznávající islám, někteří možná ne tak výrazní, ale jiní poměrně velmi agresivní. Dožadují se práv odporujících právům evropským, volají po zavedení svého práva na úkor práva, které dělá Evropu Evropou. Křičí a domáhají se zákazů domácích tradic, protože je to uráží. Páchají vražedné atentáty, napadají ostatní, dělají si, co chtějí, zakládají kolonie. Domorodí mají strach a raději se z těchto městských částí stěhují pryč, protože tam nemají klid a jsou obtěžováni. Rapidně narostlo násilí, trestná činnost a znásilnění. Všechno ovšem poukazuje na to, že za tento rozvrat v těch zemích můžou především přistěhovalci.

Všichni to vidí, co se v Evropě začalo dít. Všichni vědí, kde je ten problém a kdo ho způsobuje. A všichni víme, že jestli nezačneme něco dělat, tak to bude náš konec. Nejde tu jen o nás, ale i o náš budoucí odkaz. V čem budou vyrůstat naše děti a jejich děti, až my tu jednou nebudeme. Já osobně nechci, aby moje děti byly nuceny uznat islám a páchat zvěrstva, protože jim bude vypláchnut mozek vírou. Nechci, aby tahle kultura, pokud to tak můžeme vůbec nazývat, byla součástí té naší. Chci, aby se moje děti mohly svobodně rozhodovat, aby převzaly zodpovědnost za svůj život a našly si svou vlastní cestu v životě. Chci, aby nebyly zmanipulované. Chci, aby si mé děti udělaly obrázek o světě samy, studovaly to, co je bude zajímat, informace si dohledaly a byly objektivní.

Čím víc vidím, jak se naši mocní a neziskovky snaží prorazit tu bariéru domorodých versus přistěhovalců, tím víc se mi to všechno příčí. Agrese vůči multikulturalismu a přistěhovalcům v Česku stoupla, ale místo toho, aby se našel důvod, proč tomu tak je, tak se vše opět otočí proti domorodým Čechům a dělá se vše proto, aby se umlčeli. Víte, proč jsou Češi čím dál agresivnější? Je to prosté. Když vám někdo bude dělat něco, co se vám nelíbí a nechcete to, a to i přes to, že hlasitě křičíte, v konečném stadiu zvolíte agresivní výpadek. Je to sebeobrana, která je naprosto přirozená. Lidé v této zemi vědí nebo alespoň minimálně tuší, co je čeká, pokud nechají všechno jen tak plavat. Vědí, že pokud i v naší zemi prorazí islám, který se tu začne někontrolovatelně šířit, nastanou úplně stejné problémy, jako v těch zemích, které už bojují zuby nehty. A nejsou to vlády, kdo bojuje, ale obyčejní lidé. Bojují ve své vlastní zemi proti mrchožroutům, co se přistěhovali a hodlají jim kázat. Oni vědí, že jejich vláda se o ně nepostará a tak berou věci do svých rukou. Jak dlouho to bude asi trvat, než vypukne první oficiální občanská válka? A kde asi bude?

Cpou se peníze neziskovkám, aby pomohly přistěhovalcům se integrovat do společnosti. Pořádaly se nějaké Hello akce, které měly uvést na pravou míru, co je islám zač. Dětem se ukázalo, jak to chodí v mešitě. Rozdávaly se letáčky, práskaly se konfety se srdíčky (viz Brno). Dokonce se uvažovalo nad výukou islámu na školách. To by ovšem byl začátek konce. Ze škol by se staly spíš fabriky na vymyté mozky, než vzdělávací institut a to nemyslím jen v rámci islámu, ale i kteréhokoliv jiného náboženství. Nemá to ve škole co dělat. Kdo jiný, než právě děti jsou lehce ovladatelné a snadno zmanipulovatelné? Dětská mysl je křehká, děti ještě neumí rozeznat důsledky ve svém jednání, neumí pořádně rozlišit, co je dobré a co špatné. Mají zakódováno, že dospělí se musí poslouchat. K tomu pár facek a budou šlapat, jako hodinky. Naučí se něco hezkého o náboženství, že vlastně za všechno vděčíme nadpřirozenu. Věda se tím odstaví na druhou kolej a brána středověku bude otevřená.

Vážně tohle chceme? Já ne. Ono to totiž k tomu směřuje a kdo tvrdí, že ne, tak obdivuju jeho optimismus.

Neměla jsem nikdy problém s nějakým náboženstvím, protože mě žádné tolik neobtěžovalo a neohrožovalo budoucnost mých dětí tolik, jako zrovna islám. Nedokázali mě o opaku přesvědčit ani pan Abbás nebo Alráwí. Z jejich veřejných výstupů jsem naopak byla přesvědčená, že tu něco smrdí. Na přímou otázku ohledně nějaké problematické části islámu nikdy upřímně neodpověděli. Vždycky začali mlžit, snažili se otázku zaobalit a zahrát to do outu. Přitom oni jsou zástupci českých muslimů, ale ani oni zřejmě nejsou schopní svou víru bez problému popsat. Zkrátka stále nemůžu najít vůbec nic pozitivního, co by mě přesvědčilo, byť jen trošičku, že toto náboženství není problematické a není důvod k obavám.



PS: Byli jste někdy v období vánoc v kostele? Já ano a musím vám říct, že ta atmosféra je neskutečná!

★ Deníček - 28. dubna

28. dubna 2015 v 19:53 | opY |  ★ Zrzavá máma
Dnes ráno jsem si trochu přivstal, abych mohl pokračovat ve svém projektu. Mámu jsem zpracovával docela dlouho, protože se jí nechtělo vstávat. Snažila se mi podstrčit lahev s mlíkem, svojí ruku, ale to na mě neplatí. Nakonec se v polospánku zvedla, vyndala mě z mojí cely, kde spím a otevřela dveře do montérny. Dnes jsem jí dokonce i předehnal a to lezu po čtyřech. Táhla se za mnou, jak smrad z plíny. Mezi dveřmi jsem potkal tátu, který se vrátil z práce, ale neměl jsem čas se s ním vykecávat. Máma hodila peřinu do hradu, což je znamení, že bude v limbu minimálně další půl hodinu. To je pro mě plus, protože můžu do sytosti prozkoumat vše, co potřebuju.

Od Noddyho jsem zjistil, že je několik druhů motorů, tak jsem se vrátil zase zpátky do ložnice, abych to s tátou probral. Začal jsem diskuzi na téma dieselu, ale on mě jen pohladil po tváři a za pár vteřin začal chrápat. Máma mi mezitím udělala snídani, takže jsem měl čas uspořádat si myšlenky. Vyčkal jsem na příležitost, až máma zaleze do hradu a pak jsem měl volnou ruku. Vyházel jsem všechny šuplíky. Prohrábl máminy šminky a našel v nich pár šroubováků. Ke vší mé radosti byla lepenka u zakázaného šuplíku sundaná. Táta nikdy nezklame, vždycky to zapomene přelepit zpět a máma pak nadává. Byl to ráj, který trval jen pár minut. Kabely, sluchátka, foťák, příslušenství k pračce. Konečně budu moct vyndat ten buben!

Podezřelý zvuk vytáhl mámu ven z hradu. Málem chrlila oheň, tak jsem proti ní namířil meč z tužky na obočí a chtěl jsem tu saň skolit. Přistála vedle mě, bleskově naházela všechny ty zázraky zpět do skříňky a zalepila jí. Později jsem se mámy zeptal, jestli půjdeme na písek, ale odpověděla mi tím, že mi dala hrstku křupek do talířku. Někdy ty její myšlenkové pochody fakt nechápu.

Všiml jsem si v jednu chvíli, že máma něco slídila na počítači. Asi zase recept na nějakou šílenost, co bude péct týden. Chtěl jsem najít něco o motorech na netu, ale máma si myslela, že se chci mazlit, tak pustila pohádku. Trvělivě jsem čekal, až ten kudrnatý mamlas přestane zpívat a pak jsem se ujal klávesnice já. Nestačil jsem ale najet ani na Google. Tak jsem si chtěl dát aspoň kafe, abych mohl pokračovat v projektu, ale to mi taky zatrhla. Kvůli ní jsem pak vytuhl v hradu.

Celý den řeším motor a čím ten můj časolet popoženu. K těsnění z chleba jsem přidal trochu rozpuštěné kukuřičné křupky a ukázalo se, že je daleko pevnější a odolnější. I máma to říkala, když to drhla z koberce rejžákem. Dostal jsem nápad ohledně paliva, tak jsem to zkusil u kočičího záchodu. Ten jednou za čas vydává dost silný odér, tedy než to máma zase vymění s gumovou maskou na obličeji. Mámin radar zafungoval opět bravurně, takže mě odchytila těsně za zatáčkou. Musel jsem to ale zkusit, protože jakmile to stelivo vymění, budu muset čekat minimálně pár dní, než se udělá další palivo. Vzal jsem tedy svůj učící hrnek, že ho schovám. Pitný režim je důležitý a máma to ví, protože mi tím otravuje život skoro každou hodinu. Můj plán zafungoval skvěle. Velice rychle zjistila, že nemám hrníček a začala ho hledat. Jednak jsem měl čas prohrábnout kočičí záchod a jednak jsem se přesvědčil, že komisař Rex je úplný břídil oproti mé mámě. Ta najde i mikroskopickou nebezpečnou bakterii pouhým pohledem na koberec.

Už vím, proč máma nosí masku, když to mění. Smrdělo to fakt hrozně, ale byl jsem přesvědčený, že tohle je přesně to, co potřebuju. Už jsem to měl skoro v hrsti, kdyby nepřišla ta chlupatá sketa. Kocour si vzpomněl, že potřebuje, tak mě zablokoval a aby mi dal najevo, že chce soukromí, začal syčet. Syčení, ačkoliv je to zvuk nevýrazný a relativně tichý, moje máma nikdy nepřeslechne. Hned byla v chodbě, něco zaburácela, umyla mi ruce a pro jistotu i pusu, a odnesla mě zpět do obýváku. A našla můj hrnek. Chtěl jsem se tomu chlupatému bastardovi pomstít, ale vždycky mě nachytal, i když spal. Ale kdo si počká, ten se dočká. Krom časoletu mi na seznam přibylo ještě odvetné dráždidlo na kocoury.
Na písku jsme zase nebyli, protože se odpoledne zatáhlo a začalo pršet. Dopoledne jsem prospal, což by se nestalo, kdyby mi máma dala to kafe. Jsem fakt naštvaný a tak jsem se asi už třikrát řádně podělal.

Máma šla zkontrolovat tátu, jestli dýchá. Spal prý moc dlouho, tak se chtěla přesvědčit, že je vše ok. Hned jsem šel za ní, abych se táty konečně zeptal na ty motory. Máma nechala tátu, aby mě hlídal a přenesla pozornost na kuchyň. Když hlídá táta, mám zaručeno, že si můžů vzít do ruky všechno, co chci, protože on neumí předvídat situace, jako máma. Konečně jsem dostal možnost ochutnat kočičí granule a vypít si své zasloužené kafe. Sice máma řvala cosi o tom, že dítě hlídá dítě, ale nám to vůbec nevadilo. Táta mi ukázal Wolverina, zatímco máma kolem lítala s hadrem. Líbil se mi, jaké má drápy a tak jsem myslí popohnal svoje nehty na rukách, aby mi víc narostly a já si to mohl rozdat s tím chlupatým frajerem, co mě dneska zradil.
Taky jsem dnes nachytal mámu s tátou, jak se cicmají v ložnici. Hned jsem mezi ně vlítnul a seřval je, že se absolutně nehodlám dělit o prostor s nějakým dalším miminem. Pak jsem ještě načapal mámu, jak chová v náručí kocoura a to byl pro mě neskutečný podraz. Aby věděla, že tohle teda naprosto přepískla, vyloupl jsem jí scénu, na jakou by byli hrdí všichni tvůrci telenovel na světě.

Mé předešlé jednání ohledně podělaných plín mělo za následek koupel. A po koupeli následuje salva týracích prostředků, jako jsou nůžky, hřeben a vatové tyčinky. Máma mě vyfénovala, jako nějakého pudla a ulízla mi na čele tak bravurní patku, že jsem vypadal, jako Hitler. Než jsem se stačil proti tomu ohradit, ostříhala mi mé drápy z adamantia klasickými nůžkami na nehty.

Putoval jsem zpět k tátovi a všechno jsem mu řekl. Pozorně mě poslouchal a koukali jsme dál na obrázky vytuněných aut, abych prý chytil inspiraci. A pak se stalo něco neuvěřitelného. On mě nechal psát na klávesnici! Úplně zřetelně jsem viděl logo Googlu a jak tam píšu požadovaný dotaz. Byl jsem tak blízko...


Udělal jsem ale chybu. Otevřel jsem oči a uvědomil si, kde jsem. Všude temno, jen lampička svítila a z pusy mi tekl pramínek mlíka. Myšpulín se na mě z rohu cely blbě usmíval, tak jsem mu jednu rovnou vrazil a pak jsem začal řvát na celé kolo, ať mě okamžitě pustí. Bohužel pro mě, stále ještě neumím vzdorovat máminé náruči, která mě dokáže úplně paralyzovat.

★ Deníček - 27. dubna

28. dubna 2015 v 11:51 | opY |  ★ Zrzavá máma
Dnešní den jsme strávili doma. Žádná procházka se nekonala, protože moje máti chytila před třemi dny amok, že upeče makronky. Tu blbost dělala asi šestkrát a až dneska se jí to konečně povedlo. Předvedla kolem toho hotový orgie, plácla si s tátou a chtěla i se mnou, ale mě to zase až tak nebralo, protože jsem zrovna zkoušel spíchnout převodovku z šlehací metly a plastového kornoutu. Ale aby se neřeklo, aspoň jsem se na ní nadšeně usmál. Rodina se má podporovat.

Táta se zase zašil do svého hracího koutku. Občas jsem ho šel zkontrolovat, jestli dýchá a neleží tam modrej na zemi. Máma ho totiž nekontroluje, jen mě, což je dost nefér. Ta open space kuchyň s obývákem je fakt peklo. I když je zabraná do nějakého záchvatu kreativity, stále má své třetí oko upřené na mě.Dneska jsem měl ale na práci trochu něco jinýho. Potřeboval jsem doladit stroj času, na kterým makám už pár týdnů. Jako kdyby vyslyšeli mé přání, rodiče mi koupili velký auto, Tatru. To je přesně to, co jsem potřeboval, jen jí potřebuju trochu přestavět, aby to fachalo. Máma si myslí, že se chci vozit, ale ve skutečnosti testuju stabilitu a rychlost vozu. Občas kouknu na návod, co běží v televizi. Panáčci si ťukají po těle prsty a nejednou byli mou inspirací. Jednou si jeden z nich zaklepal na hlavu a ten den mi došlo, že jsem génius. Jen mi v mých projektech trochu brání motorika.

Máma mi dala k svačině úžasně měkký chleba, ze kterýho šla udělat i kulička. Využil jsem to jako těsnění pro můj stroj času. Zbytek chleba jsem roznesl po pokoji, aby nebylo tolik vidět, jsem ho vlastně nesnědl. Máti v domnění, že mi chutná, mi dala ještě další půlku. Nevadí mi to, těsnění se do zásoby hodí. Chtěl jsem si to dát k jablku, které jsem schoval pod skříňku, protože budu potřebovat kouli na řadící páku. Jenže máti měla zase slídivou a v jeden katastrofální moment, kdy si přišla hrát ke mně na koberec, to jablko uviděla. Hned ho zkonfiskovala do vyklápěcí jámy a řekla, že to je Fuj. Zase mě vrátila o krok zpět, musím najít alternativu.

Zkoušel jsem svou řadící páku z vyklápěcí jámy vyndat, ale neúspěšně. Úspěch byl jen ten, že jsem probral z tranzu tátu, ale jinak nic. Abych uvolnil své napětí, šel jsem se vyboxovat do pytlů s kočičím stelivem. Dal jsem takový pravý hák, že na tátu spadla polovina výstavných plechovek úplně nahoře na poličce. Jedna plechovka spadla na mou stranu, tak jsem toho hned využil. Určitě by mě napadlo, co s ní, ale než jsem stačil přečíst nápis Kofola, máti mi dýchala za krk. Plechovku mi vzala a dala to všechno zase zpátky. Zkoušel jsem boxovat dál, ale ani jedna už nespadla. Asi to přilepila.

Pořád zkouším vyndat buben z pračky, ale zabere mi to víc času, než jsem si myslel. A už zase jsem tam našel pár kousků prádla. Již druhý den to vyhazuju ven, protože ten buben potřebuju vyndat, ale máma to cpe pořád zpátky. Navíc tam dnes úplně nesmyslně naházela moje plastové kostky. Asi už jí z toho pečení definitivně hráblo.
V šuplíkách jsem nic moc nenašel. Jen řasenku, co by se možná dala použít. Ten šuplík, kde jsou věci, zázraky techniky a přesně to, co potřebuju, mi máma zalepila lepenkou. Však má motorika nezůstane nerozvinutá věčně. Jednoho dne si ten šuplík otevřu a pak dokonám své dílo. Ale před tím ještě musím udělat jednu věc. Musím si zaskákat na kocourovi. Šmejd má na mě radar a jakmile se přiblížím, hned je ve střehu. Když jdu k němu moc, syčí na mě, čímž téměř na sto procent upoustá pozornost mámy a to je konec. Párkrát se mi povedlo mu ty jeho chlupy vyškubnout, ale vždycky mi jednu fláknul packou. I když jsem začal brečet, abych mámě dal jasně najevo, že mě kocour týrá, pokaždé pokárala nás oba. Nemůžu si pomoct, ale kocour se mi líbí, i když je to bastard. Je totiž obrovský, strašně chlupatý a já nemůžu odolat tomu pocitu, že se po něm musím aspoň jednou poválet. Je jako polštář.


Druhá kočka je hustá. Sice je menší, takže se po ní nedá dost dobře skákat, ale zato si můžu natrhat tolik chlupů, kolik chci. Tedy, musí mít náladu, což někdy nemá a kousne mě. Poslední dobou je ale fakt dobrej kámoš, protože neutíká, když se na ní řítím. Možná jí vezmu s sebou na první zkušební jízdu v mém časoletu.

Jo a taky jsem viděl tátu ve sprše. Nevěděl jsem, že tam je, byl skrytý za plexisklem, co bylo pokryté párou. Potřeboval jsem si dojít do záchodové mísy pro trochu vody, ale ani on není zaručeně vždycky mimo. Začal kvílet, tím přilákal mámu a bylo po srandě. A ještě jsem za to musel přežít utrpení na přebalováku!


Máma mi dneska taky sebrala můj koberec, aby ho vyprala. I když jsem jí jasně dával najevo, aby přestala, stejně ho vydrhla. Ona tomu sice říká koberec, ale ve skutečnosti je to moje mapa. Až pojedu zkoušet časolet, musím znát terén a ona mi to celý vypere. Fakt mám někdy chuť po ní hodit lahví.


Dneska jsem to zabalil trochu dřív, než v sedm. Měl jsem dost úkolů, co jsem potřeboval zařídit, ale s mámou za zadkem to všechno potřebuje dvojnásobek času a energie. Doufám, že zítra půjdeme na hřiště. Musím se poradit s chlapama na písku, jestli nemají nějaký tip, jak s tím časoletem pohnout.

★ Dobře známé slovo: Islám

28. dubna 2015 v 11:45 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Už delší dobu v hlavě nosím několik témat, ke kterým se musím prostě vyjádřit a říct svůj názor. To, co se za poslední rok a půl v ČR děje, mi nahání husí kůži a něco mi říká, že se chystá obrovský průser. Ale začnu hezky od začátku.

Všichni asi víme, že se v poslední době řeší velké téma s názvem Islám. Náboženství východu, nad kterým jsme asi nejednou vrtěli hlavou. Feministky bojovaly za tamní ženy, aby nemusely nosit burky. Bojovalo se proti fyzickému násilí a celkově ten východ byl prostě divný. Často jsem slýchala žerty od svých známých nebo v diskuzích, když někdo chtěl jet na dovolenou do Egypta, Tuniska, Turecka: Tam nejezdi, unáší blondýny a zrzky. Ha. Ha. Ha.

Věděli jsme o ženské obřízce, která je naprosto nepochopitelná a nemyslitelná v naší společnosti. V některých zemích je to ale tradice, součást kultury či náboženství. Chtěli jsme proti tomu bojovat, ale proč vlastně? Proč bychom měli zrovna my zasahovat do kulturních zvyků jiných národů?

Islámem jsem se nikdy moc nezabývala, stejně jako jiným náboženstvím. Zastávala jsem názor, ať si každý věří, čemu chce. Já jsem ateistka, byla jsem tak vychována, i když moje babička se mi snažila vštípit základy křesťanství knížkou o Ježíšovi. Vypláchnout mi hlavu Bohem se jí ale nepodařilo a tak mi aspoň říkala, ať neříkám slova, jako Pane Bože, Ježiši Kriste apod, že beru jméno Boží nadarmo.

Poslední dva roky ale tohle náboženství sleduju. Vývoj, jak se šíří a jak se stává čím dál větším tématem v naší společnosti. Celkem náhodou jsem se k tomuto tématu dostala s mými přáteli. Zaujímali hodně negativní postoj vůči tomuto, ale nechápala jsem proč. Nejsem člověk, co si dělá názor na základě výpovědi jednoho člověka a tak jsem šla ke zdroji. Našla jsem si, co je Islám, o čem pojednává, co říká Korán a jeho stoupenci. Shlédla jsem videa na Youtube, veřejně dostupná a někdy neuvěřitelná. Výpovědi bývalých muslimek a muslimů, kteří popisovali svůj život. Po tom všem jsem věděla, že tohle náboženství, dá-li se to tak vůbec nazývat, není normální. Tedy, není normální na evropské poměry. Je naprosto v rozporu s naší kulturou, tradicemi a zvyky. Je v rozporu se samotnou demokracií, svobodou a rovnoprávností.

Jako máma jsem nemohla především přenést přes srdce otázku dětí. Upřednostňování pohlaví, méněcennost dívek před chlapci, provdávání malých holčiček, týrání, zneužívání. Čím více jsem četla, tím více jsem byla zhnusená. Proč má někdo potřebu následovat slova člověka, který byl labilní, byl to násilník, hrdlořez a pedofil? Proč bych takového člověka měla brát jako proroka? Copak není nad slunce jasné, co byl zač? A proč bych to vůbec měla tolerovat v ČR, potažmo v celé Evropě? A to je jen jedno zrnko z toho, co se mi nelíbilo.

Četla jsem strany oponentů a důvody, proč toto náboženství hájí. V podstatě nehájí samotné náboženství, ani ty lidi. Z těch výpovědí mi spíše přišlo, že křičí, protože prostě mají potřebu křičet. Jsou to lidé, kteří budou vždycky proti něčemu protestovat a budou oponenty. Kdyby se protestovalo proti vegetariánům, budou na jejich straně, i když jedí maso. Kdyby se protestovalo proti homosexuálům, také budou na jejich straně, ačkoliv jsou sami heterosexuálové. Kdyby se protestovalo proti naší vládě, budou na jejich straně, i když nesouhlasí s jejím systémem. Přijde mi, že jsou to pořád ti samí lidé, které spojuje určitý životní styl a zájmy. Nic proti tomu. Požaduji jen selský rozum. Nebudu hájit něco, co mně samotné něčím nevoní.

Hodně jsem četla, že jsme si Korán špatně vyložili. Jakmile někdo poukázal na problematiku toho náboženství, byl použit tento argument. Jak bych si ho měla vlastně vyložit? Po shlédnutí všeho dostupného mi celkem jednoduše došlo, že si islám může vyložit každý, jak chce a jak se mu hodí. Že je založen na slovech Nemusíš, ale můžeš. Je natolik tvarovatelný, že tím rozdělil i samotné muslimy. Proto tu máme "ty hodné" a "ty zlé". ISIS jedná pod záštitou Islámu. Jen si prostě vyložili ten Korán nějak jinak, zatímco Evropští muslimové dodržují tradice jen okrajově. Chodila jsem do školy s černošským chlapcem, který se jmenoval Abdul Mohamed. Jeho rodina byla muslimská, jeho maminka chodila v šátku po městě. Chodil s námi normálně do třídy, dělal blbosti s kluky, s náma holkama se taky bavil normálně a vždycky jsme ho prosili, aby nás naučil nadávat arabsky. Jednou ho učitelka požádala, aby něco napsal arabsky na tabuli. Přeložil to jako Ahoj, ale o přestávce nám prozdradil, že to znamenalo Prdel. Začlenil se do kolektivu třiceti dětí úplně normálně. Jeho rodiče nikdy po škole nežádali zvláštní privilegia. Proč to tenkrát šlo a dneska to nejde?

Další argumenty byly většinou tak absurdní, že jsem musela kroutit hlavou. Na aféru s šátky studentek medicíny byly použity argumenty s národními kroji, křížky na krku, hudební vyznání. Byla jsem naučena, že ve škole se pokrývky hlavy prostě nenosí, tak, jako se nenosí sluneční brýle, nemravné výsřihy a ultrakrátké sukně. Škola je vzdělávací institut a všichni jsou si tam rovni. Tak to bylo, je a snad i bude. Nevidím důvod, proč by se to mělo měnit. Proč by se měl někdo upřednostňovat? Buď povolím nosit pokrývku všem, nebo nikomu. Tak to funguje u nás a je to naprosto férové jednání vůči všem.

To je naše republika, naše kultura, naše tradice a zvyky. Proč by měly někoho pobuřovat? Proč si to někteří lidé najednou překládají jako rasismus a xenofobii? Vždyť demokracie a svoboda, která je klíčová pro Evropu, umožňuje komukoliv jet kamkoliv. Sama nepojedu do zemí, které mi jsou kulturně naprosto cizí a nelíbí se mi. To samé očekávám já od nich. Nemusí se jim líbit naše kultura, to chápu. Tak proč sem i přes to jezdí a žádají přizpůsobení naší kultury té jejich?