Květen 2014

★ Maminky a jejich neduhy

16. května 2014 v 22:13 | opY |  ★ Zrzavá máma
Už mi to nedá a musím napsat článek o nás, budoucích matkách, protože někdy nevěřím vlastním očím, co za diskuzi/obrázek/dotaz zase někdo vložil na forum.

Jako správná začínající matka, i já si našla své stránky, kde se slítáme jako supi. Začala jsem s tím v době, kdy už mi tak nějak došlo, že jsem opravdu těhotná a není to jen nějaký vtip. Měla jsem břicho, byla jsem doma na rizikovém a polykala tablety magnesia, jako bonbony, aby mi splaskly nohy. Rozhodla jsem se, že se musím všeobecně vzdělat, abych věděla, co těhotenství obnáší. Rady a tipy maminek jsou k nezaplacení, ale i tady platí, že člověk musí brát některé věci opravdu s rezervou. A než číst názor jedné, radši si přečíst názory minimálně deseti dalších, abyste si mohli udělat takový průměrný obrázek k vašemu konkrétnímu dotazu.

Asi jako všude, i zde funguje profil jako rentgen vašeho života. Můžete tam toho napsat fakt hodně, včetně informací o vašich dětech, založit galerii nebo psát statusy. Můj profil jsem stručně odflákla s tím, že jsem tedy těhotná a čekám v červnu kluka, a tím to pro mě haslo. Můj profil je ukrutně nudný na informace, ale mně to naprosto vyhovuje. Jsem odstrašující případ, jak by to správně mělo vypadat, protože narážím na profily, které si některé mamky zřejmě spletly s rodinným albem.

Velmi mě také znepokojuje, kolik sluníčkových lidí se tu vyskytuje. Všechno je tak krásné, úžasné, šikovné, praktické, nádherné, až z toho mám poslíčky. Zejména výše zmíněná galerie je fakt výživa, hlavně co se fotomontáží a intimních věcí týče. Musela jsem se naučit ovládat svou krutost, sarkasmus a cit šmirgpapíru, abych neokomentovala některé z nich. Hlavně takové fotečky, kdy mimísek leží ve vědru úplně nahý a na hlavě má jen čepičku. Jsou to odrůdy nějakých flashových skládaček, takový ten "Photoshop pro debily", kde do sebe napojíte milion tuze rozkošných kýčů a pak tam ještě fláknete fotku svého mimča v úplně jiné kvalitě obrázku. Je jedno, že to je viditelný nesmysl nebo neodpovídají proporce, případně pixely, hlavně roztomile. Ale tohle je naštěstí jen to malé zlo.

Nedávno jsem šokem málem porodila, když na mě z náhodně vybraných fotek vyletěla jedna nějaké skoro nahé maminky pár minut po porodu. Miminko bylo stále spojeno pupeční šňůrou a roztlemené nohy maminky zakrýval cudně jen cár látky, aby se neřeklo. Chápu, že maminka je hotová, že to všechno zvládla a že má krásné miminko, a to všechno okolo, ale....ALE je to nechutné. Nesdílím soucit ani optimismus, naopak mi to zvedá žaludek. Proč takovou fotku vystavovat na web proboha? Další věc, hodně probíraná na netu a kterou zmíním jen okrajově, jsou fotky nahých dětí. Bohužel na otázku "A uvědomuješ si, že ne všechny profily patří maminkám?" se mi dostává úplně naivních odpovědí.

Celkem normální je zde sdílení fotek, jak velké mám břicho. Dále se řeší strie, jak probíhá vyšetření a komplikace v těhotenství. Hodně se tu šíří fotky jídel a recepty, což je dobrá věc, když potřebuju inspiraci. Samozřejmě ne všechno je poživatelné, ale některá "díla" jsou opravdu lákavá. Osobně si ráda projedu fotky pokrmů a tipy, protože odmítám vařit z konzerv. Dobrá je také diskuze, kde se s maminami trumfujeme, kdo toho víc za den sežral. A že to jsou někdy kombinace, při kterých zůstává rozum stát. Nebo je fajn si pročítat forum a z ničeho nic dostat šlupku přímo mezi oči v podobě fotky ohromného zmrzlinového poháru s čokoládou. Dočtete se, že zdravotně jste na tom většinou stejně, což vás do jisté míry uklidní, protože je to normální.

Výživné jsou také seznamy do porodnice. Od úplně stručných, protože většinu toho dostanete v porodnici, až po úplně kompletní zájezdové seznamy, kde nechybí snad ani ešuš a koprovka z pytlíku. Dost zajímavá jsou také fora tzv. Snažilek (budoucí maminky, co se snaží o miminko). Nebylo by na tom nic nenormálního, ovšem některé snažilky jsou z toho snažení úplně mimo vesmír. Aby podpořily své vaječníky ve výrobě hormonů, kupují bodýčka neutrální barvy. Dokonce řeší, jak dlouho po pohlavním styku nechávají sperma "uvnitř". Super je pak forum, kde se nakupilo trilion dotazů s přiloženými fotkami těhotenských testů. Otázky jsou jasné: Co myslíte, jsem těhotná? / Mám tam čárku navíc, jsem těhotná? / Může to být těhotenství? / Co myslíte viz fotka? / Mám na testu tři čárky. Čekám dvojčata?

Když si člověk není testem jistý, je nejlepší udělat si ještě jeden. A když ani to, je nejlepším rádcem vaše krev a ultrazvuk. Na některé věci maminy jsou schopné odpovědět, ale některé jsou opravdu spíše do rukou odborníků.

A na závěr několik zajímavých dotazů. Jistě bych jich našla mnohem víc, ale to bych se asi brzy zbláznila. Ty otázky vypadají asi takto:

Jde přidělat na kočárek ruční brzda? - I převodovka, je-li zručný chlap.
Proč se nedaří prodat kočárek? - Buď cena neodpovídá kvalitě, nebo je hnusný a opotřebovaný.
Můžu pít ovocný čaj? - Rozhodně ne! I pan Malátný zpíval, že nejlepší čaj je kafe s mlíkem.
Zda můžu jít těhotná na pouť? - Takové riziko, že na vás spadne vysmátá bílá labuť z atrakce, bych neriskovala.
Jsem těhotná a piju Coca Colu, vadí to? - Vadí. Stihla vám rozežrat část mozku.
Můžu v těhu na rafty? - Když pak budete umět simulovat houpání divoké řeky s kočárem, proč by to mělo dítěti vadit?

Nebo třeba co prý budu dělat, když mi praskne voda někde na vycházce? Jak jako co budu dělat? Utřu se lopuchem a morseovkou vyťukám SOS, aby mě nakonec zachránil oddíl osmiletých Liščat.

Dotaz s fotkou kojence, který má na rukách pupínky. Prý co to může být. Paní, to mu asi roste třetí ruka!

Podle čeho kupujete kojící podprsenky? Já rozhodně podle směru větru a ročního období, když to v černu bude fičet na severozápad, budu s určitostí vědět, že mám českou klasiku 85B.

Další dotaz s fotkou, tentokrát má na ní dítě rozraženou hlavu. Dotaz: Je to na šití? Máme jet na pohotovost, co myslíte?

★ Chutě, nechutě, radosti a starosti

6. května 2014 v 13:20 | opY |  ★ Zrzavá máma
Spousta lidí se mě ptá, co mi v těhotenství nejvíc chutná a kolik jsem přibrala. Musím se přiznat, že největší "žravka" mě chytila začátkem druhého trimestru a to bylo také období, kdy mé kilogramy pěkně nalítaly. Rozhodla jsem se ale se neomezovat a prostě jíst to, co si tělo žádá.

Všechno to začalo jablky. Před otěhotněním jsem o jablka ani nezavadila pohledem, ale od třetího měsíce jsem je začala jíst na kila. Jedla jsem jablka kdykoliv a moje chuť na ně byla neuvěřitelná. Jakmile jsem neměla doma ani jedno a dostala jsem na něj chuť, byla jsem schopná pro jedno cestovat přes půl světa. Jablečná éra trvala několik týdnů, poté se dostavila éra musli tyčinek. Nejlepší byly ty bez čokolády a jogurtu, čistě musli a v tom jablka, meruňky nebo jiné ovoce. Brzy se mi tyčinky přejedly a vrátila jsem se zpět k jablkům, i když jen na krátkou chvíli, než mě popadla zcela nová chuť. Tentokrát to byla račata. Stejně jako jablka, i rajčata jsem byla schopná zlikvidovat v rekordním čase.

S apetitem na potraviny, které jsem před tím moc nevyhledávala, se samozřejmě dostavily i nechutě, ba až přímo zhnusení a to zcela bez důvodu. Jednoho dne jsem se prostě probudila a uvědomila si, jak nenávidím čínu. Při slově bistro, čína nebo kungpao mi naskakovaly puchýře a zvedal se mi žaludek. Zápach z takových restaurací mi způsoboval zelenou barvu a nutkání zvracet. Za celou dobu těhotenství jsem se číny nedotkla a obcházela podniky velkým obloukem. Dále jsem třeba vůbec nevyhledávala čokoládu a bonbony. Neměla jsem chuť na sladké, většinu času jsem trávila jezením konkrétních jídel, jako jablka, rajčata, později to byly hlávky a hlávky ledového salátu. Luštěniny jsem také nijak extra nevyhledávala, stejně jako česnek nebo maso.

Druhý trimestr jsem přežívala prakticky na ledovém salátu a rajčatech. Chuť na jablka se už nevrátila, čemuž se moc nedivím, protože bych se asi divila, kolik kilogramů jsem nakonec snědla. Brzy jsem si našla jinou závislost a to byly zelené hrušky a broskve/nektarinky. Jednou jsem v obchodě narazila na vaničku nektarinek a tak mi zachutnaly, že byly do druhého dne pryč. Hrušky jsem si kupovala místo jablek a hrozně mi chutnaly, když se trochu odležely a byly krásně měkké. Dá se říct, že druhý trimestr jsem byla vysazená na ovoce a zeleninu bez nějakého důvodu. Prostě mi to hrozně chutnalo a byla jsem samozřejmě i ráda, že jím zdravě, i když má váha vyletěla nahoru nejvíce. Jedním z důvodů, kterým připisuju toto dílo zkázy byl i fakt, že jsem zůstala doma na rizkovém. Přestala jsem běhat 8-10 hodin denně na obchodě a zřejmě jsem začala přirozeně kynout, ačkoliv se můj jídelníček v ničem neměnil.

Na konci druhého trimestru mě pomalu opouštěly chutě na ovoce a zeleninu. Mé tělo mi velilo jasně a neomylně: Jez jogurty!
A tak, jako jsem měla hrozné chutě na jablka, měla jsem i příšerné chutě na jogurty. Nejlépe jogurty s meruňkami nebo broskvemi samozřejmě, jahody mi toho moc neříkaly. U mléčných výrobků jsem zůstala vlastně až do 8. měsíce. Jogurty mi velice chutnaly, stejně tak jsem měla neodolatelnou chuť na hermelín. U toho jsem věděla, že musím velmi opatrně, kvůli plísňové krustě (která ovšem byla to nejlahodnější na celém sýru). Když už jsem si hermelín dopřála, bylo to pro mě jako nějaká orgie. Tak moc mi chutnal, že jsem se o něj ani nechtěla dělit. Po dlouhých měsících přišly i chutě na sladké, ale opět to byly konkrétní věci. Čokoláda byla stále tabu, zato ve mně vzrůstal pocit, že musím sníst něco, co obsahuje sníh z bílků. Dokonce jsem měla i sen, že jsem v cukrárně a kupuju si nějaké dortíky. Sotva jsem ráno otevřela oči, musela jsem letět do krámu aspoň pro kremroli. K mému štěstí (nebo neštěstí?) je měli, takže jsem si nabrala tři a všechny je doma snědla. Přítelovi jsem to radši ani neříkala, protože by prskal, že jsem mu nenechala ani jednu.

Okolo sedmého měsíce se vše začalo rovnat a jednou za čas mě popadla nějaká nečekaná chuť. Trvalo to však jen pár dní, než sem se zase srovnala a mé tělo pochopilo, že dostalo, co chtělo. Přišla tak neodolatelná chuť třeba na med, čaj s medem a citronem. Koupila jsem malou skleničku a vařila si dobré čaje s čerstvými citrony a medem. Občas jsem si dala lžičku jen tak, protože jsem prostě měla chuť. Medový život přežil sotva tři dny a přestala jsem ho vyhledávat. Jeho místo zaujal jablečný džus. Mým favoritem byl vždycky a jednoznačně pomerančový, ale tentokrát to musel být jen a jedině jablečný. Vychytala jsem docela dobrou akci na 100% džusy a začala likvidovat skladové zásoby obchodu.

Největším prohřeškem pro mě asi byla chuť na Colu. Lít do sebe něco takového mi zrovna dobře nedělalo, ale kdo nezažil moc těhotenstkých chutí, ten neví, o čem mluvím. Stejně jako u medu to byla otázka jen několika dní, než se vše vrátilo do normálu.

Teď se ocitám v osmém měsíci a vlastně nic konkrétního nejím. Občas se mi v hlavě z ničeho nic rozezní poplašný zvonek, že něco nutně potřebuju, nebo mám na něco opravdu chuť, ale už to není tak, že bych na něčem konkrétním ujížděla celé týdny. Ráda si dám jablečný džus, občas si musím koupit jogurt, nepohrdnu dobrou kopečkovou zmrzlinou (nedávno jsme narazili na opravdu luxusní stánek).

Velkou změnu zaznamenávám také u svých vlasů a nehtů. Mé vlasy byly vždycky jemné a hladké, jako hedvábí, ale teď jsou takové tuhé a matné, ačkoliv se snažím o ně pečovat, jak to jen jde. Své přirozené nehty mít pro mě bylo peklo, protože se třepily a lámaly. Volila jsem tedy gelové, jednak to vypadalo lépe, než oškubané nehty, neměla jsem tolik záděrek a nelámala jsem si hlavu s údržbou. Ve čtvrtém měsíci sem se rozhodla, že si radši nechám své a nestačím se divit. Když odrostly zbytky po gelovkách, mé nehty zůstavají tvrdé a bez jakékoliv puklinky. Jen ten lak mi na nich ne a ne držet.

Hodně se u mě projevuje pigmentace, protože jsem od přírody kropenatá. Pihy mi vyskákaly všude na těle, jako kdybych trávila hodiny na slunku. I přítel si toho všiml - můj obličej je úplně posetý pihami. A co se týče komplikací a potřeb, na prvním místě komplikací vede pálení žáhy bez ohledu na to, co sním. Dále mé oblíbené natékání nohou (to se ráno proberete a máte nohy jako baobab) a zvýšená lenost. Čím jsem těžší a větší, tím více mám problém něco dělat. Naopak mým nejoblíbenějším koníčkem se stala sprcha. Úplně miluju a těším se, když si můžu dát řádnou sprchu. Někdy jsem schopná zvládnout i dvě denně, jednu ráno na probuzení a jednu večer.

Takhle asi vypadá průběh těhotenství, co se chutí, nechutí, radostí a starostí týče. Samozřejmě převládá spíše to příjemné nad tím nepříjemným. Neohlížím se na nějaké tabulky nebo zákazy, spíše se řídím tím, co chce moje tělo. Když mám chuť na jogurt, tak si ho koupím, protože k té chuti mě vede nějaký důvod. Také že ano, má jogurtová mánie byla přesně v době, kdy se děťátku vyvíjí a rostou kosti, takže spotřebovává vápník jako na běžícím páse. A tak se stane, že maminka začne pořádat jogurtové hody v jakoukoli denní dobu. Třeba i ve tři ráno. A co se týče váhy, od prvního do osmého měsíce jsem nabrala 15 kg. Něco je dítko, něco voda, něco tuk, ale v tuto chvíli mě zajímá jen jedna jediná věc: abychom vydrželi do našeho termínu porodu.

★ OGTT

6. května 2014 v 12:27 | opY |  ★ Zrzavá máma
Druhý trimestr bylo pěkné období. Člověk není tak hrozně velký, může se dobře pohybovat a některé věci ze šatníku jsou stále dobře nositelné. Porod je ještě hodně daleko, ale i tak už to člověka nutí začít hledat informace a pomalu se zařizovat. Když se šlo do obchodu, už jsem koukala spíše na dětské oddělení a slintala nad maličkatými ponožkami. Úžasná malá polotrička pro dvouleté šviháky, klobouky, boty. Úplně jsem v hlavě sestavovala šatník své ratolesti, než jsem byla přítelem odtažena raději pryč.

Čekalo mě ještě jedno vyšetření, konkrétně zátěžový test na těhotenskou cukrovku. Měla jsem na to asi dva týdny, ale když jsem si pročítala, co to vlastně je, přešla mě chuť jít něco takového dělat. Největší problém jsem viděla v nabírání krve, to je věc, kterou nesnáším a dělá se mi mdlo, sotva na to jen pomyslím. Jeden odběr by ještě šel, ale dva během dvou hodin, to se mi hodně příčilo. Ale pro své dítko bych si nechala i useknout ruku, bylo-li by to třeba, takže jsem se po týdnu přemlouvání konečně přemohla. Rozjela jsem se se žádankou do nemocnice a porodnice. Bylo krásné březnové ráno a já měla hlad jak stádo mustangů. Začala jsem pochybovat, jestli to nalačno vůbec zvládnu, protože mi hlad zvedal žaludek.

Na recepci mě přijali, zapsali si mé údaje a pak mě ždímli o třicet korun. Chvilku jsem čekala na lékařku, která mě následně poslala na odběry s nějakou směsicí papírů. Celkem lehce jsem vylétla schody, ale čekárna byla plná štaflí a kbelíků s barvou. Zůstala jsem tedy sedět na chodbě a nejistě jsem sledovala dva malíře, co chodili na štaflích sem a tam, a malovali. Sestra vylétla z ordinace, sebrala si papíry a pak mě zatáhla dovnitř. Čekal tam na mě přímo celé hlediště studentů medicíny, kteří se učili, jak brát krev. Někde se to naučit musí, s tím nemám problém, ale znám své zrádné žíly. Po ránu nalačno znamená, že žádné žíly neuvidíte. A když už ano, nic z nich nepoteče.
Posadila jsem se do křesla a ukázala ruce s komentářem, že asi nebudu dobrý pokusný králík. Sestra letmo projela obě ruce, zafuněla a řekla, že to udělá radši sama. Vzala mi krev a pak mi namíchala cukrovou vodu. Bylo to příšerně sladké, tak strašně moc, že jsem se bála to do sebe vyklopit na dva hlty. Pila jsem po částech a ke konci kelímku už jsem měla pocit, že mi to vyteče i ušima. Dostala jsem malý kelímek vody a poslali mě zpět za lékařkou. Pak jsem měla mít dvě hodiny volné zábavy.

Štěstí bylo, že jsem v té čekárně musela zůstat. Seděla jsem chvíli na židli a najednou jsem cítila, jak se ve mně vzdouvá jakási podivná vlna horka. Úplně mě polévalo horko, v uších mi začalo šumět a nemohla jsem dýchat. Rozvalila jsem se na židli a snažila se to rozdýchat. V jednu chvíli jsem chtěla běžet zvracet, ale místo toho jsem se snažila ovládnout sama sebe. Po chvilce funění ten divný pocit odezněl a udělalo se mi lépe. Nicméně ten nápor glukózy na organismus byl jako nějaká tsunami. Odjela jsem domů, když jsem odevzdala doktorce dokumentaci. Zhruba v půli cesty mě přepadla úplně příšerná únava, jako kdybyste dva dny nespali. Tramvaj mě hezky houpala a já mžourala do světla.

Doma jsem odevzdala dva čokoládové rohlíky přítelovi k snídani a praštila sebou o gauč. Byla jsem hrozně ráda, že můžu ležet a odpočívat, vůbec už se mi nikam nechtělo. Musela jsem se ale vrátit ještě na jeden odběr, v čemž mi asistoval můj přítel. Celá akce proběhla velice rychle a do týdne jsem měla vědět výsledky. Doma jsem totálně vytuhla asi na tři hodiny.

Shrnutí pro mě tedy bylo, že jsem se nakonec nemusela vůbec brát odběrů, protože sestra byla jak blesk a velice šikovná, ale že pro mě bylo daleko horší bojovat s únavou a cukrovým raušem. K mému štěstí byly hodnoty v pořádku, takže nehrozila diabetická poradna ani odproštění se od sladkých lákadel.