Duben 2014

★ Nový rok, všechno nové

19. dubna 2014 v 12:41 | opY |  ★ Zrzavá máma
A byl tu Nový rok. Během vánoc jsem přítelovi osvětlila tradice, které se u nás dodržují. Pouštěli jsme lodičky, které zůstaly pěkně pospolu, kromě loďky mého švagra, přítelovo bratra. Jak nám napověděly, zůstali jsme v ČR, i když značně dál. Ta jedna lodička možná značila vysněný výlet do Japonska, který zatím ještě neproběhl, ale mohl by. Každý jsme také dostal šupinu z kapra, kterou si přítel schoval hned do peněženky. Musím zaklepat, že mu asi opravdu přinesla štěstí. Přítele přijali do práce, protože před vánoci se nám povedlo nakontaktovat kamaráda, který měl tip. Ozvali se po Novém roce a my tak museli začít kmitat, protože to znamenalo stěhování.

Také mě čekala první oficiální návštěva v Podolí, abych podstoupila všechna vyšetření. Nejprve mě zdrželi v kartotéce, pak v těhotenské poradně se mnou sepisovali všechno možné a nakonec mě poslali ke gynekologovi. Ten mě prohlédl, řekl, že odteď už je to jen na docházku do poradny a s vypsanou žádankou na odběry a ultrazvuk mě poslal zpět. V poradně vše pročetli, zvedli telefon a poslali mě za sestrou na ultrazvuk. A nakonec ještě i na krev. Strávila jsem tam tři hodiny lítáním z patra do patra, ale měla jsem splněno všechno. A bez keců o konci světa.

Leden pro mě byl dost zátěžový, protože i v práci nastaly šílené změny a chaos. Kromě slevové vlny začalo chodit nové zboží, v kolektivu nás bylo stále málo. Mně docházely síly, ačkoliv jsem se snažila jakkoliv to přežít. Po čtyřech dnech v práci za neustálého kmitání a přesčasování jsem se málem nezvedla z postele. Nohy mi začaly natékat takovým stylem, že jsem sotva obula boty. A co hůř, jednoho dne jsem natekla celá. Volala jsem do práce, že vypadám jak dýně a nemůžu přijít. Nevěděla jsem, že to může způsobovat těhotenství, takže jsem ještě pár týdnů odchodila. Až do osudného dne, kdy nastaly komplikace, které mě značně vyděsily. Krom otoků se k tomu přidal ještě pocit divné tíhy v břiše. Jela jsem rovnou do Podolí na pohotovost, protože jsem se začala hodně bát.

Můj plán o setrvání do nástupu na MD se rozplynul. Doktor mě vyšetřil a bez otálení mi vypsal týden na lůžku s magnesiem. I přes to, že jsme byli oba v pořádku. Ani po týdnu se ale nic moc nezlepšilo. Jakmile jsem delší dobu stála, cítila jsem to divné tažení znovu. V poradně tedy usoudili, že těhotenství a mé povolání s k sobě moc nehodí, a nechali mě doma úplně. Chtě nechtě jsem skončila na rizikovém.

Všechno zlé je ale i k něčemu dobré, protože se usnadnila ta část o tom, jak vlastně budeme od února žít. Bylo jasné, že tedy nemusíme platit dva nájmy ve dvou městech, ale že oba půjdeme do jednoho. K radosti do života nám přispěl velký ultrazvuk začátkem února, kde jsme oba viděli našeho malého klona. Maminka od začátku tvrdila, že to bude kluk. Já a mé sestry jsme to viděly na holčičku. A tak vznikla rodinná štěkanice a došlo i na uzavření sázky, jaké pohlaví to bude. A měli jsme všichni poslechnout, protože maminky mají vždycky pravdu. Pan doktor nám během screeningu potvrdil chlapečka.

V půli února jsme se definitivně odstěhovali ze starého života do úplně nového. Nová práce, nový byt, nové město. Ta stříbrná šupina byla asi opravdu zázračná, protože křivka sinusoidy se začala zvedat směrem nahoru. I když komplikace ohledně stěhování také nastaly. Strávila jsem pět dní sama v bytě s kocourem a zabalenýma věcma, a bylo mi hrozně smutno. Pak jedno pondělí jsem naskočila do autobusu a odjela na pár dní za přítelem. Poznala jsem náš nový byt, který jsem druhý den úplně vydrhla. S sebou jsem přivezla kufr s nějakými věcmi, aby bylo i v čem vařit. V jednom hrnci jsme tak zvládli večeři a bylo nám dobře, ačkoliv jsme žili v úplném holobytě. Protože odvoz věcí odpadl těsně před víkendem, musela jsem kontaktovat další lidi na stěhování a hlavně se vrátit pro kocoura. Byla jsem rozhodnutá, že ve starém bytě nestrávím ani den, takže jsem jela na otočku. Dobalila jsem poslední zbytky věcí, aby bylo vše připraveno, uklidila jsem, zabalila nějaké potřeby do kufru, naložila kocoura a jela jsem zase zpátky. Kocour byl naprosto úžasný, za celou cestu ani nemňoukl a jen tiše sledoval. Občas jsem mu strčila prsty do přepravky skrze mříže, aby věděl, že jsem stále s ním. Pokaždé je očichal a otřel se o ně. Na zastávce vyvolal jeho vzrůst povyk. Paní stojící vedle mě se začala vyptávat, co to je za kočku, a nějaký mladík nedaleko to komentoval, že paní špatně vidí, že to je pes. Takto velká kočka prý snad ani neexistuje.

Existuje, když máte doma Mainku. Kocour byl z nového bytu trochu vedle, ale snažil se zapadnout. Večer už se povaloval na okně, takže vše proběhlo hladce. Měla jsem celou rodinku zase pospolu. Další týden jsem s pomocí sestry odstěhovala starý byt a tím bylo vše definitivně ukončeno. V Podolí jsem zažádala o změnu adresy na neschopence a pak jela rovnou do nového domova, kde na mě čekala halda věcí.

Najednou mi to přišlo všechno hrozně divné. Pořád jsem si nemohla uvědomit, že to takto bude a že to není jen nějaký výlet na týden. Seděla jsem u stolu a hledala lékaře, s hromadou pytlů a krabic, které jsem postupně vybalovala. Ačkoliv je to již pár měsíců, stále tu mám dvě bedny, které nemám kam dát.

★ Mediální žumpa dostala strach

18. dubna 2014 v 20:19 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Asi největší žumpa českých médií, která si říká Plesk, konečně pochopila, že není radno zahrávat si s lidskými životy a pomlouvat je do morku kostí. Toto nehorázné bahno, které mě osobně dráždí, sotva ho někde jenom koutkem oka zahlédnu, se i tentokrát snažilo přiživit na mediální kauze.

Od zápasu FC Baník Ostrava a AC Sparta Praha se rozpoutalo peklo. Média měla živnou půdu, jak čím dál víc rozmazávat situaci, a to vše pokračovalo až do nedávných derby pražských S. Senzace vyvolaná PČR nemohla přeci projít jen tak bez povšimnutí, takže se opět meldovalo o "chuligánech" a "nebezpečných fanoušcích". Podobná situace, i když ne s tak otřesnými následky, se stala i loni na derby, když nechali půlku ulice U Sparty otevřenou, aby mohli fanoušci na protilehlou tribunu. Jelikož byla ulice zatarasená antony a koňmi, bylo nemožné, aby fanoušci obou týmu po sobě něco házeli. Proto se oba tábory zmohli jen na pošklebky, což PČR pochopila tak, že je nutné zakročit a naházela mezi lidi své oblíbené P1. V zápalu paniky, co se to děje, se z dýmu vynořovaly postavy kosmonautů a jakmile do nich nějaký dezorientovaný fanoušek narazil, dostal po hlavě. Přitom tam byly všemožné skupinky fanoušků. Tatíci, kteří se chodí pravidelně rozčilovat, dát si pivko a klobásu; skupinky mladých lidí, kteří si přišli zafandit a třeba i sbalit svou spolužačku; táta se syny, kteří tráví den o víkendu spolu na tribuně. Holky, kluci, tátové, synové, ultras, slepý pán...to všechno byli ti chuligáni. Nějaký starší pán tam jednoho zastavil a nadával, že chce jít na protilehlou tribunu a stihnout zápas, ale všichni jsme byli z ulice vytlačeni (za druhého použití P1) úplně.

Letos to Slávisti schytali nehorázným způsobem. Hodně mi to připomnělo scénku z filmu Občanský průkaz, kdy nahnali mladé máničky do podchodu. Pak se na ně z obou stran vrhli strážci zákona vybavení obušky a všechny pozatýkali. Je opravdu smutné, kam se to všechno řítí. Pochody pražských S jsou tradice, které se účastní všichni, od ultras fanoušků počínaje, přes páry, táty s rodinami, kamarádkami ze školy konče. Nemyslím si, že by tento zásah byl způsobený fanoušky Slavie, protože taková zvěrstva se vyvolájí velice jednoduše. Stačí vyprovokovat dav a senzace je na světě.

Dnes ráno mne velmi pobavilo, když Facebookem začal obíhat odkaz na stránky spodiny českých médií. Redakce podává trestní oznámení na neznámého pachatele, protože jí bylo vyhrožováno násilím a sprostými urážkami. Uvědomuje si banda těchto krys, kolik životů spackalo díky svým falešným reportážím, fotomontážím a přiživováním se na aktuálních kauzách, kdy se nebáli házet špínu všemi směry? Není divu, že když někoho pořádně nakrknete, dostanete taky pořádně před ústa. To je reálný život. A zrovna toto si tato bulvární špína si zaslouží nejvíce. Chudinky z redakce tak volají o pomoc a soucit ze strany "normálních fanoušků", a apelují na jejich city. Že ti, kteří redakci napadají, jsou ti, co by měli zmizet ze stadionů, protože kvůli nim se lidé na stadiony bojí chodit.

Cože to prosím?

Určitě bych doporučila některým mediálním hvězdám někdy zajít na fotbal. Nejen, že se vám to možná zalíbí, protože ti strašliví chuligáni z kotlů jsou ti, co podporují atmosféru na stadioně, ale také vám to otevře oči. Ona vina totiž není jednostranná. A co se týče té mediální jímky, moc jim přeji, aby začali chodit kanály. Pánové jim usekli hřebínky, tak se brání zuby nehty, aby si zachránili kůži. Znáte to pořekadlo o tom vosím hnízdě? Tak to přesně vystihuje situaci. Fanoušci jsou naštvaní, protože jsou těžce omezováni zákazy a příkazy, do toho jsou ještě médii zviditelňováni jako nebezpeční výtržníci.

A gaučákům, kteří strašně rádi komentují situace na stadioně, ačkoliv tam byli tak jednou do roka, doporučuji to zkusit vícekrát. Vstupenka vyjde cca na 150kč, zažijete fajn odpoledne, dáte si něco na zub, zafandíte si a popovídáte si. A možná nejdete i nějaké nové přátele, kteří stojí tisíckrát víc za to, než přitakávači a pochlebovači vašich nesmyslných komentářů.

★ Nový start

2. dubna 2014 v 15:30 | opY |  ★ Zrzavá máma
Po křestu ohněm tu byl listopad a mně se začaly nabalovat povinnosti. Musela jsem absolvovat řadu vyšetření, ale jelikož jsem značnou část prvního trimestru zaspala, neměla jsem moc času. Čas sám o sobě byl proti mě celou dobu, co jsem pracovala v obchodě, protože nám pořád někdo odcházel a my byli v podstavu. Skloubit tedy ten ždibec volnosti, co jsem měla, s nesmyslnými časy u lékaře, to byl nadlidský úkon.

Nikdy jsem neměla problém se svým gynekologem, tedy až do dne, kdy jsem do ordinace přitančila s tím, že jsem těhotná. Asi jsem se v jeho očích změnila na kasičku, protože sotva jsem usedla na židli, spustil na mě řádný vodopád informací. Coby neznalá budoucí matka jsem vůbec netušila, co všechno takové těhotenství obnáší, co musím udělat, kam musím jít, nač mě vyšetřit a co je nadstandard. Nejprve se mě zeptal, jestli si chci dítě nechat, což jsem potvrdila. Od té doby mi asi zalehly uši nebo jsem měla výpadek mozku, protože vůbec nevím, co do mě hučel. Stíhala jsem jen přikyvovat, zatímco mě obkládal letáky na různé léky, masti a serepetičky. Sestra mezitím vypisovala těhotenskou průkazku. Mezi tím vším mě rovnou stihnul ještě sprdnout, proč jsem nepřišla dřív, že mám první trimestr skoro za sebou. Byla jsem plná nejistot, rozpaků a pochybností, čehož pak doktor Zlatokop značně využil. Pak mě vyšetřil, potrvdil těhotenství a vytiskl mi fotku. Ještě do mě něco hučel dál, ale já byla příliš zaneprázdněná studiem svého miminka.

Z ordinace jsem vyšla a uvědomila si, že jsem byla asi v úplně jiném vesmíru. V jedné ruce jsem držela průkazku, v druhé miliony letáků. Sice jsem byla zmatená a bála se toho, co se bude u nás dít dál, ale byla šťastná. Doma jsem podrobně prolezla brožurky a doporučení. Byly tam různé mastičky na břicho, zázračné léky, co vám dodají vitamíny, léky na různé těhotenské obtíže, od mykóz přes pálení žáhy. A pak tam byl ještě velký papír se sálodlouhým textem. V rámci informačního vodopádu jsem také odkývala screening za dva tisíce. Problém byl, že já ty peníze na to neměla. Vrátila jsem se ještě ten den do práce a ocitla se zase úplně někde jinde. Měla jsem dost dalších věcí, nad kterými jsem musela přemýšlet a soustředit se. Stále se o mé novince nevědělo a ani jsem nechtěla, aby to vyšlo najevo.

Zašla jsem na krevní testy, které se mi podařily nadvakrát. Zkrátka vstávat ráno mi dělalo problém, natož se ještě plahočit Prahou nalačno. Zvedalo mi to žaludek, bylo mi mizerně a vidina toho, že mi někdo bude ještě krást krev, mi optimismus nepřidala. Když už jsem se vítězoslavně dostavila, strávila jsem půl hodiny čekáním, než budou sestry k mání. Pak jsem nastoupila do ordinace a mé žíly se rozhodly raději zmizet. Tak mě sestra poslala zpět do čekárny, ať si prý dám vodu, že to pomůže a zkusíme to později. Tak jsem do sebe lila studenou vodu, která mi ještě víc nastartovala můj už tak kňučící žaludek. Na odběrech jsem si nakonec pobyla asi hodinu a čtvrt, a když jsem odcházela na metro, zvažovala jsem, jestli vezmu útokem Hájka nebo Ječmínka.

Listopad se líně ploužil ke konci a mně zbývalo jen pár týdnů, abych našla někde na ulici ležet dva tisíce. Navíc mi ten screening doma rozmouvali, protože se jim to zdálo zbytečně drahé a tušili, že za tím bude spíš ochota vypomoci nějaké doktorce kamarádce s kšeftem, než že šlo opravdu o mé dítě. Věděla jsem toho tolik, že by se to vešlo do krabičky od náušnic. Ke všemu tomu štěstí jsem onemocněla neznámou chorobou, která se mě držela jako klíště a odmítala mě opustit. Bylo mi pořád stejně, jen se k tomu co dva dny přidávalo něco nového. Začalo to teplotami, pak přišla rýma, pak se přidal kašel, pak průdušku, pak průjem. Doktorka, shodou okolností taky těhotná, to komentovala tím, že první trimestr je vždycky náročnější a že můžu být velice náchylná k tomu, abych chytila kde co. Doporučila mi nechemickou medicínu, jen v nejhorším případě Paralen, ale jinak vše jsem léčila ovocem, zeleninou a čaji. Sice to trvalo, ale pomohlo to. A tak se stalo, že screening padl, protože jsem odmítala ve svém uchrchlaném stavu jezdit přes půl Prahy.

To pana doktora nezajímalo a hrozně ho to rozčílilo, že jsem si dovolila být nemocná. Dočkala jsem se i průpovídek na téma nezodpovědná matka, že jestli mi je moje dítě ukradené, tak je to smutné, že je to jen má neschopnost. Těmi kecy mě skoro dohnal k slzám, protože mi moje dítě samozřejmě u zadku nebylo a pokud bych si mohla volit mezi chřipkou a oparem na rtu, vybrala bych si samozřejmě opar. Screening už jsem nestíhala, protože do konce prvního trimestru jsem měla pár dní a paní úžasná doktorka má dlouhý čekací list. Řekl mi, ať tedy zkusím ještě Apolináře a Podolí, ale ať prý očekávám, že v Podolí se nedoplatím a že k Apolináři by neposlal ani svou manželku, protože tam provádějí screeningy nezaučení studenti. Není pak prý divu, že se tam za screening neplatí. Než jsem odešla z ordinace, tak mi ještě osvětlil, že pokud nestihnu ten screening někde udělat, tak se nemusím vracet.

Než jsem dojela k Apolináři, tak se mi vše rozleželo v hlavě. To, co mi řekl, mi nepřišlo zrovna normální a už vůbec mi nepřišlo normální, že mi nedal na výběr, když jsme konzultovali, kam na screening mám jít. Ani slovo o Apolináři, ani slovo o Podolí (navíc s totálně mylnými představami). K Apolináři už mě samozřejmě nevzali, protože sami měli ohromný nával maminek. Nevěděla jsem, co mám tedy dělat, nebo kam se mám obrátit, aby mi někdo konečně řekl, proč je to tak životně důležité, že mě kvůli tomu i gynekolog škrtá ze své evidence. Připadala jsem si jako vrah, co kvůli tomu postupně zabíjí své dítě. Zavolala jsem tedy své sestře, abych se poradila, jak to vlastně v Podolí chodí, protože kdysi tam chodila také. A zamířila jsem tam.

Milá paní recepční mě poslala do Kartotéky, abych se zaregistrovala. Poté jsem byla vyslána za sestřičkou, aby mě objednala na prohlídku, ale jelikož bylo těsně před vánoci, ta nejhlavnější sestra Diář tam nebyla. Takže mi ta jiná popřála hezké svátky a ptý ať zavolám po vánocích, že tam sestra Diář bude. Odešla jsem z té majestátné budovy daleko klidnější a s pocitem, že mi teď celý pan doktor Zlatokop může s celými jeho kecy políbit zadel.

★ Říjnová zkouška charakteru

2. dubna 2014 v 13:46 | opY |  ★ Zrzavá máma
Stala se ze mě opět zamilovaná slečna. Na svého vyvoleného jsem si ale musela počkat skoro dva měsíce, což moje pobláznění ještě více znásobilo. Na konci léta jsme si konečně padli do náručí a odstartovali novou společnou etapu života. Vpluli jsme do vztahu zasnění a zmámení, že všechno bude jednoduché a my začneme brzy fungovat. Malovali jsme si představy, ale ty se ne a ne realizovat. V našem případě byl největší problém práce pro přítele. Žila jsem v jistotě, že práci najde lusknutím prstu, takže jsem nebyla pod žádným tlakem. První týden jsme si užívali Prahu a mou dovolenou s tím, že poté začneme tvrdě hledat. Nic jsme ale nenacházeli a tak jsme rozšířili kruh pracovních pozic. Léto se rychle zhouplo v podzim a my jsme na tom začali být finančně špatně. Žili jsme my dva, spolubydlící a můj kocour v jednom pokoji. I přes to všechno jsme zůstávali optimističtí, že už konečně musí přijít nějaký zlom. Přišly hned dva. V půlce října nám spolubydla oznámila, že od nového měsíce odchází a já jsem otěhotněla.

Přes všechny ty komplikace a nedostatek peněz jsme spolu stále zůstávali. Začátkem října to začalo skřípat i u mne v práci. Díky jednomu člověku jsem tam chodila s nechutí a otrávená, sotva jsem viděla jeho fretčí obličej. Do kolektivu zkrátka nezapadl, už od začátku nám přišel divný a s kolegou jsme mu říkali Tony Rocky Horror. Přezdívka Horror se chytila i u dalších kolegyň a brzy mu nikdo jinak neřekl. V říjnu mu asi došlo, jak nepodstatný člověk to pro nás je a tak se začal mstít. U naší šéfové si vybudoval dobré jméno, protože svou práci bral opravdu na smrt vážně, ovšem pochopil, že toho lze i krásně zneužít. A tak začal vymýšlet pohádky, které se staly účinnými zbraněmi proti nám a díky kterým jsme přicházely i o peníze.

Celé to trvalo asi dva týdny, než se pravda ukázala a Horrora přesunuli jinam. Sotva jsme se to dozvěděly, ovzduší v práci se pročistilo a my mohly zase normálně fungovat. Ovšem já se cítila více pod psa. Bylo mi pořád divně, někdy jsem měla celý den žaludek na vodě, dělaly se mi před očima mžitky a byla jsem velmi unavená. Zpětně jsem si také uvědomila, že jsem také byla daleko štěkavější a podrážděná. Abych vyloučila podezření na těhotenství, jednoho říjnového rána jsem se vydala na cestu k bankomatu, do pekařství a do lékárny. Když jsem se vrátila domů, přítel ještě podřimoval v posteli a svět moc nevnímal. Zaměstnala jsem jeho pozornost koláčky a zavřela se i s testem na toaletě. Provedla jsem test a schválně jsem od okénka na něm odvrátila oči. Vydržela jsem to ale opravdu jenom chviličku, protože má zvědavost byla silnější, než já. A tak jsem seděla na míse a sledovala, jak na testu růžoví i ta druhá čárka.

Potvrzeno černé na bílém. V tu chvíli se mi mozek úplně vypnul a nevěděla jsem, co mám dělat. Po několika vteřinách zase naskočil a já se začala jako blázen usmívat. Čekám miminko, to je super. A pak přišla realita a mé myšlenky lítaly mozkem jako roj šílených much. První otázka byla, jak to oznámím přítelovi, který mírumilovně konzumoval koláčky v posteli. Vyplížila jsem se bez nějakého připraveného dialogu či plánu z toalety a v jedné ruce schovávala pozitivní test. Konverzace, kterou začal on, byla celkem neškodná. Byl hrozně rád za snídani a chutnala mu. Pak jsem byla na řadě já. Krom toho, že jsem mu tím jídlem vyznala lásku, jsem se také přiznala, že mám velký problém. Že bych měla být těhotná ho tenkrát ani nenapadlo. Tipoval různé katastrofy, od výpovědi v práci přes úmrtí v rodině, ale až když jsem mu ukázala test, tak se zarazil. Optal se, cože to je za teploměr.

Po vyřknutí verdiktu jsme oba téměř na dvě hodiny oněmněli. Seděli jsme v pokoji a když se naše pohledy setkaly, začali jsme se na sebe culit. Když šok přešel, začali jsme pomalu řešit, co vlastně budeme dělat. Byli jsme v čím dál bídnější situaci. Pak byla otázka, jak to oznámí přítel jeho mamince. Byla jsem přesvědčená, že jí zákonitě trefí šlak, protože sotva jí dítě odjelo do Čech za láskou, tak už s ní čeká dítě. V první řadě jsem to oznámila mé mamce, která hned svolala rodinnou radu. Ohledně sdělování "Mami, jsem těhotná" toho věděla dost, protože už to zažila dvakrát u mých sester, takže jsem čekala reakci s nadhledem. Jela jsem za ní úplně omámená, protože jsem v hlavě měla haldu otázek, ale na žádnou z nich jsem neměla odpověď. Všechno byly jen velké otazníky. V mém světě to chodí tak, že jakmile na problém není nějaké konkrétní a reálné řešení, není to problém. Musím k němu stanout čelem a mít jasnou odpověď, jak ho vyřešit, jinak ho do té doby jsem schopná ignorovat. Moje mamka pracuje úplně opačně - na jeden problém vypracuje tisíc možností a jednotlivou možnost do detailu plánuje, podle toho, jak je možnost aktuální.

Nakonec bylo všechno úplně jinak, než jsem očekávala. Od své rodiny jsem se dočkala akorát tak rady jít na potrat, od italské rodiny rady zachovat klid a chladnou hlavu. A v té nejtěžší chvíli, kdy jsem probrečela skoro tři hodiny, se mi největší opory dostalo právě od mého partnera. Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele a já byla tenkrát hodně na dně. Velkým problémem pro mě bylo i to, jak tu novinu oznámím v práci. Nebyla jsem tam ani rok a přišlo mi hodně ujeté, že dva měsíce po ukončení zkušební doby budu oznamovat své mateřství. Nechala jsem se si to zatím pro sebe, protože jsem potřebovala vymyslet plán, jak to oznámit a nezpůsobit celofiremní paniku.

Abych to shrnula, říjen se stal asi nejkritičtějším měsícem. Nesl v sobě hodně změn, ale ani jedna mě nedokázala zničit tak, že bych jen na okamžik uvažovala, zda své dítě obětovat. Argument, že nejsou našetřené peníze, pro mě byl úplně zbytečný. Nikdy nebudou peníze. Vím to, protože sama nejsem schopná ušetřit ani stovku, pokud to není nezbytně nutné. A dokud má člověk střechu nad hlavou, to jedno místo navíc se tam vždycky najde.