Březen 2014

★ Předmateřský ohnivý kurz

31. března 2014 v 23:09 | opY |  ★ Zrzavá máma
Připravit se na režim mateřství ze dne na den to je věc, kterou zažily jistě mnohé z nás. Z ničeho nic se vám změní život na něco úplně jiného a vy pomalu začínáte přemýšlet jako matka. Nejčastěji pak nad věcmi, které se budou týkat existence vaší ratolesti. Jestli je vůbec možné, aby vaše dítě přežilo bez supermoderního kočárku, který lze předělat i na tryskáč, bez výjimečných a zázračných mastiček a značkových dupaček.

Můj život je taková horská dráha, kdy mívám zhruba dva roky relativního klidu a pak přijde půlrok, kdy u mne probíhají radikální změny. Na to samozřejmě nejhůř reaguje mé okolí, které je zvyklé žít se mnou v klidné symbióze, když se ze mě najednou stane soběstačný parazit, který odmítá jakoukoliv výpomoc nebo radu. Takové období nastalo nedávno.

Začala jsem úplně nenápadně. Jako obyčejný smrtelník jsem chodila do práce a z práce, počítala jsem dny buď na dny před výplatou, později na dny do zápasu. Dost jsem si oblíbila chodit na stadion, vdechovat tu atmosféru a občas vypomoct s nějakým transparentem. Z celkem nevinného začátku se stala závislost. Milovala jsem to a kdo nikdy nebyl na stadioně, ten neví, o čem mluvím. Obětovala jsem každou volnou chvilku, pokud byla, abych se zúčastnila dalšího zápasu, nebo alespoň nějakého srazu s přáteli, kdy jsme v horkém létě i příšerném mrazu běhali kolem skladu a patlali barvy na papír. Bylo mi jedno, jestli mi mrzly prsty tak, že je neprobral ani hlt rumu, nebo že jsem měla nohy tak strašně zahnojené od prachu, že jsem to drhla ještě týden. Bylo fajn být venku s přáteli a dělat něco, co mě bavilo. V podstatě mi vůbec nic nechybělo. Měla jsem zálibu, která mě naplňovala a která mi kolikrát ukázala, že jsem jen z masa a kostí. A že život není jen o tom plout bez větru, ale občas si i zařvat na přídi lodi v pořádné bouři. V tomto jsem se diametrálně lišila od mého přítele, který zabavoval mysl hraním her a sledování seriálů.

Krom mých přátel nechápal tento způsob života nikdo z mého bližšího okolí. Rodina ze mě byla na mrtvici, protože viděli jen to, co vidí všichni v médiích, tedy násilí, výtržnosti, bordel a těžkooděnce. Viděli jen jednosměrně, konzumovali hrůzostrašné, několikanásobně zkreslené záběry a komentáře, které i z běžné vesnické potyčky dělaly bitvu jadernými zbraněmi. Takže měli přirozeně strach, že jsem "jedna z nich". Nazývali tuto sortu "chuligány" a "vypitými mozky" a mě to uráželo. Házet všechny do jednoho pytle ani nešlo, protože na zápasy chodila taková neuvěřitelná směs lidí, že by ani deset pytlů nestačilo. Děti, tátové, mamky, kluci, holky, teenageři, socky, pracháči, lidé s výučním listem, lékaři, prodavačky, bankovní úředníci. Hodněkrát jsme se doma bavili o pojmech, o tom, jak to vlastně mezi fanoušky chodí a co vlastně konkrétně dělám já. Jenomže když jsem se snažila normálně bavit o tom, co se dělo na zápase, hned jsem dostala jedovaté otázky typu: "A tobě to přijde normální?"
Někdy to vysvětlit šlo, jindy to slovy popsat nešlo. Některé věci se zkrátka musí zažít, abyste si udělali zdravý názor. Já jsem měla ve svých názorech jasno, protože jsem viděla a zažila věci, nad kterými mi zůstával rozum stát. A také jsem pochopila, proč fanoušci tak hnisavě nenávidí média.

Nehodlala jsem se toho všeho vzdát, protože mi tyto aktivity přinášely do života zážitky, které bych zřejmě nikdy nezískala. Nehnuly se mnou domluvy, rady ani prosby. A když došlo na spřádání plánů, jak mě dostat zpátky do starých kolejí, do kterých jsem ani za mák nechtěla, bylo vymalováno. Po tomto hořkém soustu jsem se odvrátila od rodiny ještě víc a hodně jsem se odcizila. Na otázky ohledně fotbalu jsem se okamžitě ježila a neříkala jsem víc, než co bylo třeba. Později se vše relativně uklidnilo a usadilo. Nejvíce mě na tom všem mrzel fakt, že osobně jsem do života nikomu nikdy nekacala, ať se zbláznil sebevíc. V rodině jsme měli dost radikálních změn, ale já jsem za ně neodsuzovala. Změna je život, osobně změny zbožňuju a ať si s tou svou každý naloží, jak chce.

Pokračovala jsem tedy v aktivitách na stadioně až do jara. V té době jsem změnila práci a stala se tak mnohem vytíženější časově. Zápasy jsem sotva stíhala, ačkoliv jsem se snažila si na nějaký zajistit volno, stejně mi ho v práci nedali. Můj osobní život se řítil totálně do kopru, ale to už mi bylo úplně jedno. Vzdala jsem se bojů za partnerství a byla plná tisíckrát omletých diskuzí, které stejně nikam nevedly. Vše se vyhrotilo začátkem léta a mně začala úplně nová etapa života. S tehdejší kolegyní jsme jednoho rána jely odvézt odpadky a během těch deseti minut jsme se staly spolubydlícími. Ona se stěhovala do Prahy a sháněla někoho k sobě, já chtěla co nejdříve pryč a uvítala jsem cokoliv. Do dvou dnů bylo po všem a já se ocitla v novém bytě. Bylo mi krásně, byla jsem svobodná a mohla kočírovat svůj život, aniž bych se musela někomu zpovídat.

V tomto sladkém životě jsem ovšem pokračovala jen dva měsíce. Našla jsem totiž brzy někoho, komu jsem svůj volný čas dávala s radostí a láskou.