Duben 2012

★ Král bobků

22. dubna 2012 v 22:46 | opY |  ★ Kočičí deník
Soužití s naším malým koťátkem má opravdu grády. Když se nevzteká, že mu zakazuju lézt na stůl a zahradničit, vymyslí zase jinou švandu, jak mě úspěšně nakrknout.

Když jsem se vrátila domů, Čenda byl velice šťastný, že mě vidí. Mňoukal na mě svým kotěcím sopránkem, třel se mi o nohy a nakonec se po nich i začal plazit, jen abych ho adekvátně přivítala. Pomuchlovala jsem ten jeho labutěnkový kožíšek, přičemž Čendulín začal příst jako cirkulárka. Pak šťastně začal lítat po bytě, se vším si hrát, zasekávat se mi do nohou a další příjemné hry. Za tu dobu jsem si zvykla, že čas od času se mi pověsí na paty a kam jdu já, tam jde i on, protože mi visí na nohavici. Otevřela jsem v bytě okna, což byla pro něj novinka a tak chvilku seděl a pozoroval holuby venku. Nakonec jsem je zase rychle zavřela, protože začal vymýšlet, jak obejít síť do oken a měřil své síly, zda dokáže s pomocí drápů vyšplhat až na horní okraj okna. Zavřené okno už nebylo žádné vzrůšo, takže se uchýlil k teroru mých prstů, rukou a notebooku.

Ono totiž cokoliv Čendovi zatrhnete, to rozhodně udělá pro to, aby získal pozornost. Takže mýt nádobí nepřipadá v úvahu, máte-li otevřený notebook na stole, protože Čenda využije klávesnici na to, aby si na ní lehl. Tím odstartuje pestrou škálu příkazů a chudák starý notebook chroupe jako o závod, otevírá okno za oknem, maximalizuje obrazovku a nakonec se sám zrestartuje.

Večer Čenda zakončil úspěšnou bitkou s mou rukou. Miluje, když si nasadím rukáv mikiny na ruku a může se s ním měřit.

Dělá ramena (to je takový ten kočičí bojový postoj, kdy má záda do oblouku, ocas do oblouku a strašně zlý oči) a hrozně ho vytáčí, že nemůže vyhrát. Vříská tedy, vrčí, syčí, ale nehodlá se vzdát jen tak.
Když už si konečně dosyta vybil energii na mé ruce, rozhodl se navštívit toaletu, protože ten pohyb mu rozhýbal jeho útroby.

Nechápali jsme, jak něco tak malého, může vydat takový neskutečný odér. Otevřeli jsme okna a dýchali svěží jarní vzduchu, aby nás naše malé koťátko neudusilo. A protože zase Čenda začal dotírat na okna, zavřeli jsme je. Romantika u nás probíhala zrovna při skládání ponožek, ale něco tu nehrálo. Stále něco smrdělo.

Jindra rychle nechal hry s Čendou, když zjistil, že si vymáchal svou tlapu ve svém bobku. Okamžitě jsem Čendu odchytla a snažila se ho umýt, jenže to začal boj na život a na smrt. Čenda se nebál použít drápy ve zlém, řval, já řvala a rvala ho do umývadla. Vodou to prostě umýt nešlo a jakmile jsem ho namočila, hned se rozeběhl do obýváku a dal si dvě kolečka po sedačce. Pak začal zamyšleně čenichat po čalounění a snažil se hrabat.

Vyzbrojila jsem se vším, co jsem mohla použít. Vzala jsem hadr a mýdlo, Čendu zlákala na hraní si s rukávem a využila jeho situace, kdy ležel na zádech. A zatímco mi trhal rukáv, já mu vesele drhla lejno z nohy. Jeho zápasení velice rychle utichlo. Jen tak ležel, občas mňouknul a pak, k mému překvapení, se nalepil na hard s rozpuštěným mýdlem. Ono mu normálně vonělo! Byl úplně jako u vytržení. Zjistil, že tu vůni má i na tlapce, takže jí začal pečlivě drhnout.

A tak se během pěti minut stal z kotěcího fekalofila navoněný hezounek. Zase můžu na chvíli v klidu spát.

★ Čenda

19. dubna 2012 v 22:18 | opY |  ★ Kočičí deník
Po Funce zůstal prázdný byt. Dlouhé dny podivného klidu se táhly až do soboty, kdy mne měla navštívit má maminka, aby jsme si po dlouhých týdnech zase pokrafaly. Po telefonu mi oznámila, že přijela i sestra s mým synovcem a ještě NĚKDO. První mě napadla druhá sestra s malou Eliškou, ale když mi na to mamka odpověděla, že ta to není, nějak jsem nevěděla, kdo tedy ještě dorazil.

Šla jsem tedy dolů otevřít dveře, protože v našem dvousetletém baráku jsme stále neobjevili ten super pocit, když máte bzučák. Seběhla jsem ze třetího patra bez výtahu, abych posléze zase vyběhla nahoru i s rodinkou. U auta mě přivítala tlupa tří lidiček z rodiny. Mamka mi ale s úsměvem značícím "mám něco za lubem" nastavila velkou černou kabelu, ze které na mne civělo malé, kulaté, úžasně chlupaté koťátko. Byla jsem tak naměkko, že jsem schody vylétla jako kolibřík.

To malé béžové koťátko pokukovalo po bytě, stále ještě ostýchavé a hlavně hrozně unavené z cestování. Ještě před spaním jsem mu nabídla konzervu z čistého kuřecího masa, kterou zhltlo a spokojeně usnulo. A tak přišel do rodiny Čenda.

Čenda je mainská mývalí kočka, tedy spíše kočičák. Mainky jsou bohatě chlupaté, mají velké uši s malými štětinkami na koncích, připomínající rysa, veliké, kulaté tlapky a pronikavé pohledy. Čenda má srst připomínající labutěnku, je neskutečně hedvábný.

První Čendovo den proběhl značně klidně. S chutí do sebe nasoukal zbytek konzervy, granule a mléko. Problémy s apetitem rozhodně nemá a mít nebude, protože jeho chuť ke žraní je obdivuhodná. Asi byste si řekli, že do tak malého koťátka není možné narvat víc, než hrstičku granulí, ale Čenda žere s ladností dřevorubce. Sníst dvě konzervy denně + nějaké to uloupené sousto z talíře mu vůbec nedělá problémy. Vysloužil si díky tomu přezdívku Otesánek, protože to vypadá, že až povyroste, tak sežere i nás.
Jídlo a pití jsme měli úspěsně za sebou, zbývala jen poslední část, což byla záchod. Celý den jsem ho šmírovala, stále ho dávala na písek, ale nechtěl nic moc dělat. Až v noci jsem se probudila a zkusila to s ním znovu. V půl čtvrté ráno jsem hopsala po kuchyni, protože můj malý Čendánek udělal bobise. Teď už bylo všechno velice jednoduché.

Čenda se velice rychle otrkal. Po prohlídce svého nového paláce zjistil, že postel je super na spaní, gauč na hraní a kuchyňská linka na žraní. První den se ještě choval jako roztomilé koťátko, většinu dne prospal a hrál si velice jemně a hezky.
Dnes Čenda seká zatáčky, když chytí rapla. Rozeběhne se po gauči, z toho skočí na stůl, vyčká vteřinku, než zařvu, aby jel dolů, skočí ze stolu, hodí smyk u dveří do ložnice a zmizí pod postelí. Co je zakázané je strašná sranda. Zákazy jsou něco, co Čenda nepovažuje za dodržováníhodné, naopak využívá toho, že když dělá něco zakázaného, věnuje se mu maximální pozornost.

Tak třeba ví, že si nesmí brousit drápy o gauč, ale přesto to udělá, protože ví, že začnu hulákat. Čeká na to, až začnou lítat blesky, pak zavrní a zaletí pod postel. Na konferenční stůl leze s běžnou pravidelností, ačkoliv ví, že tam nesmí. Nepomůže zvýšený hlas, tleskání, dupání, prostě nic. Jen si přičapne a kouká na mě s rošťáckým výrazem. Buď uteče, nebo se nechá shodit. A když ho shodím po šesté, začne se vztekat, běhat po gauči a mňoukat. Pokud má příležitost, zasekne se mi do lýtka.

Dnes byl ideální den k menšímu úklidu bytu. Protože je Čenda neopatrný a je schopný skočit z toalety rovnou do misky s vodou, byla po podlaze všude rozpuštěná drť. Tak jsem tedy vyluxovala a konečně vytřela, abych měla dobrý pocit, že se jen tak neválím. Své truhlíky s bylinkami jsem dala do otevřeného okna a chytala do bytu trochu jarního vzduchu. Kytičky jsem zalila, aby měly z čeho růst a byla spokojená se svou prací. Čenda, omámen kočičí trávou, si do truhlíku s mokrou hlínou natvrdo sedl (nutno podotknout, že Čenda je barvy světle béžové), packou lovil trávu a tím i ryl v tom humusu. Vyndala jsem ho ven a packy mu omyla vodou, což tedy silně protestovat a mňoukal. Jen jsem ho postavila zpět na zem, rozeběhl se rovnou k oknu a než jsem stačila zaklidit hadr, už seděl v tom truhlíku znovu. Zvýšila jsem hlas, což Čenda bral jako popud k hrozné srandě, vyletěl z truhlíku se zahnojenýma tlapkama a fičel si to rovnou do ložnice pod postel. A samozřejmě to nezapomněl vzít přes béžový, čistý ubrus na stole.

Všechny tyto jeho výplody bujné koťátkovské fantazie ale pominou, když to klubíčko přijde ke mně a začně vrnět jak motorový člun. To je znamení, že má chvilku pro mazlení a následní spaní.
Když jdeme v noci spát, lehá si zásadně k hlavě. Dlouze vrní a vrní, dokud neusne on, nebo já, labužnici natáhne packu a položí na ní hlavu. Občas mi také snaživě umyje vlasy svým jazýčkem, jen ho to rychle zase opustí, protože mé vlasy jsou dlouhé. Je to prostě Čendulín, osobnost tvrdohlavá a vztekací, ale také neskutečně úžasná.