Soužití s naším malým koťátkem má opravdu grády. Když se nevzteká, že mu zakazuju lézt na stůl a zahradničit, vymyslí zase jinou švandu, jak mě úspěšně nakrknout.
Když jsem se vrátila domů, Čenda byl velice šťastný, že mě vidí. Mňoukal na mě svým kotěcím sopránkem, třel se mi o nohy a nakonec se po nich i začal plazit, jen abych ho adekvátně přivítala. Pomuchlovala jsem ten jeho labutěnkový kožíšek, přičemž Čendulín začal příst jako cirkulárka. Pak šťastně začal lítat po bytě, se vším si hrát, zasekávat se mi do nohou a další příjemné hry. Za tu dobu jsem si zvykla, že čas od času se mi pověsí na paty a kam jdu já, tam jde i on, protože mi visí na nohavici. Otevřela jsem v bytě okna, což byla pro něj novinka a tak chvilku seděl a pozoroval holuby venku. Nakonec jsem je zase rychle zavřela, protože začal vymýšlet, jak obejít síť do oken a měřil své síly, zda dokáže s pomocí drápů vyšplhat až na horní okraj okna. Zavřené okno už nebylo žádné vzrůšo, takže se uchýlil k teroru mých prstů, rukou a notebooku.
Ono totiž cokoliv Čendovi zatrhnete, to rozhodně udělá pro to, aby získal pozornost. Takže mýt nádobí nepřipadá v úvahu, máte-li otevřený notebook na stole, protože Čenda využije klávesnici na to, aby si na ní lehl. Tím odstartuje pestrou škálu příkazů a chudák starý notebook chroupe jako o závod, otevírá okno za oknem, maximalizuje obrazovku a nakonec se sám zrestartuje.
Večer Čenda zakončil úspěšnou bitkou s mou rukou. Miluje, když si nasadím rukáv mikiny na ruku a může se s ním měřit.
Dělá ramena (to je takový ten kočičí bojový postoj, kdy má záda do oblouku, ocas do oblouku a strašně zlý oči) a hrozně ho vytáčí, že nemůže vyhrát. Vříská tedy, vrčí, syčí, ale nehodlá se vzdát jen tak.
Když už si konečně dosyta vybil energii na mé ruce, rozhodl se navštívit toaletu, protože ten pohyb mu rozhýbal jeho útroby.
Nechápali jsme, jak něco tak malého, může vydat takový neskutečný odér. Otevřeli jsme okna a dýchali svěží jarní vzduchu, aby nás naše malé koťátko neudusilo. A protože zase Čenda začal dotírat na okna, zavřeli jsme je. Romantika u nás probíhala zrovna při skládání ponožek, ale něco tu nehrálo. Stále něco smrdělo.
Jindra rychle nechal hry s Čendou, když zjistil, že si vymáchal svou tlapu ve svém bobku. Okamžitě jsem Čendu odchytla a snažila se ho umýt, jenže to začal boj na život a na smrt. Čenda se nebál použít drápy ve zlém, řval, já řvala a rvala ho do umývadla. Vodou to prostě umýt nešlo a jakmile jsem ho namočila, hned se rozeběhl do obýváku a dal si dvě kolečka po sedačce. Pak začal zamyšleně čenichat po čalounění a snažil se hrabat.
Vyzbrojila jsem se vším, co jsem mohla použít. Vzala jsem hadr a mýdlo, Čendu zlákala na hraní si s rukávem a využila jeho situace, kdy ležel na zádech. A zatímco mi trhal rukáv, já mu vesele drhla lejno z nohy. Jeho zápasení velice rychle utichlo. Jen tak ležel, občas mňouknul a pak, k mému překvapení, se nalepil na hard s rozpuštěným mýdlem. Ono mu normálně vonělo! Byl úplně jako u vytržení. Zjistil, že tu vůni má i na tlapce, takže jí začal pečlivě drhnout.
A tak se během pěti minut stal z kotěcího fekalofila navoněný hezounek. Zase můžu na chvíli v klidu spát.