Březen 2012

★ Funka

16. března 2012 v 0:00 | opY |  ★ Kočičí deník
Když se jednou naši rozhodli, že koupí dům na vesnici, bylo nad slunce jasné, že k domu patří i kočky, které budou lovit škodnou. Jednoho jarního dne jsme jeli vybrat si dvě koťátka, která budou s námi v novém domě bydlet. Já si tenkrát vybrala bílo-mourovatého kocourka Thomase, mamka zase maličkou šedou kočičku, která se vešla na dlaň ruky. Dala jí jméno Fany a utahovaly jsme si, že máme doma FanThomase.

Koťátka chvíli vyrůstala v panelovém bytě, Thomas byl starší, jak Fany a pořád to malé, nemotorné kotě pošťuchoval, aby hrálo jeho šílené hry. Fany ale byla tak malá, že ještě potřebovala pít mléko. Když jsme se ale přestěhovali, dávno mléko nepotřebovala. Měla teď pro sebe celou zahradu, dům, stodolu a zadní zahradu. Dlouho dobu neměla o nějaké kamarádství s lidmi zájem - zajímalo jí především její teritorium a krysy ve stodole, kterými se chodila chlubit. S mamkou jsme si říkaly, že si nás jako kotě užila dosyta, proto se nechce mazlit. Thomas se pro pomazlení mohl rozkrájet, byl neuvěřitelně přítulný, ale Fany prostě ne.

Jak šel čas, Fany porodila tři koťátka. Jedno, stejně mourovaté, jako Thomas, jsme si nechali a říkali mu Bonifác, protože se narodil v termínu, kdy svátek slavili Pankrác, Servác a Bonifác. Když rodila, ležela v chodbě a mamka se o ní starala. Dodnes si pamatuji, že mamka někam odešla a já tam s Fančou zůstala sama. A tenkrát se na mě zadívala svýma zelenožlutýma očima plnýma strachu a zamňoukala. Pochopila jsem, že chce, abych zůstala u ní. Fany šla poté na sterilizaci a od té doby se mnoho změnilo.

Fany mě začala navštěvovat a poznala, že postel je místo pro opravdové kočičí snoby. Přes den si užívala slunění, v noci skočila za okno a mňoukala, dokud jsem jí neotevřela. I přes protesty rodiny, že stodolová kočka do postele nepatří, jsem jí do té postele tahala a obě jsme byly spokojené. Funka brzy vyměnila krysy za hlazení. Naše pouto se prohloubilo v době, kdy jsem zůstala v domě sama se svým otcem. Funka byla stále u mě. Když mi bylo smutno, přišla ke mně a začala příst, bylo jí jedno, že jí máčím kožich slzami. Ona tu byla pro mě a dávala mi to najevo pokaždé, když jsem měla nějaký splín.

Přestěhovala jsem se do Žatce do jednoho malého pokoje, kam se i Funka brzy přistěhovala. Trávily jsme spolu spoustu času, kupodivu jí ani nechyběla stodola a venkovní prostory. Funka byla se mnou a o víkendech měla celé patro jen pro sebe. V salónku, který byl přes chodbu, ležela na stole a chytala bronz. Vydržely jsme spolu v tom malém pokoji rok, než jsem odmaturovala a posunula se zase o město dál - tentokrát do Libčič nad Vltavou. Tam se Funce líbilo, protože když jsem nedávala pozor, snažila se utéct oknem ven do zahrad a užít si trochu adrenalinu. Byla jsem hysterická, když mi párkrát utekla, protože přímo naproti oknům jsme měli hlavní silnici.

Pak mi Funka onemocněla. Bylo to během vánočních svátků, kdy jsem jí tak profukovala kožich a zjistila, že má blechy. Hned jsme jí i Fíbí (sestry jorkšír) vzala důkladně sprejem proti blechám, ale netušila jsem, že postřik pro psy je pro kočky toxický. Funku jsem hned druhý den eskortovala na veterinu, kde se poprvé setkala s kapačkami. Za svou hloupost jsem draze zaplatila, ale stále jsem měla svou milovanou Funku. Tenkrát jsem si myslela, že o ní opravdu přijdu a uvědomila si, co pro mě ta malá, šedivá kočička znamená. Střežila jsem jí jako oko v hlavě, bála se všeho, co by pro ní mohlo být nebezpečné. Věděla jsem, že kdyby se jí něco stalo, já bych to nepřežila.

Překřtila jsem svou Fanču na Funku, ani už nevím, jak jsem na to vlastně přišla, ale byla to moje Funka, Funítka, Fanička, Fančínka, Fanulka. Titulovala jsem jí vším, čím jsem jí mohla vyznat lásku. Když jsem byla nemocná, ležela na mně a hlídala, abych se měla dobře. Začala i ona mne střežit, dokonce i tak, že profackovala Fíbku, když se ke mně moc lísala. To si pak sedla na můj klín a hlídala, abych Fíbce nevěnovala příliš mnoho pozornosti.

Když jsme bydleli na Řepích, Funka onemocněla na močové cesty. Rychle ztrácela kila, protože nechtěla jíst, takže jsme strávily týdnem léčení na veterině a na kapačkách. Znovu se opakovala historie a já byla opět postavená před to, že je možné, že Funka odejde. Funka ale odejít nechtěla a společně jsme dokázaly její nemoc překonat.

Funka mě následovala na každém kroku. Když jsem něco dělala, vždycky musela být u toho. Nikdy se nedokázala nabažit mazlení, pohlazení a lenošení. Věděla přesně, kdy krájím maso a pokaždé se mi začala motat kolem nohou, abych jí kousek dala. Milovala hopsakoule a veškeré provázky, tkaničky nebo i nitky. Pokaždé je chtěla chytit a zlikvidovat. Jakmile jsem se zvedla, že jdu třeba na záchod, běžela hned za mnou. Když jsem odcházela z bytu do práce, smutně na mě koukala, že mi to kolikrát nedalo a šla jsem jí dát ještě pusu. Když jsem přišla domů, stála hned za dveřmi, vrněla na mě a dožadovala se pochování a mazlení. Vítala všechny návštěvy a měla ráda lidi, protože byla přesvědčená, že jsou všichni milující. Říkala jsem si kolikrát, že je Funka naivní. Kdyby věděla, co na světě žije za hovada, přestala by lidem důvěřovat lusknutím prstů. Ale já věděla, že se nikomu jinému do rukou nedostane, protože nikdy, ani na vteřinu jsem neváhala, zda se jí vzdát. Odloučit se od ní pro mě bylo něco nemyslitelného. Zvykla jsem si na její neustálou přítomnost, na její doprovázení mých nohou, ať už šly kamkoliv. Stíhala moje tempo, protože chtěla být za každou cenu se mnou.

Jednou jsem se ale ohlédla a Funka seděla. Očima mi říkala, že už mě dál následovat nemůže. Neměla dost síly, aby mě mohla doprovázet, kam se jí zamane. Teď potřebovala pomoc ona a já jí otevřela náruč. Přesně před týdnem jsme začaly obě bojovat, abysme mohly být spolu zase o něco déle. Funka byla statečnější, než já, protože i přes svůj zdravotní stav se mě snažila uklidňovat. Znovu jsem se postavila tváří v tvář otázce, zda i tuhle nemoc Funka přežije. Strávily jsme na veterině spoustu času. Když byla na kapačkách, seděla jsem u ní a bylo mi jedno, že jsem tam seděla čtyři hodiny. Pro Funku jsem byla schopná dát ruce do ohně, abych jí uzdravila. Když už to konečně začalo vypadat nadějně, že moje kočička začala s chutí jíst, během několika hodin se všechno zhroutilo, jako domek z karet. Když jsem přijela domů, Funka jen nehybně ležela na boku, neschopná chodit, jíst nebo pít. Ten večer jsem věděla, že je po všem. Že nemůžu dopustit, aby se Funka dál trápila. Věděla jsem, že kdyby jí na mě nezáleželo, zemřela by sama. Ale ona byla natolik tvrdá, že odmítala odejít a nechat mě samotnou. I když nemohla chodit, neměla energii, aby mě následovala, stále tu byla a dýchala pro mě.

Strašně jsem si přála, aby ta poslední noc nikdy neskončila. Večer jsem Funku chovala, hladila, pusinkovala a oplakávala jí, protože jsem věděla, že se musím rozhodnout. Ona to asi věděla také, protože natáhla packu na mé rameno, jako kdyby mě chtěla obejmout. Když jsme šly spát, nepřestávala jsem jí hladit. Držela jsem její pacinku, aby věděla, že je moje láska a taky bude.

V čekárně na veterině jsem laskala její hebkou hlavinku a ouška, protože jsem věděla, že je to poslední návštěva. Posledních deset minut se zdálo být jako tři vteřiny. V jednu chvíli jsem jí hladila, v druhou už ležela na stole v ordinaci. Chtěla jsem být s ní do poslední vteřiny jejího života, chtěla jsem jí říct strašně moc věcí, které jsem jí řekla už před týdnem. Přes pláč, který jsem nedokázala zastavit, jsem byla jen schopná zašeptat jí do ouška, že jí moc miluju. Držela jsem ruku celou dobu na jejím těle. Sundala jsem jí, až když Funka přestala dýchat.

Když jsem vyšla ven na vzduch, přestala jsem brečet. Místo toho jsem se dostala do stavu naprosté apatie a prázdnoty. Jako kdyby nějaká má část umřela spolu s ní. Připadala jsem si jako prázdná nádoba. Nebylo už nic. Funka navždycky odešla a já si nedokázala připustit, že tomu tak je. Že pro ní už nepůjdu za dvě hodiny na veterinu. Že na mě nebude doma čekat. Že už jí nebudu hladit a pusinkovat.

Teď tu sedím a v bytě je divné ticho. Stále jsem nějak nedokázala nepochopit, že už tu není. Při návratu z práce jsem automaticky nahlédla do ložnice na postel. Pak do obýváku k miskám a na gauč. Funka už tu není a já se musím smířit s tím, že na mě dává pozor jen z kočičího nebe.