Říjen 2011

★ Mikrosraz zapomenutých četařů

13. října 2011 v 11:40 | opY |  ★ Reporty života
To jsme takhle jednou zase naplánovali, že bychom mohli jít posedět do Skanzenu. Většinu lidí jsem dlouho neviděla, takže jsem udělala takový mikrosraz zapomenutých četařů, abych se ujistila, že jsou všichni stále živi a zdrávi. Ten den jsem ráno na přechodu potkala Elzu, který měl nutkání se olíbat, ale vzhledem k tomu, že jsme byli uprostřed vozovky, jsem raději utekla.

V hospodě jsem byla jako první. Původně měl přijet dříve Mates, jenže mu do toho cosi vlítlo. Když jsem četla, že ještě v sedm sedí v práci, bylo už pozdě, protože jsem byla na cestě na Florenc. A tak jsem trapně seděla u stolu sama, usrkávala dvoudecku bílého a připadala si nejopuštěnější na světě. Za tu půlhodinku jsem si stihla zredukovat počet SMS v mém telefonu a udělat nový playlist. Martinka mne poctila svou přítomností jako první, za což jsem byla nejvděčnější. Asi deset minut jsme krafaly, když se to začalo slézat jak švábi na pivo. Nakonec nás tam bylo přeci jen tak akorát, abychom si dokázali všichni pokrafat. LusY dorazila snad jako poslední, ale taky jako první stihla vysmahnout. Že prý je za dvě hodiny zpět.
Nu tak jsme krafali a pili dál, Hornet ukazoval Giggovi horkou nabídku nafocených svlečen, pak jsme s Matesem hledali Giggovo sval na břiše a nakonec se Elza s Martinou pustili do debaty o poskytování webových stránek, údržby a uživatelské editace. A to byl konec, protože něco takového šlo mimo mě, hlavně Mates, Lupin, Giggo i Hornet velice brzy utekli pryč. Čekala jsem tedy, kdy se mi vrátí LusY, protože ti dva se rozjeli úplně nehorázně.

LusY dorazila někdy kolem půl dvanácté naprosto střízlivá, ačkoliv před odjezdem do sebe stihla nakopat salvu rumů. Hudrovala, že z toho má beztak hovno, že se jí nechce spát a tak jsme začali plánovat. Elzovi ani mně se ještě taky nechtělo jet domů, tak jsme zavolali Matesovi, který nás odvezl do Karlovek. Elza si vzpomněl, že by měl vlastně vybrat peníze, ještě než půjdeme, a tak jsme se začali trmácet uličkami. Procházeli jsme s LusY kolem výklenku, ve kterém stál bezdomovec o holích, s kloboukem na zemi a snažil se něco vyžebrat, protože ulicí proudilo dost cizinců. Elzu nenapadlo nic lepšího, než se toho vyvrhela zeptat, kde je nejbližší bankomat. Upřímně, čekaly jsme s Luskou, že Elzu přetáhne holí, ale nakonec mu prý poradil a ještě za to dostal od Elzy pade.

Vstup do Karlovek je prostě místo, kde vás vezmou rámem i přes střeva, když bude třeba a budou mít podezření, že jste terorista. Elzu prošacovali fakt důkladně, protože měl s sebou batoh z práce a blbě žvatlal. Každou kapsičku mu nařídili otevřít, nakonec otevřel jednu, ze které se mu vyvalily tužky a kšiltovka. Tu narazil vyhazovači na hlavu s tím, že to je pozornost a ať si jí nechá. Mně projížděli taky, ale v té chvíli mi nějak nedošlo, že si ke mně Luska dala dvě skleničky ze Skanzenu, které se jí líbily. Zeptali se mě, jestli u sebe mám nějaký prostředky k sebeobraně, pepřák, obušek, tomfu nebo boxera, ale odpověděla jsem, že mám jen dvě skleničky. Vyhazovač tušil, která bije a pustil nás tedy dovnitř. Pak následovala strašná domlouvačka u šatnářky, protože Elza trval na tom, že jeho batoh musí být střežen aspoň těžkooděncem se samopalem, jinak se prostě nikam nehne. Šatnářka si asi musela myslet své, protože se culila a Elzovi vše odkývala. Jestli si vzala helmu a samopal, to nevím, ale věci nám pohlídala opravdu dobře.

Konečně jsme byli uvnitř. Usadili jsme se v prvním patře, zahájili večer dvojitou vodkou s Redbullem. Velice nás překvapilo, že v Karlovkách nevedou věci jako je Fernet nebo Finská vodka, výběr alkoholu měli opravdu omezený. My si ale užívali vodkové radovánky a kolik jsme jich za ten večer dali, to netuším. Po celou dobu jsem necítila známky toho, že bych byla opilá, protože jsem si ve Skanzenu dala s ostatními ten jejich úžasný řízek. Během večera se k nám přidali dva australani. Jeden si padl do oka s Elzou a řešili počítače (jak jinak, IT k IT sedá) a k nám si sedl jakýsi taťka, který měl tak nehorázně nakropíno, že jsem ho začala podezírat, že je to poangličtělý němčour. Zezačátku jsem mu ještě rozumněla, pak ale vždycky něco řekl a vprostřed to zapomněl, a nakonec nemluvil vůbec. Pochytila jsem, že jeli na týden na tah Evropou a že druhý den míří do Vídně. A že jsou Češky krásný holky a další rádoby komplimenty.
Ve čtyři ráno to padlo na nás všechny. Z minuty na minuty jsme byli hrozní zkašenci, poslední, co si pamatuju, bylo, že najednou jsme zůstali na patře jenom my tři a ti dva australáni. Abychom zamaskovali útěk, simulovali jsme návštěvu WC a pak australanům zdrhli.
Problém byl, že Mates nejezdil. Udělali jsme si procházku pěkně na Václavák a zakotvili v KFC. Jak jsme tak pojídaly s Luskou kuřata (Elza byl někde mimo dění, asi WC nebo co), všimla jsem si dvou mladíků sedících dva stoly od nás. Jeden měl tmavé brýle na očích a tak nějak divně žvýkal. I řekla jsem netaktně Lusce, že to žvýká, jak kdyby měl pod nosem lejno, ale žel bohu to bylo asi moc hlasitý, protože se ozval ten druhý mladík s tím, že jeho kamarád je hluchý. Nezmohla jsem se na jinou odpověď, než že v půl šestý ráno bych Čechy na Václaváku fakt nečekala.

Nakonec jsme se dohodli, že pojedeme spát k Elzovi. Taxík nás hodil před barák a my se dovrkočili domů. Nástěnné hodiny v Elzovo pokoji ukazovaly půl šesté. To nebylo tak strašné, dokud jsem nezmerčila, že můj telefon ukazuje za deset sedm. Říkala jsem Elzovi, že ty hodiny jsou teda pěkně podlý, ale on je hájil tím, že ukazují čas správně dvakrát denně.

Ve čtvrt na dvanáct jsme se tak nějak dali dohromady a snažili se vstávat. Luska objednala odvoz na oběd, ale když jsem zjistila, co to bude, moc chuť jsem teda neměla. Prý výlet do luxusní čínský restaurace, kde mají úplně parádní jídlo a obsluhu. Že to bude zaplivané bistro v LIbušské čínské čtvrti, jsem nečekala. Uzobla jsem několik nudlí, které jsme měly s Luskou napůl a pak jsem prodělala jen nádherný mikrospánek. Vůbec netuším, o čem se na obědě mluvilo.
Ještě jsme zavítali domů k Majkovi a Vénovi, proč, to vlastně vůbec nevím. Blbli jsme na Majkovo Wii a hrály s Luskou proti těm dvěma bowling. Když už nám to konečně začalo jít a začaly jsme je porážet, raději navolili jinou hru. Vycvakly jsme u nich další dva drinky a na Radlický se naše skupinky rozpustily. My jely k nám domů, kluci jeli lovit kešky a Martina byla na cestě za námi do Vršovic.

Ze sobotního mejdanu nic nebylo. Sotva jsem se večer nadlábla, začala jsem hibernovat. V neděli jsem pak dostala za úkol jet na Modřany a zpět, protože Luska neměla už ani vindru na MHD a měla nějaké věci u kluků. Takže z relaxování nebylo zase nic. Zabijácká trasa Vršovice - Modřany - Smíchov - Zličín - Šestka - Mírák - Vršovice byla poslední kapkou toho chaotického víkendu.

Ale uvidíme. Prý si to dáme ještě jednou, ale tentokrát v podání P.M. Klubu.

★ Kultura hadr

12. října 2011 v 14:10 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Mastná tyč přináší úplně tu nejlepší show na světě, aniž byste se jí museli dožadovat. To si takhle sednete v metru na jedno z volných míst, hodíte nohu přes nohu a za poslechu oblíbené hudby sledujete lidi kolem sebe. Já zpravidla začínám u bot, protože civět někomu do obličeje mi osobně přijde jako provokace (nenávidím to, když na mě někdo ustavičně čučí, úplně pak cítím, jak ve mně vzkvétá adrenalin). V metru potkáte všemožné boty, kolikrát i takové, o kterých se vám zdálo jen v noční můře. Když najdu zajímavou (i tu špatnou) obuv, většinou mě to nutí podívat se na jejího majitele. Jak je oblečený, jak je upravený.

Dneska byly boty celkem v nudě, spousty a spousty černých, sem tam pěkné lodičky, sem tam podivná pádla s ještě podivnějším podpatkem (Podpatkem?! To je spíš zapatek), proto o nich dál pokračovat nebudu, a to možná až do léta, když zase nějaký fajnšmekr vytáhne ty hnusné Crocsy.

Naproti mně seděla slečna o trochu starší, než jsem já. Paradoxně jsme obě měly žvýkačku, jen rozdíl mezi námi byl v tom, že já žvýkala se zavřenou pusou. Slečna si hrála s mobilem, takže nekoukala kolem sebe, zato já se nemohla vynadívat, jak při každém "žvýku" otevírá tlamu závratně vysoko. Chudák mladý pán vedle, musel si asi vyslechnout symfonii mlaskavých zvuků, protože si nevzal nic na poslech. Jak jsem tak na tu slečínku koukala, rostlo ve mně nutkání jí jednu fláknout se slovy, že když jí zavírat pusu u jídla nenaučila maminka, tak jí to naučím já. Žel bohu s těžkým srdcem zjišťuji, že nejden lidi v metru, ale i moji kolegové se rádi dělí o požitek ze stravy a vydávají takové zvuky, že mi při nich tuhne krev v žilách.

Další věcí, co mne spolehlivě odzbrojí, je nenápadně nápadné rýpání v nose. Takový to jak se dotyčný rozhlédne kolem sebe, jestli někdo nekouká, a když zjistí, že jsou všichni zaujatí skákající kabeláží v tunelu metra, zaboří fofrem prst do hlubin nosu. A pak si nenápadně nechá ruce volně spustit a otře nosní majetek o hranu sedačky. Při představě, že za půl hodiny si na tu sedačku sedne dítě, které se bude těch hran držet, mě jímá hrůza.

Zívání na plnou hubu je taky velice chytrá věc, jak všem ukázat, že máte pěkné bílé plomby na stoličkách. Můžete také zahlédnout chybějící zub, piercing v jazyku, zbytek snídaně...

Někteří lidí si zřejmě myslí, že když si potřebují odkašlat, nemůžou dávat ruku před pusu, protože by zase vdechli onen bordel zpět. To je samozřejmě blbost, jenže většina si myslí, že je lepší nápad zachrchlat někomu za krk či přímo do obličeje. To snad možná aby je politovali, že jsou chudáci nemocní a musí se trmácet do práce.

★ Vánoce jsou tady

5. října 2011 v 21:08 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
To máte tak. Přijedu z práce a řeknu si, že bych třeba mohla něco málo nakoupit domů, protože lednice už nějaký pátek zeje prázdnotou, jak savanská buše. V klidu si vybírám maso, když na můj pohled zaútočí podivná verze Toffifee s vánočními motivy. Nevěřícně jsem si řekla, že to není přeci možné, protože je teprve pátého, ale když jsem zavětřila zrakem o kus dál, málem to se mnou seklo.

Nejen, že mají figurky na Mikuláše, oni mají dokonce už i kolekce na vánoce!




A dokonce i mé milované lanýžové figurky, ale když jsem viděla tu cenu, bylo mi z nich blbě...



Takže je čas začít kupovat dárky a vytáhnout kulicha. Obchody jsou zřejmě přesnější, než naši meteorologové.

★ Pipinu bolely nohy. Koho nebolely?

5. října 2011 v 14:38 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Sobotní den byl opravdu jako stvořený na procházky. Má sestra a synovec přijeli do Prahé, aby se podívali na výstavu Lega, a poté vymysleli něco dalšího. Vydala jsem se s nimi na toulky městem, protože sedět doma byl prostě hřích.

Lego jsme našli, výstava byla opravdu krásná. Člověk by ani nevěřil, co všechno se dá z Lega postavit. Tower Bridge, celá série Hvězdných válek nebo Harryho Pottera, stíhačky, rakety, hasičské vozy, kolotoče, vlaky atd.
Jen ty ceny byly krapet na hlavu. Za malý pytlíček s Legem, které v běžné hračkárně stojí pajsku (a i tak je to docela dost za jednoho panáčka), stál na výstavě dvě stovky. Můj ekonomicky nadaný synovec byl zklamaný, že si ani nemohl nic koupit, přestože získal od mamky i od tety nějakou kačku na útratu.

Poté jsme se dovalili na nábřeží a rozhodli se, že půjdeme na šlapadla. Počasí bylo pro to jako stvořené, jen jsme nebyli jediní, koho to napadlo. Všude stály fronty. Nakonec se nám přeci jen povedlo ukořistit si jedno šlapadélko a vyjeli jsme na Vltavu kolem Střeleckého ostrova. Prostě super den.

Mou náladu vyprudila záhy jedna slečna. To už jsme se stačili totiž přesunout z nábřeží do Pařížské ulice, abychom se ségrou oslintaly výlohy, projít Staromákem a vynořit se zase na Národní. Táhli jsme za sebou nohy všichni tři, ale v tramvaji se prostě nedalo sedět. Stáli jsme hned za řidičem a poblíž nás byly sedačky naproti sobě, tedy určené pro důchodce a s madlem. Na jedné seděla mladá blondýnka, která po vyhrnutí a nahrnutí pasažérů na Ípáku zdárně ignorovala starého pána, který stál hned vedle ní, a jehož družka si sedla na volné sedadlo naproti slečně. Slečna dělala, že pána nevidí, schválně koukala ven na ulici, jakože jí něco zaujalo.

V tu chvíli jsem cítila, jak začínám pěnit. Pán byl gentleman, pustil svou paní sednout, ale sám se přitom sotva držel na nohou. Nikdo, absolutně nikdo nevstal. Pipina seděla a čučela dál raději na druhou stranu, než aby zvedla tu svou prdel a pustila pána sednout. Měla jsem ohromnou chuť chytit jí za pačesy a prohodit jí oknem, aby se probrala, ale můj hod by asi komplikoval značný nával v tramvaji. Zkrátka jsem neměla šanci na rozmach, ale alespoň jsem si dost nahlas postěžovala sestře.

Jako už mnohokrát jsem se zařekla, že chraň bůh, aby mé děti byly bezohlednými ignoranty. Jestli se někdy v budoucnu dozvím, že můj potomek vyfukuje místo starým lidem před nosem, budu horší, než nakrknutý Poseidon.

★ Tři věci, které mne pobavily

4. října 2011 v 16:20 | opY |  ★ Kravinky

- Kdo se moc ptá, málo googlí.
- Spam nechodí po horách, ale po lidech.
- Kam Facebook nemůže, tam nastrčí Like button.
- Každý chvilku tahá torrent.
- Všechno padá, co software má.
- Co můžeš tweetnout dnes, neodkládej na zítřek.
- Bez peněz do Apple Storu nelez!
- Tak dlouho se chodí s Acerem do práce, až mu víko upadne.
- Co na srdci to na Facebooku.
- Bez kódu nejsou koláče.
- Všude dobře s WiFi nejlíp.
- Tak dlouho se chodí s otázkou na Seznam, až se zajde na Google.
- Kdo chce kam, nabourá se tam.
- Třikrát zálohuj a jednou formátuj!

Přijde krakonoš do pekárny a řekne: "Dejte mi půlku šumavy."

★ Nikdy není pozdě na projev

3. října 2011 v 19:34 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
To jsem takhle jednou jela zase metrem, když mne zaujala tato paní. Vypadala jako jeptiška, což mne v Praze příliš nepřekvapuje, ale když jsem sjela pohledem níže, zůstala jsem chvíli nevěřícně civět a bezmyšlenkovitě lovit telefon. Že mají lidé na nohou různé boty, botky, krásné boty, hnusné croksy a podivně konstruované křusky, je celkem běžné.

To se prostě nedalo nevyfotit:



A víte, co to dokazuje? Že vyznávat metal můžete v jakémkoliv věku!