★ opY fandila a je hrdá i nadále

7. září 2011 v 21:25 | opY |  ★ Reporty života
Nikdy jsem nefandila nějakému sportu. Moje myšlenkové pochody směřovaly jinam a zkrátka jsem asi neměla ten pravý zápal, abych se stala fanouškem třeba fotbalu, hokeje nebo si prostě oblíbila nějaký sportovní tým. Vždy se mi protivily ti úmyslné bitky na stadiónech, fanoušci se tam prostě zmydlili, protože na to měli chuť. Sportovní atmosféra ano, ale toto už nemělo nic společného s fanděním. Svou pubertu jsem prožila v Blšanech, v té době velice známé vesnici, protože hrála . Gambrinus ligu. Poprvé a na vlastní oči jsem viděla, jak takové zápasy probíhá. Ať jeden tým vyhrál nebo prohrál, vždycky si dal někdo na držku. Jakožto odpůrce násilí se mi toto hnusilo a zařekla jsem se, že fanouškem nebudu.

Tento rok jsem ovšem udělala výjimku. Z části můžu poděkovat svým kolegům, kteří mě do toho fandění vtáhli a naučili mě sledovat živé vysílání hokejového MS. Zpočátku jsem ani nevěděla, že se hraje nějaké MS, a svůj první zápas jsem absolvovala, když hrálo Česko vs. Slovinsko. Ani jsem netušila jak, ale propadla jsem tomu fandění. Ráda jsem sledovala ten fofr na ledě a napjatě si kroutila prsty, jak jsem se očima snažila ten puk dostat do branky soupeře. Stala se ze mě fanynka, fandila jsem a věřila našemu českému týmu. Poprvé jsem byla hrdá na něco, co se týkalo našeho národa. I když jsme to MS nakonec nevyhráli, i přesto jsem měla radost, že jsme konečně bojovali. A že bojovnost v české nátuře opravdu není...

Hráče jsem poznávala během zápasu a nemohu říct, že bych nějak studovala jejich životopisy, či tajně pusinkovala jejich fotky. Jména jsem si ale jakž takž zapamatovala.

Ačkoliv nejsem ten typ člověka, co by katastrofu oplakával věčně, nebo se přidával do skupin, protože zase unesli dítě, ta zpráva o úmrtí mě poněkud vykolejila. Samu mne překvapilo, že během čtení té zprávy mne úplně tlačil žaludek.

Mnozí tvrdí, že to sice katastrofa je, ale že bychom měli otevřít oči, protože kolem nás umírá mnoho lidí. To je samozřejmě pravda, ale kolik z těch lidí dokázalo reprezentovat tu naší Švejkovsky zabejčenou republiku? Vydělávali na důchody, platili daně, což děláme téměř všichni. Tím rozhodně nereprezentujeme naší zemi, ale spíše krmíme naší chamtivou vládu.
Je tu zatraceně málo lidí a věcí, na které bychom měli být my, Češi, hrdí.

Zítra se připojím k lidem, kteří na počest zesnulých v letadle pojedou do práce či školy v černém. Zajímá mě, kolik černých "pasažérů" cestou potkám. Do skupiny na Facebooku, abych držela minutu ticha, se úmyslně nepřidám. Minut ticha jsem dnes zvládla několik a nevidím v tom až zase takovou akci.

A bude-li možnost, dám na hrob zapálenou svíčku a kvítí.
 


Komentáře

1 Baruška Baruška | 7. září 2011 v 21:36 | Reagovat

Plně s Tebou souhlasím ohledně předposledního odstavce..Přidávat se do skupin je blbost, k ničemu to nepřispěje, ale člověk by měl alespoň nějak projevit úctu a černé oblečení je to nejvhodnější. I ta zapálená svíčka ... k tomu se i přidám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama