Září 2011

★ Labská kultura

11. září 2011 v 20:55 | opY |  ★ Reporty života
Hurá akce jsou prostě nejlepší, co může existovat. To takhle nemáte ještě ve čtvrtek plán na víkend a pak někdo napíše, že se jede tam a onam, a vy se prostě sbalíte a v pátek vystřelíte z domu.

Víkend měl být hezký, což mě popuzovalo k tomu, abych si našla o víkendu nějakou zábavu, protože se mi nechtělo sedět doma. Facebook je dobrá věc, tedy pomineme-li drby a další kraviny, co řeší většina uživatelů, protože já dostala nabídku jet za Jeňíkami do Teplic. Tedy, mělo se jet na chatu, ale já ten večer žila v domnění, že ta chata bude kdesi za Teplicemi. Po naskládání výbavy do kufru Fabie to vypadalo, že jedeme tak na tři týdny, mi bylo řečeno, že chata se nachází asi 80km od Teplic. A tak jsme všichni čtyři (Jenda, Jenda, Já a Luděk) naskákali do Fábky a letěli jsme vstříc lesům, lesům a lesům.

V Děčíně byla zastávka, protože si Luděk potřeboval koupit taky basu piv a buřty, já flašku a Jeňýk potřeboval na záchod. Koupila jsem si nějakou alkoholickou citronádu za šedesát tři korun, která se velice rychle uchytila a začala kolovat. Cvakla jsem si z ní asi šestkrát, což jsem hodlala napravit, ale když se dostala ke mně, vyždímala jsem do pusy akorát dvě kapky.

Kolem půl jedenácté jsme dojeli do místo. V Kopci je velice vtipná cesta, která je v jedné části značená značkou Pozor přechod, ačkoliv má silnice necelé dva metry a přechod nikde vidět není. Že do Kopce teče voda je opravdu pravda, jen ty Lišky dobrú noc dávají dost divně.
Ubytovali jsme se v altánku, protože v domě bylo plno. Poté se basy namočily pěkně do potůčku a my se usadili venku. Luděk, který béká a hraje jako pánbů, hrál a békal a my mu to kazili svými sopránky. Luděk, později babičkou překřtěn na Lukáš (Lukášek je z vás nejvychovanější!), zahrál na kytaru všechno: od Rolling Stones, přes Beatles až po Potkala jsem na pasece žížalu. Pili jsme vše, co jsme dovezli, dokonce mi ředili víno pivem, což je drink poměrně chutný, slivovice padala do Luďka jako letní déšť a zátky od piva lítaly vzduchem co pět minut. Přišla řada na konverzaci o nějakém hradu u Chyše, ale pánové si nemohli vzpomenout na název. Pak mě Sixty vyzval, ať to rozseknu, protože jsem ještě téhož dne odpoledne prohlásila, že Teplice jsou "tam dole", čímž jsem měla na mysli jižní Čechy. Jako rodnému ústečákovi mě vůbec nenapadla ta známá trasa Teplice, Most, Bílina, Ústí nad Labem. Jelikož slivovice vyhrála zápas s Luďkem, hrál tentokrát DJ Jeňýk na svůj telefon Modrou ústřici a další frky.
Odcházeli jsme spát kolem půl čtvrté, ale jelikož byla zima, uchýlili jsme se s Jeňýkem do domu ke krbu. Vzali jsme s sebou i molitanovou matraci, která opravdu nebyla dělaná pro dva lidi, takže mi bylo sice teplo, ale spala jsem na betonu.

Ráno nás vzbudila babička v půl osmé. Šukala po kuchyni a pořád na někoho mluvila, připravovala snídani a kafe. To nás samozřejmě vzbudilo a když se tak Jenda skoro posadil, prohlásil, že má ještě nakropíno. Vydrželi jsme ten cirkus do půl desáté, během té doby jsme posílali babičku do lesa na houby, a pak jsem se vyhrabala ven. Spát už se prostě nedalo, jednak kvůli hluku a jednak kvůli tomu, že chlapi chtěli dělat podlahu. Nejhůře dopadl Luděk. S obličejem bílým jak mramor tiše pokyvoval na Sixtyho výlet na rozhlednu, zatímco se Jeník snažil ulovit v rybníce večeři. Cestou na rozhlednu jsme začali tiše plánovat, jestli se nezbavíme té mrtvoly na zadním sedadle, což byl vytuhlý Luděk. Padla řeč o rybníce a pytli, ale než jsme stačili něco vymyslet, zaujaly nás krávy na louce. Ta rozhledna byla fantastická. Z celkových dvou kilometrů jsme ujeli asi kilometr a půl do kopce na parkoviště, pak vyšli jeden lehký krpál a byli jsme na rozhledně. Spekulovali jsme, že takovou rozhlednu by člověk pohledal, nemusíte totiž funět do kopce, protože k této se šlo po příjemné rovince.
Po rozhledně se naše trio vrátilo na chatu. Jeníka jsme nechali svému osudu a vydali se na houby. Pár hub jedlých jsme našli, krom toho i kosti od Dobrúnocových lišek. Zahanbeni jsme tedy nebyli, v košíku bylo aspoň něco málo. Luděk to šel po procházce lesem zase zapíchnout. Sixty chvilku pomáhal s kácením stromů a poté se přidal k mému obědu u potoka. Seděla jsem s nohama nad vodou a dlabala housku s křenovým pomazánkovým máslem. Abychom se zabavili, házeli jsme šutry do trsů květin, protože se nám líbilo, jak se po trefě vždycky zvedne roj včel. Pak Sixty přišel na lovení motýlů. Chytal ty bělásky na kytkách a jakmile chytil prvního, chtěl ho utopit. Hodil ho vší silou vstříc vodě, ale bělásek se jen odrazil od hladiny a uletěl. Tak chytil pro změnu druhého, kterého ponořil pod vodu. Motýl ale pod vodou vystoupal na hladinu, spokojeně roztáhl vodou netknutá křídla a uletěl. To Sixtyho děsně zahambilo, takže ulovil třetího, kterého vymáchal ve vodě jedna radost. Chudák motýl plaval na hladině a Sixty na něj křičel: "Tak a teď mluv!"
Poté vytrhával trsy trávy a házel je do potoka. Ty trsy tam kupodivu zůstaly a zdobily tak dno. Pak přišla Kráska, to je německý ovčák, co miluje kamínky, a bez zeptání a váhání se pustila do mého oběda. Vylízala celý kelímek křenového másla. Topili jsme také vosy v mém zbytku bílého čaje a dělali jim atrakce v podobě centrifugy. Lákali jsme je do láhve a se škodolibou radostí je topili.

Byl čas jet pro Jeníka. Abychom se cestou zabavili, nenapadlo nás nic lepšího, než řvát za jízdy po lidech. Chlámali jsme se, jak se za námi otáčejí, ale správné grády to dostalo, když už jsme jeli ve čtyřech. Jeník se hned radostně přidal. Potkali jsme stádo důchodců s vycházkovými hůlkami, které používají na túry, a Sixty na ně zařval: "Kde máš běžky?!"
Potkali jsme pána v autě, na kterého Jeník zařval: "Máme novou káru, čuráku!"
Potkali jsme pána, co leštil nějakého trabanta: "Dobrá kára, vole!"
Potkali jsme dvě holky, co pásli koně: "Hyjé hyjé!"

Sobotní večer byl trochu ponurejší, jelikož jsme byli unavení. Přesto jsme ale nanosili dříví z lesa a udělali si grilovačku. Obdrželi jsme kovovou síťku, na které se mělo péct maso, značně olezlou plísní. Jeník navrhoval umytí, ale Sixty to prostě popadl a vypálil to nad ohněm. Měli jsme pekelný hlad a jediné, co se v tu chvíli dalo opéct, byly naše nasbírané houby. Dostali jsme nápad ugrilovat si hřib médium, ačkoliv jsem tvrdila, že krvavý by byl lepší, protože na propečeném hřibu si určitě vylámu zuby.
Pak jsme si vzpomněli na malou zmiji, kterou jsme potkali cestou do lesa. Krčila se v trávě a dorážela na můj košík, kterým jsem jí tak trochu dráždila. Zalitovali jsme, že jsme jí nechytili, protože mohly být skvělé zmijí špízy s hříbky.

Přišla za námi Kráska a v tlamě měla kámen. Kráska je pes, kterého nezajímá to, co lidi jedí, nesomruje, jako jiní psi, neustále svou pozornost směřuje na kamení. Stále nosila kameny k našim nohám a vyžadovala házení. Sixty po ní pak hodil kus vepřového masa, ale neprojevila žádný zájem. Pořád nosila ty svoje kameny a byla šťastná. Kráska a její kameny se staly terčem našeho posměchu a brzy se rozjela taková kreativní debata, že jsem si musela zaběhnout pro tužku a papír, abych to všechno zaznamenávala. Takže třeba jsme vymysleli, že Kráska tak miluje kameny, že si je zavařuje do kompotů, dělá žulové řezy, čedičové placky, pálené tašky s kaviárem, žulové plecko, křemíkové pyré, dlažební moučníky, ametystové pudinky, fluoridy v trojobalu, uhlovou polívku, nebo vývary ze zubního kamene. K vánocům jsme jí slíbili, že jí koupíme kamenolom. Spekulovali jsme, jakou musí mít asi stolici. Padly návrhy, jako hrady z písku, bábovičky a beton. Krásku to ale bavilo, protože pořád stála a hlídala ty své šutry, aby jí neutekly, a když jsme se jí nevšímali, začala pískat. Její pískot přivodil novou debatu, že spolkla píšťalku a pak, že sežrala papiňák, ve kterém si kameny vaří, aby změkly. Krásku vůbec nezajímalo, že máchá ocasem do ohně a už vůbec jí nezajímalo to, že nám mohla shodit gril i s masem na zem. Jeník říkal, že to není Kráska, ale kerber, tedy pekelný pes z ohně stvořený. Chtěla jsem jí postříkat kečupem, aby byl efekt ještě lepší, ale Jeník říkal, že to nepomůže, protože kerber má tři hlavy. Ale byl optimista, protože prý když si zahulíme, tak ty tři hlavy uvidíme. Měla jsem lepší nápad: když si zahulíme a vdechneme trochu té grilované plísně, nebudez Krásky jen kerber, ale rovnou hydra.
Krásčina nejoblíbenější pohádka je Křemílek.
Krásčina nejoblíbenější postava je Kamenožrout.
Krásčin nejoblíbenější film je Kameňák.
A také Kráska jistojistě pochází z Kamenice nebo z Písku. A věc, kterou úplně ze všeho nejvíc nenávidí, je eroze.

Luděk také přišel s dokonalou předělávkou reklamy:
Kámen to je prevít, ten vám rozbil čokla. Dlouhý život pro vašeho psa váš Calgon!

Pak ale přišel pan majitel a my měli po srandě.
Páníček: "Dobrý večer, nemáme tu psa?"
"Máte, loví kameny."
Páníček: "To je taková kráva!"
"Asi jí bude těžko od žaludku po těch kamenech."

Když Kráska odešla, nastal smutek. Stále jsme rozebírali geologii, smáli se pokrmům z kamenů, které Kráska vaří. Luděk si pořád něco brnkal na kytaru a nakonec začal na rozveselení hrát Nasral Franta na trabanta, ze kterého jsme udělali remix a vymysleli další dvě sloky:
Jeník ho má jako seník po flámu byl, hovnó viděl, v prdéli byl.
Žrala kámen je s ní amén po flámu byl, hovnó viděl, v prdéli byl.

Kráska se stala legendárním psem. To ona byla ten pes, co šel do lesa a potkal dlažební kostku, protože Kráska je ten největší milovník geologie, jakého znám. Ale i přes to zůstává Ríša Svítil naším ideálem, naší ikonou, naším spasitelem.

★ opY fandila a je hrdá i nadále

7. září 2011 v 21:25 | opY |  ★ Reporty života
Nikdy jsem nefandila nějakému sportu. Moje myšlenkové pochody směřovaly jinam a zkrátka jsem asi neměla ten pravý zápal, abych se stala fanouškem třeba fotbalu, hokeje nebo si prostě oblíbila nějaký sportovní tým. Vždy se mi protivily ti úmyslné bitky na stadiónech, fanoušci se tam prostě zmydlili, protože na to měli chuť. Sportovní atmosféra ano, ale toto už nemělo nic společného s fanděním. Svou pubertu jsem prožila v Blšanech, v té době velice známé vesnici, protože hrála . Gambrinus ligu. Poprvé a na vlastní oči jsem viděla, jak takové zápasy probíhá. Ať jeden tým vyhrál nebo prohrál, vždycky si dal někdo na držku. Jakožto odpůrce násilí se mi toto hnusilo a zařekla jsem se, že fanouškem nebudu.

Tento rok jsem ovšem udělala výjimku. Z části můžu poděkovat svým kolegům, kteří mě do toho fandění vtáhli a naučili mě sledovat živé vysílání hokejového MS. Zpočátku jsem ani nevěděla, že se hraje nějaké MS, a svůj první zápas jsem absolvovala, když hrálo Česko vs. Slovinsko. Ani jsem netušila jak, ale propadla jsem tomu fandění. Ráda jsem sledovala ten fofr na ledě a napjatě si kroutila prsty, jak jsem se očima snažila ten puk dostat do branky soupeře. Stala se ze mě fanynka, fandila jsem a věřila našemu českému týmu. Poprvé jsem byla hrdá na něco, co se týkalo našeho národa. I když jsme to MS nakonec nevyhráli, i přesto jsem měla radost, že jsme konečně bojovali. A že bojovnost v české nátuře opravdu není...

Hráče jsem poznávala během zápasu a nemohu říct, že bych nějak studovala jejich životopisy, či tajně pusinkovala jejich fotky. Jména jsem si ale jakž takž zapamatovala.

Ačkoliv nejsem ten typ člověka, co by katastrofu oplakával věčně, nebo se přidával do skupin, protože zase unesli dítě, ta zpráva o úmrtí mě poněkud vykolejila. Samu mne překvapilo, že během čtení té zprávy mne úplně tlačil žaludek.

Mnozí tvrdí, že to sice katastrofa je, ale že bychom měli otevřít oči, protože kolem nás umírá mnoho lidí. To je samozřejmě pravda, ale kolik z těch lidí dokázalo reprezentovat tu naší Švejkovsky zabejčenou republiku? Vydělávali na důchody, platili daně, což děláme téměř všichni. Tím rozhodně nereprezentujeme naší zemi, ale spíše krmíme naší chamtivou vládu.
Je tu zatraceně málo lidí a věcí, na které bychom měli být my, Češi, hrdí.

Zítra se připojím k lidem, kteří na počest zesnulých v letadle pojedou do práce či školy v černém. Zajímá mě, kolik černých "pasažérů" cestou potkám. Do skupiny na Facebooku, abych držela minutu ticha, se úmyslně nepřidám. Minut ticha jsem dnes zvládla několik a nevidím v tom až zase takovou akci.

A bude-li možnost, dám na hrob zapálenou svíčku a kvítí.

★ IT fešn

5. září 2011 v 22:06 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Při smolení tohoto článku si tak nějak říkám, zda pod sebou neřežu větev. V okruhu mých přátel se totiž nachází vysoké procento IT, ale doufám, že si to nevezmou příliš k srdci, protože v tomto případě mě k tomuto článku popudila banda pánů v metru.

Všimla jsem si při svém špiclování lidí, že bezpečně dokážu rozpoznat IT v davu. Tím nemyslím to, že mají notebookovou brašnu přes rameno a mobil v ruce, ale jejich oblečení a držení těla. Možná jsem si ukousla moc velké sousto, ale mně to prostě ani tentokrát nedá.

Jak tedy být správný IT?
Krom toho, že byste měli mít zkušenosti s provozem serverů a opravami chyb ve zdrojovém kódu, byste také měli fyzicky uplatnit několik IT pravidel:

1. IT téměř vždy nosí na nose brýle
2. Jeho styl se skládá z trika s potiskem, riflí a nemožných bot
3. Obvykle mívá mastnou hlavu, nebo alespoň strniště
4. IT nevidí kolem sebe lidi a proto občas někoho smete ramenem, či brašnou s noťasem
5. IT obvykle vytahuje vysoce funkční telefon s internetem sotva nastoupí do metra
6. IT používá jako parfém svůj vlastní pot
7. IT má spadlá ramena a ze zad paragraf, bývá i nahnutý na stranu, na které nosí notes, ačkoliv ho u sebe nemá
8. Když oslovíte IT uprostřed jeho práce, můžete na pár sekund v jeho očích vidět, jak se vrací do reality
9. Často si povídá sám pro sebe, ale neděste se, to je jen handsfree
10. Bývá to buď muž neuvěřitelně vychrtlý, nebo vychrtlý s pupkem

Každý IT, kterého jsem potkala, nebo znám, uplatňuje minimálně čtvrtinu z těchto pravidel. Nepřijde mi to ani tak k smíchu, jako spíše k pláči. Není nic horšího, než zanedbanost vzhledu, která je opravdu vidět.

Zapomeňte na ty vyretušované fotky s galantními pány v košilích. To jsou produktivní manageři, kteří po nabiflování slov od IT prezentují ta slova s blýskavými úsměvy.