★ Devětadvacet hodin na Drahouši

28. srpna 2011 v 21:41 | opY |  ★ Reporty života

Srpnový týden před Drahouší se zdál být krapet letní. Teploty lítaly do závratných výší, což bylo ideální hlavně pro sejry, jako jsem já. Vzala jsem si na pátek dovolenou, abych se před odjezdem trochu připravila, což znamenalo výlet do Podolí. Už v jedenáct byl pařák jako bejk, teplota vzduchu 29° a voda 27°. Na těch pět hodin to koupání stálo za to. Po dlouhé době jsme se snažili jeden druhého utopit, což asi ke vztahu patří, a nadlábli se gyrosem, který jsme krkali ještě ve čtyři odpoledne . Kromě přemnožení vos se také kolem druhé přemnožila návštěvnost, tudíž jsme se spálení na uhel vydali do Edenu, abychom si koupili Panthenol. Slovenka v lékárně nám doporučila chladící pěnu a se slovy ať se nám páčí, a my jsme vyjeli domů. Tedy, doma jsem se moc neohřála, stačila vychladnout tak, abych ve schopném nemokrém stavu byla schopná dojet na Lužiny.

Prý sraz v 17:45. Jako obvykle jsem nějak zaspala a dojela přesně na minutu, ale jak jsem tak koukala, nikdo nikde. Sedla jsem si tedy na cestovní tašku, která vážila víc, než pár koní, a která se ještě pěkně blbě nesla, protože ta Panthenol pěna dělala z mých rukou maštěné uzené. Jakožto správný bezdomovec jsem si ještě zapálila a čekala. Lidé chodili kolem a koukali na mě jako na stvoření boží, protože málokdy vidíte slečnu, která sedí na zavazadle a čeká. Zřejmě si mysleli, že jsem obětí domácího násilí a právě jsem utekla z domova...
Když konečně dorazili moji spolujezdci, vyjeli jsme na Nové butovice, kde na nás měla čekat Blondí a Majk, Elza a Pája. Elza, který je neustále v osmém měsíci těhotenství, svou image podtrhl tričkem s embryem, coby logo Seznamu označující vývojáře. Po porovnání gum u aut náhle Elza s Pájou zjistili, že jedou stanovat, ačkoliv stan nemají s sebou. Ten jejich se žel bohu nechal v autě u Chcípáka, který se nacházel tou dobou v Maroku, tudíž nehrozilo, že by se pro něj zajelo. Plán byl následující: Tesco v Rakovníku.

Stan nakonec sehnali za 250 vočí, takový krásně zelený, aby na něj mohli také chytat malé Necry (to jsou takoví maličcí černí broučci milující zářivé barvy a kteří se vehementně rojili na jedovatě zeleném stanu Necroniuse). Aby se Blondí necítila osamoceně, jela jsem z Rakovníka s ní a nechala Wicked a Vénu jejich osudu. Pokrafaly jsme, párkrát se vyděsily nad špatnou kontrolkou chladiče a završily jízdu tím, že jsem málem dala hlavičku okénku u spolujezdce. Po předchozí zkušenosti jsme stan postavili správně: došlo na porovnávání tyčí, které dvě jsou nejdelší, což se nelíbilo Jondovi, protože si vytáhl krátkou. Za to pak stál nad námi jako dráb a kibicoval nás, že nám to tu nesedí, tu to debilně visí atd.

Hned z kraje mě Jeník zatáhl ke statku, kde jsme si pěkně sedli a zažehli dýmku míru. Už bylo trochu šero, ale přeci jen nás dostali.
"Co to tam děláte! Vy tam něco máte! Vy tam máte brko!?! hudroval Jonda a my se jen chlámali. Wallky se hnedle přidal a prohlásil, že kdyby věděl, že se na Drahouši bude hulit, přiveze skorem kamión brk. Nastala zhulená hádka, kdo z nás tří bude pouštět hudbu z mobilu, načež Wallky pustil něco, co považoval za děsné reggae, ačkoliv to byla jistojistá černota. Pak mi Jenda oznámil, že když přijel, seděl v hospodě Ríša Svítil, náš spasitel, náš Bůh, náš stvořitel ráje. Já ho zase prošvihla. Wallky se vydal zapít to a my se zvedli s Jeníkem, že půjdeme taky. Jeník ale ušel dva kroky a prohlásil, že musí jít čůrat. Sotva zaujal postoj a rozepl kalhoty, ozvalo se kousek od nás zděšené vykřiknutí nějaké dívky. Zareagovala jsem nevědomky tím, že To nic, to je jen Jenda a jeho anakonda, což nás poslalo skoro na čtyři, jak jsme se řehtali. Později jsme se dohodli, že budeme všechny zdravit ne slovem Čau, ale větou Dyk more hů.
Když jsme se vrátili do hospody, dostali jsme sprda, že jsme nepočkali na Vénu. Jenda prohlásil, že o ničem neví, že ho měl zvát a že kdyby to věděl, tak by šel s námi. A tak jsem dostala pohlavek za svou demenci a pokračovali jsme v kalení.

V tu sobotu nás tam bylo docela dost. Zasvětili jsme i novou osobu, Ňákou Pepe, jejíž jméno doteď nevím, ale na klapáky naštěstí nedošlo. Na Drahouši totiž frčela hrušková vodka. Že to brko byla blbost jsem zjistila už v deset hodin, takže jsem se uchýlila k řádění s ostatními, abych ze sebe dostala aspoň trochu toho stavu. Na parket nastoupilo asi deset holek 15- a Jeník, posílený pivem, zařval do éteru: "Holky přišly, asi pozornost podniku!". Na jeho slova reagoval Véna s foťákem a fotil ty nezletilé, a my se mu smáli a hýkali, aby to nedělal, že ho zavřou. Někdo, už nevím kdo, pak chytře dodal, že je dobré nelegální fotky posílat na servery do Německa.
Co se všechno dělo, to nevím, protože od devíti do dvou jsem měla vokno. Svou vodou s napájecím špuntem jsem zcákala téměř každého, koho jsem potkala, včetně Kostelníka, který mě pak ještě s někým mou vodou zmáchal tak, že jsem měla suchá jen ramínka tílka. Pak jsme tam taky z někoho udělali podložku na zemi a váleli se tam jak banda želv. Elza každou hodinu přidal na hlasitosti, za což mu vřele děkuji, protože již čtyřiadvacet hodin postrádám svůj hlas. Pája se zlila jako doga a když jsme seděli venku, samozřejmě všichni odění do sukní, kraťasů a žabek, neustále padala na záda ze židle. Elza zase kormidloval na židli, která měla pouze tři nohy a vyprávěl mi něco o slovácích. Vždycky něco začal povídat a tak se do toho zamotal, že jsme se ve finále smáli, co to kecá. Zdědila jsem deku po Mišulce, když odjížděla ve čtyři ráno domů, takže tímto děkuji, ačkoliv mi to stejně moc nepomohlo.

Ráno nastala taková kosa, jaká byla přesně i v červenci. Na tu jsme ale nebyli nikdo připravený, takže jsme pořád seděli v hospodě a zahřívali se čaji. Mně natekly uzliny na krku a hlas mne zradil, takže mi bylo jasné, že do neděle nevydržím. Na Blondí zbyla poslední houska v košíku, a to se jí moc nelíbilo, ale jak víme všichni, kdo zaváhá, nežere. Jeník jako zázrakem byl u snídaně dřív, než Véna, což není vůbec zvykem, protože Jeník je známý tím, že snídá oběd. Barčičí vynechala show blití na hrochy, ale přeci jen se našel někdo, kdo frčel v mém stylu, tedy Nablij si před stan a do rána na to zapomeň. To Zajdee převzal s vervou mé žezlo. Kolem aut tentokrát nebylo žádné jezero ze zaschlé rýže, a opilé obličeje snídajích se nezdály být zase v tak hrozné kocovině.

Mišulka nám tentokrát zařídila královskou hostinu přímo v restauraci, kde pracuje, dokonce i s rezervací. Zdánlivě to vypadalo, že konečně po těch letech bude normální kultivovaný oběd, ale opět jsme nezklamali. Ve tři čtvrtě na dvě jsme seděli před restaurací a čekali, až se uvolní náš stůl. Hladoví jako vlci jsme plakali na obrubníku a utápěli se ve snách o hovězím guláši, který nám nabídla ráno Alča.
Tentokrát jsme seděli pospolu na kraji stolu jen já, Jeník a Pepe, pěkně jako ti outsideři. Nechyběla naše obvyklá demence a hlášky, došlo i na SMSky Vénovi, jestli tedy s námi dá to druhé brko, co měl Jenda u sebe. Osobně jsem nějak zapomněla, že nejsme na Drahouši a tak jsem si ukrkla, jako správné prase. Jeník to komentoval slovy Pánbůh požehnej, a když odcházela jakási paní a loučila se stylem Na shledanou, pánem Bohem nahlodaná má mysl jí odvětila Chválenpajštus. Elza si sedl vedle mě, a rozebíral, jak je mu strašně špatně, ohrožoval své okolí cinty o házení šavlí a zároveň vydechoval alkoholový odér do nosů přísedících. Rádio Blaník nám taky nedělalo dobře na naší mysl, protože Jenda začal tančit po indickém stylu. Z toho věčného chlámání a přeřvání jsem přišla o svůj soprán definitivně, takže jsem se odpoledne uchýlila k psaní odpovědí na kus papíru. Activity jsem taky hrát nemohla, protože když bych chytila mluvení, asi by můj tým prohrál. Připravila jsem si několik univerzálních odpovědí, protože se všichni začali ptát: "Ty nemluvíš? A řekneš mi proč?" a se smíchem se odporoučeli. Nejuniverzálnější odpověď byla Ty svině!, ale i přesto jsem se stala obětí srandiček, jelikož když jsem psala, smáli se mi, že 'opiFka is typing' a 'Hele ona má ICQ' nebo 'Jsi online?'.

Nemožnost mluvit se dá chvíli snést, ale když sedíte v hospodě se svými známými, z nichž některé uvidíte až zase za rok, je to prostě zlé. Nemůžete nikomu nic říct, protože vedle v sále mají mejdan důchodci a vyhrává tam DJ Albert coby Spin that shit. Ta dechovka byla tak monstrózní, že nastaly varianty buď to přechlastat, přehulit nebo odjet domů. V podstatě jsme jí asi přestali vnímat, protože ty hemzy na hudbu trvaly jen chvíli. Uvědomili jsme si totiž, že DJ Albert hraje mnohem líp, než DJ Elza.

Odjížděli jsme v sobotu kolem desáté. Jakmile jsme se rozloučili a nasedli do auta, stačilo deset minut a byla jsem tuhá. Probrala jsem se až když na mě Véna začal mluvit a informovat mě, že jsme na Palečáku a že už blíž to prostě nejde, protože usíná. Tedy, v první minutě jsem měla pocit, že jsme spíš na náměstí v Rakovníku, a až když jsem se vyhrabala z auta jak voják vylézající z bitevního tanku, zorientovala jsem svou mysl. Jak už to bývá, dorazila jsem domů ve značně nasraném stavu, ale ne kvůli tomu, že mě Véna hodil na Palečák (díky díky milionkrát, měla jsem totiž jet původně z Lužin), ale proto, že jsem se prostě musela probudit, vzít ten pekelně těžký bágl a táhnout ho ještě do třetího patra. Někteří to možná neví, ale když mě někdo probere ze značně vytuhlého spánku, bývám příjemná jak ranní sraní, bez ohledu na to, jak moc dotyčného mám ráda. Což mne vede k tomu dát radu, aby si to Drahoušci dobře zapamatovali, a nenapadlo je třeba příští rok mě budit, když budu tvrdě spát :)


EDIT: Tento článek je pahýl na desátou. Časem si ještě vzpomenu na pár věcí, až uvidím třeba fotky nebo uslyším vyprávění někoho jiného.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama