Srpen 2011

★ Čtyřicet osm hodin ticha

29. srpna 2011 v 10:38 | opY |  ★ Téma týdne
Můj příběh nebude vyprávět o tom, jak jsem se narodila, jak jsem rostla, nebo že jsem říkala vránám Kráky. Od neděle trpím jistou nízkou dávkou komunikace, proč, to následně vysvětlím. Předem upozorňuji, že možná tento článek vypluje jako cosi dramaticky smutného, možná také ne, protože zlomit nad sebou hůl a být pesimista není můj šálek čaje (protože čaj s mlíkem je fakt kekel!).

Bylo nebylo, jednu srpnovou sobotu, konkrétně tu, která obsahovala datum 27.8., jsem navštívila tradiční každoroční sraz s mými soudruhy (nebudu rozepisovat, co se v hospodě dělo, o tom už jsem článek zveřejnila). Protože velice rychle chytám všelijaké nemoci, co se tváří jako epidemie mající za vinu konec světa, mělo určitě i toto za vinu mou drahocennou ztrátu.

Dámy a pánové, já jsem od soboty nemohla mluvit!

A tím mám na mysli, že jsem opravdu nemohla. Nebyla jsem schopná ze sebe dostat větu, protože můj hlas stoupal a klesal do sopránových výší a v další slabice zeslábl na šepot nemluvněte. Víte, sedět v hospodě s přáteli a nemoci mluvit, to je prosím něco, co je opravdu nasráníhodné, tím spíše, když se vás každý ptá: Proč nemluvíš? Řekneš mi důvod? Hahaha!

Mohu říci, že jsem po určité dávce výsměchu spadla do propasti sebelítosti, protože mé odpovědi musely být psány na papír, z čehož jsem utrpěla další dávku výsměchu, zda Jsem online, nebo Tiše! Opy is Typing!
Zarmouceně jsem poslouchala své okolí a jakmile si někdo tropil vtípky na můj účet, cítila jsem, jak mi nabíhá žíla na čele. Člověk si totiž málokdy uvědomí, jaké by to bylo, kdyby přišel o jednu ze základních funkcí svého těla. Já se téměř na 48 hodin vžila do těla němého člověka. Nemůžete si s nikým popovídat, nemůžete brát telefon, nemůžete si ani jít nakoupit, protože prostě nedokážete ze sebe vyplivnout ani slovo.

Upřímně jsem bojovala sama se sebou a se svým strachem, tiše se modlíc, abych tento stav přechodila, protože kdybych nadobro přestala mluvit, asi bych upadala do větších a větších depresí. Diagnostikovala jsem příčinu toho, proč mne hlasivky zradily.
Za prvé pravděpodobně kvůli tomu, že se v hospodě tradičně přehulím.
Za druhé protože alkohol vypaluje hrdlo velice zdatně.
Za třetí kvůli ryčné muzice, kterou jsem několik hodin přeřvávala.

Prošla jsem si peklem, aniž bych chtěla, i když se některým z vás bude zdát, že to je prostě směšné, vězte, že to směšné je tak první hodinu. Brzy si totiž uvědomíte, že to je velice silná překážka a že tón a hlasitost svého hlasu prostě vy neovlivníte. Jste bezmocní, protože když něco chcete, zmůžete se jen na psaní na papír.

To je prosím můj příběh. Nutno také podotknout, že jste první lidé, kterým toto vyprávím, protože svůj hlas, rozklepaný a rozvrzaný, jsem našla teprve dnes ráno, když jsem zpívala své kočce Buffalo Soldier od Boba Marleyho.

★ Devětadvacet hodin na Drahouši

28. srpna 2011 v 21:41 | opY |  ★ Reporty života

Srpnový týden před Drahouší se zdál být krapet letní. Teploty lítaly do závratných výší, což bylo ideální hlavně pro sejry, jako jsem já. Vzala jsem si na pátek dovolenou, abych se před odjezdem trochu připravila, což znamenalo výlet do Podolí. Už v jedenáct byl pařák jako bejk, teplota vzduchu 29° a voda 27°. Na těch pět hodin to koupání stálo za to. Po dlouhé době jsme se snažili jeden druhého utopit, což asi ke vztahu patří, a nadlábli se gyrosem, který jsme krkali ještě ve čtyři odpoledne . Kromě přemnožení vos se také kolem druhé přemnožila návštěvnost, tudíž jsme se spálení na uhel vydali do Edenu, abychom si koupili Panthenol. Slovenka v lékárně nám doporučila chladící pěnu a se slovy ať se nám páčí, a my jsme vyjeli domů. Tedy, doma jsem se moc neohřála, stačila vychladnout tak, abych ve schopném nemokrém stavu byla schopná dojet na Lužiny.

Prý sraz v 17:45. Jako obvykle jsem nějak zaspala a dojela přesně na minutu, ale jak jsem tak koukala, nikdo nikde. Sedla jsem si tedy na cestovní tašku, která vážila víc, než pár koní, a která se ještě pěkně blbě nesla, protože ta Panthenol pěna dělala z mých rukou maštěné uzené. Jakožto správný bezdomovec jsem si ještě zapálila a čekala. Lidé chodili kolem a koukali na mě jako na stvoření boží, protože málokdy vidíte slečnu, která sedí na zavazadle a čeká. Zřejmě si mysleli, že jsem obětí domácího násilí a právě jsem utekla z domova...
Když konečně dorazili moji spolujezdci, vyjeli jsme na Nové butovice, kde na nás měla čekat Blondí a Majk, Elza a Pája. Elza, který je neustále v osmém měsíci těhotenství, svou image podtrhl tričkem s embryem, coby logo Seznamu označující vývojáře. Po porovnání gum u aut náhle Elza s Pájou zjistili, že jedou stanovat, ačkoliv stan nemají s sebou. Ten jejich se žel bohu nechal v autě u Chcípáka, který se nacházel tou dobou v Maroku, tudíž nehrozilo, že by se pro něj zajelo. Plán byl následující: Tesco v Rakovníku.

Stan nakonec sehnali za 250 vočí, takový krásně zelený, aby na něj mohli také chytat malé Necry (to jsou takoví maličcí černí broučci milující zářivé barvy a kteří se vehementně rojili na jedovatě zeleném stanu Necroniuse). Aby se Blondí necítila osamoceně, jela jsem z Rakovníka s ní a nechala Wicked a Vénu jejich osudu. Pokrafaly jsme, párkrát se vyděsily nad špatnou kontrolkou chladiče a završily jízdu tím, že jsem málem dala hlavičku okénku u spolujezdce. Po předchozí zkušenosti jsme stan postavili správně: došlo na porovnávání tyčí, které dvě jsou nejdelší, což se nelíbilo Jondovi, protože si vytáhl krátkou. Za to pak stál nad námi jako dráb a kibicoval nás, že nám to tu nesedí, tu to debilně visí atd.

Hned z kraje mě Jeník zatáhl ke statku, kde jsme si pěkně sedli a zažehli dýmku míru. Už bylo trochu šero, ale přeci jen nás dostali.
"Co to tam děláte! Vy tam něco máte! Vy tam máte brko!?! hudroval Jonda a my se jen chlámali. Wallky se hnedle přidal a prohlásil, že kdyby věděl, že se na Drahouši bude hulit, přiveze skorem kamión brk. Nastala zhulená hádka, kdo z nás tří bude pouštět hudbu z mobilu, načež Wallky pustil něco, co považoval za děsné reggae, ačkoliv to byla jistojistá černota. Pak mi Jenda oznámil, že když přijel, seděl v hospodě Ríša Svítil, náš spasitel, náš Bůh, náš stvořitel ráje. Já ho zase prošvihla. Wallky se vydal zapít to a my se zvedli s Jeníkem, že půjdeme taky. Jeník ale ušel dva kroky a prohlásil, že musí jít čůrat. Sotva zaujal postoj a rozepl kalhoty, ozvalo se kousek od nás zděšené vykřiknutí nějaké dívky. Zareagovala jsem nevědomky tím, že To nic, to je jen Jenda a jeho anakonda, což nás poslalo skoro na čtyři, jak jsme se řehtali. Později jsme se dohodli, že budeme všechny zdravit ne slovem Čau, ale větou Dyk more hů.
Když jsme se vrátili do hospody, dostali jsme sprda, že jsme nepočkali na Vénu. Jenda prohlásil, že o ničem neví, že ho měl zvát a že kdyby to věděl, tak by šel s námi. A tak jsem dostala pohlavek za svou demenci a pokračovali jsme v kalení.

V tu sobotu nás tam bylo docela dost. Zasvětili jsme i novou osobu, Ňákou Pepe, jejíž jméno doteď nevím, ale na klapáky naštěstí nedošlo. Na Drahouši totiž frčela hrušková vodka. Že to brko byla blbost jsem zjistila už v deset hodin, takže jsem se uchýlila k řádění s ostatními, abych ze sebe dostala aspoň trochu toho stavu. Na parket nastoupilo asi deset holek 15- a Jeník, posílený pivem, zařval do éteru: "Holky přišly, asi pozornost podniku!". Na jeho slova reagoval Véna s foťákem a fotil ty nezletilé, a my se mu smáli a hýkali, aby to nedělal, že ho zavřou. Někdo, už nevím kdo, pak chytře dodal, že je dobré nelegální fotky posílat na servery do Německa.
Co se všechno dělo, to nevím, protože od devíti do dvou jsem měla vokno. Svou vodou s napájecím špuntem jsem zcákala téměř každého, koho jsem potkala, včetně Kostelníka, který mě pak ještě s někým mou vodou zmáchal tak, že jsem měla suchá jen ramínka tílka. Pak jsme tam taky z někoho udělali podložku na zemi a váleli se tam jak banda želv. Elza každou hodinu přidal na hlasitosti, za což mu vřele děkuji, protože již čtyřiadvacet hodin postrádám svůj hlas. Pája se zlila jako doga a když jsme seděli venku, samozřejmě všichni odění do sukní, kraťasů a žabek, neustále padala na záda ze židle. Elza zase kormidloval na židli, která měla pouze tři nohy a vyprávěl mi něco o slovácích. Vždycky něco začal povídat a tak se do toho zamotal, že jsme se ve finále smáli, co to kecá. Zdědila jsem deku po Mišulce, když odjížděla ve čtyři ráno domů, takže tímto děkuji, ačkoliv mi to stejně moc nepomohlo.

Ráno nastala taková kosa, jaká byla přesně i v červenci. Na tu jsme ale nebyli nikdo připravený, takže jsme pořád seděli v hospodě a zahřívali se čaji. Mně natekly uzliny na krku a hlas mne zradil, takže mi bylo jasné, že do neděle nevydržím. Na Blondí zbyla poslední houska v košíku, a to se jí moc nelíbilo, ale jak víme všichni, kdo zaváhá, nežere. Jeník jako zázrakem byl u snídaně dřív, než Véna, což není vůbec zvykem, protože Jeník je známý tím, že snídá oběd. Barčičí vynechala show blití na hrochy, ale přeci jen se našel někdo, kdo frčel v mém stylu, tedy Nablij si před stan a do rána na to zapomeň. To Zajdee převzal s vervou mé žezlo. Kolem aut tentokrát nebylo žádné jezero ze zaschlé rýže, a opilé obličeje snídajích se nezdály být zase v tak hrozné kocovině.

Mišulka nám tentokrát zařídila královskou hostinu přímo v restauraci, kde pracuje, dokonce i s rezervací. Zdánlivě to vypadalo, že konečně po těch letech bude normální kultivovaný oběd, ale opět jsme nezklamali. Ve tři čtvrtě na dvě jsme seděli před restaurací a čekali, až se uvolní náš stůl. Hladoví jako vlci jsme plakali na obrubníku a utápěli se ve snách o hovězím guláši, který nám nabídla ráno Alča.
Tentokrát jsme seděli pospolu na kraji stolu jen já, Jeník a Pepe, pěkně jako ti outsideři. Nechyběla naše obvyklá demence a hlášky, došlo i na SMSky Vénovi, jestli tedy s námi dá to druhé brko, co měl Jenda u sebe. Osobně jsem nějak zapomněla, že nejsme na Drahouši a tak jsem si ukrkla, jako správné prase. Jeník to komentoval slovy Pánbůh požehnej, a když odcházela jakási paní a loučila se stylem Na shledanou, pánem Bohem nahlodaná má mysl jí odvětila Chválenpajštus. Elza si sedl vedle mě, a rozebíral, jak je mu strašně špatně, ohrožoval své okolí cinty o házení šavlí a zároveň vydechoval alkoholový odér do nosů přísedících. Rádio Blaník nám taky nedělalo dobře na naší mysl, protože Jenda začal tančit po indickém stylu. Z toho věčného chlámání a přeřvání jsem přišla o svůj soprán definitivně, takže jsem se odpoledne uchýlila k psaní odpovědí na kus papíru. Activity jsem taky hrát nemohla, protože když bych chytila mluvení, asi by můj tým prohrál. Připravila jsem si několik univerzálních odpovědí, protože se všichni začali ptát: "Ty nemluvíš? A řekneš mi proč?" a se smíchem se odporoučeli. Nejuniverzálnější odpověď byla Ty svině!, ale i přesto jsem se stala obětí srandiček, jelikož když jsem psala, smáli se mi, že 'opiFka is typing' a 'Hele ona má ICQ' nebo 'Jsi online?'.

Nemožnost mluvit se dá chvíli snést, ale když sedíte v hospodě se svými známými, z nichž některé uvidíte až zase za rok, je to prostě zlé. Nemůžete nikomu nic říct, protože vedle v sále mají mejdan důchodci a vyhrává tam DJ Albert coby Spin that shit. Ta dechovka byla tak monstrózní, že nastaly varianty buď to přechlastat, přehulit nebo odjet domů. V podstatě jsme jí asi přestali vnímat, protože ty hemzy na hudbu trvaly jen chvíli. Uvědomili jsme si totiž, že DJ Albert hraje mnohem líp, než DJ Elza.

Odjížděli jsme v sobotu kolem desáté. Jakmile jsme se rozloučili a nasedli do auta, stačilo deset minut a byla jsem tuhá. Probrala jsem se až když na mě Véna začal mluvit a informovat mě, že jsme na Palečáku a že už blíž to prostě nejde, protože usíná. Tedy, v první minutě jsem měla pocit, že jsme spíš na náměstí v Rakovníku, a až když jsem se vyhrabala z auta jak voják vylézající z bitevního tanku, zorientovala jsem svou mysl. Jak už to bývá, dorazila jsem domů ve značně nasraném stavu, ale ne kvůli tomu, že mě Véna hodil na Palečák (díky díky milionkrát, měla jsem totiž jet původně z Lužin), ale proto, že jsem se prostě musela probudit, vzít ten pekelně těžký bágl a táhnout ho ještě do třetího patra. Někteří to možná neví, ale když mě někdo probere ze značně vytuhlého spánku, bývám příjemná jak ranní sraní, bez ohledu na to, jak moc dotyčného mám ráda. Což mne vede k tomu dát radu, aby si to Drahoušci dobře zapamatovali, a nenapadlo je třeba příští rok mě budit, když budu tvrdě spát :)


EDIT: Tento článek je pahýl na desátou. Časem si ještě vzpomenu na pár věcí, až uvidím třeba fotky nebo uslyším vyprávění někoho jiného.

★ Sniffing po kalhotách

25. srpna 2011 v 13:24 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Nevím už co roupama, tak projíždím katalogy s hadříkama. Po včerejším marném boji s koupí normálních kalhot (tím normální myslím a) střih, který mi nedělá z nohou dvě dobře vyvinuté mrkve a b) ne rifle) jsem se uchýlila k prozkoumávání záhad internetu. Tolik jsem žíznila po pěkných kalhotách, až jsem několikery našla v zásilkových obchodech. Při tom prolejzání jsem ale narazila na několik podivuhodných věcí, jako je třeba podivný retuš této dámy:




Vidíte ten divný důlek vpravo? Mohl by mi nějaký medik říct, co to je za fyziologický jev?

No, popojedeme dál. Samozřejmě jsem neslídila jen v oddělení kalhot, jak je vidno výše, ale zaryla jsem svůj rypák i do jiných odvětví. Protože jsem včera v C&A objevila záhadně krásnou bundu na podzim, objevila jsem se i mezi bundami. Zajímalo by mě, co si lidé představí pod pojmem zimní bunda. Troufám si tvrdit, že většina označí jako zimní bundu něco zatepleného, co zahaluje záda, dekolt i hlavu. Ti kteří tvrdí, že zimní bunda je toto, asi spadli z kopy hnoje naznak:


Jak tohle může být zimní bunda?? Řekla bych, že měli tehdá v redakci nějakou pařbu a těžce se sjeli houbami, protože tohle je cosi pláštěnce podobné. A ty kapsy pod prsama mě taky rozsekávají, ale když tak nad tím přemýšlím, pod prsy bývá většinou teplo, takže si vlastně zahřejete ruce.

A jako bonus jsem prošmejdila sportovní sekci, zda tam nenajdu něco pěkného na cvičení. Našla jsem jen krásný, tyrkysový "svetr", který samozřejmě nebyl v nabídce katalogu, takže můžu jen snít, kde to vlastně vzali. Také jsem našla jednu úchvatnou kombinézu, ze které by mého trenéra asi trefil šlak:


K takovéto kombinézce se rozhodně hodí ještě nějaké pěkné boty. Třeba špičené jehly jsou na cvičení jako stvořené.


Kam to sakra spějeme?
Kupuje vůbec někdo takové hadry?
Proč nás názvy typu Luxusní, Sexy a VIP nutí oblékat se jako děFky?

Asi mi tu někdo vysvětlí, že si to kupovat nemusím, v čemž bude mít nejspíš pravdu. Mně spíš vrtá hlavou, proč seněco tak neprakticky hnusného vůbec prodává.

★ Floccinaucinihilipilification jako Oscillococcinum

24. srpna 2011 v 11:28 | opY |  ★ Téma týdne
Když jsem zmerčila nové téma týdne, chvilku jsem uvažovala, jestli se náhodou nejedná o jeden z těch pokusů, kdy do Googlu zadáte třeba "hfuheohgout" a on vám řekne, zda jste měli na mysli "hfuhoohgooo". Pak mi ale nějak došlo, že to asi nebude ono, protože po posledním TT, kdy se roztrhl pytel s nadávkami, jak je to blbé téma, by za tento Floccinaucinihilipilification kanadský žertík dostalo několik lidí po tlamě.

Hned jako další mi v hlavě vyplul název jednich pilulek na prevenci chřipky. To slovo Floccinaucinihilipilification mi připomnělo slavné Oscillococcinum, drobné kulaté pilulky, které jsou velice sladké a jako dítě jsem na ně potají chodila.

Takže tedy ještě jednou Floccinaucinihilipilification, jak jsem si musela vygůglit, abych vůbec věděla, co to je, mi silně připomíná skeptiky a pesimisty. Ta věta: "Je to akt nebo zvyk, vážit si nebo popisovat něco jako bezcenné" mi už sama o sobě nevoní, takže jsem si jistá, že Floccinaucinihilipilificatx nejsem. Slova jako "marné", "bezcenné", "zbytečné" se v mém běžném slovníku nevyskytují. Nepokládám za bezcenný ani cár papíru s fotkou Rowana Atkinsona, co omylem vyjela tiskárna místo protokolu na pojistnout událost. Prostě se přehne a budou se něj psát důležité taháky a upomínky. A když už jsem u toho přemýšlení, nenapadá mě vlastně nic, co by pro mne bylo becenné.

Kupodivu mám mezi svými přáteli hned několik Floccinaucinihilipilificatxů, což je jistě potěší, protože takový dlouhý název pro někoho uvzdychaného je opravdu přepych. Čím časteji to slovo čtu, tím více zjišťuji, že výslovnost se asi nikdy nenaučím, leda tedy, že by Cirrat opět udělala video k tématu a vyslovila to pekelné slovo nahlas.

★ Tajný hacker

17. srpna 2011 v 21:54 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
To máte tak.

Na našem operáku nevydrží počítač ani jeden rok. Proto pokaždé, když se něco tzv. "podělá", kupuje se raději nový PC, než aby se zjistila příčina, co, kdo nebo proč byl počítač opět kaput.
Tentokrát došlo k tomu, že nám nešly ukládat záznamy z kamerového systému, což je pro ostrahu poněkud zásadní problém. A tak se rozhodlo, že by bylo dobré, aby se na kamerové systémy pořídil úplně nový sólo počítač. Nápad to byl skvělý, protože se občas stává, že se na záznamu zasekáme i několik hodin, a protože to je úmorná a nesnesitelná nuda, přehazují si to směny mezi sebou. Tak třeba před den přijde policejní návštěva, že někde někomu něco štípli, a jelikož jsou prodavačky střeva, nahlásí čas od jedné do šesti. To znamená hodinu i více nehybně zírat do monitoru na lidi, proto dochází na denní šichtě k heslu: Noční stejně hovno dělá. A noční směna, natěšená na kopánísedořiti prohlásí, že denní se šťourá v nose a vybodnou se na to. Ve finále to brzdí provoz, když je třeba udělat něco jiného, než záznam, ale bohužel není náhradní PC, kde by se realizovala další pracovní činnost.

Tak tedy, hurá, máme nový, krásný Dell s Win7, konečně s desítkovým Office balíčkem, což mi byl čert dlužen, protože doteď jsem pracovala jen s 2003. Práce s Wordem a Excelem se mi o několik minut prodloužila, jelikož neustále hledám to správné nastavení, tlačítko, okraje a neustále doprdeluju.
Záznamy lze stahovat i na sdílená, což je úplně skvělé, protože to člověk nemusí hledat v útrobách Program Files.
Ten naprosto funkční počítač jsme dostali minulý čtvrtek, tuším.
A v pondělí to se mnou málem seklo.

Hodím kabelku na stůl, popřeju že krásný brýtro Petrovi a otočím hlavu k monitoru...
"Hele ta plocha je nějaká prořídlá, ne?" ptám se Petra, protože obvykle je zasypaná milióny zástupců na složky, tabulky a podobné serepetičky.
A tak jsem se dozvěděla, jak náš spolupracovník, který moc s počítači nekamarádí, záhadným způsobem smazal celou plochu a co víc, smazal zástupce na sledování záznamů včetně spouštěcí aplikace, k tomu přidal i úplné odstranění dokumentů z disku C. Žasla jsem. Náš antipočítačový talent, původně vyučený VINÁR, je těžkej hacker!

Doteď jsme nedokázali pochopit, jak to dokázal. Nad hlavou nám visel problém jak Brno, protože když nás IT odcházel, cynicky se chechtal, že je zvědavý, jak dlouho nám to PC vydrží. Nevydrželo ani týden.
Zbožně jsme tedy poprosili servisního technika přes záznamy, který zrovna kmital kolem a spravoval kamery, aby nám poradil, co s tím. I poradil - prý máme obnovit systém.
Nu, obnovit systém. Vzhledem k tomu, že náš IT pracuje po večerech přes vzdálenou plochu, nevěděli jsme, k jaké úrovni se vrátíme, když vše obnovíme. Se staženou řití jsme se tedy uchýlili k tomuto kroku a doufali, že neskončíme v BIOSu.
Neskončili. Plocha se obnovila, program na záznamy se zjevil jako panna Marie. Jásali jsme nadšením a smetli problém ze stolu. O dva dny později jsme zjistili, že obnova systému nezahrnovala ovládací soft na scanner, což je také poměrně dost využívaná věc.

Takže jsme odkázání opět na IT...

Jenže to se raději obejdeme bez scanneru.

★ Nejlepší přítel člověka

17. srpna 2011 v 20:30 | opY |  ★ Téma týdne
Asi se vám bude zdát, že ten nadpis je trochu neodpovídající tématu a já že jsem totální mimoň. Tak na úvod, píši na téma Toaleťák a ať už se se mnou budete souhlasit, nebo nebudete, za svým názorem si, jako obvykle, stojím.

Toaleťák je prostě ten nejvíc nejlepší přítel na světě. Ano, mnozí tvrdí, že to je pes, ale psem si řiť prostě neutřete. Tedy, teoreticky možná ano, ale to jen v případě, že jste vulgární anitmilovník zvířat. Komu kdy došel toaleťák ten ví, že to je ta nejstrašlivější věc na světě, zvláště pokud se jednalo o hodinové vysedávání na keramickém tobogánu. Toaleťák dojde pokaždé, kdy je to nejméně vhodné, když u sebe nemáme ani jeden papírový kapesníček, který by nás zachránil. O to hůř jsou na tom muži, protože ti povětšinou nenosí kabelku.

Určité aktivity, kterými jsme vyřešili toaletní problém, jsou jisté tabu. Málokdo se chlubí, že třeba vyběhl s kalhotami na půl žerdi na veřejných WC, a čelil stařence, která ho mylně tloukla kabelkou, protože si myslela, že to je deviant. Těžko budeme vyprávět, že v záchvatu paniky jsme použili své spodní prádlo. Většina z nás si svým peklem bez nejlepšího přítele prošla, tudíž jim výše zmíněné akce budou připadat jistě příhodné.

Toaleťák je taktéž velice vhodným kamarádem v době nachlazení. Ponořit zarudlý nosík do navoněného, sametově hebkého toaleťáku, to je slast. Došly hygienické ubrousky? Nevadí! Pan toaleťák je opět na scéně! Není hadr na utření ploch? Hele ho! Toaleťák zase zasahuje.

Abych to shrnula, toaleťák je skvělá věc. A kdo tvrdí opak mého tvrzení, ten nechť se zkusí otřít tím, co příroda dala. Třeba lopuchem.

★ opY jde cvičit

16. srpna 2011 v 21:08 | opY |  ★ Reporty života
Od té doby, co bydlíme ve Vršovicích, máme, krom hlučné sousedky, nedaleko fitko. Jezdím kolem něj každý den už něco málo přes měsíc a vždycky mě uchvátí ty tapety na oknech. Štíhlé dívky ve víru tance, v zápalu EMP nebo boxu, svalnatí mladíci pekelně soustředění na cíl kdesi na rámu okna. Tak dlouho mi ty obrázky ležely v hlavě, až jsem si jednoho dne zapamatovala jejich webovku.

Koukala jsem tedy, co to úžasné fitko nabízí. Vždycky jsem chtěla zkusit zumbu, kterou si většina ženského plemene chválí, jaké je to úžasné. Tanec mne baví, to ano, dance aerobic, na který jsem kdysi chodila, byla švanda, zvláště pokud jste kopyto, jako já, které věčně mrví kroky a proto plete všechny dámy stojící v pozadí. Proto jsem se také naučila vždy zůstat úplně vzadu a patlat se s kroky. Mám jakýsi podivný problém s nohama, s rukama a světovými stranami, což v podstatě není jen můj problém, jak jsem se donedávna domnívala.
Můj pohled padl na název Dámský Fit Box.
Páni, box pro ženský!
Ihned jsem si vybavila něco na styl aerobicu s činkami a výkopy a údery, vše za rytmu ryčné hudby.

Když jsem přišla na recepci, můj sen se rozplynul. Slečna mi sdělila, že "Dnes budete tady v boxerně", což je cimra vystlaná měkkými puzzle deskami, které se obvykle prodávají dětem, a ze kterých je možno stavět abecedu a tak podobně. Visí tam šest pytlů a jeden rádobypytel na zdi, za špagáty rámující ring se válí všemožná závaží na činky, boxerky a další pomůcky na huntování těla. Tak pěkně prosím, dámský fit box je úplně normální box, jen s tím, že se bere ohled na něžné pohlaví, takže z vás po roce tréningů nevyroste nabušená korba.

Pan trenér, mužík to "asimetrický", je veselý, očka má živá, jako anglický plnokrevník a neustále se vás snaží hecovat. To v dobrém slova smyslu, nestojí nad vámi, aby hlídal, kolik jste udělala kliků, zatímco jste vysíleně padla hubou na podložku, když stál zády k vám. Cvičení začalo zahřátím svalstva. Po kroucení hlavou přišly na řadu ruce, které jsme natáhly před sebe a dvě minutky je držely ve vzduchu. Abychom to neměly tak jednoduché, pan trenér vždycky přišel a opřel se o naše paže, běda, aby poklesly po váhou! Pak přišla osudná chvíle, protože jsme měly točit rukama proti sobě. Jedna šla dopředu, jedna dozadu, a já tam stála jako pako, protože ať jsem chtěla sebevíc, obě šly vždy stejným směrem. Naštěstí jsem nebyla jediný trotl, kterému se to nepovedlo, většina z nás mávala rukama, takže jsme představovaly stádo zdivočelých větrných mlýnů.
Následovalo půlminutové skákání na jedné noze, pak na druhé noze, pak batolení kačenek, pak údery rukou, údery nohou, údery nohou a rukou, údery rukou a nohou a dřepy a to vše v půlminutových intervalech. Už při této rozcvičce jsem nabrala podoby Dr. Zoidberga, tedy úplně rudá, hnusně upocená a totálně vyšťavená. Údery boxerkami do pytle jsem simulovala jako hlazení nemluvněte, protože mne opustil můj energetický strážný anděl. Závěrečná protahovačka spočívala v simulaci veslování a skalpovaček, jakožto i imitace plavání prsou a všelijaké překřižování nohou přes nohy, rukou přes hlavu a hlavou přes ruku.

Doplazila jsem se do šatny, s nohama jako sulc, s rukama jako největší ranař a s hlavou plnou obav, jak se po tomto masakru vyšplhám do třetího patra činžovního domu. Dvakrát troje schody. Vydrápala jsem to do druhého patra k Pitbullovým (říkáme jim tak, páč mají na dveřích pitbulla) a v mezipatře jsem flusala plíce i s ledvinami. Zbývala mi poslední várka schodů k domovním dveřím, za kterými čekal náš úchvatný nový gauč, kočka, která mne určitě ráda uvidí a utěší, vyslechne mé stěžování, hekání a funění. Řekla jsem si, že přeci nenechám Jindru, aby mne za hodinu shrábnul a vytáhnul do těch posledních schodů, a tak jsem je vyběhla se zaraženým dechem. Málem jsem pukla, ale i s rozklepanou ručkou jsem odemkla dveře a flákla sebou o gauč. K mému štěstí nám netekla voda, protože došlo k jakési havárii WC, takže jsem musela beztak čekat na muže, aby vodu pustil.

Druhý den jsem se ztuhlá jak puding vyvalila do práce. Na podpatky jsem ani nepohlédla. Jídlo mne nezajímalo. Smát jsem se nemohla. Ale byla jsem šťastná, přešťastná! Udělala jsem něco pro sebe a bylo to cítit, že jsem opravdu něco dělala. A abych své zatvrzelé hlavě něco dokázala, v pondělí jsem si dala nášup.

★ Zoufalý článek

9. srpna 2011 v 0:41 | opY |  ★ Reporty života
Jelikož jsem zoufalá z toho, co mám dělat, uchýlila jsem se k tomu, abych napsala článek o své naprosté bezmoci. Abych ale nějak začala, nejprve ujasním několik věcí pro veřejný pořádek.

Několikrát jsem psala o Řepích, že jsou poměrně hlučné, obzvláště pak o víkendech, protože přímo od paneláku se nachází Non Stop herna, discotéka a hned vedle Sport bar. Ať tak či onak, ani o jednom nebylo slechu - že běžela discotéka jste se dozvěděli jen tak, že kolem domu chodily skupinky mladých. Občas si nešťastně sedli nedaleko našeho vchodu na betonový kvádr a vesele se bavili, dokud nezařval někdo z okna, zda jsou normální. Opilcové většinou jen proklopýtali kolem a něco si brblali pod nosem, když se hrálo mistrovství, tak skalní fanoušci křičeli, ať nespíme, že jsme mistři. Člověka to vzbudí, to ano, ale když něco takového slyší, jen se pro sebe v duchu zasměje a spí dál.

S příchodem do Vršovic se okno do dvora jevilo jako naprostý ráj oproti rušné ulici na Řepích. Přes den nebylo slyšet vůbec nic, ani autobusy projíždějící ulicí pod námi, dokonce ani romští sousedi, kteří se opravdu umí pohádat jedna báseň. Nicméně ti mají okno do ulice, takže jejich řev obvykle není slyšet. V neděli odpoledne se v nedaleké mešitě scházejí černoši, aby se pomodlili a poté zpívají. Kdo kdy slyšel tu klasickou Gospel Music, ten ví, o čem píši. Jejich hlasy jsou čisté, kolikrát zpívají i dvojhlasně, což je opravdu pastva pro uši. Ten božský klid jsme začali vnímat téměř okamžitě, co jsme se poprvé nalifrovali do bytu, abychom jej připravili k obývání. Já, jelikož spím spánkem poměrně křehkým, se probouzím, pokud je zvuk opravdu silný. Má to svá pozitiva - kdyby se něco stalo, tak, dejme tomu, neuhoříme ve vlastním bytě. O tom, že nám nějaký mamlas hodil do kontejneru (ještě na Řepích) dělobuch, který samozřejmě podpálil a sežehl, co mohl, Jindra vůbec nevěděl. Netušil, že před vchodem stojí houf lidí, kteří volali hasiče. Že hasiči zasahují a že o čtrnáct dní později bouchl další kotejner - tentokrát o ulici dál. Když to teď prezentuji, zdá se mi, jako kdybych byla nějaká strašná stíhačka, ale vězte, že Jindrovi spánek upřímně závidím. Neusnu při hluku, pokud nejsem opravdu utahaná tak, že padnu a usnu. Proto také píši článek.
Sen o tichém a klidném bytě se rozplynul do čtrnácti dnů, co jsme se nastěhovali. Krom toho, že kousek pod ulicí máme discotéku, kdesi ve dvoře (stále netuším kde) bydlí asi nějaký kretén, co si občas takhle usmyslí, že si pustí muziku. Bydlíme tu měsíc a už je to poněkolikáté, co straším po obýváku a vymýšlím kruté tresty za lidskou bezohlednost. Zda se jedná o člověka, nebo zapadlý pajzl, který ani Google nenašel, to nevím. Dnes si ovšem u Kreténů vzpomněli, že začnou vyhrávat v půl dvanácté, nijak nezaujati tím, že je třeba pondělí, tudíž že jde spousta lidí druhý den do práce. Přes zavřené okno se line dunění basy, Jindra spí, Funka sedí u misky a já už vím, že dokud u Kreténů budou vyhrávat, tak spát nebudu.

Zašlo to dokonce tak daleko, že jsem se vydala i na průzkum ven. Žel bohu z ulice není slyšet vůbec nic, takže to musí vyhrávat někde v našem uzavřeném dvoře. Kochám se představami, jak bych dotyčného hajzla pověsila do průvanu za varlata, že bych zkusila sílu domácky vyrobené zápalné lahve, vyřadila proud v celé Praze 10 a nebo postupně porozbíjela huby všem, kteří si myslí, že jsou na světě jen a jen sami.

★ Mobilní mozek

5. srpna 2011 v 13:26 | opY |  ★ Reporty života
To bylo jednou jedno nedorozumění.

Můj přítel, který vlastní T-mobile firemní číslo, které je pro větší zamotanost vedeno pod jménem jeho mamky, se rozhodl, že přejde k Vodafonu. Ještě než se ale plně rozhodl, stalo se něco, co se může stát jen mně.

Po domluvě s tchýní jsme se dohodly, že fakturu za jeho telefon budu platit přímo ze svého účtu, protože to je jednodušší, než posílat peníze na účet tchýně a od ní na T-mobile. Obdržela jsem tedy fakturu za květen a zaplatila. Svou demencí, či co to může jiného být, jsem platila i fakturu za červen, ale nedošlo mi, že i T-mobile manipuluje s variabilními symboly. I hlava nešťastná poslala fakturu o výši semdnácti stovek na T-mobile a žila v klídku až do včerejšího odpoledne.
Volala tchýně, zda jsem už zaplatila Jindrovu fakturu. Hrdě jsem zapěla, že to šlo rovnou na T-mobile a vnikl mazec. Tchýně totiž posílala peníze také, jen na tu správnou. Mně konečně došlo, co se stalo: zaplatila jsem prostě někomu účet za telefon!
Co víc, tchýně po nás chtěla těch sedmnáct stovek.
Jindra při škubání vlasů hučel, cože budeme dělat, že to je v hajzlu, že musíme peníze mámě poslat, že jsme prostě někomu zaplatili účet, atd atd. Sice evidentně nejsem při smyslech, ale když je problém, zachovávám chladnou hlavu. Vytiskla jsem tedy zaúčtované transakce z mého bankovního účtu a vzala útokem T-mobile.
Když jsem vysvětlovala paní u přepážky situaci, chvilku chroupala, než se zorientovala, proč kolem jednoho telefonního čísla figurují tři lidé, ale brzy se zorientovala. Řekla mi, že faktura Jindrovo telefonu za červen je zaplacená z mého účtu, což mne samozřejmě potěšilo, jenže problém byl, že se na fakturu valila částka druhá.
Prý máme dvě možnosti:
buď nechat peníze dojít na účet T-mobile, čímž by vznikl přeplatek a ten by se použil na další fakturu, tedy za červenec
-nebo-
až to dojde, zavolat na infolinku a vyžádat platbu zpět, což by bylo nejdříve v pondělí

Nažhavila jsem drát a zjistila, že tchýně, díky bohu, platila fakturu ještě ten den odpoledne, což znamenalo, že příkaz k úhradě stále visí v bance. Chudák má tchýně tedy sháněla banku, aby zrušila platební příkaz, což se povedlo, ale jistě mne po tom haló bude nenávidět.

Další mobilní pecka následovala dnes. Rozhodlo se, že Jindra přestoupí také k Vodafonu, což jsme vyřešili Divokou kartou na kredit, protože naše poslední vyúčtování bylo opravdu šťavnaté. Je to sice otrava nabíjet si kredit, ale aspoň má člověk šajna, kolik provolá. Já, protože vlastním též Vodafone, ale nabito 119, jsem si v samoobsluze nastavila FlexiStrop, protože to už není se mnou možné. Naivně jsem se domnívala, že FlexiStrop se vztahuje k nové faktuře, která přijde za pět dní.
Nicméně jsem si to nastavila a utíkala za mamkou na infostánek. Nejprve jsme musely do T-mobilu, protože mamce zlobila baterie do telefonu, kterou nedávno zakoupila, takže šla reklamovat. Co se tam dělo, nevím, ale nechala tam telefon, že si pro něj ve tři, kdy má pauzu, přijde. Já se vydala do stánku Vodafone, jako správné tele jsem si nemohla vzpomenout na název té předplacené karty. Pořád mi tam padal název hustá karta, mazcová karta, ale že je divoká, jsem si nemohla vybavit. Mlaďoch u stánku měl naštěstí pochopení. Zatímco jsem tak stála a čekala na fakturu, zahlédla jsem mou mamku, jak míří směrem ke mně. V tom mi zvonil mobil, ale než jsem ho z mé bigbag kabelky vylovila, hovor ustal. Volal šéf. Volala jsem tedy zpět, ale v telefonu se ozval hlas, že "Hovor nelze uskutečnit, protože..". Pak jsem to tedy vytípla s představou, že šéf asi někomu volá nebo frčí v tunelu. Když jsem ale chtěla najít mamku, nikde jsem jí nezahlédla. Nejprve jsem vyběhla ven, kde nebyla. Vrátila jsem se tedy do centra a hledala žlutou košili. Nikde nikdo. Chtěla jsem tedy mamce zavolat, kdeže je, ale opět se v telefonu ozval hlas, že Hovor nelze uskutečnit. Tentokrát jsem to vyslechla až do konce, protože mi to přišlo divné. Konečně jsem pochopila, že FlexiStrop se aktivoval ihned a jelikož mám silný přesah částky, kterou jsem si nastavila, zakázalo mi to volat. Nějak mi úplně uniklo, že mamky telefon leží v T-mobilu...

Maminku jsem našla a dohnala. Šéfovi jsem zavolala z pevné a konečně přenastavila FlexiStrop. Teď už můžu alespoň poslat někomu SMS.