Červenec 2011

★ Smrady z Francie

26. července 2011 v 16:06 | opY |  ★ Reporty života
To jsem zase jednou narazila na takového toho hodného, velice přítulného pána v sáčku. Mastila jsem do Intersparu pro pití a kočkolit, když mne na parkovišti odchytil onen týpan. Začal velice slušně, s náladou výše než Mount Everest a začal mne zpracovávat. Typicky začal s blábolem, že zastupuje firmu XYZ (vážně už nevím, co to bylo za eseróčko před krachem), že mají čupr akci na parfémy až z Francie a že jsem šťastlivec, že jsem na pána narazila (heh, spíš on mě odchytil, ale to už je jedno). Optal se, jaký druh parfémů mám ráda a zřejmě nečekal odpověď, že spíše lehké, květinové vůně. I přes to mi dal oňufat dva parfémy, jeden sladký utrich smrdící na sto honů a druhý méně silný, než ten první. Při představování parfémů se zřejmě spletl, protože ten, který označil jako 'výrazný' byl ten, který voněl tak nějak přijatelně. Ten druhý bych nepoužila ani doma na záchod.
Oňufala jsem tedy oba a usoudila, že to opravdu není moje parketa. Pána to evidentně nezajímalo, protože mi dal otázku, zda uhádnu, jak dlouho je ta firma na trhu. Prý pět nebo deset let?

Tak či onak, ať bych odpověděla jakkoliv, sprásknul by ruce blahem a gratuloval mi k výhře. A pak následovalo cpaní tří parfémů do rukou plus jeden pánský, vše za úchvatnou cenu tisíc korun, ačkoliv ty smrady měly cenu tak stovky a daly se sehnat u vietnamců. Odmítla jsem, že parfém mám a že mi ty dva až tak zase moc nevoní. Pán ale trval, ať tedy aspoň vezmu ty zbylé tři pro mou rodinu (práskla jsem mu, že jsem spíše ženská rodina), že pro ně mohu mít hezké dárky.

Ehm?

I zamyslila jsem se a říkám pánovi, že raději rodině koupím to, co chtějí. Že kupovat parfém na blind je blbost, i když svou ségru, druhou ségru a mamku znám celých dvaadvacet let a kousek. Pán nečekal logické uvažování, takže začal něco cintat a ztratil vítr z plachet. Vrátila jsem mu krabičku, na které nebylo ani logo zmiňované firmy a usmála jsem se, že prostě nejsem debil, abych někomu kupovala parfém, tedy spíše toaletní vodu za pár šušní, a že tedy koupím k vánocům to, po čem moje rodina bude opravdu toužit. Pán se odplížil otravovat zase někoho jiného a já byla spokojená.
Jednak jsem ho odzbrojila a jednak ho brzy vyhnal z parkoviště jeden z mých kolegů.

Netuším, proč se na mě pořád lepí tihle prodavači. Asi můj obličej působí tupě, což je na druhou stranu dobře, protože už mne nezastavují revizoři v metru.

★ Červencová Drahouš

25. července 2011 v 14:10 | opY |  ★ Reporty života
Drahouš. Pro ty zasvěcené to znamená bouřlivé uvítání, Activity, poker, vydařený oběd v restauraci, karaoke a popíjení všeho možného, co se vůbec pít dá. Pro ty nezasvěcené to znamená apokalypsu plnou perverzností, alkoholu a totální anarchie.

Začalo to jako obvykle: měli jsme zpoždění. Nějak špatně čtu zprávy od svých přátel, protože kdybych je četla pořádně, nežila bych ještě do 22.7.2011 v dojmu, že Véna bydlí v Písku. Velice mne proto rozhodilo, že se Písek nekonal, takže jsem v půl sedmé hrčela busem ze Šestky, abych byla zase na Zličíně co nejdříve. V kolik jsme asi tak dorazili na naší milou Drahouš, to netuším. Vím jen to, že má vítací kariéra měla jen krátkého trvání.

Když jsme tedy konečně dorazili, ihned jsme si zakázali vstup do hospody, dokud nepostavíme stan. Kalamita nastala v okamžiku, kdy jsme při stavění namáhavě prostrkali nesprávnou vztyčovací tyč. Celý stan se tak podivně nakláněl, což velice těšilo Kostelníka, který kolem mne, Vény a Ježíška hopsal s foťákem a řehnil se nám. Co k tomu dodat, pražáci přijeli stanovat a manuál na stavění stanu nikde. Povedlo se nám to nějak dát dohromady, i když výsledek nebyl nic moc, tu vrchní plachta ujížděla, tu přečnívala pomálu přes půl palouku, ale my byli spokojení, protože se v tom dalo spát a tak jsme se odebrali do hospody.

Většina už dodržovala pitný režim a po přivítání a líbačkách jsme se i my dostali k baru. Jako vždy to začalo velice jemně, decentní džus s vodkou a první pivo, které se dá ještě vychutnat. Letos nás bylo docela málo, ale i v tom málu jsme zvládli velké věci. Strategicky jsme se sunuli od stolu k baru a od baru ke stolu, doprovázeni alkoholovým odérem z vlastních úst a nějakým tím drinkem v ruce. Klapákem jsem klapla za večer jen jednou, protože z předchozí zkušenosti vím, jak nebezpečná je to věc, a jsem tudíž i poučená. Nicméně jsem si pro změnu našla jinou smrtelnou kombinaci, po které mne čekala má první zvracecí premiéra (pro ty kdo to neví, ještě do nedávna jsem se pyšnila tím, že zásadně po alkoholu nezvracím). Večer se zvrtnul velice rychle, během dvou hodin už Jenda běhal po parketu a mával tričkem nad hlavou. Lupin zvedal pěsti do vzduchu i v rytmu Záviše a Véna mi do kamery vřele zpíval Honza, strejda Honza. Osobně jsem přestala vnímat tak kolem půl dvanácté a v té době jsem se také chybně odebrala k baru. Tam stála Ježíšková s Vénou a něco probírali. Co, to opravdu nevím, vím jen, že jsem se brzy začala smát do brekotu s nimi a omlouvat svou opilost tím, že jsem si zakryla jedno oko rukou a druhým četla houpající se názvy flašek za barem. Jejich tempo jsem ale nezvládla. Ježíškovic pořád objednávala panáky, které jsem zapíjela colou s rumem, což byl výsledný kámen úrazu. Odporoučela jsem se lehce sťatá ke stolu, kde jsem to rozdýchávala s hlavou na stole. Co dělali ostatní, jsem vůbec netušila, kdo kam šel, kdo tancoval, kdo potají zvracel na toaletě. Snad mne vedl instinkt, protože jsem se z ničeho nic zvedla s tím, že jdu na vzduch. Sotva se ale za mnou vyskytl práh vstupních dveří, moje tělo začalo protestovat - prostě jsem to hodila, nechť sa páčí. Kostelník ještě s jednou záhadnou postavou, což si osobně myslím, že byl Lupin, se vžili do rolí odchytové služby. Chca nechca mne odtáhli a nacpali do stanu hlavou od východu. Po krátkém boji, kdy bych fackou netrefila ani slona, co by stál dvacet čísel ode mne, jsem se tedy rozhodla, že ukončím své opilé trápení spánkem.

Pak byl temný výpadek.

Pak mne najednou budí Véna a snaží se mě otočit hlavou k východu (což se mu naštěstí povedlo).

Pak zase nastal blackout.

Pak slyším ti tři jak hýkají venku. Mne stačilo jen se trochu posunout, abych nezvracela do stanu, kam to šlo na té zemi, to nevím, ale vím, že jsem vzbudila poplach.

Pak byla zase chvíli tma.

Pak mne opět budí Véna, tentokrát ale za sebou táhne zbombeného Ježíška, která štkavě pláče. Ptala jsem se, co se jí stalo, ale dostalo se mi jen odpovědi, že stejně nemá cenu mi to říkat, protože to do rána zapomenu. Klepala jsem se zimou, přičemž jsem zjistila, že nemám kalhoty. Poslepu jsem začala šmátrat kolem stanu a našla jsem je, podivně mokré na levém boku.

Pak už byla tma až do rozednění. Můj stan se stal záchytkou pro čtyřnohé, tedy pro ty, kteří již po dvou chodit nezvládli. Ježíšková se divila, kdeže to vlastně spí, protože mě ani stan tak trochu nečekala. Svým krafáním jsme vzbudili i ostatní, kteří s téměř nulovým odporem následovali naše zadky na snídani. Cestou jsem zjistila, že to schytal i můj batoh, ale bylo to prd oproti plyšovému hrochovi, který se ohozený zelenou válel u auta Lupina a Barčičí. Vedle hrocha se rozprostíralo vyschlé jezero z večerního guláče a rýže.

Po snídani následoval opět odpočinek a krafání na trampolíně, Jenda tradičně zaspal pomálu i oběd, který se konal kolem druhé. Viděli jsme to optimisticky: nejprve někam na jídlo a poté se podívat do šermířského kempu. Jonda vyhlásil odjezd do Kralovic a my šli vzbudit své mrtvé kolegy.
Jet se někam NORMÁLNĚ najíst, to nejde a nepůjde, dokud budou srazy na Drahouši fungovat. Zapíchli jsme auta na náměstí a šli občíhnout hospody. V první měli zavřeno, v druhé stály štafle, třetí měla opět zavřeno a čtvrtá na nás tyčila prst už z dálky (měla totiž příšerná komunistická okna a celkově to vypadalo jako staromódní školní jídelna). Ušli jsme tedy ještě kousek a zaradovali se, protože jsme našli pizzerii. Úsměvy nám sjely, sotva jsme k té 'pizzerii' došli. Skládala se z jednoho výdejního okénka, u kterého stál nápis ZVOŇTE a vedle ve výloze bylo vylepené menu. Zazvonili jsme tedy a paní nám nakonec poradila, kam máme jít.
Nápis VINÁRNA mne netěšil, ale přesto jsme zahučeli ke stolům. Ano, jako obvykle jsme se nevešli, takže jsme byli v sestavě přesně jako před rokem v Rozmarýnu, tedy já, Véna a Jenda u jednoho stolu. Nikoho nenapadlo nás rozsadit, což byla chyba, protože jsme se neustále něčemu řehnili, takže výsledný dojem vypadal, že jsme nadopovaní houbami. Servírka nám hned ujasnila, že jestli chceme jídlo, musíme si půl hodiny počkat. Objednala jsem si tedy hermelín s kroketami, Jenda zprvu kaviárové tousty, které neměli, takže to vyhrály nějaké kapsičky s hranolkami a Véna řízek. Mezitím byla dlouhá chvíle plná našeho řehotu, protože jsme řešili kraviny typu:

Že si mohou kaviár dělat rovnou v hospodě, jenže těžko poznají, jaká ryba je samička a jaká sameček, což zase přišlo divné Vénovi, takže jsem osvětlovala, že ryby prostě nemají pyje, což skončilo u debat a představ pavích oček, jak za sebou v akváriu táhnou šourky.
Jenda si nakonec vzal noviny a tvářil se, že nás vlastně ani nezná. Pak si je vzal Véna a tvářil se ještě vážněji. Jenda v jednu chvíli začal ladně pohybovat ručkou proti stěně, což vypadalo jako začátek labutího jezera. Rozřehtali jsme se znovu a při dotazu, co to dělá řekl, že sundavá ze zdi pavučinu.

Můj hermelín byl v podání pěti malých koleček o průměru pěti cm s hermelínovou příchutí, čemuž se moji dva spolustolující chechtali jak pominutí. Brzy jsem své pošklebky zase hodila na Jendu, protože jeho kapsičky byly tak propečené, že to vypadalo, že jí brambůrky s hranolkami. Jen Véna z toho vyvázl, ale ne na dlouho. Když jsme odjížděli, všiml si Jenda tří psů zavřených v kleci v kufru auta stojícího hned vedle jeho Zásobovacího. Jeden pes měl na pacce nepěkný kousanec, což nás okamžitě vedlo k podivně čerstvému řízku Vény. Bylo nám jasné, že ten řízek ještě před chvíli musel štěkat, takže se výsměch ohledně jídla dostal konečně i k Vénovi.
Šermíři se nekonali, všichni jsme podivně vytuhli po pozření našich jídel, takže nás čekalo opět spaní a válení se po trampolíně. Neminuly nás ani Aktivity, které byly značně náročné na přemýšlení, což se brzy vyřešilo tím, že jsme hráli jen pantomimu. Kolem páté už jsme nevěděli, co roupama dělat, takže přišla první piva. Lupin s Barčičí to vzdali a odjeli domů, ale jejich přítomnost nahradil Chcípák.

Sobotní popíjení bylo bráno s ohromnou opatrností. Véna s Necrem soutěžili v balení barmanky, já s Jednou jsme umírali smíchy nad plakátem s nápisem Rio de Janeiro, k poslechu a tanci vám bude hrát Ríša Svítil. Ten večer to většina zabalila kolem jedné, i naše trio se rozhodlo, že si půjde vypít to dvoulitrové víno ke mně do stanu. Jaká to chyba. Poprala jsem se s Jeníkem nejprve o spacák, pak o karimatku a nakonec jsme nechali vytuhlého Vénu ve stanu a šli to víno vypít sami. Zbytek tvořený z Jondy, Páji, Elzy, Nikči a Vojty seděl venku tři metry od tuhého Vény a hýkal podle Jondovo telefonu nebo podle Jeníkovo. Dlouho jsme ale nehýkali, respektivě jsme hýkali do té doby, než nám s Jendou došlo víno. Brzy odpadla Pája s Elzou a Niky s Vojtou a zbyli jsme jen my s Jeníkem. Byla strašná zima a bez něčeho na zahřátí se moc sedět nedalo. Končili jsme kolem půl čtvrté ráno.

Odnesla jsem si jedno ponaučení: nezapíjej panáka vodky kamarádovo pitím, protože nevíš, co v něm je.

Drahouš přinesla zase fůru zážitků a hlášek. Loučili jsme se docela dlouho, než jsme se konečně dokázali odtrhnout od naší milé hospůdky. Zbyla po nás jen slehlá tráva na palouku a dvě zaschlá kola zvratků.



Chudák plyšový hroch. Ten jako jediný z nás víkend nepřežil.


Hráli: velkejhajzlik, veena, opifka, elza, pajulan, uplne_chciplej_pes, lupin2, barcici, stary_kostelnik, jezisek8, bc., necronius, jonda3 + jeho obětní beránek, le-ni-na, curlygirl, wallky, lothar

Jen projížděli: nick.ie, zajdee, jerryT., misulka3004, wicked_soul, mmarunka + dva její kumpáni

EDIT: Zapomněla jsem dodat, že v sobotu nad ránem stál Elza u mého stanu a ptal se všech, jeslti mají dolary. Že potřebuje vybrat z bankomatu. Jak s k tomuto dostal, to netuším, ale asi vím odkud vítr vane....viz. příběh o tom, jak ve stavu opilém nadával na lampu v Jondovo obýváku.

★ Photoshop

21. července 2011 v 11:59 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Od té doby, co vynalezli photoshop, se failové fotky (aneb fotky pak, která se vyfotí, zdokonalí a v záchvatu toho sebezdokonalování zapomenou, že si umázli krk) staly internetovým evergreenem. Nemám v úmyslu sem cpát všechny fotky, co mi Google vyplivl, spíše mě dnes zaujala jakási podivná asymetrie jedné dámy, kterou prezentovaly Novinky.cz. Je to tato fotka:


Nepřipadá vám nějak podivná? Ty ruce na druhé fotce jsou tak trochu záhadné, protože jak někteří ví, s nadváhou jde dolů, krom břicha, i tuk v rukou. Grafik, který slečně ufikl břicho, zřejmě zapomněl na ruce, protože ty jsou stále masité, jako na fotce č. 1 (která je taky velice zvláštní, jedna ruka je totiž delší a celkově mi nějak k tělu nesedí).

A pak jsou tu další kalamity:





A tak dále. Photoshop v rukou amatéra znamená opravdu nebezpečnou hračku, obzvlášť máte-li v úmyslu vyretušovanou fotku hodit někam do časopisu nebo profilu. Ale díky vám pak vznikají velice výživné kolekce photoshopových chyb, které kolikrát i bravurně pobaví.

★ Copy&Paste

19. července 2011 v 16:41 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Mé pozorovací schopnosti se rozšířily od té doby, co už nedojíždím domů z práce dvacet minut, ale hodinu. Během cesty zažiju mnoho nevšedních zážitků, ať už co se oblékání týče, chování konče. Občas narazím i na smažku, co se náhodou zatoulala z Ípáku na Mírák, míjím spousty ukrajinců deštníčkem mávajících, a dostávám se až k záhadnému obydlení jednoho činžovního bytu asi deseti romy, přičemž jediný, o kom v tom baráku neustále vím, je nonstop nalitý soused a sousedka, která večer co večer snad skáče panáka.

Dnes jsem v autobuse potkala pravého, nefalšovaného Pažouta. Ne, nebyl to přímo Marek Vašut, ale byl trošku podobný. Tedy abyste chápali: holá lesklá hlava, vousy, docela vypracovaná postava. To by asi bylo všechno v pohodě, kdyby na sobě neměl ten parádní svetr s oky na styl drátěné rytířské haleny. Škoda, postavu měl fakt pěknou a měl se čím chlubit. Ale vlastně paltočert, uši i nehty měl čisté...

Zase jsem krapet odbočila a tak po dvouodstavcovém úvodu konečně začnu psát o tom, co jsem zase objevila. Zdá se, že virtuální zkratky CTRL+C a CTRL+V se úspěsně aplikovaly do reality a vznikla tak nekonečná masa kopií dívek, co se ohozu týče. Po trýznění mého zraku slimkovými riflemi na Krvi s Mlíkem a po boření siluety postavy orientálními kalhotami se mě někdo konečně snažil pobavit. Satandík, už bylo načase.

Řeč je o tomto modelu:


Tedy: Modré rifle, černá kožená/koženková krátká bundička, triko delší než bunda a kecky.

Nebudu kecat, když řeknu, že jsem tuto kombinaci během cesty do práce potkala nejméně čtyřikrát. Trvalo mi ovšem dlouho, než jsem začala vnímat, že vlastně nepotkávám stále tu samou slečnu, ani její dvojče, ale její kopie. Kde se to vzalo, to nevím, jen vím, že kopírování a vkládání funguje velice úspěšně.

Možná je trochu trapné potkat se s ženou, která má na sobě úplně ty samé šaty, co máte vy na sobě. Ale asi není trapné nosit tu samou uniformu, co má ob vagon v metru někdo další.


Takže z toho plyne, drazí přátelé a rodino, že na mně koženou krátkou bundičku neuvidíte. Jediná kožená věc, kterou v šatníku mám, je hnědočervený kabát, na který jsem patřičně pyšná a jsem si na tisíc procent jistá, že nikoho jiného v něm nepotkám.

Heč!

★ Invaze tureckých Čechů

18. července 2011 v 15:13 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
No, protože si asi někdo usmyslel, že mě chce zabít, tak po těch šílených upnutých riflích navrhl další zkázu, ve které ani 90-60-90 modely nevypadají vůbec k světu. Zamyslel se někdo někdy nad tím, jak to vůbec vypadá? Že to je děs? Že siluety je úplně divná?

Good morning sunshine! Rozespalá zombie se rozhodla prodat své upnuté kalhoty:




No nic, jistě to všici znají, děsný hit, turecké kalhoty s rozkrokem u kolen:






Dobrovolně vypadat jako handicapovaný jedinec s kraťounkýma nohama? Ne díky. Nechte turecké kalhoty v turecku, nebo se dočkáme ještě toho, že začnete vy cool fashi(on)tisti nosit burky.

★ Sekni drápkem

18. července 2011 v 14:53 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Už to zase nemůžu vydržet, protože mě dneska v metru čekala zase zkáza na entou. Ani mi tak nevadí, že někdo nosí rifle a mikinu, hlavně aby byl čistý. Slovem ČISTÝ myslím:

- žádné beďary tam, kde se dají vydloubat
- žádný omastek na temeni, že se leskne, jak pánev od lívanců
- žádná žlutá záře v hloubi uší
- žádné otrhané, ne-li špínou vyrýsované nehty

Špína za nehtem, to je pro mě konec světa. Ta černota za nehtem mne tak hypnotizuje, že na to musím neustále koukat a v duchu blít. Instinktivně lovit v kabelce pilník a nůžky a s válečným pokřikem se vrhnout na Špínonehtu, která/který sedí vedle mě. Údržba nehtů je vcelku náročná činnost, protože zatrhnutý nehet je asi tak stejně rychlý, jako padající meteor. Víte, ono to asi zní, že jsem děsnej hnidopich, ale jednou jsou naše ruce vizitkou a fakt se mi zježí chlupy, když vidím toto:
Ehm, mít tam ten temný pruh, tak tomuto člověku ruku asi nepodám.

Přitom se drogerie přípravky na údržbu nehtů hemží. Olejíčky, váživné emulze, masky, peelingy, pilníky, nůžtičky a další serepetičky jsou ve velkém prodávány nadšenému ženstvu.

Protože jsem sama líná, abych si obden lakovala nehty, pilovala a údržbovala, uchýlila jsem se k alternativě. Gelové nehty leccos usnadní, jen je třeba materiál doplňovat každé tři týdny. Aby to vypadalo přirozeně, je lepší nechat si upilovat mandlový tvar a špičky nabílit mírně našedlou bílou - tedy takovou, aby neřvala.

Kde se vzaly hrany, to netuším, ale krom sebe jsem zatím nikoho s kulatými špičkami nepotkala. Vlastně ano, potkala, svou nehtařku.
Když někomu nebo něčemu fandíte, není dobré to za každou cenu patlat na nehty. Někteří si totiž z nehtových lůžek udělali jakési malířské plátno:



Na soutěžích možná, jenže pro běžné nošení to fakt pěkné není.

Možná se vám budou zamlouvat nevěstiny kytičky, ale jakmile nehtařka dokončí dílo, vy se zblázníte. Proč? Protože jakákoliv nerovnost na nehtu vás bude nutit do ní neustále rýpat, takže v tomto případě budou vaše prsty neustále v pohybu.

Taktéž není dobré zgeoložit vaše nehty, protože se jedná o úplně to samé, jako s květinovou princeznou.

A tohle ať vás radši nikdy ani nenapane. To raděj skočte z okna.




Ono to jde dělat pěkně, čistě. Jde to na gelové ale i na přírodní nehty:





zdroje:

★ Rodinný výlet: Sladká cesta do Slaného

7. července 2011 v 15:33 | opY |  ★ Reporty života
To by nebyla moje rodina, aby se zase něco nepokazilo. Téměř pokaždé, když někam hromadně jedeme, se něco závažného stane. Něco v podobě píchlé gumy, špatně natankovaného paliva nebo vaření Škoda stodvacet.

Sešly jsme se u mamky na Nuslích, abychom tam odtud vyjely na plánovaný koncert do Slaného. Uprostřed krafání, protože jsme se dlouho neviděly, se sestra přiznala, že koupili nové auto a že prodávají starou Feldu na plyn. Protože bylo nutné nové auto nechat na druhé straně republiky, jely obě mé sesty starou Feldou, zatímco opravený Pežot a Renault zůstali kdesi uprostřed lesů. Na Nuslích jsme tedy všechny čtyři naskákaly do Feldy a vyjely Prahou. Cestu nám radila Adéla GPS, jenže byla stále zmatená, protože sestra jezdila jinudy, než Adéla chtěla. Takže zatímco jsme frčely strmou ulicí z kopce, kde po sto metrech byly tři retardéry, Adéla pořád hlásila, že počítá. Auto před námi hopskalo před vyvýšeniny a do auta se náhle dostal jakýsi podivný smrad. Mamka i sestra rychle přelétly očima budíky na palubce, jestli nevaříme, a jelikož jsme nevařily, zasmály jsme se škodolibě tomu před náma, že smrdí na sto honů.

Jáka to ironie, když nám před Bílou horou začala jít pára zpod kapoty! Přehřívací ručička vylétla do červené a sestra nahodila oba blinkry. Zůstaly jsme trčet na rozpáleném betonu uprostřed naprosté pustiny, protože byl státní svátek a všichni měli zavřeno. Otevřely jsme tedy kapotu, ze které se vyvalil dým a onen osudný smrad. Maminka, která má také dlouholetou řidičskou praxi, si nad dýmajícím autem strčila žváro do pusy, přičemž se ozvalo hlasité trojité křiknutí: "Ježiši mami!" a maminka odplula opodál, kde si zapálila. Jak už jsem se zmínila, ona Felicie jezdí na zemní plyn, což by ve výsledku znamenalo možný výbuch jako z akčních filmů. Zkontrolovaly jsme olej - moc ho nebylo, ale z toho se ten dým nevalil. Pak jsme otevřely nádrž na vodu, ve které jaksi voda nebyla. Sestra, která drží striktní dietu, měla u sebe neperlivou Ecoli Aquilu, která byla znásilněna a nalita celá do chladiče. Pára se vyvalila znovu a nádrž začala vesele protékat. Druhá sestra, stejně nedůvěřivá věcem pod tlakem, jako já, se lekla a hýkla, když z kapoty spadl použitý papírový kapesníček.

Bylo zjištěno, že příčina smradu je z roztaveného umělohmotného kolínka, jakéhosi těsnění pro chlazení plynu. Asi sto metrů dál jsme našly odtahovku s autodílnou, jejíhož majitele jsme vytáhly na ulici jen v trenkách. Chvíli se vrtal v autě, vynesl verdikt a k nám mezitím dojeli ségřini známí, kteří taky mířili na koncert. Nezbývalo, než zaháknout Feldu na lano a odvézt někam, kde nebude překážet. Neobešlo se to samozřejmě bez kolomazu, který se zákařně uchytil na výstražném trojúhelníku, a který si liboval na mých a mamčiných nehtech. Vodě se jen suše vysmál, takže nám zbylo jen drhnutí papírovým kapesníčkem takovou silou, že se během tří vteřin rozdrolil. Aby toho nebylo málo, při přepravě se Feldě zasekl v zatáčce volant, takže nechybělo málo, aby dílo bylo dokončeno nabořeným semaforem.

Do Slepice (Fabie) jsme se šest lidí nevešlo. Já a sestra jsme se tedy vzdaly koncertu, protože na rozdíl od ostatních, ona musela být v deset v Kutné hoře a já v devět v práci. Takže jsme nasedly na Bílé hoře na tramvaj a jely až do Vršovic.

Přeci jen nás čekala odměna. Zavítaly jsme do Havany a jako správné fuchtle, co mají k obědovečeřosnídani salát, jsme si objednaly vepřové koleno s pivem. Jak jídla ubývalo, žízně přibývalo, takže jsme skončily se zavíračkou a mírně vybombené se plahočily zase domů. V domě zřejmě po jedenácté nefunguje světlo na chodbách, takže jsme za svitu ségřiného telefonu vydrápaly tři patra. Tím to ovšem nekončilo. Následoval moučník v podobě Krtkova dortu a poslední sklenka, tentokrát švestkového vína. Za ustavičného štěbetání jsme se nakonec vydaly spát. Můj muž byl vykázán do vedlejšího pokoje, i když měl konečně důvod spát na našem novém gauči. Když mi vyjmenoval, co všechno potřebuje pro ranní vstávání, všechno jsem mu nanosila do ložnice, rychlovarné konvice nevyjímaje.

Nedivím se, že ti naši chlapi neradi sdílí rodinné chvilky, zvláště ty, kde se sejdeme já, mé dvě sestry a mamka. V tu chvíli nás totiž nepřehluší ani startující letadlo.