Červen 2011

★ Na pláži v Globusu

24. června 2011 v 13:48 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Bylo letní horko a já s mou sestrou jsme navštívily Globus. Nejely jsme na standardní nákup, ale pouze vyzvednout lednici naší mamince. Pánové u informací byli příjemní asi jako krupobití, bez pozdravu nás tedy obsloužili a vyslali skladníka, aby lednici přivezl. Sesta mezitím utekla přeparkovat blíže ke vchodu a já čekala u informací. V televizce za několik hříšných tisícovek, s úhlopříčkou podobnou tabletu běžel nějaký pošahaný seriál s hysterickou vymóděnou fifinou. Nezbývalo mi nic jiného, než se dívat po lidech. Starý pán mi přejel mile prsty košíkem, protože nekoukal na cestu, zato koukal po nějaké slečně. A já věděla proč. Slečna totiž vyšla na nákupy dost nalehko:




Na nohách měla žabky, v tom rozmázlém tempu nožek to vypadá, že žádné boty nemá. Nicméně jsem přemýšlela, odkud asi jede. V okolí Zličína opravdu žádná voda není. Pravda, horko bylo slušné, ale že bych rovnou šla v oblečení Útěk z pláže, to asi ne. Začínám mít pocit, že se blížíme těm americkým People of wallmart, aneb vezmi na sebe, co chceš, jdeš přeci do krámu!

★ Hádka v autobuse

23. června 2011 v 11:36 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Když už jsem dnes u toho psaní, podělím se taky o zážitek z autobusu. Nejsem jediná, komu vadí hlasité telefonování, ale tenhle pán to fakt přehnal:


Paní v pozadí, která křičí, vybízela mladíka, aby se ztišil, protože v autobuse nebyl sám. Mladík jaksi nereagoval a vesele telefonoval dál. Naštěstí po třech zastávkách vystupoval, ale ani to se neobešlo bez scénky, do které jsem se nakonec zapojila i já. Když se mladík (v riflové bundě, háro na hlavě, brýle a styl ala drsný Neo z Matrixu, který objevil krásy telefonu HTC) nasáčkoval k prostředním dveřím, aby vystoupil, využil toho starší pán, který seděl vedle paní. Scénář byl asi takový:
Pán: "Prosím vás, mladý muži, berte trochu ohledy."
Mladík: "A jako na co, jen jsem telefonoval."
Pán: "No dost hlučně jste telefonoval, copak vy se neslyšíte?"
Paní: "Nejste tu sám v autobuse!"
Mladík: "Neslyším, měl jsem v jednom uchu sluchátko!"
Pán: "Tak jste si ho měl vyndat, když jste telefonoval."
Mladík: "Jseš ňákej chytrej ne?"
Pán: "Nebo když se neslyšíte, tak si vystupne a neobtěžujte okolí!"
Mladík: "Ty mě neobtěžuj, dědku plesnivej!"
Paní tam něco kvílela a lomila rukama.
Mladík: "Buď tak hodná a drž zobák, bábo stará!"
Pán: "Jste bezohledný, nikoho vaše řvaní nezajímá. Příště si s tím telefonem běžte ven."
Mladík: "Závidíš co?" a přistrčil telefon blíže k pánovi.
Já: "A co bysme ti měli závidět? Že jsi blb?"
Mladík: "Ty buď taky zticha, babo."
A vyskočil ven, protože v tu chvíli už autobus stavil na zastávce.

Chápete to? Ten pán a paní byli opravdu v právu, aby dotyčného okřikli. Nebyli to, a to díky bohu, nepříjemní důchodci, co peskujou mladé lidi. Řvaní toho pablba obtěžovalo nejen mě, ale i ostatní, žel bohu se jen ozvala paní, pán a pak já. Kde se vůbec berou takoví sobci, co si myslí, že jim patří všechno?
Jak někdo mohl vychovat takového kreténa?

Ještě štěstí, že tu máme kluby Bezdětných, doporučila bych mladíkovi, aby se k nim přidal. Rozhodně bych byla všemi deseti pro, protože o takové kreatury ve společnosti nestojím.

★ Jako andílek

23. června 2011 v 11:20 | opY |  ★ Reporty ze společnosti




To jsme takhle jeli do kina na Kung Fu Pandu 2 a cestou z dobré restaurace jsme se stavili ještě na jednu kouřovou přestávku. Zanedlouho se k nám připojila slečna výše, která vzbudila můj zájem. Nejsem žádný diblík, má velikost přesahuje číslo 42, ale dle toho se snažím i oblékat. To znamená:
- žádné těsné jeansy na nohy
- žádné bokovky
- žádná třička obepínající postavu (hlavně ta super elastická)

Kdybych to udělala, výsledek by byl přesně jako slečna výše. Nechápu, co nebo kdo jim dodává takové sebevědomí. Pravdaže, sama ho dost nemám, ne tolik, abych zvolila oděv, který by ze mě dělal kouli na nožičkách.

Slečna nahoře není jediný případ, ze kterého mi zaskočilo. Takto roslé dívky potkávám dost často, žel bohu většina z nich má ty příšerné rifle! O tom optickém zjevení jsem ale psala v jiném článku. Halt mi nezbývá nic jiného, než očima pomáhat rovnováze dívky, protože mám pořád pocit, že když srazí nohy k sobě, tak se za každou cenu musí skácet na zem.

★ Stávkaaa!

16. června 2011 v 10:09 | opY |  ★ Reporty života
Stávka.

Strašák všech, co žijí ve velkoměstech. Už od pondělka se neřeší nic jiného, než jak to vlastně všechno bude. Zda něco pojede, nebo nepojede. Jak se dostat do práce, aniž bychom si brali neplacené volno. Nejhůře v tomto ohledu dopadly asi babičky, které se nedostaly včas k lékaři nebo pro zlevněnou šunku.

My, kterým nohy ještě slouží, jen jsme za tu dobu pohodlného MHD zjistili, že vlastně umíme chodit či šlapat. Ráno na sídlišti vypadalo jako město duchů. Dělníci už od pěti bouchali plastová okna, pan Wong navážel zboží do místní večerky a nikde ani noha. Nikdo na zastávce, na ulici. Parkoviště vymetené, dokonce chyběly i sto let ojeté střepy. Pro svou zvědavost jsem nakoukla na zastávku přímo u baráku - na lavičce seděli dva vágusové a handrkovali se, jestli to pojede, nebo ne. Abych si zkrátila čas a zároveň nemusela poslouchat výroky pivních vohnoutských mozků, vyrazila jsem na sídliště Řepy, což je třetí zastávka. Stálo tam asi pět lidí, všichni napjatí a vyhlíželi autobus. Tramvaje kupodivu cinkaly a frčely nahoru a dolů. Aspoň něco, když už metro nejede, protože se dostanete na Anděla, Ípák nebo na staré město.

Vyčkala jsem asi deset minut. Pak přišel pán v uniformě řidiče DP a poradil nám nejbližší cestu na Zličín. Ani on sám nevěděl mimořádné jízdní řády autobusů, takže nám raději doporučil jít po vlastních. Nepotřebovala jsem výzvu, abych pochopila, že to je o ničem. Ranní procházka volala!

Až na to slušné horko to šlo dobře. U kolejí v aleji bydlí pár bezdomovců, co každé ráno jezdí s kárkou plnou barelů pro vodu k nedaleké nádrži. Drncali přede mnou a také se hašteřili ohledně autobusů, dokud nespatřili mě.
"Pojďte slečno, my vás svezem!" nabídl mi velkoryse jeden svou kárku. Řekla jsem mu, že jakožto řidič kárky by měl taky stávkovat, na což reagoval smíchem a slovy, že na to sere. Silnice se hemžily cyklisty, maminky s kočáry vyjely na procházku také a babka přebíhala ze strany na stranu silnice, jako kdyby nevěřila, že fakt nic nepojede.
A mně už zbývalo jen pokořit šílený strmý krpál k novýmu Zličínu.

S kolegyní jsme se potkaly až v práci, tentokrát jsme se nesešly u personálního koše. Místo toho jsme se jedna druhé vysmály, že máme úplně rudé obličeje.