★ Spěchám, už málem nevnímám

5. května 2011 v 16:54 | opY |  ★ Reporty života
Jistě to všichni známe. Když máme druhý den jet něco někam zařídit, obvykle se něco podělá. V mém případě se to podělalo už ve čtvrt na pět ráno.

Měli jsme být na osmou ranní u rodičů na druhém bytě. Z Řep do Řep to trvá asi deset minut chůze, ale my měli spicha abychom autem vyjeli vstříc úřadu a prohlídce nového bytu. Obojí jsme měli stihnout do jedenácti, protože dva z nás tří museli být v práci.
Protože obvykle vstávám do práce v osm, bylo nutné se vyhrabat tak kolem půl osmé. Nařídili jsme s Jindrou budíky a spokojeně ulehli. Všechno klapalo dobře, dokud nepřišlo brzké ráno. Můj mozek poslední dobou funguje tak, že se kolem čtvrté rozhodne, že jsem vyspalá. Většinou mu domluvím, aby přestal dělat kraviny a nechal mě spát dál, což se do půl hodiny povede. Tentokrát však ne. Ve čtyři ráno začalo na parkovišti houkat auto. Alarm hvízdal asi deset sekund a dalších deset byl zticha. Tento interval se opakoval a to byl důvod, proč jsem už nemohla usnout. Nejdříve jsem si řekla, že to za chvíli přestane houkat, ale když se minuty táhly jak nudle z nosu, začala jsem být lehce nakvašená. V tu chvíli mě zajímalo, jak dlouho trvá vybití baterie v autě. Přála jsem majiteli, aby ráno pěkně tlačil, protože to vypadalo, že parkuje půl kilometru od jeho postele, takže nic neslyšel.

Zvedla jsem se poraženě s tím, že budu tedy vzhůru těch několik dalších hodin. Bloudila jsem po tmavém bytě s kočkou v patách a nakonec jsem si udělala brzkou snídani. Vykouřila jsem jednu cigaretu a sledovala tu ranní scenérii. Naproti v paneláku svítilo několik oken, jak se první pracující chystali do roboty. Venku se nehnul ani lístek a na čelních sklech aut ležela bílá námraza. Auto poplašeně houkalo a kolem projel vůz policistů. Na chvíli se zastavili a jeli zase dál. Nebe bylo černé a všechno ještě křehké z nedávného spánku. Kosi rozjeli svůj ranní koncert a švitořili, aby oznámili brzké rozednění. Já jsem dokouřila a rozmyslela se, že se pokusím ještě usnout. Jinda spal spánkem tvrdým jak diamant, takže přirozeně ráno vůbec netušil, že se něco dělo. Jak dlouho jsem tak ležela, to nevím, ale pak přišel finální zvuk zamykání auta centrálem - a bylo ticho. Božské, nádherné ticho doplněné o songy kosů.

Několikrát zazvonil budík, ale pokaždé byl utišen. Spali jsme sladce. Pak mě vzbudila Funka hlasitým mňoukáním za dveřmi, čímž mě zvedla z postele, abych jí obsloužila. V obýváku jsem se, jen ze zvědavosti, podívala na hodiny. Bylo za deset půl deváté. Vletěla jsem naprosto střízlivá do ložnice. Jindra zamžoural, ospale popřál dobré ráno a optal se, kolik je hodin.
"Za deset půl devátý." odpověděla jsem a v tu ránu měl Jindra oči jako žárovky. Vzduchem prolétlo pár prdelí a začal zmatek. Za oblíkání spoďárů volal na druhý byt, že jsme zaspali. Já se motala sem a tam, hledala jsem části oděvu, které se rozprostíraly od koupelny pomalu až po kuchyň, a zabíjela se o kočku. Do tří minut jsme vyletěli z bytu a svižně se dostavili na druhou stranu. Kupodivu jsme vše stihli, dokonce i na úřadě to šlo velice rychle, i přes to, že byla středa, tedy úřední den.
 


Komentáře

1 Cirrat Cirrat | Web | 6. května 2011 v 14:26 | Reagovat

Klasika. V půl sedmý se proberu, za deset sedm zaregistruju první zvonění budíku - a proberu se ve tři čtvrtě na osm, kdy už mám stát na zastávce.

Řepy... Bydliště bývalýho a teď rodičů manžela :-) Známe, známe. A posloucháme historky o tom, jak byl manžel otloukánek, pak začal dělat karate a nakonec zmasil ty, co si na něj dovolovali :-) Historky korunované poznámkou "pere o hodině spolužáka" jsou vděčné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama