★ Příběh o oxidovém prdu a růžových prasatech

1. května 2011 v 18:06 | opY |  ★ Reporty života
Opět jsem zježila srst. Potkala jsem totiž pakáž, co nabízí na ulici ty báječné tarify, SIM karty a jiné šmejdy, díky kterým vás nalákají na "dáreček" a vy se jim upíšete. Neřeknou vám nic, na jak dlouho se upíšete, řeknou jen, že je to neopakovatelná akce a že budete platit JEN dvě stovky měsíčně. Ovšem záhy opomenou dodat, že po třech měsících budete místo dvou stovek platit tři tisíce. Neodbytný pouliční prodavač je opravdu nepříjemné stvoření, svábu podobné.

Před několika lety, když jsem ještě bydlela v Libčicích nad Vltavou a byla čerstvým absolventem, zazvonil někdo na zvonek. Za dveřmi stál pán v kvádru a papíry v ruce a začal něco cintat, že je z Outů a že nám jde zainstalovat pevnou linku. Činžovní dvouposchoďový dům, ve kterém jsme tehdy bydleli, neměl přípojku na telefon. To jsem věděla, protože internet nám běžel přes nějaké monstrum v prádelně. I řekla jsem to tomu galantnímu pánovi, který mě natlačil do bytu a aniž by se, hovado, zul, mi dupal po kuchyni. Chca nechca si sedl ke stolu, rozložil ty své papíry a cintal dál. Řekl, že se tu bude zavádět pevná linka a já musím podepsat souhlas, že nám jí sem mohou zavést. Samozřejmě mi smlouvu do ruky nedal, páč bych asi zjistila, že se nejedná o to, o čem tu do mě hučel. Odmítla jsem s tím, že nejsem majitelem bytu a nějaké rozkopávky musí schváli především majitelka. Chlapík ale pohotově reagoval tím, že to bude jen malá díra, ale odmítala jsem razantně dál.
Přehodil o 180° a začal se mě vyptávat, jaké máme doma internetové připojení. Popravdě jsem odpověděla, že nemám ani šajn, čehož se chytil. Nabízel mi nějaký ultrarychlý internet skoro zadarmo (jak jinak). Ale že prý pro jeho aktivace bude nutné mít televizi. Nu, televizi jsme neměli, pravda. Nechyběl ani cint o tom, že to je jedinečná příležitost.
A prý abych to měla ještě výhodnější, tak do toho hodí i tu pevnou a budu to mít jako nějaký echt balíček. Z těch jeho keců jsem měla v hlavě gulag a nakonec mě pod úpěnlivým nátlakem (tak vyhoďte si metr osmdesát chlapa v kvádru, když jste doma sama, že) donutil podepsat nějakou smlouvu, kterou jsem ani neměla čas studovat. Na volný okraj smlouvy napsal své číslo, zavolal někam nějaké paní a vypadl, než jsem se stačila nadechnout.
Když jsem konečně našla čas si to přečíst, přišel domů můj přítel, se kterým jsem bydlela, a já mu samozřejmě všechno vybreptila. Tedy všechno ne, protože jsem z toho měla hlavu v pejru, tím víc, když si tu smlouvu přečetl on. Zajímal se totiž o techniku, takže tarify, telefony, internety, počítače, v tom byl mistr on. Málem jsem si šla kopat na zahradu hrob, když mi "přeložil" onu smlouvu. Upsala jsem se nevědomky na dva roky a částka jaksi vybočovala z mé výplaty - nějakých dva a půl tisíce. Chtělo se mi brečet. Chtělo se mi vyhledat toho hajzla, zadupat ho do země i s jeho kvádrem a do chřtánu mu narvat ty jeho podfukářské smlouvy. Volali jsme na ono číslo, co mi nechal, ale nedovolali jsme se. Pak jsme volali na outů linku a ptali se na jméno toho hybrida - neznali. Nakonec nám pomohla jakási paní, která smlouvu ihned zrušila. Pak už jsme jen fakovali balíček od těch kyslíkovejch prdů a byl klid.
A já si nadávala, že jsem tupohlav, jak jsem na to mohla skočit. Při představě, že ten šašek obešel půlku města, která jest zčásti plna důchodců, šla mi hlava kolem. Chudáci lidi.

Od té doby reaguji pořád stejně na všechny externí pracovníky operátorů. Když vás chtějí nalanařit na nějaký super tarif, stačí jediné. Můj dialog obvykle začíná a končí takhle:
"Dobrý den, můžu se zeptat, co máte za operátora?"
"DD, Vodafone."
"Kredit nebo tarif?"
"Tarif"
"A kolik tak měsíčně platíte?"
"Dvě stovky."
"Cože? Tak málo?"
"No, to víte, já jen SMSkuju, volám občas."
"Takže jste spokojená."
"Ano, velice. Děkuji a nashledanou."

Jednou mi to ale překazila má sestra. Byly jsme na Andělu v nákupáku a na schodišti, kde jsme bánily, nás odchytl další nějaký dýler, tentokrát však od růžových prasat. Ptal se nás na otázky, viz výše. Já odpověděla svou naučenou básničku, což dýlera nepotěšilo a věnoval se sestře. Ta samozřejmě mluvila pravdu. Jakmile řekla, že platí něco kolem tisícovky, Růžovkovi se blýskly oči a už cintal cosi o tarifech, výhodách, nádherách, parádách, nic nedbajíc na upozornění, že Vodafone máme celá rodina. Lanařil mou sestru, lákal jí a sliboval pomalu zájezd zdarma na Maledivy. Sestře hlava šrotovala, věděla, že na té nabídce něco smrdí. Smrdělo a hodně, ale to dýler slyšet nechtěl. Pronásledoval nás až na záchodky, u kterých loajálně počkal, aby mohl otravovat dál. Jedno obyčejné NE na ně prostě neplatí. Na záchodě jsme samozřejmě udělaly válečnou poradu a nakonec se toho švába zbavily. Člověk vážně musí ty skrčky poslat pomálu do řiti, aby ho nechali být.

Doma se nám nasbíraly asi tři SIM karty od růžových prasat, které rozdávaly slečny za to, že jste jim odpověděli na nějaké otázky, které si zapisovaly do PDA. Jednou jsme za to dostali i lízátko s bonbonem.

Člověk se chybami prostě učí. Spálila jsem se jednou a podruhé jim skorem vydloubala oči. Od té doby mám silnou averzi na všechno, co obsahuje logo oxidového prdu pod vodou a nebo to má křiklavě růžové serepetičky. Nutno poznamenat, že takové hybridy jsem od Vodafone tedy na ulici ještě nepotkala.
 


Komentáře

1 Drei Drei | 1. května 2011 v 18:27 | Reagovat

Já Vodafouny potkal XD

2 Drei Drei | 1. května 2011 v 18:29 | Reagovat

Jo a pak na ně platí ještě: Dobrý den co máte za operátora? - SAP
případně: nic vám nepodepíšu, jsem nesveprávný. ^^

3 opiFka opiFka | 25. května 2011 v 16:40 | Reagovat

Fakt? Já ani jednou :-D

S tou nesvéprávností to zkusím, páč to zní jako dobrá psina :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama