Květen 2011

★ Mamánci a zloděj

31. května 2011 v 14:09 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Po přečtení knihy, kterou bych mohla nazvat i takovou Mekkou pro pány, co jsou přílišní lůzři, aby oslovili ženu, jsme se dostali na debatku ohledně mamánků. Kolega se mě zeptal, koho ženy hodnotí, jako mamánka.

Označit pravého mamánka je docela těžká věc, to vám povím.

Nicméně jsem tedy řekla to, podle čeho mamánky určuji já, což ve mně po chvilce vzbudilo podezření, že urážím svého kolegu a šéfa, i když se kolega jen potutelně culil. Pořád mě zkoušel, že jestli je mamánek, protože má svou maminku rád, ale mamánek prostě není chlap, který má svou maminku rád, protože je to jeho maminka. Mamánci se nechají maminkou hýčkat, obletovat, krmit a to prakticky po celý život. Spoléhají na to, že maminka vše zařídí. Když si mamánek najde přítelkyni, ona bude stále bojovat s tím, že maminka prostě bude asistovat všude, ne-li, aby její synátor nabídl společné bydlení.

Tchýně a snacha v jedné kuchyni = wrestlingový ring

Mamánek se drží maminčiny košile, jakmile mu teče do bot, neumí řešit věci jako dospělý člověk. Nemá pro něj smysl, aby se od maminky odpoutával, protože vše, co potřebuje k životu, má na dosah: pokoj, počítač, zbytek výplaty dostane na ruku poté, co mu mamka strhne symbolický nájem, má, přinejmenším, tři jídla denně a život ho baví.
Proto muž, který má své bydlení, partnerku, popř. manželku, poznal pár zaměstnání, má svou výplatu, ze které platí daně, nájem, živí sebe a třeba i svou vlastní rodinu, umí přivrtat poličku, uklidit skluzavku po velké a vídá maminku jednou za čas, není mamánek.

Ale pokračujme dál.
Ukořistili jsme své obvyklé kafe po obědě a vylezli do stínu personálního vchodu na dokrmení se cigaretou. Po chvilce krafání se k nám přidal týpek z vedení a v závěsu za ním se rozrazily dveře.
"Chlapi jsou větší drbny než ženský!" pronesla ředitelka a kolega se začal smát. Satanžel drbeme přímo pod okny vedení, která jsou v teplých dnech otevřená.
Krafeme dál.
V kolegovo vysílačce se ozývá něčí drmolivý hulákot. Jako obvykle, neslyším ani slovo. A pak, z ničeho nic, se kolega a šéf sebrali a vběhli do silnice. Modrá felda zatroubila a předjela auto před sebou a my, co jsme zůstali u koše, jsem nestačili zírat.
Na otázku, kdo to byl, přišla odpověď, že zloděj. A mně naskočila Kriminálka Las Vegas, Sběratelé kostí a slavný agent Seeley Booth a tak dále.
Nutno poznamenat, že jsem blbá, protože jsem na okamžik myslela, že jdou ze srandy blokovat auto nějakému kámošovi.

Nevím, jak mne to mohlo napadnout. Asi jsem se vzpamatovávala z debaty o zažloutlých přerostlých nehtech na nohou.

★ Šavle, dinosauři a slipy

27. května 2011 v 16:15 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty


Pondělní den nás poučil, že není dobré kolegům závidět pěkně přismahlý řízek v sýrovém těstíčku, protože ho nelze ukrojit prachobyčejným nožem.
Vypadá to, že lidé upřednostňují nákupy před našimi novými výtvory, co se objevily na pasážích. Má to být 3D obrázek, takže když si dobře stoupnete, propadne se podlaha. Z té trčí mrakodrapy, tygři, vodopády nebo dinosauři. Pravdaže, je tu nuda, že by tu i ten dinosaur chcípnul.
Péťa furt krouží kolem infostánku jak sup, hučí, že ho bolí nohy. Aby ne, když jede z Barrandova na kole. Marián se nafutroval pochybnými sušenkami a samozřejmě se pochlubil svým zažíváním. Když šel hodit bobek, hodil rovnou šavli a způsobil tak řetězovou reakci. Pán, který s ním sdílel záchodky, šel prý zvracet také. Shodli jsme se, že při jeho životosprávě (sníst tuny jídla a vše to zapít mlékem), se není čemu divit.
Celý den slyším modlitby, aby večer nepršelo, protože Péťu čeká cesta domů na kole. Popřála jsem mu hodně štěstí, protože hodlám objednat přinejmenším kroupy.
Na jídelníčku dneska bylo cosi podezřelého neznámého. Ptala jsem se na to Otíka a prý to jsou fazole. Tipoval změnu kuchaře, tak jsem naivně prohlásila, že by třeba mohla být pizza. Šéf i Otík mne vrátili z nebes na zem.
Dnes prý pan kolega Šafarčík poslal SMS, že už nepřijde do práce. Po tom předvčerejšku se ani moc nedivím, když na něj kluci vydupali s tím, aby jim řekl, jak se dělají děti.
Ten pán byl už takhle vyplašený, dobře vím, jaké to je. Tyhle debaty jsem zažila taky, když jsem nastoupila. Viz třeba: "Bubo, chceš facku?"
Nebo Bubovo první: "Ty mi taky polib prdel."
A když už jsme u Buby, vzpomněla jsem si na jeho bílou košili. Vyprávěl mi, jak dostal od šéfa Tytyty, že nosí bílé. Bubovo vyprávění vzalo za své, když škubl rameny a zahulákal:
"Tak já příště přijdu třeba ve slipech, no!"
Jestli to opravdu řekl, to nevím, nicméně šla jsem do kolen. Bubo je totiž úžasný vypravěč a ikona naší zličínské smetánky. Vždy, když na něj dojde řeč, musíme se všichni smát.

★ Drbárna

27. května 2011 v 16:04 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Dnes si rozebere pár dojmů a pojmů. Možná článek nebude mít hlavu ani patu, jelikož tu pan Kameník posílá do prdele EPSku a Baron si tu pro sebe povídá, kamerou kroužíc po parkovišti a s vyšpuleným zadkem. Ráno jsme si s Bubou postěžovali, jak nás vytáčí Karlosovo hlásek a jeho protivně dobrá nálada hned jak nastoupí.
"Nevíš kam-kam přijdou ty krabice od těch no-novejch monitorů na operáku?" ptá se mě ráno Karlos.
"Byla jsem tři dny na infostánku. Hádej."
"Aha, takže nevíš."
"Výborně!"
Prý je náš blog drbárna. Je fakt, že předávka informací o tom, kdo s kým, jak a proč a kdo je "v tom" se tu šíří rychlostí světla bez mého přičinění. Čím katastrofálnější a šťavnatější sousto, tím rychleji to ví všichni, včetně pasážníků a pár prodavaček. Že jsem tak trochu špión a pamatuju si, co se mi hodí, to je pravda.
Po dlouhém přemýšlení, jestli to opravdu nepřeháním, jsem dospěla k názoru, že je rozdíl mezi "drbem" a "reportem".
Drb je snůška žvástů především s fiktivním obsahem, za účelem poškodit dotyčné osoby, jenž jsou zmiňovány na tomto blogu. A protože nejsem až tak blbá, abych tu pomlouvala lidi, kterým jsem tento blog nacpala pod nos, nepíšu nic, co by nebyla pravda. A že za pravdu se lidi sakra zlobí!
PS: Jestli jsou ženský drbny, pak chlapi je bezkonkurenčně válcují na první příčce.
Report je aktuální popis dění na našem operáku, občas braný tedy zpětně. A protože nemohu doslovně popsat všechny věci (vyjma hlášek z akcí psaných na kus ubrousku), hold to občas mírně oříznu. Podstata dění ale zůstává zachována.
Vypadá to na poměrně akční den, protože tu máme pár lidí navíc. Libor tu lítá jak hadr na koštěti a shání náčiní.
"Dlouhý šroubováček tady nemáte?" ptá se Barona, který stojí u nového trezoru a svačí z plastového svačinovníku, který zřejmě štípl dětem.
"Huuuumf! Chceš buchtu?"
Každý, kdo používá selský rozum, samozřejmě vezme ty nejtupější nůžky z celého operáku, aby s nimi ustřihl cosi neznámého i přes upozornění, že ty nůžky nestříhají pomalu ani papír. Bubo uzobává čokošku a komentuje kamery.
Vane tu vůně přismahlých kuřat z KFC. Divím se, jak jsem mohla přehlédnout nepřehlédnutelný kýbl plný křidýlek, vesele stojící na místě, kde obvykle bývá něčí noťas.
Ale drbeme dál!
Generál odfičel na 6tku a Baron s Bubou krafou o kytkách. Tak nějak přemýšlím o tom, že bych vyzvala své drahé kolegy, jestli neví, čím bych měla hnojit minigerbery, jelikož mi pošly do týdne, co jsem je koupila. A protože jsem byla vtáhnuta do konverzace o ženských z vedení, připadá mi to jako směšný paradox. Moje špiónské schopnosti nestíhají dělat z toho tématu výtah.

★ Jen obyčejný report

27. května 2011 v 15:59 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Jako kdyby včerejší den nestačil na to, aby se člověk dočista zbláznil. Rozhořčený pán si čip ponechal, snad aby mu připomínal fakt, že restaurace a informace jsou trochu jiná hřiště. K tomu všemu se ještě Dům značkové módy rozhodl, že už má dost těch obchodů "pod sebou" a praskla jim hadička v umyvadle. Možná zkoušeli nějakou novinku výzdoby na Velikonoce, že by třeba před obchodem na pasáži plavaly rozkošné žluté kachničky. Nicméně umytých podlah, výloh, vypraného zboží a vymalování stropů bylo dost.
Snídaně byla tudíž bez pečiva, jelikož kvůli odstávce vody Interspar nenapekl dnešní dávku rohlíků. Ale tak banány se slaninou taky ušly...
Potěšující zpráva dne byla pečená kachna k obědu. Šéf se pochlubil, jak smetal sníh z balkonu a hodil smetenou vrstvu na nebohou babičku, která šla náhodou kolem. Člověk v takovéto situaci asi zaváhá, jestli dělat, jakoby nic nebo jestli přiznat barvu. Šéf se rozhodl pro tu dobrou verzi, tak se milé paní omluvil. Nic moc mu asi neřekla, spíš vrhla jen nakrknutý pohled a s oklepáváním paží odešla. To je tak, když nemáte smeták.
Na food courtu se tyčí lešení a nikde žádný dělník. Aby tu kovou hrůzu zakryli, hodili na několikametrové monstrum reklamní banner. Nevím proč mě u toho napadla věta: "A bude tu uklizeno!" řekla babička a kopla hovno pod postel.
Teď je tu klid. Vedoucí z Domu značkové módy poraženě odešla s flashdiskem, když viděla, co způsobil jejich pokus o rybník.
Kuba s Otíkem sledujou dvě slečny na Food courtu a komentují. Zaslechla jsem něco o kukátku a šukýnce.
"Najdi mi ňákou dobrou svini." sexistickým hlasem říká Kuba a Otík točí kamerou. Náhle se zastaví na jdoucím Karlosovi, který zrovna prochází Food. Nastává výbuch smíchu.
Sledování lidí na kamerách je užitečný zdroj zábavy. Obzvláště, když je komentuje jeden a přidá se druhý. Jsem trochu mimo mísu, jelikož tohle se týká pánské zábavy - takže občas nechápu, čemu se to vlastně tlemí. Sice jsem rok mezi chlapama, ale nepociťuju nutkání čůrat ve stoje.

★ Hoďte na pasáž Kotvu

27. května 2011 v 15:57 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Koutkem oka vidím, jak ke mně jde pán v modrých montérkách, se štaflemi přehozeným přes rameno a štrůcá si to přímo k infu. Začne na mě s tím, že by rád, kdybych zavolala někoho z údržby. No proč ne.
Na údržbě zřejmě všichni padli za vlast. Tak volám na operák, ať rychle někoho seženou. Že tu jsou jisté rozbroje mezi členy ABF a bývalou Ryvolou, o tom žádná. Telefon vyřídil neustále vtipkující pan Racek. A hnedle věděl, koho ke mně dolů na infostánek pošle.
Pán tu stál asi pět minut, přešlapoval a nervózně se ohlížel. Nemám ráda tyhle situace, kdy lidé čekají na někoho a ten někdo pořád nejde. Nakonec se přeci jen někdo objevil: zrudlý, jak pivní půllitr orosený pan Kotva. Podal pánovi ručku.
"Dobrý den, tak jsem tady, co jste potřeboval?" ptá se pan Kotva a floutek jen líně protáhne:
"Níc, jen jsem vám chtěl oznámit, že jsem přišel namontovat to tlačítko."
Představa toho, jak pan Kotva bere schody po dvou, do zatáčky v koridoru chytá smyk a s ladností laně se prodírá mezi lidmi na pasáže mě fakt rozesmála. Nicméně pán si šel i se štaflemi dělat svou práci a pan Kotva poraženě odcházel. Pán mi ještě popřál hezký zbytek dne a s klidem odešel na své místo.

★ Bláznivá mamá

27. května 2011 v 15:57 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty

Přižene se taková útlá paní, oči jako dva tenisové míčky a hlas podobný chlapovi.
"Kde seženu to povolení na parkování?"
"No tady u mě." odpovídám s klidem a paní se podivně zakroutí, jako kdyby jí zbývalo pět minut života.
"A co musím udělat?"
"No musíte vyplnit formulář."
"No to já nemůžu vyplnit, já mám v autě děti."
Matko, jak můžete nechat v autě děti? No nic.
"Vyplníte formulář a já vám dám nálepku."
"Jo a já si to nalepím na okýnko." odtuší paní s hlasem přetékajícím sarkazmem. Ona si asi vážně myslela, že si z ní dělám srandu. Protáhla se kolem infostánku a rukou si zaplácala na čelo, že jsem asi magor.
"Tak si škubni!" zaprskala jsem za ní.
Vzápětí mi ale zlepšil náladu jeden anglán, co se ptal, kde může koupit alkoholické nápoje. Poslala jsem ho do Sparu a on se ještě zeptal:
"I need to buy an alkohol drink named Becherovka. Can I buy it in Interspar?"



★ Nepovedený dárek

27. května 2011 v 15:53 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Tak a je po Vánocích. Krom toho, že jsme ráno sejmuli dveřma Mariána, posloucháme už několik dní stížnost, že není žádný úchyl. Za všechno totiž může nafukovací ovečka. Péťa z legrace koupil Mariánovi k Vánocům ovci coby sexuální předmět. Jenže jsme nikdo netušil, jak katastrofální následky taková srandička může mít. Krom toho, že Marian legrácku nepochopil, hodil ubohou ovci kamsi do koše s tím, že není žádný úchylák.
A řeší to ještě dnes.
Prská tu cosi o zoofilech, o tom, že to opravdu není vtipné, dát někomu ovci a že není divnej. Zřejmě fakt postrádá smysl pro humor, protože tahle hračka se opravdu nedává na běžné užívání.
"Jo Karlos, to byl frajer! Dal mi flašku Caberneta rok 2008 za tři stovky,až jsem spolknul jazyk!" chválí hrdě svého kolegu.
"Jo, ale až po tom, co sis o něj řekl." utrousil Otík a Marian odfuněl raděj na kuchyňku.
Vypadá to, že touhle kravinkou jsme dokonale urazili Mariána i jeho ego. Ale s Kubou jsme ho uklidnili, že ať se nebojí, protože příští rok dostane krávu.

★ Nový trezor

27. května 2011 v 15:51 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Ne, opravdu se nehodlám rozepisovat o té slavné písni od Karla Gotta. Dneska nám přivezli nový trezor, větší a také lehčí (pořád říkám, že fyzika nefunguje, jak by měla). Když ho tedy dovezli na operák, s pomocí výtahu, který se milerád zasekává, úžasem jsme zkameněli.
"Chci to otevírat, až tu bude hořet." zněla první věta. Trezor se totiž otevírá pomocí kruhového kódovacího zařízení, takže točíte kolečkem jak šílenci. Pán, co trezor přivez, se jal vysvětlování.
"Teď je kód nastavený, takže si to zkusíme otevřít." začal točit kolečkem a rozdávat instrukce. Sotva dopovídal, nastalo hrobové ticho.
Všichni jsme užasle čučeli na ten černý zázrak a absolutně nechápali, co nám to teď říkal. Zřejmě z našich pohledů vyčetl, že to vůbec nechápeme, tak začal znovu. Podruhé už jsme to začali trochu chápat (tedy aspoň já).
Pak zkoušeli překombinovat kód. První to zkusil pán, pak Otík a nakonec jsme to neotevřeli.
"No tak znovu." řekl pán a Otík začal znovu kroužit. Napodruhé se to povedlo.
Převzali jsme tu černou věc a doprovodili pána na malou rampu. Kuba se aktivně přihlásil, že si to zkusí otevřít a i já si to chtěla zkusit. Doprovodili jsme trezorového pána, zatímco se Kuba pral s kódováním. Venku jsme stáli asi pět minut, tu dobu jsme stačili krásně zmrzout a zachumelit se.
Sotva jsme vešli na operák, začal Kuba zvesela:
"Tak za tu dobu, co jste byli venku, jsem to ani jednou neotevřel."
"To není možný!" prskla jsem a zkusila si kroužit sama. Ti dva stáli nademnou a krafali a najednou jsem nevěděla, kolikrát to vlastně a kam kroužím. Čtyři vlevo...tři vpravo...dva vlelo a zatáhnout.
Povedlo se!
Kubu to zburcovalo k tomu, aby to znovu zkusil a fakt to otevřel. S trochou přesnosti a bez bláznivého točení kola kolem své osy to opravdu šlo!
Prozatím jsme ale do něho nic nedali a nechali ho otevřený. Nevím proč, ale krajně tý věci nedůvěřujeme.

★ Přišel tomu na zoubek

27. května 2011 v 15:49 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Není nic horšího, než když si člověk dopřává zasloužený spánek po náročném flámu a nechává alkohol, aby z něj pomalu prchal, a vzbudího ho drnkot telefonu. O to víc je horší, když se na displeji objeví jméno člověka, který je ten poslední, kterého chcete v tento náročný detoxikační den slyšet.
Něco takového se stalo našemu šéfovi, který minulý týden zvesela odjel na firemní večírek. Proč ne, období Vánoc bývá na játra dosti náročné!
Náročnější ale ovšem je, když po flámu musíte zvednout své unavené tělo a někam jet. Pro tentokrát opět skóroval Nick Slaughter.
Jednoho dne ráno se na operáku objevil prachobyčejný pán a představil se jako pan Zoubek a že by rád mluvil s naším managerem. Když se Nick dozvěděl, jaké má pán jméno, okamžitě zburcoval našeho šéfa, aby ihned přijel, že je tu pan Zoubek a že ho chce vidět.
Když si představím, jak občas po flámu dopadám já, tak obdivuju šéfovu vůli. Kolikrát nejsem schopná se dopravit ani do kuchyně, natož někam jít.
Nicméně šéf opravdu dorazil na Metropoli, ale po panu Zoubkovi ani stopy. Namísto toho tam stál jakýsi brigádník, kterých se zřejmě ucházel o nějakou pozici a chtěl mluvit se šéfem, aby se domluvili. Takže vlastně pan Zoubek, nadřízený našeho nadřízeného, nebyl přítomen, ale měl tam pouze svého jmenovce.
Když jsem tuhle historku slyšela, vzpomněla jsem si na případ, kdy Nick chtěl volat našemu šéfovi, ale místo toho volal městskou policii.
Každý z nás má den, kdy je totální mimoň, ale být mimo mísu 365 dní v roce a ještě nést na bedrech práci, která je pouze pro zodpovědné lidi, to není sranda.
Tato akce byl prostě další husarský kousek našeho operačního. Pravda je, že spousta lidí divizního ředitele neviděla, ale z logického hlediska by si asi většina domyslila, že divizní ředitel bude pravděpodobně jezdit v kvádru a vzhledem ke kritice jeho osobnosti, rozhodně nebude žádný mazlíček při dialogu s nějakou osobou.

★ Do čtveřice všeho dobrého

26. května 2011 v 12:59 | opY |  ★ Reporty života
Páteční ráno jako vyšinuté: pohoda, sluníčko, teplíčko. Jen jedna věc v pohodě nebyla. Sedla jsem si zády do autobusu a neměla jsem před sebou tu skleněnou výplň. Za celý rok se v našem buse neobjevila ani noha po revizorech, takže jsem polevila ve své ostražitosti, což se mi vymstilo v ten moment, když přišlo jaro. Lidé, jejichž práce spočívá v běhání po Praze, jen těžko budou oxidovat v kruté zimě na ulicích. Proto také za celou zimu nikdo náš bus nekontroloval.

Seděla jsem si blaženě, nějaká paní seděla vedle mě a vjížděli jsme na onu dlouhou trasu ke Zličínu. Chyba byla, že jsem si kecla přímo do zadní části, kam revizoři tuze rádi chodí. Nevím proč, ale většina lůzy, jako su já, se stahuje do zadních částí. Nevím, zda to má nějakou spojitost s řitním otvorem, ale příliš bych se tím nezaobývala.
Oslepená světlem za skly autobusu mě od mžourání vytrhla náhlá aktivita cestujících. Špatné znamení v podobě přehrabování v kabelkách a batozích. Mne v tu chvíli napadla jen jediná věc: To je v pytli.

Normálně mě chytli.
Vyfásla jsem růžový lupen, který mě naváděl, kam mám jet zaplatit pokutu za přepravu zdarma.

Tentokrát jsem ale nebyla jako z rosolu. Po obdržení posvátného lupénku jsem se musela prostě smát. I přes to, že mě trochu štvalo, že budu platit sedm stovek, jsem vlastně byla ráda. Dvouletá lítačka za sedm stovek je vskutku lukrativní věc.

★ Výjimečný stav: Máme tu pětadvacet!

25. května 2011 v 16:30 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Má stížnost na klimatizaci byla konečně vyslyšena. Už jsem skoro nedoufala, že se dožiju dne, kdy bude na operačním přes dvacet pět stupňů, ovšem za předpokladu, že na šichtě nebude Bil, protože ten jediný je teplomilný, jako já. Ostatní dva operáci se vyznačují nadměrným pocením, ačkoliv většinu dne sedí, tudíž bych logicky čekala nižší srdeční tep a tlak. Asi jsem na omylu.

U mě je jedno, jak je venku, protože moje ruce dokážou zletovatět i ve třicítkách. Ne, nejsem divná, jen se na mě příliš odráží ta pakáž se štítnou žlázou. Už jsem si říkala, že to asi není normální, abych klepala kosu, když ostatním je fajn, takže jsem Googlila a našla odpověď. Prostě nesnáším zimu a z jednoho knedlíku kynu, protože moje tělo jaksi nefachá, jak by mělo. To jen tak na vysvětlenou, kdyby to náhodou četl nějaký můj kolega.

Včerejší ráno jsme se všichni docela zapotili, protože evakuovat celé nákupní centrum ve třech lidech je vskutku děsná psina. Když jsem dorazila na shromaždiště, lilo ze mě, ale jak už to bývá, po nadměrném přehřátí chytám zimnice. Po dvaceti minutách sauny ve svetru a reflexní vestě jsem dorazila na operák, kde to slavnostě foukalo na osmnáct. Chvíli to bylo příjemné, ale po hodině ledového uragánu mi ta mrazivost jaksi prosákla až do kostí. Při čochtání práce na nástěnce jsem omylem (jasně, že ne omylem) zavadila o vypínání klimatizace a ozvalo se, abych to nevypínala, že je horko. I řekli jsme si své a kolega mi slíbil, že druhý den (tedy dnes) mi uvaří hlavu.

Nu, vař nevař, mně je krásně. Ruce jsou výjimečně teplé, husí kůže v nedohlednu. Dokonce i venku je dnes větší zima, než na operáku, což je velice, velice nevídané. Skoro bych pozvala bandu fanfáristů z věží, aby nám tu zatroubili něco slavnostního.

★ Oprášila jsem křišťálovou kouli

25. května 2011 v 16:13 | opY |  ★ Téma týdne
Budoucnost je něco tak příšerně nejasného, že se nad tím snad ani nezamýšlím. Co bude, neví nikdo, záleží jen na nás. Čím méně budoucích snů, tím méně zklamání bude.
Jediné, co vím je, že chci mít jednou nějakého toho potomka. Jakou práci budu dělat, kde budu bydlet, co budu vlastnit, to jest otázka, kterou nyní nedokážu zodpovědět.

Malovat si budoucnost, ačkoliv je značně nereálná, je lepší sranda. Jsem člověk, co se nechce nechat ovlivňovat rozmazleným bankovním účtem, protože paradoxně čím více solventní jste, tím více potřebujete pozornost, která samozřejmě přichází od penězíchtivých sviní.

Do budoucna nebudu mít koně. Nebudu mít hjůdž barák v satelitním městečku, protože nejsem až takovej magor, abych platila třicet tisíc vočí za metr čtvereční. Nebudu mít naleštěnou káru. Nebudu generální ředitelka zeměkoule, protože nemám vlohy na to panovat lidem.

Po dnešním přezkoumání své křišťálové koule vím, že do budoucna ještě pojedu se ségrou na vyjížďku do přírody, že se budeme za měsíc stěhovat a že musím zavolat do UPC, aby zrušili internet ve starém bytě. A vím, že 21. června přijde na účet výplata.

Jo a taky jsem si stopro jistá, že zítra půjdu já, kolega a šéf na oběd do bowlingu. A taky vím, že si dám ty kapustové karbanátky!

★ One big Cup

16. května 2011 v 12:55 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
V sobotu v sedm hodin ráno se sešla naše sebranka u personálu. Na odpadkovém koši leželo Bilovo kafe a za chladné ranní pohody jsme vesele krafali. Ani ne za pět minut přijel náš mikrobus, Jeníkem najatý, který uvnitř vypadal jako letadlo, hlučel, jako letadlo a žral palivo, jako letadlo. Jak bylo zjištěno, to mikroletadlo nám bylo svěřeno s úplně prázdnou nádrží, takže jsme se museli stavovat ještě na benzínce. Toho samozřejmě využili kuřáci, ale naštěstí se dost vzdálili od pumpy se svými rozbuškami v ústech, takže nehrozilo žádné požární cvičení. Vybavili jsme se pitím a nějakou snídaní, a frčeli jsme.

Na další zastávce jsme zjistili, že druhá skupinka, vedená naším šéfem, se jaksi pozdržela a vyrážela teprve z Prahy. Nelenili jsme se, vyjelo se dál. Další zastávka byla skoro před Brnem na benzínce s Mekáčem, tedy taková Coffee rauch - pauza. Ještě než jsme zastavili, telefonovalo se druhé skupince, která se chtěla ke kafování přidat. Velkoryse jsme se rozhodli čekat. I když vyráželi o hodinu později, než my, sotva jsme s nimi dotelefonovali, už vjížděli k Mekáči. Pojali jsme podezření, že jeli celou cestu na dusík nebo na jiné plyny, protože museli fičet minimálně stosedmdesát. Uvítali jsme se, jak se sluší a patří, vysrkali kafe, vykouřili cigarety a zase se jelo, tentokrát až do bodu X.

Bod X, to jest megaves první třídy se čvercovým fotbalovým hřištěm. Toliko kyslíku Praha nepamatuje od dob revoluce a možná to byl původ našeho bujného nadšení, že jsme, hle, v přírodě, protože kolem nás nebylo nic jiného, než zelená, zelená, zelená. U vchodu nás okroužkovali, jako nějaké vzácné ptactvo, modrými náramky, obohatili naše kapsy dvěma modrými potítky a čelenkou se lvem a vypakovali k hospodě.
První bod programu byla toaleta, druhý okounění a vybírání nejvhodnějšího místa na pozorování fotbalu, což byl trochu problém. Nejprve nás lákalo výsluní, ale protože lavička byla nebezpečně v prostoru branky a při sedání jste měli obličej přímo v úrovni letícího míče, stáhli jsme se stranou. Nakonec jsme zůstali ve stínu, trochu mrzli a fandili. Mára posilněný kolektivem nazval Otíka nasranou žirafou, poté vynalezl patent na liposukci komáry a nakonec frkal takové hlody, že jsme se svíjeli smíchy. K ponaučení, že si nemáme stoupat za bránu, nám šla příkladem slečna, kterou střílející Zemba trefil míčem do hlavy.

Po hře našich koní se zorganizoval turnaj v ping pongu, který vydržel bezmála až do našeho odjezdu. Hráči, i když dlouho nedrželi pálku v ruce, se po chvilce natolik rozjeli, že ten míček jen hladce létal ze strany na stranu. Prasata, která se měla péct, nad ohněm zapáchala jako kafilerie. Dým se rozléhal po areálu, oslepoval pingpongisty a připomínal nám svěží vzduch Prahé, takže večer nám div nepraskla hlava. Hlavně kuřáci byli tak překouření dýmem zdarma, že po zbytek neděle nevzali cigáro do úst. Alespoň v mém případě to tak bylo.
Slovensko, stejně tak jako v hokeji, projelo i fotbal a nakonec i ping pong, který reprezentoval náš kotár. Nechybělo ani fasování nápojů, ze kterých se brzy v žaludku stal k poblitíhodný koktejl. Cola, frisco, džus, Aquila, frisco a tak dále. Obdivovali jsme otužilce, kteří se po fotbale po hlavách vrhali do blízkého bazénu, ačkoliv teplota opravdu na koupání nebyla. Ve finále do bazénu skočila nějaká slečna, která zřejmě uzavřela sázku, celá oblečená. Celá hospoda začala okamžitě tleskat a hvízdat, jediný Mára, který se striktně distancoval od jakékoliv ženy, zahulákal cosi o sebezviditelňování.

Pak přišlo finální kafe a než někteří z nás zareagovali, všichni se zvedli směrem k toaletám. To bylo znamení, že se jede domů. S kapsami nacpanými k prasknutí Semtexem jsme se opět nalodili do našeho mikroletadla, které neváhalo a asi po třiceti kilometrech ukázalo plnost nádrže na polovic, i když před zastavením ukazovalo plnou. Na dálnici se naše dvě autoskupinky pustily do závodů, což se líbilo zřejmě všem, protože jsme na své spoluhráče ukazovali paroháče, vyplazovali jazyky a mávali, když mizeli za naším zadkem.

Uzenost, která z nás stoupala, nám zvedala žaludky. Mně se k tomu navíc rozbil tělesný termostat, takže jsem posbírala veškeré svršky z kufru, co jsme měli s sebou, a klepala se jako vořech až do Prahé. Jak dorazila první skupinka, to jsme nevěděli, protože v jedné chvíli se kolem nás mihla stříbrná šmouha a zmizela v dáli. My dorazili domů v deset, což bylo tak akorát padnout naznak a zemřít na uzenost vlasů, což je věc, která je snad ještě horší, než spadnout tlamou vpřed do kopy kravince.

★ Po cestě zpátky - Zvěřina II.

7. května 2011 v 13:12 | opY |  ★ Reporty života
Po nastěhování na vesnici byla všechna zvířata přesunuta s námi. Těch několik týdnů, kdy jsme se měli stěhovat z panelákového 3+1 do rodinného domku 5+1 se stodolou, jsme s mamkou jednoho dne vyrazily k její známé. Darovala nám dvě koťata, z ohromného klanu mňoukajících příšerek. Měli mnoho mladých, takže jsme si mohly vybrat. Já si vybrala pěkného barevného kocourka, kterého jsme pojmenovaly Tomas. Druhé kotě byla maličká popelavě šedá kočička. Jak jistě víte nebo tušíte, to šedé kotě je nyní má desetiletá Funka. Takže krom předchozí domácí zoo, složené ze sklípkana, psa, papouška, činčily a králíka, jsme měli ještě dvě kočky.

Protože zvířata byla našimi přáteli odjakživa, k současné zvířecí famílii po čase přibyla ještě kachna a slepice. Mamka, hospodyně to dokonalá, okamžitě pořídila slepice a kachny, zasadila brambory, jahody, rajčata, papriky, vybudovala skleník a skalku. Měli jsme jednoho bezejmenného kačera a tři bílé kačeny. Jedna z nich byla velice přátelská, nechala se i pohladit a byla vzorná matka. Pokaždé vyseděla kvantum žlutých kachňátek. Jednou na jaře se všechny tři kachny domluvily, že společná mateřská je fajn, a všechny dohromady vyseděly asi čtyřicet kachňat. Žlutý koláč se posouval společně s kachnami a nám začalo peklo. Každý den, když jsme přijeli domů z práce a školy, se zeleninová zahrada nápadně pohybovala, ačkoliv nefoukal žádný vítr. Ty malé žluté bestie se dokázaly protáhnout oky v plotě a celý den řádily v záhoncích. Vyhánět kachňata nebyla žádná sranda, byly totiž v přesile.

Když měla naše kamarádská kachna opět žlutá dítka, má nejstarší sestra, rozněžněná těmi housátky navrhla, že je vezmeme na dovolenou. Kachní dovolená znamená, že matka i s dětmi putovaly do průzračně čistého bazénu. Strašně se jim ta voda líbila, čvachtali se všichni a my se sestrou jsme se radovaly, že se jim to líbí. Naše veselí netrvalo dlouho, protože kachna, ač jistě poctěna výletem, neměla základní vychování a pustila to rovnou do naší čisté vody. Všichni letěli fofrem zase na dvorek a od té doby na dovolené nebyli.

Pípa byla černá slepice. Opět já a má nejstarší sestra jsme se jí ujaly, protože Pípa neuměla chodit. Byla slepičí kriplík a invalida, nohy měla slabé a místo důstojného vyšlapování se klátila na všechny strany. Její osud měl být zpečetěn dobrou slepičí polévkou, ale my jí zachránily. Pípa se stala naším novým mazlíčkem. Nosily jsme jí v náručí na dvorek před stodolou, kde nebyly žádné jiné slepice ani kachny. Měla zeleného, kam jen dohlédla a poblíž švestky pěkný důlek, kde se popelila. S naší péčí, láskou a svou slepičí tvrdohlavostí se dokázala postavit na nohy a udělat několik kroků, když se potřebovala přemístit jinam. Pípa se také záhy stala matkou kuřátek, ale protože byla hodná, nechala nás, abychom její potomky učily také slepičí lásce. Ty malé slepičky se to nenaučily nikdy.

Po letech nám z našeho cirkusu zbyl jen sklípkan Petruška, Kety, Funka a Tomas a houf neochočených slepic. Bugs se ztratil, když utekl z králíkárny a Berušák umřel. Pepina byla zabita mým potkanem Potkym a Pípa to nakonec dotáhla až na polívku.

A pak přišlo zjevení v podobě kačera. Nedaleko nás byl velký chovný rybník a jeden z divokých kačerů se rozhodl, že se porozhlédne kolem. Kachny na rybník nikdo krmit nechodil, takže žily z toho, co dala voda a bahno. Ten kačer přistál u nás na zadním dvorku mezi ostatními obyvateli. Nabídl si zrní a máčený chleba, nepohrdl ani malým jezírkem pro kachny a zase odletěl. Takhle to opakoval několikrát a brzy zjistil, že nemá smysl se na velký rybník vracet. Zůstal s námi.

V průběhu času měla Kety štěňátka a Funka koťátka. Rozdíl byl v tom, že Kety jich měla šest a Funka tři. Všechna štěňata byla černá jako uhel, dvě ze tří koťat popelavě šedivá, jako Funka a jedno bílé a šedivě pruhované. To jsme si nechali a říkali mu Bonifác. Byl to neskutečně přítulný kocourek, mamka si z něj dělala srandu, že to je kočičí homosexuál. Bonifác neměl moc dlouhý život, umřel nám na ušní svrab. Ten den, kdy jsem ho našla stočeného do klubíčka a úplně tuhého, jsem bulela jak želva. Jedinou útěchou mi bylo, že umřel ve spánku.
Kam šla štěňata, to nevím, ale my se rozhodli, že si jedno necháme. Říkali jsme jí Eli a s Ketynou tvořily báječnou smečku. Jejich činností nebylo hlídání majetku, ale plení maminčiné skalky a teror slepic. Pokaždé nějakou dostaly a umordovaly jí k smrti. Brzy jejich řádění mělo takové grády, že Eli musela z domu.

Pak jsme se všichni z domku rozprchli. Funka šla se mnou do jedné cimry v Žatci a dostudovaly jsme spolu. Pak bydlela ve větším 1+1 a nakonec v 2+kk, což je druhý největší palác, který kdy obývala.

★ Spěchám, už málem nevnímám

5. května 2011 v 16:54 | opY |  ★ Reporty života
Jistě to všichni známe. Když máme druhý den jet něco někam zařídit, obvykle se něco podělá. V mém případě se to podělalo už ve čtvrt na pět ráno.

Měli jsme být na osmou ranní u rodičů na druhém bytě. Z Řep do Řep to trvá asi deset minut chůze, ale my měli spicha abychom autem vyjeli vstříc úřadu a prohlídce nového bytu. Obojí jsme měli stihnout do jedenácti, protože dva z nás tří museli být v práci.
Protože obvykle vstávám do práce v osm, bylo nutné se vyhrabat tak kolem půl osmé. Nařídili jsme s Jindrou budíky a spokojeně ulehli. Všechno klapalo dobře, dokud nepřišlo brzké ráno. Můj mozek poslední dobou funguje tak, že se kolem čtvrté rozhodne, že jsem vyspalá. Většinou mu domluvím, aby přestal dělat kraviny a nechal mě spát dál, což se do půl hodiny povede. Tentokrát však ne. Ve čtyři ráno začalo na parkovišti houkat auto. Alarm hvízdal asi deset sekund a dalších deset byl zticha. Tento interval se opakoval a to byl důvod, proč jsem už nemohla usnout. Nejdříve jsem si řekla, že to za chvíli přestane houkat, ale když se minuty táhly jak nudle z nosu, začala jsem být lehce nakvašená. V tu chvíli mě zajímalo, jak dlouho trvá vybití baterie v autě. Přála jsem majiteli, aby ráno pěkně tlačil, protože to vypadalo, že parkuje půl kilometru od jeho postele, takže nic neslyšel.

Zvedla jsem se poraženě s tím, že budu tedy vzhůru těch několik dalších hodin. Bloudila jsem po tmavém bytě s kočkou v patách a nakonec jsem si udělala brzkou snídani. Vykouřila jsem jednu cigaretu a sledovala tu ranní scenérii. Naproti v paneláku svítilo několik oken, jak se první pracující chystali do roboty. Venku se nehnul ani lístek a na čelních sklech aut ležela bílá námraza. Auto poplašeně houkalo a kolem projel vůz policistů. Na chvíli se zastavili a jeli zase dál. Nebe bylo černé a všechno ještě křehké z nedávného spánku. Kosi rozjeli svůj ranní koncert a švitořili, aby oznámili brzké rozednění. Já jsem dokouřila a rozmyslela se, že se pokusím ještě usnout. Jinda spal spánkem tvrdým jak diamant, takže přirozeně ráno vůbec netušil, že se něco dělo. Jak dlouho jsem tak ležela, to nevím, ale pak přišel finální zvuk zamykání auta centrálem - a bylo ticho. Božské, nádherné ticho doplněné o songy kosů.

Několikrát zazvonil budík, ale pokaždé byl utišen. Spali jsme sladce. Pak mě vzbudila Funka hlasitým mňoukáním za dveřmi, čímž mě zvedla z postele, abych jí obsloužila. V obýváku jsem se, jen ze zvědavosti, podívala na hodiny. Bylo za deset půl deváté. Vletěla jsem naprosto střízlivá do ložnice. Jindra zamžoural, ospale popřál dobré ráno a optal se, kolik je hodin.
"Za deset půl devátý." odpověděla jsem a v tu ránu měl Jindra oči jako žárovky. Vzduchem prolétlo pár prdelí a začal zmatek. Za oblíkání spoďárů volal na druhý byt, že jsme zaspali. Já se motala sem a tam, hledala jsem části oděvu, které se rozprostíraly od koupelny pomalu až po kuchyň, a zabíjela se o kočku. Do tří minut jsme vyletěli z bytu a svižně se dostavili na druhou stranu. Kupodivu jsme vše stihli, dokonce i na úřadě to šlo velice rychle, i přes to, že byla středa, tedy úřední den.

★ Hatatytla hyjé!

5. května 2011 v 12:52 | opY |  ★ Reporty života
Byl duben, počasí na jedničku a sestra valila do Prahé. Konečně jsme chtěly realizovat nás plán, který jsme vymyslely jeden březnový večer u vína. Zbožňuju koně a jízdu, ale nemám parťáka, který by občas se mnou šel si zajezdit. Chlapi se koní prostě bojí, proč, to jsem zatím nedokázala zjistit. Když jsem žádala Jindru, aby mě vyfotil s jedním pěkným appaloosou, na kterého jsme narazili v Adršpachu, stál dobré tři metry od nás. Blíž ani krok.
A tak jsem to zkusila na svou sestru, která se tvářila nadšeně a já též, protože jsem konečně našla jízdárnu, kde můžete na vyjížďky ven, i když jste nejezdec. Hodina jízdy v terénu za tři stovky, to je prostě paráda.

V neděli přihrčela sestra na Anděla. Jako obvykle jsem jí nepoznala, protože pokaždé má na sobě něco zajímavého, elegentního, nebo naopak jen rifle, takže se nemám čeho chytit. Druhá sestra je do sportovna, takže hledám většinou červenou bundu. V jednu jsme měly být na místě a bylo půl dvanácté. Začala jsem trochu hysterčit, protože vím, jak dopadají naše cesty. Jsem nejhorší navigátor na světě a máte-li snahu dobrovolně zabloudit, posaďte mě na místo spolujezdce. Sestra ale chtěla obhlédnout ještě pár hadříků, takže jsme zapluly a zase vypluly, a šly na jídlo. Sestřiná tradice je navštívit Mekáč, takže se šlo tam. Zmohla jsem se akorát na džus, páč když žijete v přeMekáčované Prahé, přejde vás na to chuť.

Zdlábly jsme rychlý oběd a má sestra, má geniální sestřička napsala na kus papíru trasu. Kudy máme projet, přes jaký most, jaký tunel a jakým směrem. Sedly jsme tedy do pekelného stroje a vyjely. Na prvním směru jsme málem projely špatně, ale pak už to šlo jako po másle. Prahé zůstávala za námi a my se řítily vstříc brdským lesům. V podstatě jsme jely pořád po rychlostce, nikam téměř neuhýbaly a to nám začalo být krapet podezřelé. Ale nezačaly jsme zmatkovat, jako obvykle, což bylo jedině dobře. Dojely jsme do vesnice, obočily dle papírových instrukcí doleva (za jedné prominutelné otočky na místě) a vypadalo to, že jedeme dobře. Kolem se zvedaly lesnaté kopce, podél silnice se plazily ohrady a v nich se pásli nádherní koně. Po chvíli jízdy jsme se jednoho domorodce raději zeptaly na směr a nakonec jsme trefily. Zastavily jsme pět metrů od koní, které právě sedlali. Byly jsme na minuty přesné!

Vyfasovaly jsme helmy a abysme potvrdily své nejezdectví, zkoušely jsme Berany duc. Pak nás posadili na přidělené oře a vyjeli jsme. Tedy, vlastně koně vyjeli sami, drželi se kobylky vpředu jako klíšťata, takže nějaké řízení nebylo příliš nutné. Moje kobylka Gréta zjistila, že až takový nejezdec nejsem, takže si moc nedovolovala. Zato Story, na kterém jela sestra předemnou, měl zapotřebí se co sto metrů napást. Dle instrukcí naší velitelky se sestra snažila vytáhnout koňskou hlavu od trávy. Kdo kdy tvrdil, že jezdectví je pasivní sport, byl asi magor. Stačí vyjít ze cviku a budete tak rozlámaní, že nezvednete ani hrnek s kafem.
Projížděli jsme kolem ohromného stáda ovcí, polní cestou až do lesa. Celou dobu jsme si s velitelkou povídaly, vyprávěla nám o koních, o jízdě, o tréninku, já vypravovala o jízdárně, kam jsem kdysi chodila. Slunko svítilo, vítr trochu pofukoval, ale bylo příjemné teplo. Všechno kolem kvetlo, tráva byla zelená a měla jsem i tu čest ochutnat malé lístky jakéhosi stromu, pod kterým se Gréta rozhodla projet.
Obloukem jsme se vraceli na cestu, kudy jsme přijeli. Všechno klapalo báječně, měla jsem ze začátku obavy, aby koně nechytili rapl a mou sestru neunesli. Procházka byla opravdu pomalá, šli jsme celou cestu krokem. Když jsme už vyjížděli z lesíka a za stálého krafání a upadání pozornosti, Sýria, kobylka vpředu, sebou poplašeně škubla. Průvodkyně nám sdělila, že to byla jen srnka, kterou Sýria cítila, ale prý se nic nestalo, že o té srně Sýria věděla už půl kilometru zpátky. Obdivovaly jsme čich té mladé kobylky a já konečně chápala, jak brutální jsou holky, které jdou ke koním navoněné. Sestra se smála, že se nediví, že holky od koní tak smrdí.
Vrátili jsme se všechni na polní cestu a Story s Grétou náhle odhodili své stařecké moudrosti. Gréta zrychlila krok a Story se lehce rozklusal. Průvodkyně se tomu smála, prý koně vědí, že se jde domů. Oříci zase zpomalili a vycházka se blížila ke konci. Sýria předvedla jeden báječný úskok z místa do strany, když se jí nelíbil rezavý sud pohozený v příkopu. Na sud Story ani Gréta nereagovali, snili o hřebetech bez sedel a rozlehlé pastvě. Pak jsme projeli kolem křoví, které obýval starý žabant (bažant), minuli ovečky, se kterými jsme si bečením popovídali a byli jsme zpět. Celkově mi přišlo, že vycházka trvala tak necelou hoďku, ale my dokonce přetáhli o půl hodiny.
Nadšeně jsme sedly zase do auta a povídaly si o koních skoro celou cestu do Prahy. Obě jsme se cítily lehce unavené a slušně zaprášené, ale bylo nám krásně.

Druhý den jsme zjistily, že je velice nesnadné si sednout. Zadky nás bolely jak čert, dát nohy od sebe byl problém a ruce se také ozývaly. Ale zadek byl z toho všeho nejhorší. I přes bolístky jsme vyrazily do Kladna za druhou ségrou, která se na nás chystala téměř celý víkend. Nabraly jsme po cestě mého synovce a mamku a jely. I tentokrát jsme trefily, dokonce úplně snadně, lehce, krásně. Byla to asi ta nejlepší cesta do Kladna, jakou jsme my dvě se ségrou kdy svedly.

★ Simulace únosu cestujících

4. května 2011 v 15:07 | opY |  ★ Reporty života
Včera jsem po dlouhé době zažila velice agresivního řidiče autobusu. Jízda MHD je vždycky něčím speciální, člověk by se až divil, kolik příhod zažije. Ten pan řidič ale měl ten den pocit, že cestující unesl.

Přihrčel na zastávku, zapíchl to přímo za zadkem busu, který stál před ním a do kterého stále nastupovali cestující. My ostatní už jsme trénovaní, takže jsme v klidu nastoupili a čekali. Náš bus totiž nemohl projet mezi dvěma autobusy, tím, co stál na zastávce před námi a tím, který stál na parkovacím místě. Cesta mezi nimi byla prostě moc úzká a tak náš řidič zavřel dveře a čekal. Tedy, aspoň já si myslela, že čekáme, až se ten před námi hne. Pan řidič s někým aktivně telefonoval, což by mě nějak ani netrápilo, protože do busu před námi nastupuje vždycky ohromná masa lidí. Navíc je to příměstský bus, takže se nastupuje poctivě předními dveřmi.

Několik lidí vidělo, že náš bus stojí stále u zastávky / na zastávce a snažilo se dostat dovnitř. Řidič stále krafal, nijak se nevzrušoval tím, že jsou venku lidi. Viděl je, ale ze zásady neotevřel. Nechápala jsem, proč? Beztak jsme stáli na zastávce minimálně další tři minuty a jet dál jsme nemohli. Ale řidič nechtěl být laskavý, to víte, tak se rozhodl pro následující akt. Dupl na plyn a vletěl mezi ty dva autobusy, takže ti čekající venku se rozlétli kolem jak kuličky rtuti. Doslova se narval mezi ně a aby se nemusel potýkat s otravnými lidmi zvenčí, neustále řadil a dupal na plyn, brzdu, plyn, brzdu. Nakonec jsme se z toho nějak vylízali a vyjeli pryč. Pobouřený řidič zřejmě simuloval únos, protože to vždycky strašně rozhulil a na semaforu zadupl, takže většina cestujících letěla tlamami na skleněné výplně, přesně jako v nějakém pitomém filmu.
Takhle to opakoval asi pětkrát, než nějaké paní ruply nervy a zahulákala na celý autobus:
"Co to je za prase ten řidič?!"
Pak už jsme přeci jeli trochu "něžněji".
Vzpomněla jsem si u toho na jeden článek z D-Fence, ve kterém autor psal, že bude MHD jezdit jen tehdy, až bude chtít spáchat sebevraždu. Celkově vzato měl pravdu. Asi ne každý máme chuť riskovat své zdraví. Já mám adrenalin ráda, mám ráda MHD, protože přináší dost nevšedních zážitků, o kterých pak velice ráda píšu.

★ Zamyšlení k No Kidding

3. května 2011 v 14:00 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Po důkladném zvážení a odhadu, zda jsem opravdu písařský sebevrah, jsem se rozhodla věnovat studiu toho No Kidding Clubu. Jak někteří zjistili, v mém posledním článku a ano, v MÉM článku, se rozjela debata, která by stála za pováženou. Průměrně iteligentní a racionální člověk jen horko těžko může porozumět tomu, co psaly obhájkyně No Kidding.

Ačkoliv při psaní toho původního článku (a občasného ublinkutí) jsem tak nějak počítala s tím, že vulgární a primitivní jedinci se vyskytují v popředí, stále jsem měla vzato, že v pozadí hrají své role i nějací slušní lidé. Člověk, aby se pro něco rozhodl, musí mít jasno sám v sobě a hlavně by si měl uvědomit, zda tím jeho novým návykem nebude škodit ostatním. Jak se ale zdá, vulgární a primitivní jedinci jsou všude a budou.

Není veřejným tajemstvím, že žena, která postrádá partnera, je nevrlá a protivná. Žena byla přírodou stvořená k tomu, aby plodila, což je naprosto přirozená věc, nad kterou se asi nikdo nepozastavuje. Tedy aspoň mně to přijde normální. Až s příchodem naší současné doby se společnost uvolnila natolik, aby si kladla otázky, proč by měla dělat to a ono. Tak například se někdo rozhodne nejíst maso - stane se z něj vegetarián nebo vegan a on ví, proč to tak udělal. Má svůj důvod, proč to maso nechce jíst, ale taktéž musí počítat s následky. Lidé se ho budou ptát PROČ to maso nejí. Budou mu říkat, že mu to škodí. Budou tvrdit, že kravička je chována pro mléko a maso. A našemu vegetariánovi se brzy tyto otázky začnou takovým způsobem zajídat, že na ně bude reagovat agresivně.
Abyste chápali, společnost je téměř srovnatelná s ovcemi. Když někdo vybočí ze směru, který ostatní dodržují, stává se podivínem. A lidé jsou zvídaví, tudíž se i rádi ptají. Nutno však poznamenat, že nemám na mysli vybočení z davu typu, že pomaluju zeď, nebo přeběhnu Václavák nahatá, protože všichni chodí oblečeni (tato věta je speciálně pro hnidopichy).

Podobný příklad, jako byl vegetarián, je No Kidding. Lidé se rozhodli, že nechtějí mít děti a mají k tomu své důvody. Vadí jim možná jejich společnost, neví, jak se k dětem zachovat, vadí jim pláč, atd atd. Důvodů je mnoho. Přesto se i oni stanou terčem svého okolí, protože se rozhodli pro něco, co jiný člověk nechápe. Bude se tedy ptát, Proč se tak rozhodli, co je k tomu nutí nemít děti. Je to zvědavost. Reakce na otázku, kterou už zodpověděli 1205x, může být po čase agresivní a dotyční se začnou cítit "diskriminovaně".

Co společnost nechápe, to jí zajímá. Reakce a dotazy jsou však individuální. Je možné, že někdo někoho odsoudí za něco, co nepokládá za rozumné on sám. Nelíbí se mi nadávání skupině, která v klidu zakládá nějaké kluby, protože našli několik lidí, co sdílí stejný nebo podobný názor, stejné rozhodnutí, stejné záliby. Taktéž se mi nelíbí, když nějaká taková skupina chytí pach nadměrné sebedůvěry a vyrazí do světa s tím, že omezí ostatní svým "handicapem".

Klub šachistů asi těžko začne vykřikovat, aby se ostatní smířili s tím, že chtějí perón metra Zličín ve vzoru šachovnice.
Vegetariáni těžko prosadí, aby se maso zakázalo a jatka se zavřela.
Ugly Sweaters Klub nemůže vyjít na veřejnost a žádat, aby všichni povinně začali nosit hnusné svetry, protože je to sranda.
No Kidding Klub nemůže přijít a začít diktovat své podmínky, aby nebyli obtěžováni dětmi.

V naší společnosti, byť je dle mě prohnilá sebevíc, platí jakási podivná neviditelná pravidla. Jedno z těch pravidel je jakási zakódovanost, že matky s dětmi se mají chránit. Toto by všechno klapalo, kdyby toho některé matky nezačaly zneužívat. A tak se stalo, že neslušné matky a někteří zastánci No Kidding jsou přitom, co do chování, naprosto totožní. Vulgární, sobecká individua, která vykřikují kolem sebe dokonalost a jejich IQ zřejmě spadlo z višně naznak.

Matka vás ztepe, proč sakra nehlídáte její dítě, které se podivnou okolností ocitlo mimo dosah a rozbilo si hlavu.
Blizna vás ztepe, že vám brečí mimino, čímž jí obtěžuje, a abyste si vystoupila nebo zacpala dítěte pusu.

Kdo z nich je horší?
A co z toho vlastně plyne?

Z toho plyne, že každý z nás jedná tak, jak jedná a dle toho také nese následky. Celé se to opět točí kolem tolerance a sobeckosti. Tedy prostě když jste nepříjemná fuchtle, tak jí budete, ať už máte to dítě, nebo nemáte.

Tečka.

★ Nefoťte dámu při úpravách!

1. května 2011 v 18:23 | opY |  ★ Kočičí deník
Rádi byste věděli, jak vypadá krutopřísná kočka?

Jedno víkendové odpoledne, kdy jsme byly s Funkou zase samy doma, jsem měla náladu na focení. Konečně mi byl dopřán pěkný foťák na telefonu a tak jsem zase fotila to naše hnízdo, proč, to není známé ani mně. Mému bigBro oku neunikla ani Funka, která chytila móresy očisty ode mě a rozcápla se naprosto hulvátsky na koberci:




Za tuto pózu jsem vyskakovala skoro až do stropu radostí, protože Funka nenávidí focení. Když jsem jí doblejskla, uraženě vstala, poodešla o cca dva metry ode mě a posadila se zády. Uvědomovala jsem si, jak moc jsem tu malou chlupatou dámu ponížila.

Jakmile jsem ale zašustila kočičími bonbónky, uraženost byla tatam a zase mě zbožňovala.

★ Příběh o oxidovém prdu a růžových prasatech

1. května 2011 v 18:06 | opY |  ★ Reporty života
Opět jsem zježila srst. Potkala jsem totiž pakáž, co nabízí na ulici ty báječné tarify, SIM karty a jiné šmejdy, díky kterým vás nalákají na "dáreček" a vy se jim upíšete. Neřeknou vám nic, na jak dlouho se upíšete, řeknou jen, že je to neopakovatelná akce a že budete platit JEN dvě stovky měsíčně. Ovšem záhy opomenou dodat, že po třech měsících budete místo dvou stovek platit tři tisíce. Neodbytný pouliční prodavač je opravdu nepříjemné stvoření, svábu podobné.

Před několika lety, když jsem ještě bydlela v Libčicích nad Vltavou a byla čerstvým absolventem, zazvonil někdo na zvonek. Za dveřmi stál pán v kvádru a papíry v ruce a začal něco cintat, že je z Outů a že nám jde zainstalovat pevnou linku. Činžovní dvouposchoďový dům, ve kterém jsme tehdy bydleli, neměl přípojku na telefon. To jsem věděla, protože internet nám běžel přes nějaké monstrum v prádelně. I řekla jsem to tomu galantnímu pánovi, který mě natlačil do bytu a aniž by se, hovado, zul, mi dupal po kuchyni. Chca nechca si sedl ke stolu, rozložil ty své papíry a cintal dál. Řekl, že se tu bude zavádět pevná linka a já musím podepsat souhlas, že nám jí sem mohou zavést. Samozřejmě mi smlouvu do ruky nedal, páč bych asi zjistila, že se nejedná o to, o čem tu do mě hučel. Odmítla jsem s tím, že nejsem majitelem bytu a nějaké rozkopávky musí schváli především majitelka. Chlapík ale pohotově reagoval tím, že to bude jen malá díra, ale odmítala jsem razantně dál.
Přehodil o 180° a začal se mě vyptávat, jaké máme doma internetové připojení. Popravdě jsem odpověděla, že nemám ani šajn, čehož se chytil. Nabízel mi nějaký ultrarychlý internet skoro zadarmo (jak jinak). Ale že prý pro jeho aktivace bude nutné mít televizi. Nu, televizi jsme neměli, pravda. Nechyběl ani cint o tom, že to je jedinečná příležitost.
A prý abych to měla ještě výhodnější, tak do toho hodí i tu pevnou a budu to mít jako nějaký echt balíček. Z těch jeho keců jsem měla v hlavě gulag a nakonec mě pod úpěnlivým nátlakem (tak vyhoďte si metr osmdesát chlapa v kvádru, když jste doma sama, že) donutil podepsat nějakou smlouvu, kterou jsem ani neměla čas studovat. Na volný okraj smlouvy napsal své číslo, zavolal někam nějaké paní a vypadl, než jsem se stačila nadechnout.
Když jsem konečně našla čas si to přečíst, přišel domů můj přítel, se kterým jsem bydlela, a já mu samozřejmě všechno vybreptila. Tedy všechno ne, protože jsem z toho měla hlavu v pejru, tím víc, když si tu smlouvu přečetl on. Zajímal se totiž o techniku, takže tarify, telefony, internety, počítače, v tom byl mistr on. Málem jsem si šla kopat na zahradu hrob, když mi "přeložil" onu smlouvu. Upsala jsem se nevědomky na dva roky a částka jaksi vybočovala z mé výplaty - nějakých dva a půl tisíce. Chtělo se mi brečet. Chtělo se mi vyhledat toho hajzla, zadupat ho do země i s jeho kvádrem a do chřtánu mu narvat ty jeho podfukářské smlouvy. Volali jsme na ono číslo, co mi nechal, ale nedovolali jsme se. Pak jsme volali na outů linku a ptali se na jméno toho hybrida - neznali. Nakonec nám pomohla jakási paní, která smlouvu ihned zrušila. Pak už jsme jen fakovali balíček od těch kyslíkovejch prdů a byl klid.
A já si nadávala, že jsem tupohlav, jak jsem na to mohla skočit. Při představě, že ten šašek obešel půlku města, která jest zčásti plna důchodců, šla mi hlava kolem. Chudáci lidi.

Od té doby reaguji pořád stejně na všechny externí pracovníky operátorů. Když vás chtějí nalanařit na nějaký super tarif, stačí jediné. Můj dialog obvykle začíná a končí takhle:
"Dobrý den, můžu se zeptat, co máte za operátora?"
"DD, Vodafone."
"Kredit nebo tarif?"
"Tarif"
"A kolik tak měsíčně platíte?"
"Dvě stovky."
"Cože? Tak málo?"
"No, to víte, já jen SMSkuju, volám občas."
"Takže jste spokojená."
"Ano, velice. Děkuji a nashledanou."

Jednou mi to ale překazila má sestra. Byly jsme na Andělu v nákupáku a na schodišti, kde jsme bánily, nás odchytl další nějaký dýler, tentokrát však od růžových prasat. Ptal se nás na otázky, viz výše. Já odpověděla svou naučenou básničku, což dýlera nepotěšilo a věnoval se sestře. Ta samozřejmě mluvila pravdu. Jakmile řekla, že platí něco kolem tisícovky, Růžovkovi se blýskly oči a už cintal cosi o tarifech, výhodách, nádherách, parádách, nic nedbajíc na upozornění, že Vodafone máme celá rodina. Lanařil mou sestru, lákal jí a sliboval pomalu zájezd zdarma na Maledivy. Sestře hlava šrotovala, věděla, že na té nabídce něco smrdí. Smrdělo a hodně, ale to dýler slyšet nechtěl. Pronásledoval nás až na záchodky, u kterých loajálně počkal, aby mohl otravovat dál. Jedno obyčejné NE na ně prostě neplatí. Na záchodě jsme samozřejmě udělaly válečnou poradu a nakonec se toho švába zbavily. Člověk vážně musí ty skrčky poslat pomálu do řiti, aby ho nechali být.

Doma se nám nasbíraly asi tři SIM karty od růžových prasat, které rozdávaly slečny za to, že jste jim odpověděli na nějaké otázky, které si zapisovaly do PDA. Jednou jsme za to dostali i lízátko s bonbonem.

Člověk se chybami prostě učí. Spálila jsem se jednou a podruhé jim skorem vydloubala oči. Od té doby mám silnou averzi na všechno, co obsahuje logo oxidového prdu pod vodou a nebo to má křiklavě růžové serepetičky. Nutno poznamenat, že takové hybridy jsem od Vodafone tedy na ulici ještě nepotkala.