★ Čtvrteční gulag

22. dubna 2011 v 11:04 | opY |  ★ Reporty života
Včerejší den byl velice zajímavý na pozorování okolí. Bylo krásně, teplo a my fňukali v práci. Já fňukala, že chci opalovačku, kolega se šéfem fňukali, že chtěj na ryby.

Ráno bylo celkem katastrofální, jelikož mi mezi dveřmi vtiskli výplatnici do rukou. Díky tomu jsem měla samozřejmě úplně zkažené dopoledne a tak stažený žaludek, že jsem nedokázala pozřít ani oběd. Neustále jsem si přemítala, co budeme vlastně dělat, zda mám doma vyhlásit rohlíkovou dietu a kouření pokojových kytek. Nezbylo mi nic jiného, než si zaplatit další měsíc nájmu, internetu, telefonu a doufat. Abyste měli úplnou představu, já, ačkoliv jsem nesmrtelný optimista, umím dát sakramentsky najevo, když mám špatnou náladu. Nejsem typ, co ječí kolem sebe. Já jsem typ, co zabíjí pohledem a mlčí. A že dlouho mlčí.

Mlčeti zlato jsem dodržela celé dopoledne a ve dvanáct jsem rezignovala. S mamkou jsme zavítaly do naší oblíbené kavárny a i přes můj protest nám objednala čokoládový cheesecake (moooc dobrá věcička, kdo jí tvořil byl génius, ne-li Wily Wonka). Zdlábly jsme tento luxusní oběd, popily v klidu kafe a nakonec si zapálily, zaníceně tlachajíc o možnostech a nemožnostech. Byla jsem tak anti-optimistická, že jsem měla chuť rozmlátit pracoviště tomfou a pak s úsměvem na tváři říct, že končím.

Nicméně po čokoládovém dortíku se mi přeci jen zvedla nálada, i když ne tak do nebe volající, jako mám obvykle. Stále jsem řešila milionkrát omletou frázi ve své hlavě. Kolega prskal jak rozpálený olej, protože se mu taky nelíbila výplata, takže šéf, který přijel do práce ve velice rozjařené náladě, nic netušíc vstoupil do jámy lvové. Hned jsme na něj útočili jak stádo kobylek.
Neměla jsem to dělat, protože jsem spadla zase do hlubin špatné nálady.

Aby toho nebylo málo, samozřejmě, že autobus, co má jet v půl a tři minuty, jel za tři minuty půl a vesele si odhrčel, aniž by ho štvalo, že nejede včas. Takže jsem čekala dvacet minut na další bus úplně zbytečně, krev ve mně vařila a slunko pálilo.

Chtělo se mi řvát na celý svět, ale mou probublávající agresi zmírnila jakási dáma. Já vím, že civět na někoho je opravdu neslušné, ale já prostě nemohla. Paní kolem pětapadesáti, perličky na krku, s kabátkem z nějaké tenké chlupatinky, nádherné boty (ne jehly, měly silnější podpatek, ale zato pevný a deseticentimetrový) a smetanovou sukni. První dojem byl, že ta paní rozhodně nenosí nic laciného, ale byla tak krásná, že jsem prostě musela furt čučet, jestli tam je. Připomněla mi Mirandu z Ďábel nosí Pradu, prostě ženská dokonalost.

Když konečně autobus přihrcal, jen nerada jsem se loučila s pohledem na tu paní. Nedojeli jsme ani na křižovatku vedoucí ze Zličína, když řidič zahulákal:
"Ztiště si tu hudbu v těch sluchátkách, já se nemůžu soustředit!"
Bože, jak já jsem zírala. Slečna rudá až na zadku trapně ztlumila svou mjuzik a zajela div ne pod sedačky. A já byla krvežíznivá a v duchu jsem se jí smála, protože jsem tu hudbu slyšela taky (a to jsem prosím pěkně seděla na druhém konci busu). Navíc šlo o nějaký drum&base mazec, takže se nedivím, že z toho měl řidič mory.

Doma jsem se odreagovala úklidem, povzneseně a in buran style jsem vyhodila peřiny na okna, aby pěkně nasály ten skoro letní vzduch.

Jen jedna věc mě ten večer ještě naštvala: třináctý díl Alucarda Hellsinga nebyl celý a taktéž nebyl nikde ke stažení v celé verzi.
 


Komentáře

1 Cirrat Cirrat | Web | 22. dubna 2011 v 18:24 | Reagovat

Dobrej očistec...

A mně právě vletěla do kanclu včela. No, do pondělka snad chcípne...

2 opiFka opiFka | Web | 22. dubna 2011 v 18:50 | Reagovat

Mně sem dnes vlítla banda Sýkorek (tak nazýváme místní romskou rodinku, věkově od 8-14let). Takže jsem se musela mít půl dne na pozoru.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama