Duben 2011

★ Invaze zaURL bratrů?

28. dubna 2011 v 13:52 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
To by mě zajímalo, co se to v poslední době v tej naší republice děje? Nepřipadá vám, že je tu nějak přeZAURLováno?

Vystoupím-li na Andělu, neslyším nic jiného, než drmolivou řeč nápadně podobnou ruštině. Odkud dotyční jsou a nejsou, o tom se můžu jen dohadovat, jelikož mi to všechno zní stejně. Proto jsem označila vše, co má něco podobného s ruštinou, jako zaURL (za Uralem). (Hnidopiši nechť nehučí, já vím, že něco málo patří ještě do Evropy)

Nevidím nic jiného, než vyšperkované laciné zaURLalské děfky, které se v kramflecích promenádují po perónu. Zmalované oči, zmalované tváře ala Marfuška. Kulaté kebule mladých, vyholených zaURLáčků s melouny v podpaží. A co víc, krom svého jazyka neumí kváknout jinak. Spíš bych to tipovala na Ukro, ale to jsou opět jen dohady.

Denně se na infu s nimi potkávám. Taková tak klasická gangster mamá v kožichu a vedle ní oholený slizoun.
"Gavarítě pa rusky?" - nenapadne je se zeptat. Místo pozdravu nebo otázky na vás vychrlí nějakou větu a zůstanou čumět. Abych je trošku vytočila, odpovídám přímo anglicky, že nerozumím. Ruštinu jsem se sice učila kdysi dávno, ale spíše pro své pobavení, než abych se jí věnovala pilně. Ale oni to obvykle nevzdávají a začnou mi jazykem ruštině podobným vysvětlovat, co hledají, rukama nohama mávají kolem sebe a strašně se diví. Já prostě krčím rameny. Když někam jedu, nemůžu spoléhat na to, že můj jazyk bude onen stát znát (cha, tím spíš a určitě ne češtinu - ostatně po tom incidentu s ukradeným perem se budu raději vydávat za jiný národ). Rusko, ačkoliv je to stát velký, s ruštinou ve světě moc neuspělo, takže jen málokdo z mladších generací tento jazyk ovládá. Moje generace ruštinu na škole neměla - jen angličtinu a němčinu.

Kdo většinou umí kváknout nějaké fáze anglicky, jsou potomci tazatelů, mají-li je momentálně s sebou. I Němci už stávkovali a raději na české obecenstvo mluví anglicky. A když ne, zeptají se: "Dojč? Ingliš?" a dají vám na výběr. Kolegyně má spíše německé předpoklady, takže angličtina je spíše taková "germánská", ale domluví se. Nikoliv ovšem s zaURLaským lidstvem.

★ Již po pětisté volám dentisté

28. dubna 2011 v 10:16 | opY |  ★ Reporty života
Tentokrát mne zaujal článek na Novinkách. Psali tam, že dle nějakých statistik a průzkumů chodí jen málo lidí pravidelně k zubaři. Že zanedbávají prevenci, že chodí jen tehdy, když je něco bolí.
Co jsem na tomto světě, nemám pocit, že by to kdy chodilo jinak. I já chodím k zubaři, když už tedy konečně něco začne bolet. Abych tam chodila preventivně, na to bych musela být trochu větší magor.

Moje zkušenosti se zubaři jsou vesměs dobré. Za celý život jsem měla jen tři, dvakrát ženy a jednoho muže. První paní zubařku, za kterou jsem musela štrůcat až do Mostu, jsem trochu podezírala, že to fláká. Většinou mi zuby spravila, ale musela jsem tam asi tak šeskrát, než mi zub zcela zalátala. A to víte, co jsem se přestěhovala do Prahy, byl ten zubní problém zcela zjevný. Výlet k zubařce do Mostu znamenalo celodenní dovolenou, což takhle dál nešlo. Musela jsem začít hledat jinde.
V Praze najít zubaře, co spolupracuje s VZP, je relativně hodný a pečlivý, to je trochu problém. Ale kdo hledá, ten najde. Luxusně jsem si našla svého zubáka přímo před barákem a vždycky po mně chtěl jen třicet korun.

Ale nepředbíhejme. Má druhá zubařka již byla z Prahy, ale protože jí VZP moc nezajímala, platila jsem i za amalgánové plomby. Tedy abych byla konkrétní, za jednu opravu zubu (umrtvit, vyvrtat kaz, zalátat amalgánem) si paní zubařka účtovala kolem dvou a půl tisíc. První den jsem myslela, že to se mnou sekne. Vůbec se nemůžu divit lidem, že to kálí, protože platit pokaždé dva litry je vážně síla. Nechala jsem tuhle Upírku (tak jí později nazval můj současný zubař) dělat svou práci, potřebovala jsem umrtvit pár nervů a jakmile mi to zatáhla tím cementem, utekla jsem. Bloudila jsem zoufale a nevěděla, kde hledat normálního zubaře.

Štěstí bylo, že žijeme v době Googlové. VZP na mě vyplivla lákavý článek a já jen párkrát klikla, zatelefonovala a měla jsem zubaře!
První návštěva mne trochu zaskočila. Sestra je dost od rány, ale umí být vtipná. Ptali se mě, kam jsem chodila a já jim vyprávěla o zvěrstvech za dva tisíce korun. Sestra se zhrozila a začala diskutovat s doktorem, že to snad není možné. Dostali se nakonec k tomu, že to byla Upírka, která sála a sála.
Pravidelně se stává, že se mě na něco ti dva vyptávají, ale protože se mi u toho hrabe doktor v puse, jen těžko můžu odpovědět. Výsledek vypadá, že jsem nevychovaný hulvát, který ani neumí odpovědět. Ráda bych, jen bych nerada někoho omylem pokousala.

Včera jsem se téměř po roce ukázala zase v ordinaci, protože se mi odštípla sklovina. Mám zvykem si zpívat tu pěknou písničku od divadla Sklep a tak jsem si v duchu si zpívala:

Již po pětisté volám dentisté
ó, dentisté
hodni slávy jste
a do zubů se zavrtává
zubní jehla Mařenka
ó Rentgene, ó Rentgene,
paprsky máš zelené
doktor Pulda na Doudový
ten všechno ví a nic nepoví
a zuby vám srovná drátem
a stoličky drátem
a kladivem a kladivem
...

Zčernalo mi svědomí, protože doktor přišel na mou totálně chybějící pětku. Kdysi to býval zub s plombou, ale protože se mi ty dva slabé kousky skloviny uštíply a plomba vypadla, vypadá to, jako bych si ten zub vyrvala. Ptal se mě pan doktor, zda jsem louskala ořechy či rozbíjela prasátko, že prý to ještě neviděl. Neměla jsem to srdce přiznat, že zbožňuju tvrdé bonbony, které samosebou koušu, co mi zuby stačí.

Když jsem dávala těch třicet korun, měla jsem chuť se klanět a následně zpívat po čekárně. Zvednout tu ponurou náladu čekajícím, kteří možná ani nevědí, co mají pod nosem. Myslím si, že jsem ještě nedopadla nejhůř, když jsem několikrát slyšela o zvěrstvech jiných zubařů - katů.

Odkazy na zubaře, kteří registrují nové pacienty a s jakou pojišťovnou mají smlouvu najdete v Oblíbených stránkách.

A teď si dozpíváme tu pěknou písničku:

letmý úsměv v tváři hraje
sestra buchar připravuje
tisícátou čárku dělá
pacient se v křeči zvedá
ale né, ale né, ten nástroj je kalené
ale né, ale né, ten nástroj je kalené
Ježíšmarjá, středisko se ruší
doktor dostal kuší
a teď mu zní, a teď mu zní
poslední, poslední
zvonění, zvonění,
jó, pohřební

padá moj priatěl, opušťa boj
čiervená hvezda volá

Milan Šteindler, David Vávra, čtrnáct let!

★ Ženy obecné i neobecné

22. dubna 2011 v 18:44 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Opět mě to nutí přemýšlet, tentokrát to je opět rod ženský. Článek o plastice máme úspěšně za sebou, stejně tak mou nepochopitelnost k upnutým riflím, když máte trochu toho tělesného tuku.

Nyní se zamyslíme nad tím, kdo jsou ony záhadné ženy. Mužům to možná pomůže objasnit pár nepochopitelností, protože na fakt, že ženský mozek pracuje jinak, jsou nezvratitelné důkazy z praxe.

Bod první: Toalety
I když se tvrdí odjakživa, že chlapi jsou prasata, musím se jich zastat, protože jsou prasata v jak čem. Dle mého průzkumu muži nevidí nepořádek. Opravdu.
Zatímco žena přijde domů, zrentgenuje obývák a vidí: tu hrnek na stole, tam plný popelník, onde polštář na zemi, triko na křesle, pár granulí na koberci, ručník na radiátoru...

Muž přijde domů a vidí: obývák. Vezme hrnek, ledabyle ho opláchne a udělá si do něj novou porci kafe, přičemž ho po akci postaví přesně tam, kde stál předtím. Vezme triko z křesla a hodí na sebe. A je uklizeno!

Co se týče veřejných toalet, ženy jsou nepopsatelně větší dobytkové. Hromady a hromady toaletního papíru jsou naházeny v záchodové míse, kterou se neuráčily ani spláchnout. Použité tampóny nejsou schopné zabalit do toaleťáku ani do pytlíků, které jsou na dámách k dispozici. Mýt si ruce? HAHAHA! Skluzavka na míse také běžná. Kapka moči na prkénku jakbysmet.
Potkala jsem i temně rudé šmouhy v okolí zásobovače na papír, což mne nutilo k důkladnému sebeovládání, abych se nerozeřvala na celý barák.

Bod druhý: Kariéristky a ženská emancipace
Emancipace, ano. Jen aby se toto slovo nestalo něčím obdobným, jako diskriminace. Ženy přičichly k práci a s velkým nasazením se derou na špici. Mají tuze ostré lokty, takže se velice snadno probíjí do čela. Managerky, úspěšné ředitelky, vedoucí apod. Může to být klidně i vedoucí obchodu, prosím. Jenže jen malé zrnko těchto žen má zájem o něco jiného, čímž je myšlena rodina. Samozřejmě, partnerské vztahy u nich fungují, aby ne, když většina z nich přeci musí trochu vypadat. Stávají se živitelkami rodiny, což někteří pánové velice těžce nesou. Jsou zajištěné, mají práci, která je baví, užívají si zahraniční cesty, mohou si dovolit luxusní dovolenou. Vyměnily rodinné hnízdo za kariéru a jak možná někteří z vás vědí, tyhle dvě 'práce' se velice těžko kloubí. Výsledkem je, že se žena po několika neúspěšných vztazích probudí a je jí pětatřicet, dítě žádné, chlap žádný, jen tučné konto a auto v garáži. Stojí to za to? Osobně byc ráda vlezla na nějaké místo, kde bych měla trochu víc zodpovědnosti a samozřejmě i peněz, ale ze mě by byl šéf velice mírumilovný až tupý, protože se mi protiví na někoho řvát jen proto, že jsem vstala zadkem napřed.

Bod třetí: Neschopnost práce v ženském kolektivu
Ženy jsou citlivky. Jsou velice nevraživé a každou, byť trochu hezčí ženu, berou jako sokyni. Zabarikáduje se s tím, že s tou kráskou se bavit nebude. Nejhorší případ je asi tehdy, když má partner, se kterým žije, nějakou pěknou kamarádku.
Žárlivost u žen se projevuje různě, od hysterických výbuchů až po zaryté mlčení, přes nevinné zjišťování, kdo je ta kamarádka zač.
Jakmile přijdete do relativně uzavřeného kolektivu, čeká vás pár zajímavostí. Především se na vás upřou zraky a budete pečlivě sledovány. Pak se jedna přátelská duše optá, uvítá vás v kolektivu a jen co se za vámi zavřou dveře, spustí se lavina drbů ohledně vašich lodiček, řasenky, trika apod. Druhý den po lavině vás všechny přivítají s úsměvem a jako hrozné kámošky. Když dojde ke konfliktu, pak jste v opravdovém maléru. Můžete se sebevíc snažit držet krok, být vstřícná, milá, cokoliv, stejně na to dojde. Buď se najde někdo, kdo má rozum a bude vás hájit (ať oprávněně či neoprávněně, tedy bude pochlebovat) nebo budete sama proti celému světu.
Ženský kolektiv je chození po žhavé lávě.

Bod čtvrtý: Ženská hrdost
Ženy jsou rodu hrdého. Je jen málo chudinek, které se plazí za svým vyvoleným, zpravidla buď kvůli tomu, že ten muž smrdí korunou a nebo proto, že je tříská (nebo je to psycho co vybuchuje a pro ránu nejde daleko).
Většina žen v afektu hádky má chuť sbalit si saky paky a prostě jít. Odprostit se od toho všeho, co doma dělala (nebo nedělala). Ty, které mají děti, to samozřejmě nemají tak jednoduché, jako ty svobodné. Ženská hrdost některé z nás tlačí, abychom mužům neroztahovaly nohy, sotva na nás udělá očko. Je to nebezpečná věc, protože když už si konečně uvědomíme, co jsme provedly, není většinou cesty zpět.

Bod pátý: Komunikace
Ženy komunikují podle toho, jak se jim líbí jejich kolegyně/kolega. Je to směšné, nicméně pravdivé. Když přijdete do kontaktu s osobou, která se dychtivě baví s vašimi kolegy, ale vás přehlíží, je jasné, že o vás nemá velké mínění. Lépe řečeno, pohrdá vámi, protože: jste přeci tlustší, než ona, máte divnej nos, hnusnou sukni a nebo bylo šušky šušky od kolegyně, která se po hádce s vámi zázračným způsobem spolčila s tou ženou, co vás přehlíží. U tohoto příkladu pozor, mluvím ze své zkušenosti.
Ženy se neumí poslat do hajzlu. Když má žena problém, vyječí ho ze své zrudlé tváře a od tohoto bodu neexistuje, aby se usmířila. Zatímco chlapi se pošlou do tajných míst, ženy kolem sebe budou s vrčením chodit klidně i pět let (berme v úvahu IQ samozřejmě).
Jakmile se jedna začne tetelit, protože se jí, dejme tomu, líbí váš nadřízený, okamžitě je ostatními ženami brána jako lehká. Proč? No protože, páč a jelikož, jim se přeci ten nadřízený taky líbí, ale neměly dost odvahy, aby mu to řekly. Takže je přirozeně snažší se spolčit proti té 'děfce' a udělat z ní kauzu století.

Bod šestý: Kamarádky
Kamarádky jsou ženy, které si notují navzájem. Probírají nesčetné množství témat, sdělí si témeř ty nejtajnější přání, touhy a lákadla. Samozřejmě vám neřeknou, že máte sexy chlapa, kterého by rády 'okusily', ale to už je věc jiná. Kamarádky jsou jakési vrby, které vstřebají vaše problémy a pak ty své vloží do vás. Takže jdete ke kámošce s tím, proč si ten váš po stopadesátéosmé neuklidil ponožky, a domů s tím, proč vlastně Marunu nechal Josef, když nemohl o tý nevěře vědět.
Každá žena má svou představu o kamarádce. Nejlépe, aby to byla žena velice podobná jí samé (názorově). Vytvoří si jakýsi ideál a podle toho hledá.

Bod sedmý: Sny o budoucnosti
Žena, když se dá dohromady s nějakým tím kandidátem na pěkný život, si maluje budoucnost. Její partner je neozkoušené ovoce, díky růžovým brýlím vynesen až do nebes. Byla by schopná si ho vzít i po měsící, kdyby jí požádal o ruku. Představuje si, jak jsou spolu třeba pět let. Představuje si svatbu, představuje si rodinu, jak budou jezdit na Vánoce k rodině, jak budou mít ten pěkný barák, co spolu viděli na procházce... Sní si svůj malý tajný sen. Ale jen málokterá žena ví, že většinou chlap není připravený na otázky ohledně svatby či potomků, takže ho tím vlastně vyděsí.

Bod osmý: Dokonalá žena
Idál dokonalé ženy zřejmě neexistuje. Taktéž je to stejné s mužem. Nemůžeme mít princeznu/prince takovou/takového, jak chceme my. Každý máme ideál, který bychom rády zhmotnily.
Dokonalá žena by tedy měla být taková, která: chodí vždy upravená, vždy načančaná a vždy ženská. Dbá zásad společenského chování, tudíž se chová jako dáma. Nemluví sprostě, neprdí, nesrká. Pečuje o své tělo, což znamená, že by měla být štíhlá. Měla by umět vynikajícně vařit, měla by mít byt čistý a umět se starat o svého chotě (příp. potomky). Nekouří, ostýchavě si dá jednu sklenku vína u večeře. Nikdy se nezleje jako dobytek. A samozřejmě je krásná.

Jak tam mezi to zapasovat fakt, že maká od nevidím do nevidím, to netuším.

Bod devátý: Menstruace
Pro někoho tabu. Proč?
Tabu to není. Trpíme tím každá, některá hůř, jiná méně. *U nás v rodině převládá pořekadlo 'Ve dvanácti hrncích!', protože jsme nesnesitelné, nálada se nám minutu od minuty mění, máme chuť svého muže rozřezat vejpůl, pak zas ho láskou sežrat. Jsme přecitlivělé, na všechno reagujeme špatně, protože si to obvykle vezmeme příliš k srdci. Štvou nás dotazy, nejraději bysme si zalezly do postele s velkou tabulkou čokolády a brečely nad Hříšňákem. To je stav, který trvá den, dva, ale nic se s ním prostě nedá dělat.

*Ve dvanácti hrncích se odvíjí od vtipu, kdy muž přijde za ženou do kuchyně a ptá se jí, proč vaří ve dvanácti hrncích, načež žena odvětí NO PROTOŽE VAŘÍM VE DVANÁCTI HRNCÍCH!!

Bod desátý: Samochvála smrdí, chvála od partnera ne
Žena chce slyšet, že jí to sluší. Muž ví, že musí sem tam zalhat, protože jak by jí to mohlo slušet v šusťákách a vydojené mikině? Takže se uchýlí k odpovědi: Dobrý.
No to není dobrý! Žena chce slyšet, že vypadá sexy, nebo přinejmenším jí to prostě sekne, že ani slova nestačí. Nebo že v tom má pěknej zadek. Stačí i výstřih. Málo žen umí říct sama sobě, že jí to sluší. Chce slyšet názor.

Teď mne omluvte, musím si uspořádat v hlavě, co jsem vlastně za druh.

★ Čtvrteční gulag

22. dubna 2011 v 11:04 | opY |  ★ Reporty života
Včerejší den byl velice zajímavý na pozorování okolí. Bylo krásně, teplo a my fňukali v práci. Já fňukala, že chci opalovačku, kolega se šéfem fňukali, že chtěj na ryby.

Ráno bylo celkem katastrofální, jelikož mi mezi dveřmi vtiskli výplatnici do rukou. Díky tomu jsem měla samozřejmě úplně zkažené dopoledne a tak stažený žaludek, že jsem nedokázala pozřít ani oběd. Neustále jsem si přemítala, co budeme vlastně dělat, zda mám doma vyhlásit rohlíkovou dietu a kouření pokojových kytek. Nezbylo mi nic jiného, než si zaplatit další měsíc nájmu, internetu, telefonu a doufat. Abyste měli úplnou představu, já, ačkoliv jsem nesmrtelný optimista, umím dát sakramentsky najevo, když mám špatnou náladu. Nejsem typ, co ječí kolem sebe. Já jsem typ, co zabíjí pohledem a mlčí. A že dlouho mlčí.

Mlčeti zlato jsem dodržela celé dopoledne a ve dvanáct jsem rezignovala. S mamkou jsme zavítaly do naší oblíbené kavárny a i přes můj protest nám objednala čokoládový cheesecake (moooc dobrá věcička, kdo jí tvořil byl génius, ne-li Wily Wonka). Zdlábly jsme tento luxusní oběd, popily v klidu kafe a nakonec si zapálily, zaníceně tlachajíc o možnostech a nemožnostech. Byla jsem tak anti-optimistická, že jsem měla chuť rozmlátit pracoviště tomfou a pak s úsměvem na tváři říct, že končím.

Nicméně po čokoládovém dortíku se mi přeci jen zvedla nálada, i když ne tak do nebe volající, jako mám obvykle. Stále jsem řešila milionkrát omletou frázi ve své hlavě. Kolega prskal jak rozpálený olej, protože se mu taky nelíbila výplata, takže šéf, který přijel do práce ve velice rozjařené náladě, nic netušíc vstoupil do jámy lvové. Hned jsme na něj útočili jak stádo kobylek.
Neměla jsem to dělat, protože jsem spadla zase do hlubin špatné nálady.

Aby toho nebylo málo, samozřejmě, že autobus, co má jet v půl a tři minuty, jel za tři minuty půl a vesele si odhrčel, aniž by ho štvalo, že nejede včas. Takže jsem čekala dvacet minut na další bus úplně zbytečně, krev ve mně vařila a slunko pálilo.

Chtělo se mi řvát na celý svět, ale mou probublávající agresi zmírnila jakási dáma. Já vím, že civět na někoho je opravdu neslušné, ale já prostě nemohla. Paní kolem pětapadesáti, perličky na krku, s kabátkem z nějaké tenké chlupatinky, nádherné boty (ne jehly, měly silnější podpatek, ale zato pevný a deseticentimetrový) a smetanovou sukni. První dojem byl, že ta paní rozhodně nenosí nic laciného, ale byla tak krásná, že jsem prostě musela furt čučet, jestli tam je. Připomněla mi Mirandu z Ďábel nosí Pradu, prostě ženská dokonalost.

Když konečně autobus přihrcal, jen nerada jsem se loučila s pohledem na tu paní. Nedojeli jsme ani na křižovatku vedoucí ze Zličína, když řidič zahulákal:
"Ztiště si tu hudbu v těch sluchátkách, já se nemůžu soustředit!"
Bože, jak já jsem zírala. Slečna rudá až na zadku trapně ztlumila svou mjuzik a zajela div ne pod sedačky. A já byla krvežíznivá a v duchu jsem se jí smála, protože jsem tu hudbu slyšela taky (a to jsem prosím pěkně seděla na druhém konci busu). Navíc šlo o nějaký drum&base mazec, takže se nedivím, že z toho měl řidič mory.

Doma jsem se odreagovala úklidem, povzneseně a in buran style jsem vyhodila peřiny na okna, aby pěkně nasály ten skoro letní vzduch.

Jen jedna věc mě ten večer ještě naštvala: třináctý díl Alucarda Hellsinga nebyl celý a taktéž nebyl nikde ke stažení v celé verzi.

★ Kalorníček pro pány

21. dubna 2011 v 16:38 | opY |  ★ Kravinky
Prý populace českých mužů trpí obezitou více, než ženy. I zamyslela se opY a zjistila, že ve svém okolí zná pouze jednoho člověka, co nemá batoh (u některých už krosnu) na břiše. Můj švagr.

A proto jsem se zaměřila na již zmíněný kalorníček, který muži jistě ocení, protože se to netýká pojídání zeleniny či úplného odproštění se od fláku masa.


SVLÉKÁNÍ
s jejím souhlasem 12 cal
bez jejího souhlasu 187 cal

SVLÉKÁNÍ PODPRDY
oběma rukama 8 cal
jednou rukou 12 cal
jednou rukou a být fackován 37 cal
ústy 85 cal

NASAZOVÁNÍ KONDOMU
při erekci 6 cal
bez erekce 315 cal

PŘEDEHRA
pátrání po klitorisu 8 cal
pátrání po bodu G 92 cal
bez pátrání 0 cal

POZICE
misionářská 12 cal
69 v leže 8 cal
69 ve stoje 112 cal

ORGASMUS
skutečný 112 cal
předstíraný 315 cal

POST-ORGASMUS
zůstat v posteli 18 cal
vyskočit z postele 36 cal
zjistit proč ona vyskočila z postele 816 cal

DRUHÁ EREKCE
mezi 16 a 19 lety 12 cal
od 20 do 29 36 cal
od 30 do 39 108 cal
od 40 do 49 324 cal
od 50 do 59 972 cal
přes 60 2916 cal

OBLÉKÁNÍ
V klidu 32 cal
ve spěchu 98 cal
když manžel otevírá dveře 1218 cal

★ Pár hádanek

21. dubna 2011 v 16:01 | opY |  ★ Kravinky
Kdy přišel Hus v husitské bitvě o oko?
Z čeho se skládá papežská stolice?
Kolik členů má golfové mužstvo?
Ve kterém roce oslavil narozeniny Ježíš Kristus 35. narozeniny?
Jak se jmenuje nemoc, která se projevuje kapáním z nosu?
Co se děje při fistingu?
Z čeho se vyrábí igelit?
Na jakém kontinentu leží Anktarktida?
Co je to uterus?
Do kterého zvířecího druhu patří kulma?
Víte, kdo byl Apen dix?
Kříženec jakých zvířat je křížala?
Kde ve Francii najdete Achylovku?
K čemu se používá mamograf?
Co je to černá díra a kde se nachází?
Kolik prstů má deset rukou?
Jaká je základní jednotka tučnosti?
Jaké výročí se slaví 31. září?
Ve které hoře se skrývají blaniští rytíři?
Kde v zemích se prodává Pepsin?

★ Žijme bez dětí. No kidding!

20. dubna 2011 v 16:45 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Už dlouho jsem nečetla článek, u kterého by mi zůstala pusa viset, hlava stát a zadek se posadil svévolně na židli. TO, co jsem četla, je něco, co je vskutku nechutné. Asi jsem pozadu, spousta z vás už možná slyšela o tzv. No Kidding Clubs.

To jsou takové organizace, tlupy, skupiny lidí, kteří se dobrovolně rozhodli, že nechtějí mít děti, nebo je mít prostě nemůžou. Sídlí obvykle na internetu, kde se scházejí a případně si dávají srazy, aby se lépe poznali. Většina těchto lidí nevidí smysl v tom, mít potomka, nebo prostě má jakousi averzi, fobii vůči dětem a matkám. Lidé jsou různí, mají různé postoje, ale to není důvod, proč jsem se rozhodla této pakáži věnovat svůj článek.

Primární úděl člověka byla samozřejmě reprodukce, tedy plození potomků, ale jak se zdá, svět je natolik přelidněný, že se příroda sama rozhodla je spláchnout vodou, lávou, zasypat je zeminou při zemětřesení nebo rozfofrovat pomocí tornáda do okolí. Dnes máme svobodnou dobu, kde si může dělat kdo chce, co chce a tudíž když se někdo rozhodne, že nechce mít děti, má právo je nemít ( a v tomto případě, šušky šušky, je jedině dobře, že je tito Vyvolení mít nebudou).

No kidding je prý rájem pro bezdětné. I sama autorka českého No Kidding klubu říká, že její web má být oázou pro dobrovolně bezdětné a názorově spřízněné, nikoliv prostorem pro internetové sprosťáky. V tomto bodě bych se ráda zastavila a shledala, že v tom není nic podivného, nic pobuřujícího.

Ale jedeme dál.

Názory členů jsou ale o dost drsnější, než by kdo mohl čekat. Vyvinula se mezi nimi jakási forma slangu, kde označují matky a rodiče dosti hanlivými výrazy, možno i sprostými. Prý laktačky, chodící dělohy, chovatelé zvířat.

Nelíbí? Dál!

Tato parta také žhavě diskutuje o tom, že by měl být zakázan dětem přístup do MHD, bazénů, supermarketů a nákupních center. Pláče-li vám ratolest v autobuse, máte ihned na nejbližší zastávce vystoupit, aby váš rarášek neobtěžoval okolí. Pomáhat mamince s kočárkem do schodů? Ani nápad! Došlo to dokonce tak dál, že by rádi zakázali řídit matkám, které mají dítě v autě. Jak se tedy maminky s dětmi budou dostávat tam, kam potřebují, je vskutku záhadou.

Autorka webu se ohání tím, že dochází k diskriminaci bezdětných lidí. Že mluvit ve společnosti o tom, proč nechci mít děti, je tabu. Prosím, řekl by mi někdo, co je dnes vlastně tabu? Veřejně a otevřeně se (ne, internet není anonymní!) hovoří o sexu, porodech, o nemocích, o týrání, atd. Tak jakýpak tabu? Spíš lidí, kteří nechtějí caparty, je tak málo, že si autorka nemá skoro s kým povídat. Taktéž by byla ráda, aby tato 'menšina' byla více respektována. To si opravdu nedokážu vysvětlit, jak bych mohla respektovat někoho, kdo se chová jako netolerantní sobec, piští, že je diskriminován lidmi s dětmi, přitom chce nabýt respektu tím, že bude diskriminovat lidi s dětmi. A o tom, že uráží, tedy se stává 'Internetovým sprosťákem', raději nemluvit.

Je toto normální? Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by se tak trpce stavěl proti matkám a dětem, ať chce děti, nebo ne. I mně vadí rozmazlení caparti, kteří kvílejí, dělají naschvály a chovají se jako idioti. Jenže co můžu dělat, když idioty z nich udělali jejich matky, potažmo rodiče - idioti? Kdyby se založil spíš klub "Jak správně vychovat dítě, aby nebylo kretén". Nebylo by to od věci a z mého blogu by pak vymizely prapodivné články o tom, jací jsou lidé hulváti.
Víte, kolik bych měla klubů, kdybych měla vyjadřovat vše, co mi vadí, a z čeho se mi ježí chlupy?
Minimálně bych měla spolek:

- Vyhazovačů skunků z MHD (všici bezdomovci a lidé, kteří nebyli schopni potkat antiperspirant, ačkoliv je na trhu k dostání už několik let, totéž platí na sladké, převoněné dámy, jejichž parfém udusí všechny do 200m)
- Slušného chování na veřejnosti, aneb pravidla slušného chování, které by měli znát všici
- Anti - bárbínovské a kenovské mládeže
- Podporující vsázení na Grand Prix důchodů deroucích se do MHD
- Anti nosičů bot Crocs

A můžu pokračovat do nekonečna.

Je dobře, že se média zmínila o takové skupince. Lidé si samozřejmě udělají své názory, podobně jako já. Ale to, že mi vadí něčí rozmazlený harant neznamená, že založím organizaci, která navíc vymýšlí takové věci, div neberou podobu novodobého Voldemorta.

Kdyby se chtěl něco poblít ještě víc, origoš článek naleznete zde:

★ Našla jsem svého 'Protivníka'

20. dubna 2011 v 13:44 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Dnes jsem chtěla něco pro sebe udělat, něco pěkného. Odpustila jsem si cementově měkký řízek s betonovou práškovou kaší a zamířila do Mr.Clou. Ty jejich bašty mi hypnotizují oko, samé dobrůtky, tedy ovšem co se mě týče. Pokaždé, když jdu kolem, cítím na jazyku tu úžasnou, mrtě dokonalou, nejdokonalejší chuť 100% džusu Jamaica. Ale když prozřu, lépe řečeno, když mne má portmonka hryzne do svědomí, dám zase s tím sněním na chvíli pokoj.

Odolala jsem džusu, i když mě přímo vyzýval, abych do něj šla, a koupila si pěkný mišmaš z brokolice, květáku, sýra a brambor. A navrch květákovku, ale to jsem trochu zaváhala, protože rozhodně vařím lepší. Zafuněla jsem na znamení díků a odnesla si svůj ranec na operák. Hltala jsem své jídlo, zatímco kolega seděl nedaleko mě a lámal si hlavu se šichtami. Pak zbystřil, podíval se mi do krabičky a zahoukal: Jak jen můžeš! Ó můj bože!

Ihned mi došlo, že kolega je vlastně rodu mužského a tak jsem se dopustila neodpustitelného hříchu v podobě vařené brokolice, kterou zbožňuju. Přiznala jsem se samozřejmě, jak dobře mi požívání brokolice dělá a kolega mezitím vyjmenoval jídla, které on nenávidí, zatímco já je k smrti zbožňuju:

....Rýžový nákyp.....
..Svíčková....
..................Rajská.....
..Koprovka.....

No dobře, koprovku, rajskou a svíčkovou umí udělat málokdo dobrou. Mamka dělala rajskou vždycky takovou oranžovou, což se mi nelíbilo, protože měla podobnou barvu, jako svíčková. Zato v naší jídelně na základce, tam dělali svíčkovou! To byla asi ta nejlepší, jakou jsem kdy měla v ústech (promiň, mami, za upřímnost, ale co se jídla týče, neznám bratra). Zato koprovku dělá nejlepší moje maminka, zatím jsem neokusila takovou, abych po jídelním přídělu zchrochtala aj talíř.

Abych se vrátila ke svému Protivníkovi. Jednoznačně jsme se shodli, že my dva spolu rozhodně vařit nikdy nebudeme, protože zatímco se mu líbí klepající se sulc, já prchám z dohledu.

Je mi jasné, že kdybych si příště přinesla ten můj milovaný nákyp, blila by, přinejmenším, půlka našeho kolektivu.

★ Nic aneb neexistující 'nic'

20. dubna 2011 v 12:52 | opY |  ★ Téma týdne
Tak toto je opravdu zajímavým tématem.
Často se setkáváme se slovem Nic, aniž bysme se zamysleli nad jeho opravdovým významem. Když nám někdo sdělí, že nic nedělá, znamená to obvykle, že prostě sedí u televize a sleduje (cítíte tam to sloveso 'sleduje'?) nějaký seriál, film, pořad.

Slovo nic nám povídá o něčem, co je neviditelné, neoznačitelné, nepochopitelné pro zvídavého tvora, jako je člověk. Troufám si dokonce tvrdit, že NIC nikdo nikdy neviděl, protože skutečné nic je jakási rozpínající se temnota bez definovatelného tvaru.

Sklenka na vodu, ve které voda není a my řekneme, že v ní Nic není, znamená, že tam prostě chybí voda - jednoznačně nějaká kapalina, která není Nic, ale látka. Prázdný list papíru, na kterém Nic není znamená, že je prázdný, bez jakéhokoliv popsání. Hledáme-li v bytě nějakou konkrétní věc, dám příklad mé děravé hlavy, která hledala onehdá maturitní vysvědčení, chodíme pokoj po pokoji a říkáme: Tady Nic není. Tím Nic vlastně myslíme tu věc, kterou hledáme, postrádáme, chceme.

Vzpomínáte si na Nekonečný příběh? Nicota, jak kamenožrout vyprávěl, že tam, kde bylo dřív jezero, nebylo Nic. A panáček se závodním hlemýžděm se ho optá, zda tam byla díra, ale kamenožrout mu řekne, že díra by bylo Něco.

Nějak se mi z tejho přemýšlení o Ničem zamotala hlava...

★ A pak že holubi přenáší nemoci

13. dubna 2011 v 14:23 | opY |  ★ Reporty života
Promítám si tak svůj život a říkám si, jestli je vůbec normální, abych si nikdy nic nezlomila. Každý, koho potkám, měl alespoň zlámanout pařátu nebo hnátu, nebo hlavu, nebo kůstku na noze. Já neměla nikdy nic. Nikdy se mi nepřihodilo něco divného, uklouznutí nebo pád, kdy bych si zaručeně něco zlomila. Z toho jsem usoudila, že nejsem lámací typ člověka, ale jsem poruchové praštěně. To abyste věděli, poruchové praštěně znamená, že se uvnitř vás něco porouchá, takže musíte na operaci. Mezitím ale skončíte v nemocnici ještě několikrát, protože se praštíte do hlavy s takovou vervou, že vidíte všechny svaté.

Má nemocniční kariéra začala kolem tří let, kdy se má první komplikace vydrala na povrch. Zánět slepého střeva. Jestli jsem snědla něco špatného, to nevím, ale vím jistě, že od té doby mám panickou hrůzu spolknout jakoukoliv pecku z ovoce. Jediné, na které si troufám a které mě po chvíli prostě přestanou bavit, jsou semínka v melounu. První čtvrthodinu je dloubu, ale pak už mi rupne nerv a sním to sakum prdum i se semínky.
Operace slepého střeba je věc divná, žel bohu si na ní příliš nepamatuju, ale i tak si dodnes vzpomínám na pár útržků. Vezli mě sanitou, ještě takovou tou pěknou starou, a moje maminka byla se mnou. Byla dokonce i na pokoji, její postel byla vedle mojí, což jsem samozřejmě oceňovala a posléze toho i využila, protože jsem posílala sestru s injekcí k její posteli.
Nepamatuju si na bolest, což není nic udivujícího, protože ať jsem kdy trpěla jakoukoli bolestí, zapomněla jsem. Poslední, co si z operace pamatuji, byl hysterický řev z mých úst, tři velká bílá světla nad mou hlavou a slova "Maminko!". Vzpomínám si na lékaře v mém zorném poli, který měl na ústech roušku a byl celý bílý. Pak mi dal na pusu masku s plynem a dál nebylo nic.
A závěr?
Jsem ráda, že jsem to schytala v tak raném věku. Když jsem o několik let později viděla ty holky, které chodily v předklonu a nemohly se smát, děkovala jsem všem za to, že jsem byla už jako malá tak nehorázný žrout.

Probírala jsem se životem jako dítě téměř bez úrazů. Až na rozmlácená kolena jízdy na kole, na odřené ruce, když se mi prostě noha zapletla do druhé nohy, rozřízlou nohu od koše na prádlo, kdy jsem si to zasloužila právem, protože jsem honila našeho černého kocoura po bytě, pořezanou ruku, když jsem hodila po ségře, která se zamkla v kuchyni, pantofli a roztřískala sklo ve dveřích. V té době jsem se stihla spadnout z kola a zablokovat si krční páteř, takže jsem chodila s límcem na krku, a definitivně jsem snesla kletbu na všechno, na čem se musí šlapat. Z té nehody jsem měla na spánku velký strup a pamatuji se, jak jsem šla do obchodu něco koupit a paní prodavačka se zasmála a řekla mi, že si myslela, že mám na hlavě tetování.
Následoval naražený prst na táboře.
Šlápnutí na hřebík, který mi projel nohou, aniž bych to zaregistrovala. Zjistila jsem to až tehdy, kdy mě 'něco začalo šimrat na chodidle' a po zjištění, že mám díru v noze, jsem chytla hysterák.
Spadnutí těžké, kovové tyče na prádlo přímo na mou hlavu.

A pak přišel půlrok plný záhadných nadýmáních po jídle. Netušila jsem, co to je, ale brzy jsem zjistila, že rozhodně nic příjemného. Jednoho sobotního rána můj papá udělal k snídani míchaná vajíčka, což byl ideální chod pro odhalení mé nemoci. Snad hodinu jsem seděla nad kýblem a svíjela se v křečích, a to takových, že už jsem zoufalostí bulela. Když to všechno vylítlo ven tak, jak to bylo pozřeno, měla jsem vyhráno. Nenáviděla jsem všechno jídlo na světě, s hrůzou poslouchala rodiče, jak se baví o tom, že to je tutově žlučník. Od zavolané záchranky jsem dostala včelku do zadku a pak už jsem jen spala.

Než se ale mohlo konat něco velkého, musela jsem na vyšetření a přežít týden na dětském oddělení. Poprvé jsem zažila krásy žaludeční sondy a vztekala se, proč mě vyšetřují na vředy, když mám sakra šutr ve žlučníku. Na ultrazvuku toho také moc nenašli, byť se snažili zpřelámat mi žebra. Nenáviděla jsem čaj, nenáviděla jsem suchary a bylo to vůbec poprvé, co jsem měla zdravou váhu. Na dětském oddělení to byla opravdu psina. Byly jsme na pokoji pro čtyři, ale byly jsme tam jen tři. Já, nějaká snědá holčina, co měla poruchy spánku a byla strašlivě tlustá, další holčina také s něčím ležela, ale nepamatuju si už, co jí bylo. Vím jen, že poslouchala O-zone a Leoše Mareše, z čehož jsem kvetla až do nebes. Já se léčila se zánětem, než jsem mohla jít na operaci, ale protože jsem nebyla plnoletá, zkysla jsem na dětském jako nejstarší. K obědu jsem měla vlažnou, nemastnou a neslanou bramborovou kaši. Ostatní měli různá jídla, dle diet, ale to moje se pozřít prostě nedalo. Nemohla jsem jíst prakticky nic, takže podvody ve stylu jídlo v nočním stolku, byly k ničemu. Snědá holčina měla pravidelné návštěvy rodičů, kteří jí zásobovali dobrotami, ačkoliv měla přísnou dietu. Toto odhalení jsem zjistila jednou věčer, kdy ležela zády otočená k nám a v zadku se jí ryla sestřička.

A pak mi našli zázrak v podobě léku Febichol a já mohla zase jíst aspoň krupicovou kaši.
Na dospěláckém oddělení jsem se dostala asi za dva týdny. Byla jsem na pokoji se staršími dámami, které měly dost svých problémů, ale byly milé, takové mateřské, protože nečekaly šestnáctiletého caparta se žlučníkovými problémy. Byla tam také velice stará paní, která strašlivě nadávala, ale její hlas byl moc slabý, aby to slyšela celá chodba. Jednou ráno přišla dost nepříjemná sestra, dala mi 'oblbovačku' a štrádovala pryč. A já měla haló z celého světa. Oblíkla jsem si andílka, naskočila na lehátko a už mě vezli na sál. V pokoji, který byl před operačním sálem a na kterém byl ještě nějaký starý pán, hrálo rádio. Pamatuju si, že to byla Shakira a strašně se mi líbilo, jak veselá operace mě čeká. Pána odvezli a šla jsem na řadu já. Přivázali mi ruce a já si připadala jak Ježíš na krucifixu, nicméně jsem měla příliš krátké ruce, což se projevilo hned poté, co jsem se probudila (takovou bolest ramen jsem nikdy nezažila). Sledovala jsem fofr kolem mě a pak přišel někdo s ohromnou stříkačkou k mé levé ruce. Zeptala jsem se, zda je to pro slony a pak už byla tma.

Jak dlouho jsem byla mimo, to nevím, ale vzbudila jsem se jen na chvíli. Byla jsem na JIPce a mezi dveřmi jsem viděla mou maminku v cihlově červeném koženém kabátu, jak se po mně ptá. Pak jsem zase zabrala.
Podruhé jsem se probudila k večeři, sestra mě omyla od toho žlutého sajrajtu a já se odměnila tím, že jsem se pozvracela. Dostávala jsem místo jídla láhev s výživou, což se stalo objektem mého úžasu. Když jsem dostala hlad, sestra připojila láhev s mým jménem a za chvíli bylo po hladu. Maminka si dělala srandu, ať si představím, že v té láhvi je velká pizza. Jsem pizzový fanoušek, nejlépe té, která má tunu žampiónů a šunky. Lékař mi při vizitě s úsměvem předal plastový sáček, ve kterém se válel viník všech mých problémů - 1,5cm dlouhý kámen. Smála jsem se mu, že jeho hrůzovláda skončila a slíbila mu pořádnou žranicu, sotva zmizím z nemocnice. A věděla jsem, že zmizím velice rychle. Nehodlala jsem provokovat horečkami starostlivé sestry, protože to znamenalo čípek, což je něco, díky čemu budu raději trpět k smrti, než abych ho použila.
Netrvalo dlouho a dostala jsem k obědu misku polévky, na které výhrůžně plavala mastná oka. Přemýšlela jsem chvíli, zda mě hodlají hned po úspěšné operaci zabít, ale nakonec jsem to snědla. Byl to jen vývar s trochou zeleniny a mé tělo ho přijalo s otevřenou náručí.

Z nemocnice mě pustili asi za týden po operaci. Zatímco jsem byla schopná třetí den pomalu stepovat, měla jsem moc energie a sestry mě pořád strkaly zpět do postele se slovy, že TO byl velký zásah, moje spolubydlící, která byla po operaci slepáku, se kroutila bolestí a ještě byla pomálu bičem vyháněna z postele, aby chodila. Navštívila jsem své mateřské pečovatelky, které pořád ležely se svými problémy a obdivovaly můj kamínek.

Když si mě odvezli domů, první dotaz byl, co chci k obědu. Protože jsem vyhlásila otevřenou válku všem sucharům, rohlíkům a vekám, dostala jsem konečně svou vysněnou pizzu s hordou žampiónů.

Na dětské oddělení jsem zavítala poměrně brzy, tentokrát s dokonalým otřesem mozku. Volným pádem jsem se praštila do hlavy o zeď, což způsobilo nadměrnou spavost. Odvezli mě na pohotovost, odtud mě poslali na pozorování a já s potěšením zjistila, že nejsem sama, kdo má bouli na hlavě, protože byla zima a po oddělení se trousilo hodně dětí s modrými ozdobami na čelech. Jedna holčička měla dokonce takovou nehodu, že nedokázala koordinovat svou chůzi. Já byla zase do týdne venku.

Poslední otřes mozku se mi stal při kozlování mého koně, to jsem ale neměla kuráž jít s tím k lékaři. Druhý den jsem měla 'napuchlou' hlavu - normálně mi natekl obličej. Vše se ovšem srovnalo, jen budu asi nadosmrti poznamenaná svou praštěností.

★ Co xchat dal a vzal

11. dubna 2011 v 14:00 | opY |  ★ Reporty života
Ano, nadpis vám je možná povědomý, protože je nápadně stejný, jako Co život vzal a dal od Betty McDonald, mé oblíbené spisovatelky.

Protože jsem s chatováním asi už definitivně sekla, je načase, abych si shrnula, co mi vlastně dal a vzal. Říkala jsem si snad tisíckrát, že s tím přestanu, že nemám zapotřebí se hádat o nesmyslech a vést žabomyší války s těmi, co měli prostě místo mozku hadr na podlahu. Každý na chatu si myslí, že ten druhý je dementní, a já nemůžu říct, že neměli o mně pravdu. Moje vyjadřování, lépe řečeno odpovídání na text někoho jiného, dávalo dojem, že jsem tak trochu nenormální, čímž jsem si zasloužila několik úhlavních nepřátel a chraň bůh, abych vlezla na chat s blbou náladou.

Každý chatař dospěje do stádia, kdy chat opustí a zjistí, že najednou má jiné starosti. Důvodů je mnoho, ale nemyslím si, že by většina z nás odcházela jen proto, že si řekli, že prostě už tam chodit nebudou. Každý jsme měl důvod jít pryč, obvykle to byly nějaké důvody ohledně živobytí. Chtěli jsme začít žít po svém. Já odešla, protože jsem najednou skončila školu, odstěhovala jsem se do Prahé a hledala práci. Při práci můžete jen těžko chatovat, tím spíš, když dřepíte u mikroskopu a hledáte červy v potkaním kákelu.

Moje vzpomínky na úplně první chatování jsou z roku cca 2000, kdy jsem se ještě prodírala základní školou. Můj cíl byl v té době jasný: vyburcovat co nejvíce celou místnost. S kamarádkou jsme se na hodině Informatiky propadaly smíchy do bezvědomí, vymýšlely jsme si nicky jako Pepek Kýbl a připadalo nám to strašně směšné.
Oficielně jsem na chat začala chodit v roce 2004, kdy jsem si založila nick a začala si povídat. Usadila jsem se na xchat.cz, odhalovala jeho krásy a seznamovala se s lidmi. Někteří ale neměli moc v lásce patnáctileté caparty, jako jsem byla já, takže můj výběr přátel se omezil jen na ty, co už jsem znala ze školy. Přestala jsem s pruzením a za odměnu jsem se po roce stala Stálým správcem a byla jsem na to těžce hrdá. Moje maminka nechápala, jak můžu prosedět celý den u chatu, nadávala na to a odtrhávala mě málem kombinačkami, abych šla také na vzduch. Moje závislost na chatu byla také zapříčiněna tím, že jsme se přestěhovali na vesnici. Nejsem zrovna typ člověka, co se do týdne seznámí se sousedy, takže jsem se uchýlila k alternativě.

Měla jsem už dost známostí, abych měla záminku chodit na xchat. I deset hodin v kuse jsem sedávala ve svém hnízdě a krafala. Hodiny na mém nicku katastrofálně narůstaly a moje maminka se začala zabývat tím, co tam na tom chatu vlastně dělám. Připadalo mi rozkošné naučit mou maminku na stará kolena chatovat, tak jsem jí poskytla průchod bránou do světa zázraků, zvaných Internet. A nastalo peklo. Hádky o modem. Mohla jsem mít modem do desíti do večera, ale to byl zrovna čas, kdy se na chatu scházeli skoro všichni. Za deset deset stála moje maminka ve dveřích mého pokoje a hýkala, abych sebou hodila, že zmešká své kamarády. Díky chatu se ale dala dohromady a když přechodila druhou pubertu (tedy nošení krátkých triček a názorů idiota), zeštíhlila, zmoudřela a nechala svého budižkničemu manžela osudu. Díky bohu, že jí to otevřelo oči, bo nevím, jak bychom dopadli, kdyby se nic z toho nezměnilo.

Poznala jsem dost lidí, prožila několik románků, osvědčila se jako Stálý správce na dvě věci, protože jsem nikdy nevydržela dýl, než několik měsíců. Chvíli mě to bavilo, ale lidi mají prostě divný zvyk peskovat ty, co se snaží udržovat pořádek a tak se za chvíli stalo těch pár hlídačů nenáviděných. Vznikaly hádky a my odcházeli. Já si na krátko potřebovala zregenerovat hlavu.

Rok se s rokem sešel, v osmnácti jsem se dobrovolně přihlásila na post certifikátora, což byl jeden z mých cílů na xchatu. Věděla jsem, že jsem přílišný lempl, abych se zaobývala správcováním a tak jsem si brouzdala místností, krafala, certifikovala až mne jednoho dne oslovil jeden z hlavních administrátorů, jestli bych jim nechtěla pomoct. Pamatuju se, že to bylo nějak v březnu, ten den jsme měli řízek s kaší a já nebyla s to polknout. Já a administrátor?

Svět se dočista musel zbláznit.

Nicméně jsem se prodrala na kariéru žluté hvězdičky, po čemž tajně i netajně prahlo dost lidí a já konečně pochopila, že mít tu hvězdičku jiné barvy není žádná paráda. Můj revír byly místnosti zaobývající se sexem, což byla žumpa toho největšího kalibru. Prohlédla jsem skrze neviditelnou bariéru veselých, ukecaných lidí a spatřila světlo hnusu, co se válel pod stálými místnostmi. Pedofilie, zoofilie, nekrofilie, snuff a podobné humusy. Nejhorší na tom bylo, že málokdy bylo možné vystopovat údaje o dotyčném, co se nebál říct si o mou fiktivní osmiletou dcerku. Po čase jsem na to přestala mít žaludek. Pedofilové vesele lítali po chatu, nikdo nic neřešil a já se hrozila toho dne, kdy můj synovec vleze na Alíka.cz. Necelý rok jsem na xchatu uklízela, pak jsem přešla do pracovního nasazení a odešla jsem z teamu.

Moji přátelé mi zůstali i přesto, že na xchat nechodím. Všechny jsem je úspěšně posbírala na Facebooku, takže jsem s nimi denně v kontaktu. Srazy se už skoro nepořádají, protože úroveň chatu (alespoň na Centru) se propadla do hlubin zoufalství. Přesto máme stále svůj VIP srázek, kam se sjíždíme každé léto a stanujeme. Vidíme se třeba po roce, po dvou letech i víc, ale stále máme o čem krafat. A ty zážitky, co tam rok co rok máme, to stojí snad za další článek.

Takže co mi dal? Bandu dobrých přátel, zkušenost a i trochu lásky.
Vzal mi spoustu hodin, spoustu volného času, který jsem mohla investovat někam jinam.

A teď něco z mé historie:

Modrá hvězdička *391*Certifikovaná žena *368*DJ-MoNky-tWr
Založen: 7.12.2004
Certifikoval: winged
Certifikace: 31.12.2004
BS: 16.6.2005
Stálý správce: Sex po telefonu 24.9.2005 - 5.12.2006 * 27.1. 2007 - 29.4.2007
odCertifikována: 1.5.2007 -> prevod na opiFka
Modrá hvězdička *391*Certifikovaná žena *368*opiFka
Certifikoval: zajDee
Certifikace: 2.5.2007
BS: 28.6.2007
Stálý správce: Rakovník 3.7.2007 - 13.12. 2007 * Báječný sex 27.10.2009 - 24.6.2010
Certifikátor: 23.2.08
Administrátor for: Rušení zakázaných místností
Zelená hvězdička *398*Certifikovaná žena *368*: 25.3. 08
Žlutá hvězdička *371*Certifikovaná žena *368*: 29.5.08
Černá hvězdička *401*Certifikovaná žena *368*: 22.2.09
Modrá hvězdička *391*Certifikovaná žena *368*: 2.7.09

★ Barevný svět asi zhynul

11. dubna 2011 v 12:46 | opY |  ★ Téma týdne
Když vám takhle jdu po ulici, mám kolikrát divný pocit, že jsem barvoslepá. Problém zjevně ale nebude v mém zraku, ale v tom, jak chodí lidé obléknutí. Samá černá, sem tam něco bílého, béžového, krémového, tmavě modrého...
A když už se vyskytne někdo v barvách, tak do okolního davu tak nehorázně nezapadá, že by ho kdokoliv mohl označit za anarchistického punkéra, byť nemá číro zelené barvy.
Výlohy obchodů jsou zmixovány podivnými tlumenými odstíny, kdo nosí červenou, je vulgární.

Kam se vlastně poděla ta barvitost?

Osobně barevnost zbožňuju, ačkoliv mi nebyl dán dar pro ladění oděvu, což mě až tak nezajímá, protože hlavně, že mám své travičkově zelené tričko. Žádné připosrané khaki, travičkově zelené!

Barevnost je jakýmsi odrazem nás samých, vyjadřují naše rozpoložení, náladu. Vzhledem k událostem v naší vládě se v podstatě ani nedivím, že 90% populace nosí černé oblečení. Nálada v našem státě je vskutku pohřební, nicméně můj nevysychající pramen optimismu na to upřímně háže bobek. Co bude, bude, já mám dneska dobrou náladu, protože svítí slunko a příští týden snad přijde výplata, takže na sebe hodím něco echt barevného, abych světu dala najevo, jak mě Vítek Bártů vskutku neobtěžuje.

★ Problematika banální věci

8. dubna 2011 v 16:21 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Neexistuje nic lepšího, než když někdo s dobrým úmyslem změní věc, která se nějakým osvědčeným způsobem využívá už léta. Mám konkrétně na mysli situaci, kdy jste třeba zvyklí si doma otevírat domovní dveře zevnitř pomocí kliky a najednou vám někdo místo ní narafičí kouli, čímž jste nuceni při odchodu odemknout klíčem.

Vrátila jsem se po zákeřné chřipce do práce a nestačila jsem se divit změnám. Nebýt dam z tabáku, které se dobývaly personálem ven zevnitř, asi bych nevěděla, že vůbec nějaká změna nastala. Náš personální vchod byl skvělý, dokud fungoval tak, že jste při vstupu použili kartu a při východu ven prostě zmáčkli kliku a dveře otevřely.
Opožděný apríl si pro mne přichystal ránu do hlavy. Místo prostého zmáčknutí kliky, abych se dostala ven, jsem byla nucena použít uvolňovací tlačítko. A protože jsem člověk velice přemýšlivý, obvykle nad něčím dumám nebo jsem zabraná do rozhovoru s kolegou, mé první setkání s těmito ďábelskými dveřmi dopadlo tak, že jsem se ramenem opřela do dveří, které držely jak židovská víra, a má hlava setrvačností letěla do skleněné výplně. Dveřím se samozřejmě nic nestalo, jak to bývá, takovéto dveře mají velice silnou výplň.

Než jsem se naučila používat to tlačítko, vletěla jsem do výplně ještě několikrát. Jediná věc, která mne na tom těšila byla ta, že nejen já jsem se o tyto dveře rozbíjela. Před mým zrakem do dveří vletěla ředitelka centra, o 24hodin později i marketingová managerka.

Nicméně začala hra na to, že ten, kdo stojí venku, obdrží pobavení, jakmile se někdo pokouší jít ven. Obvykle se ty dveře totiž prohnout do tvaru písmene D, následuje dutý náraz těla o sklo, ale přesto magnety nepovolí.

★ Co je pekelné je přeci 'kůl'

5. dubna 2011 v 17:00 | opY |  ★ Téma týdne
No výborně, opět téma, na které můžu snést svou jedovatou slinu.

Takže peklo: kdo si myslí, že není, je tvrdě na omylu. V neposlední době se peklo jaksi urvalo ze řetězu a vyslalo své vyslance sem na zem. Ti začali prolézat internet a společnost jako červy mrtvolu. Blog co blog je strašně pekelně ývl, každá druhá dívka těžce ývl, to, co má být nechutné a hnusné (tedy peklo), je zobrazováno jako ten Eman z Twilight.

Ývl je všude, kam se podívám, což zapříčinilo, že jsem na takové věci povznesená a připadají mi spíše rutinní. Doba andílků je asi za námi - ten kdo je přeci superhypercool je pekelný!

Obzvláště ty sekty rádobysatanistů, kteří pijí kočičí krev a vypalují kostely, ačkoliv nikdy nečetli LaVeye. Proč ho nečetli je docela jednoduché - není to čtení pro každého a filosofie ne každého baví.

Takže abyste konečně pochopili, co je pro mě peklo:

Croksy na hnátách
Růžové saténové šaty
Puch z tlamy
Céres od šéfa
Ranní kocovina
Emociálně nevyspělá dítka a jejich názory na to, jak je život na nic a ať žijou fréndz
Facebook
Psí výkaly 60ks na metr čvetereční, takže vycházka do parku úplně o ničem
Smrad potu

Ano, vezmeme-li peklo v rámci mé fantazie, nachází se zde opravdu horké, od plamenů rudožluté klima a vyslanci hříšníkům zapíchávají vidle do zadnic, trhají zuby a provádí jiné úkony, za které by normální smrtelník do pekla teda vůbec nešel. Ani dobrovolně.

A kam půjdou dušičky po smrti?
Řekla bych, že ta má se zasekne kdesi mezi nebem a peklem, takže tu budu strašit zřejmě i po smrti.

Nechť jsem kamenována.