Únor 2011

★ Den otevřených dveří do ložnice

23. února 2011 v 10:47 | opY |  ★ Kočičí deník
Včerejší večer byl pro naše dvě čičinky krapet nepochopitelný. Z ničeho nic totiž začal Jindra stěhovat obývák a když zastavěl celou chodbu, celou kuchyň a celou ložnici (víc pokojů nemáme), uznaly kočky za vhodné, že celá tahle překážková dráha je určená jen pro ně. Co víc, konečně měly den otevřených dveří do ložnice, kam jinak nesmí, ale tentokrát jim to stálo za to: všude se válely polštáře, deky a peřiny, čehož využili oba. Bez váhání se natlačili do ložnice, rozložili své kožichy tu na deku, tam na polštář. Jonáš si našel nejvyšší místo s červeným sametovým polštářem, na kterém prospal na zádech celou noc. Mokrý koberec v obýváku se jim moc nezamlouval, co víc, venku byla dost zima a ačkoliv jsme topili jak blázni, stejně vlezla dovnitř.

Nad ránem mne probudil Jonáš. Seděl přesně naproti mé hlavě a jakmile jsem se pohnula, zakvíkal svým mužným kocouřím sopránkem. Pak odběhl, aby mohl udělat Saharu v kuchyni. Funka se celou noc ani nehnula, hrčela svým bronchitidovým altem a válela se po mně. 

Ráno už byl koberec suchý a ten ohromný prostor Jonáše tak unášel, že dělal vozembouch všude, kde ho napadlo. A samozřejmě už se na vyčištěném koberci objevil svazeček kočičích chlupů. Jonáš sháněl něco na hraní, pořád mne pronásledoval a mručel na mě, zatímco Funka hodila bobek na ranní vstávání a chrněla v peřinách celou dobu až do mého odchodu. Jonáš si našel suchý list z kytky, se kterým hrál hokej po chodbě, pak zkoušel překážkovou dráhu, což se mu ohromně líbilo, ale co víc mu padlo do oka byl počítač přiražený ke kuchyňské lince. Velice rychle si kočičák uvědomil, že když si na počítač sedne, má perfektní výhled jak na mě, tak na linku.
Taktéž jsem jim povytáhla žaluzie, protože ráno svítilo slunko, aby se mohli oba případně opalovat. Funka to má velice ráda, natáhne se do pruhu slunka a nechá se hřát. A jak jsem zjistila, Jonáš se začíná od ní učit věci, jako třeba okupovat mě, když spím, sedím nebo se jen tak válím. Jenže mít na prsou Funku nebo Jonáška, to je sakra rozdíl. Funka, které říkám, že je anorektička, protože jen tak něco do tlamy netrčí, váží něco kolem dvou kil, zatímco Jonáš zbaští úplně všechno, na co přijde, navíc je dvakrát větší, než Funka, takže by mi spíš prošlápl hrudník. Ale oceňuji jeho mazlící náladky a hlavně to jeho předení ala motorový člun.

★ Kdože to je Agáta Hanychová?

22. února 2011 v 13:27 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Ač tuze nerada, vydala jsem se na lov skrze internet, abych zjistila, kdo je vlastně ta děsně slavná Agáta Hanychová, o které slyším (vidím) jen v bulvárních plátcích, což je nejkrutější žumpoidní cár papíru, který kdy vyvrhl tiskařský stroj.

Agáta, to je potomek mnohem slavnější Veroniky Žilkové, žel bohu se tato rádoby celebritka stala známou jen díky tomu, že má žaludek se zviditelňovat na nějakých akcích, a média o ní žhavě píší proto, že její hlášky dokonale prozrazují její nekonečnou vypatlanost. Agáta je totiž naše česká Paris Hilton.

Momentálně se média perou o to, zda je tato kočena těhotná, či není, což je vskutku nezajímavá a velice nepodstatná věc pro lidi s IQ, jako jsem já. To ráčí být ti nejobyčejněji obyčejní smrtelníci, kteří se prodírají životem, aniž by se zajímali o to, kdo koho a kde oplodnil.

Našla jsem několik stránek, které mi řekly docela zajímavé věci, ačkoliv jsem o nich v životě neslyšela. Agáta je titulována jako "moderátorka" (to jsem slyšela na E2 a to, co vypouští z jejích úst, nechť se ztratí navěky ve vesmíru a nikdy nedopluje k uším poslouchačů), "modelka" (He?? V soutěži, kde je porota z 90% slepá) a "herečka" (film Crash Road, 2007, o kterém jsem zatím neslyšela; Ošklivka Katka; Ulice).

Pro ty, co by to třeba i zajímalo, Agátě je 25 let a jejím snem je vlastnit vinice v Itálii, kouřit doutník a houpat se na křesle. Střední umělecká škola rozhodně má obor pro rozvíjení budoucích vlastníků vinic, taktéž vás správně naučí, jak kouřit doutník, případně i balit, bude-li třeba. Tak nějak toto celé vypovídá o tom, kdo vlastně tahle hvězda je. Ztroskotalá modelka, která se příliš nechytila ani coby jako moderátor v rádiu, a jenž našla útěchu v nadaci Prosaz pro starší vozíčkáře. Na jedné straně charitativní mamá, na druhou stranu bulvárem neustále propírané tele.

Demece budiž průkazná už díky tomu, že se tato děva nechala vyfotit coby biftek v řeznictví:

ag
Klasika. Ještě nezapomeň na kachní xicht a dílo bude dokonáno. Poblbané náctileté dívky samozřejmě půjdou za ní, coby za vzorem dokonalosti. Chraň bůh! Kam se to vlastně ženeme?
Proč si většina lidí vezme za vzor tu nejlacinější slečnu?
Prakticky jsem zapomněla, proč je Paris Hilton miláčkem, protože její skutky nějak nesleduji. Stačí mi ten její mimoňskej úsměv a nejraději bych jí polila kýblem ledové vody. Ale to už je na další článek, až se zase po tomto uklidním, možná vyhledám něco i o Parisce. Jsem si vědomá, že to bude mnohem větší peklo, protože vymaštěná Paris má mnohem více fanynek. Ajta kravata ratata.


Tak kam s Agátou?
Od všeho trochu z ní opravdu hvězdu nedělá...

★ Knihy džunglí na styl ostrahy

18. února 2011 v 17:05 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Já ty naše pracovní dohady prostě zbožňuju!
Když se nehádáme o tom, jak dýchají mimina v břiše, tak se hádáme o tom, kdo vlastně vychovával Mauglího. Snad některé mé věrné ovečky potěší, že nejsem zavřená s bandou bláznů ve společenské místnosti Psychiatrického oddělení, ale v práci.

Tak tedy, všechno to začalo tím čokoládovým pánem, kterého jsem bohužel neviděla, nicméně mi to bylo tak nějak šumák, protože jsem nechtěla vyčuhovat, jako divizna, abych si ho prohlídla. Když odešel, dva se shodli, že vypadal jako Mauglí a náhle se rozjela debata dva na dva, kdo Mauglího vychovával.
Všichni jsme chvilkově tápali, já si toho divocha pletla s Tarzanem, protože jsem hájila, že to byla opice. Pak jsem si vzpomněla na obrázek z tej knížky, kde byl medvěd a za tím jsem si tvrdě stála. Šéf a kotár mě bombardovali, že to byl vlk, Bil vyjmenoval půl zoo, a najednou jsme hudrali jeden přes druhého tak dlouho, až do došlo opravdu daleko - googlili jsme.

A jak byli potěšeni svou pravdou!
Hned nám dali sežrat, že já a Bil máme mezery v literatuře. Myslela jsem si, že do toho nějak zakomponovali Romula a Remula, protože ty taky vychovala vlčice, ale to už jsme byli trochu dál v historii. Inu přiznávám, Knihy Džunglí jsem nikdy nečetla, i když jsme ji jeden čas měli s Jindrou na záchodě (odtud ten obrázek medvěda), protože jsem krutě vyházela všechny jeho letáčky, nabídky a serepetičky měsíc staré, na což reagoval postupným odnášením knihovny na WC.

Pak jsme ještě tipovali, jak se vlastně jmenovala Božena Němcová, jenže na to už nikdo z nás mistr nebyl (mě nevyjímaje - babičku jsem rozečetla, ale tuze mne nebavila).

Co se závěru týče, jak se zdá, když dají dohromady čtyři lidi hlavy + Google, tak mají docela solidní rozhled v literatuře, než některé mladší generace (tedy ty, které jsou mladší, než já).

★ Reklamy, které obtěžují můj mozek

16. února 2011 v 11:05 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Odhodlala jsem se konečně k tomu, abych zapřísáhla smrt Tomckovi, který bloguje, nicméně když slyším ten jeho humor, ježí se mi vlasy.

Tomcek, to je prosím blogger na rádiu Kiss Morava, který obvykle prošpikuje vysílání 'vtipnými' příběhy, které horkou jehlou vymyslel pro ten dnešní den. Obvykle to nemá hlavu ani patu, nepomůže tomu ani parodie na nějakého mutujícího mladíka, jehož hlas není vtipný, ale trapný. U této show jsem se zasmála jen jednou, a to obvykle u nějakého výrazu nebo fráze.

Další povedený kekel je na City rádiu. Show s názvem Otto a Olina. Olina je zřejmě cigánského původu, bo tak mluví a Otto je jakýsi český dement, který něco bublá. Podobně jako v prvním případě, i tohle postrádá naprostý smysl, humor tomu dává jen to, jak to ti dva namluvili a tím to hasne. U Tomcka jsem se aspoň párkrát zasmála, ale u těcho dvou jsem si spíše trhala vlasy, co to zase je za shitku.

Toto jsou dvě vložky, které jsem vyčapala a kvůli kterým jsem ta rádia přestala skoro poslouchat. Největší smůlu mám u reklamy na Škofin, protože ta běží všade a v docela malých intervalech. To jejich "chce se mně čůrat" a "už tam budem", za to bych géniovi, který to vymyslel, lípla facku věčného zatracení a vyhnala ho z ČR.

Reklamy do rádia jsou obtížnější, protože musí posluchače zaujmout mluveným slovem, hlasem a třeba i vtipem, který postrádá 90% z nich. Nebo posluchače něčím neskutečně nasírají, jako mě reklama od Škofinu. A nebo jsou to takové blbiny, že se vám vryjí do paměti svým sloganem, viz třeba: "vé vé vé tečka, firma na zážitky."
Tu větu jsem si jedno zimní odpoledne zpívala neustále dokola.

V případě reklamy s imbecilní zrzkou sedící na stromě, která kříží ruce a zpívá (zpívá?? to je hrubý výraz) XXX Lutz tatata, není co dodat. Tam to dohnojili jak krkavčím zpěvem, tak zpracováním obrazu. 

★ Statečný Jonáš a uražená Funka

14. února 2011 v 16:55 | opY |  ★ Kočičí deník
Od včerejšího dne jsme oficielně do své rodiny přijali britského kocoura Jonáše. Jonáš je neuvěřitelně zvídavý, ačkoliv paradoxně jakmile se z chodby ozve výtah, mizí za gaučem. Během 24 hodin si stihl ujasnit, co ho vlastně baví. Tak první věc je schovat se za záclonu, která visí až na zem, a sledovat okolí s očima jako talíře. Druhá věc je hledání parapetu na okně, který samozřejmě doma nemáme. Podobně jako Funka, i Jonáš přecenil své kočičí oko a skočil hlavou do okna, a až poté zjistil, že parapet není, tudíž vyskočil na radiátor, aby mohl koukat ven. Taktéž se pokoušel dostat se na poličku, kde šramotila Bublina. To chroupání ho natolik okouzlilo, že jsem raději odstranila kytku, která byla vedle klece Bubliny, kdyby náhodou ho napadlo skočit. Pak ho děsně fascinovala vana a aby své nadšení dal najevo, povaloval se po večeři na předložce v koupelně.

Zatímco on dobývá temné kouty našeho bytu, Fančína uraženě sedí pod houpacím křeslem a trucuje. Odmítá pamlsky, dokonce odmítla i kuřecí maso, které jsem jí nabídla (ale rychle si to nežraní rozmyslila, protože vše, co nechala na koberci, po ní dojel Jonáš). Nalákat jí na hru také není žádná sláva, ale když už s řetízkem otravuju dlouho, přeci jen po něm sekne tlapkou. Ale jen decentně. Jonáš je decentní jen chvíli a když už to nemůže vydržet, skočí po řetízku sám. To pak nastane peklo, protože se přiblíží k slečně netýkavce, která začne syčet jak papiňák a fackovat všechno kolem sebe.

Bariéra mezi nimi mizí, jakmile jde o žrádlo. Každý má svou misku, kterou když s nimi cinknu, oba se zjeví v kuchni a motají se kolem mých nohou. Slečna netýkavka obvykle neví, jestli má na Jonáše hudrovat nebo vysomrovat něco, ale zvolila druhou variantu.

Dneska ráno proběhla za mými zády opět bitka o gauč, na kterém jsem seděla a pudrovala se. Jonáš po Fančíně hravě skočil, jakože přes noc už mohla nechat toho trucování, ale ta ho hnala třicet čísel. Praštila jsem rukou do polštáře a oba vyskočili do vzduchu, takže k sekání nedošlo.

Že máme dvě kočky je velice zřejmé. Najednou se všechno zdvojnásobilo:
-písečná pláž v kuchyni kvůli vyhrabané drti
-dvojnásobný počet loužiček a bobků, protože jakmile jde jeden, druhý mu to natruc přeparfémuje svým
-věčně vypitá voda v misce
-granule, které mě vítají až v chodbě
-občasný řev, když já nebo Jonáš zapomeneme, že Funka stále trucuje
-dvojnásobný atak na kuchyňskou linku
-double šacování odpadkového koše, protože každému voní něco jiného
-double počet hraček, hlavně takových, na které šlápnete a vyletíte div ne do stropu

★ Smysl života

9. února 2011 v 20:47 | opY |  ★ Téma týdne
Smysl života?

Tedy když bych to vzala celkově dle přírody, smyslem života lidí je to, co u ostatních zvířat. Tedy pářit se, přežívat, umírat.
Vezmu-li to podle dnešní doby, která se s přírodou míjí jako dva rychlíky "tož z Cajzhradu do Brna aj zpět", naším společným smyslem žití je asi neskončit pod mostem, získat dobrou práci a pak možná nějaké to plození dětí.
A pak je tu samozřejmě individuální postoj k životu. Někdo ho chytne za pačesy a usnese si, že bude milionářem, někdo kňučí skrčený pod stolem, že mu život nakopává hýždě, další vlastně ani smysl života nemá, protože se pachtí den co den za ničím a prostě jen přežívá.

Smysl života tedy nastává ve chvíli, máme-li nějaké přání, nějaký cíl, který se týká nás samých. Může to být třeba cíl, že někdo chce být lékař a stane se jím, někdo chce mít deset dětí, tak se snaží je mít. Někdo chce být superhrdinou, ale i tak má cíl, ačkoliv mírně praštěný. Ale má pro co žít.

★ Vskutku divný den

9. února 2011 v 20:12 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Vážně nevím, zda už přeskočilo mně, nebo těm ostatním. Už když jsem dnes jela do práce, sto kroků před soukromým pozemkem nákupního centra jsem zjistila, že dnešní den bude něčím výjimečný. Že se u vchodu od metra tvořil štrůdl, to mne nijak nepřekvapilo. Co mne ovšem překvapilo byl pán, věkově tak kolem šedesátky, v pestrobarevné šusťákové bundě, který dělal dřepy.

O pár hodin později pán, který přišel k recepci, se opřel lokty a chvíli na mě civěl, než vlastně promluvil, ale evidentně se chtěl na něco zeptat, ale zjistil, že telepatii neovládám. 

To, že mám posunuté datum, nijak raději komentovat nebudu.

Paní, která mi vyprávěla o své týdenní nemoci, za kterou mohl zub, který jí tak zhnisal, že měla oteklé oko.

Husarská roláda zarolená v kuse vepřového špeku, který se nedal žrát, s mletým masem uprostřed tak kořeněným, že se též nedalo žrát.

Šéf volající a ptající se na to, kde a s kým budu stát, bude-li probíhat evakuace. Ke vší hrůze jsem zjistila, že jsem mírně nahluchlá a za všechno může ucpaná levá nosní dírka a šéfův zastřený hlas.

Křičící postižená dívka za mými zády. Jak ta zahoukala, tak já si málem pustila do kalhot. 

Dotaz: "Mám specifický dotaz."

Vietnamec, zjevně turista, který si myslel, že se ztratí v davu dvaceti lidí, a ukazovákem se nemilosrdně ryl ve svém nose.

Někdo "totálně na sračky" na hajzlících, u něhož bylo otázkou, zda je živ či není. Nakonec z toho vylezl jen slušně nasáklý bezdomovec.

Cigánsky nadávající Esmeralda, která se prořítila kolem mne.

...a další Esmeralda, kolem které se rojí čtyři děti a ještě jedna dospělá slečna, ale těžko určit, kdo z těch dvou je vlastně čí matka. 

Ještě mi tu dneska chybí ten krmítkovej smažka a dílo bude dokonáno. Mně však je dnes úplně všechno jedno, jsem utahaná, jak šňůra od záchoda a celý den nemyslím na nic jiného, než na postel. 

★ Artibuty Mládeže

8. února 2011 v 11:33 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Dneska, protože mám opět jednu ze svých brutálních nálad, si uděláme jízdu světem dospívajících dívek a jejich stylu. Ono tedy kolikrát ani nejde o tak mladé dívky, jako i skoroženy, či dokonce samotné ženy. A já vám teď řeknu, co fakt v poslední době nesnáším a z čeho se mi ježí chlupy aj na zadku. V první řadě to jsou sociální servery. Ano, jsem jedna z ovčího davu, která si teda ten Fejcbuk založila, ale proč, to vám vlastně ani říkat nemusím, páč vám do toho nic není.

Jako mor se po naší zemi, konkrétně po internetu, rozlétl báječný fenomén zvaný Kachní xichty. Kachní xicht, to jest prosím obličejový škleb, kdy se vám obvykle vyšpulí rty, svraští čelo a vaše oči budou svůdnější, než kdy byly. Člověk by se až divil, kolik drůbeže nám po internetu běhá! A přitom stačilo vlézt na jediný server, čtyřikrát zmáčknout F5 a kachny se rozletěly do všech stran.
A proč že to vlastně slečny dělají? To jest zatím záhadou, kterou se jistě zabývají američtí vědci. Osobně bych si tipla, že to bude mít co dočinění s přitažlivostí, ale to asi přeháním...


Vezměte si brokovnice, lov na kachny začíná! Já už si svou pečínku nalovila včera, tudíž se pochlubím svými úlovky:













Tahle kachcna to fakt ale přehnala...



Tak to jsme měli galerii kachen.
Nyní se podíváme na další fenomén, který, jak doufám, brzy vychcípne. Ale všecko pěkně popořadě.

Kdysi nedávno do ČR vletěl trend, kdy se vrátily naše oblíbené mrkváčky. Vypiplané modelky v tom vypadaly strašně cool a proto se stalo to, že tyto úzké gatě na sebe natáhly všechny holky, tedy jen ty, které se do nich úspěšně vsoukaly. Žel bohu na výsledek své práce nedbaly a že jim tyto kalhoty opticky dělají prdel přes půl kontinentu, je jim jedno. Hlavně, že jsou "kůl".
Otázkou je proč to na sebe vlečou? Zvláště ty, které na to nemají postavu? Co na tom, že mám trendy kalhoty, když v nich vypadám jak přetejkající sud sádla?
Pro lepší představivost jsem nakreslila obrázek, jak ty rifle vlastně kopírují postavu:




Z fyzikálního hlediska pořád čekám, kdy se ty slečny skácí do strany, protože mi nějak nesedí těžiště. Ale budiž, to zacházím moc daleko, abych tu řešila veličiny. To, co mě spolehlivě drásá nervy, jsou ty vytlačené tukové bulky, protože jak je známo, tyto mrkve jsou samozřejmě ještě ke všemu bokovky. Výsledek? Z normální české holky za minutu vepřicí.
Žůžo bájo.

Když mám prostě na bocích pneumatiku a rozsezenou prdel, nenatahuju na sebe něco, co má zdůrazňovat postavu, ať je to sebevíc "kůl", "seksy", "trendy" a co já vím co ještě.

★ Povídka o špačcích

4. února 2011 v 14:09 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Bylo páteční dopoledne a u odpadkového koše podblíž personálního vchodu se sešli dva zaměstnanci ostrahy. Jakmile se uviděli, vyměnili si úsměvy a pozdravili se, sotva si byli blíže, než dva metry. Dobrý den proplulo ledovým únorovým vzduchem a oba dva si zapálili cigaretu, coby vztyčení jakési pomyslné vlajky na oslavu toho, že jdou opět do práce. A jak tak kouřili a povídali si tu o počasí, tam o zvířatech, jeden z nich pohlédl do malého popelníčku na vrchu odpadkového koše a prohlásil:
"Tak koho tu dneska máme," a s očima a prstem kroužícím kolem špačků začal určovat: "Vaše mamka, kotár a....šéf?"
"To není šéfovo, ten tu ještě není." odpovídá druhý a najednou také se zájmem pozoruje špačky. A tak tam tak oba stojí, kouří a hádají, komu který špaček patří. Najednou jeden zvolá:
"Jó! Vaše maminka vykouřila ráno dvě?"
A ten druhý odpovídá:
"Ale né, ten druhý bude někoho z nájemců, moje maminka nepoužívá rtěnku."

A protože už dokázali určit malou hrstku svých spolupracovníků, spokojeně uhasili i oni své špačky a vydali se vstříc práci.

Konec.