Listopad 2010

★ Hair City

30. listopadu 2010 v 16:13 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Dnešní náplň práce byla vskutku originální. Hned ráno k nám naklusalo vedení, aby nám sdělilo jakýsi omyl tisku v časopisech. Tím omylem bylo Hair City, které v centru skončilo a protože je o něj stále ještě zájem, bylo nutné vyškrtat ho ze všech časopisů, které máme.
Nejprve jsme vtipkovali, ale když nám Jiřík přivezl plný nákupní košík časáků, spadly nám úsměvy. Ten první vrchovatý koš jsme tipovali tak do konce roku, ale kupodivu jsme to zmákli během tří hodin. Prostě jsme vyfasovali černé lihové fixy a škrtali Hair City...
...a škrtali a škrtali...

Při druhém plném vozíku nám začalo, mírně řečeno, hrabat. Celý den škrtat Hair City, to je opravdu trošku ke zbláznění, avšak to by nebyla ostraha, aby si z toho neudělala zábavný podnik. Nejprve padla myšlenka, když Bubovi došla fixa, zavolat na vedení a představit se jako Retušovací studio, Grafické studio, Korekční studio, Kancelář prezidenta a tak dále. Padlo také něco jako Čau hvězdo, potřebuju fixu!, ale nakonec jsme se rozhodli pro slušnější metody a byla jsem vyslána jako rychlý posel.

Ke konci dne, tedy po úspěšném odškrtání třetího nákupního košíku, to začalo být vážné. Aby toho nebylo málo, přijel divizní ředitel. Kvůli škrtání jsme ale nevystopovali jeho přítomnost, nicméně vznikla docela pěkná písnička:

Když jsem šel z hub,
chytil mě Zub,
škrt jsem si Hair City
a bylo to fuk.

★ Nedělní grády

21. listopadu 2010 v 14:02 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Čím víc vánoce, tím víc debilů (místo toho ošklivého slova tam mělo být Adidas)!

Opravdu netuším, zda si ti lidé ze mě dělají česky řečeno "prdel" nebo jestli v těch jejich makovičkách chybí příslušná část hmoty, protože toto už není normální - toto je paranormální a měl by se zařídit odchyt takových případů.

Kdo vlastně nakázal zákaz kouření?
To je otázka, kterou si měl pan Úžasný vyložit jako první. Kdyby tak udělal, zjistil by, že pokutovat za porušení zákazu není v kompetenci infostánku či ostrahy, ale hygieny či policie. Ale protože to je příliš náročné na pochopení vystresovaného předvánočního mozku obyčejného taťky, bude se půl hodiny hádat o tom, kdo z nás dvou je větší ignorant.
"Vždyť zastupujete vedení centra!" vykvikl pán. Tedy, rozhodně zalichotil, jenže bohužel šlápl vedle, protože já nikoho nezastupuji, notabene vedení se zastupuje samo a že jim tu hulí pod nosem, o tom ví také.
Ale v tomto případě ani selský rozum nezabral. Místo toho hádání se tedy zaběhl kolega podívat do kavárny a zakmital prstíčkem na kouřící, kteří jej poslali s kývajícím prostředníčkem do háje. Pán odplul (by mě zajímalo, co dělal s harantem v kavárně?! Cožpak nevíte, že je kofein návykový, mistře?) spokojený s tím, že ochranka něco udělala, ačkoliv výsledný efekt stál za vyližvoko.
SEKJURITY PAUWA!

Ani netušíte, jak děsně je rafinovaný systém zapůjčování čipů! To takhle přijdete k infostánku, jo, zakokrháte, že chcete skříňku a vypláznete litr na pult v očekávání, že vám asi vrátí...a nalevo vaší ruky se tyčí překrásná, ručně dělaná cedulka, že záloha je 200Kč a že nevracíme...
Paní byla ale geniální:
"A můžu vám to dát až vám ten klíček vrátím?" ptá se mě a já na okamžik opravdu nechápu, co tím chce jako říct.
"Ale proč? Když mi vrátíte klíček, já už zálohu nepotřebuji. To je vratná záloha." odpovídám. Paní i přesto mele svou o tom, že jí dám teď klíček a nedá zálohu, a až ho vrátí, zálohu mi dá. Zkouším to méně geniálně vysvětlit, ale pokus se nezdařil - paní nafoukla svou žabí tvář a zařvala: NO TAK MI ROZMĚŇTE!
"NEMŮŽU! Neměla bych z čeho vracet zálohy!"
Paní zafuněla jako ultranasraný jednorožec a oddupala pryč i se svým překrásným fialovým papírkem. Sotva se oddálila na metr, chytila jsem smíchový hysterák. Nevím co mi na tom přišlo tak děsně vtipné, jestli to, jak je paní tupá nebo to, jak při svých 150cm dupala jako stádo slonů, ale rozhodně se začínám obávat toho, s čím přijde někdo další tentokrát.

A do třetice všeho geniálního mám závěrečný bonbónek ohledně vykradené skříňky. To víte, skříňky, na které koukají přímo dvě kamery bude vykrádat opravdu šílenec, tím spíše určitě ne přes den a už vůbec ne v noci, protože provoz je do devíti do večera.
Kolega, který včera dostával pomálu důtkami, protože se střídáme o víkendu (to víte, já jsem moc držka když mě někdo vytáčí) mi ráno hlásil cosi o vykradení skříňky 23. Za tu dobu, co funguju jako informace, se ještě nestalo, aby to někdo vykradl, ale tak když vidím, čeho jsou lidi schopní, možná mě to tak ohromně neudivuje. A teď přijde ten nugátový děj:
Rodinka si stěžovala, že měla ve skříňce 23 věci, které někdo ukradl - Ok. Dnes mi pán vrátil čip 21, že pípá jako splašený a nefunguje. Dala jsem to tedy kolegovi, ať to prověří, popravdě mi pán řekl: Že to hlásí nějakou chybu (hned se mi vybavilo modré okno smrti na Windowsech). Pijetro přivalil se vzrušeným úšklebkem, ať mu navalím tu vykradenou 23, protože s 21kou otevřel 23ku, ve které nic nebylo. A hleď! Věci se našly! Rodinku nenapadlo nic lepšího, než místo ohybání se ke skříňce č. 23, zkusit nějakou, co je třeba lépe situovaná. A protože toto už je samo o sobě dosti imbecilní, zapomněli přirozeně, že nemají skříňku 23 (ačkoliv měli k ní čip), ale skříňku 21 s čipem 23. SEKJURITY PAUWA EGEJN!


Začíná to mít grády...

★ Nákupy, nákupy a Sputniky

18. listopadu 2010 v 13:58 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Tak a máme tu definitivní vánoční čas. Včerejší den je toho jen důkazem, protože takovou hutnou kaši lidí jsem tu dlouho neviděla. A jak už to tak bývá, s velkým množstvím lidí přichází i velké množství dementních dotazů a stížností. Jak jsem zjistila, cílem pražanů není sbalit si saky paky a jet někam do dža, když je státní svátek, ale sebrat haranty, znásilnit bankomat a hurá na nákupy! Nijak jsem se neodvažovala procházet se po centru, jako to dělám vždycky, když mám půl hoďku pauzy, protože dav se táhl jako nudle z nosu a lidi za žádnou cenu nemají dost taktu na to, aby alespoň uhnuli, když vidí někoho, kdo kluše směr WC. Ta apatie a bezohlednost mne dokáže opravdu vytočit během jedné vteřiny, tudíž jsem se uchýlila k cestám zázemím (někdo chodí kanálama, já halt chodím zázemím) a obstarala si, co bylo třeba.
Že lidi absolutně nepřemýšlí, není žádná novinka. Aby logicky uvažovali, to je prosím pěkně nadstandard, který si může dovolit jen málokdo.

Blonďato-černá paní asi kolem pětadvaceti se s telefonem v ruce přiřítila na infostánek, že jí ukradli jakousi kabelu a do detailu mi popsala, co v ní všechno měla. Když dovyprávě svůj příběh, potlačila jsem nutkání odpovědět: "No a co já s tím?" a oznámila jí tedy slušně, že mi do ztrát nic nepřibylo. A pak jsem se jí otázala ještě, zda volala policii.
"Nevolala." odpověděla překvapeně, jako kdyby to slovo slyšela poprvé. No tak jsem tedy paní poradila, že policie toho udělá mnohem víc, než pracovnice infostánku, ale to se jí nezdálo jako dobrý nápad (já fakt nevím, co těm lidem dělá problém zavolat PČR když jim něco štípli!) a napadlo jí, že tu kráděž vyhlásíme rozhlasem. Tak tímto mne paní dokonale odzbrojila. Dnes je totiž procento poctivých lidí velké asi jako zrnko písku.

Další úchvatný princ se přihnal se slovy, že chce podat stížnost. V duchu jsem si řekla, co to asi bude, nejprve mne napadlo parkování s kočárem a pak špinavé záchody, ale pán měl něco trochu jiného - prý máme málo laviček na pasáži. Měla jsem chuť se rozesmát, ale místo toho jsem jen omámeně civěla a pokyvovala hlavou, zatímco mi pán vysvětloval, jak jeho žena běhá celý den po obchodech a že si nemá kam sednout, protože jí bolí nohy. Zvažovala jsem jestli mám být krutá a vpálit mu pravdu, nebo jestli se na to mám vykašlat. Ale protože jsem byla v dobré náladě, spolkla jsem poznámku o tom, že od čeho tu máme habakuk kaváren a že na celodenní běhání po obchodech by si jen dement vzal na nohy kramfleky, a slíbila že to vyřídím. Úplně jasně jsem viděla ten báječný e-mail na vedení centra:

Dobrý den,
Předávám stížnost od pana Anonyma, že máme málo laviček a jeho žena si žel bohu nemá kam sednout, ačkoliv jí bolí nohy jako čert.
S pozdravem,
Info

Pozitivní náladu mi k mé práci dává naše krásná výzdoba. Letos jsme do stříbrna, nad hlavou se mi jako oprátka houpe zvon s průměrem asi půl metru, který v sobě má rafinované broušené sklo, které kdyby se utrhlo, jeho let vzduchem by mohl způsobit úchvatný knockout. Na recepci je přidělané bílé jehličí se světýlky, která hypnotizují malá dítka a ta je s oblibou dloubají ven, aby si je mohla vzít domů. Nad hlavou se také, kromě zvonů, houpou stříbrné ježaté hvězdy, kterým jsme s kolegou začali říkat Sputniky. Jeden ten sputnik je totiž docela velký, už se nám skácel aj do fontány a teď se varovně kývají v poryvech vzduchu

Čeho jsme se ještě nedočkali, je námraza a sníh. Neustále jenom prší, mlží, chvilku je opar, chvíli mlha jak mléko, takže počítám, že nás letos opět čekají vánoce na bahně. Chudinky děti nové generace, zatímco my stavěli huhuláky ze sněhu, oni se budou matlat s baheňáky. A to o zlatém prasátku asi už taky neplatí!