Říjen 2010

★ Kapitola 5. - Věčné město

19. října 2010 v 15:41 | opY
Čas plynul a Ellda dostávala na svá bedra poněkud jiné úkoly, než bylo třídění papírů. Většinou se to týkalo poznávacích výletů, které zařizoval ten Styx, který jí onehdy ukazoval cestu do práce. Jednoho říjnového rána ("Kdybys viděla tu mlhu, co se válí po Londýně!") se dle instrukcí obdržených potrubní poštou oblékla do svých obvyklých pevných bot, kožených kalhot, které obdržela od Kirie ("Jsou mi malé!" zakvílela a div ne s pláčem je hodila Elldě) a tmavě hnědého kabátu, který si velice oblíbila už na povrchu. Byl šitý z mnohem pevnější kůže a jak Ellda pochopila, tady dole se nedalo nosit nic bavlněného, protože tu bylo neustále vlhko. Kožené věci byly naprosto ideální pro toulky v okolí, protože nebyla ihned provlhlá.

Dnešní výlet se týkal toho Věčného města. Co měli Styxové za lubem, netušila, ale zřejmě usoudili, že je načase trochu změnit její povolání. Průvodce, jak mu začala říkat, protože odmítal sdělit jméno, čekal před domem s obvyklým výrazem, že je mu to krajně nepříjemné. Bez pozdravu se k němu připojila, vyhoupla se do sedla a nechala se vést. Cvalem projeli celou tu dlouhou ulici a Ellda konečně pochopila, že vlastně není tak nekonečná. Na konci se totiž zužovala do tunelu s obvyklým červeným pískem, tudíž opticky se zdálo, že nikde nekončí. Tím tunelem jeli jen velice krátce, když se vynořili přímo u brány. Vrátný jim pokynul, ani je nezastavoval a nechal je jet dál, takže pokračovali ulicí. Tentokrát jízda zabrala mnohem delší dobu, cestovali skoro hodinu, než dojeli k místům, kde byla Šatlava. K ní se ale nevydali, putovali opačným směrem, kde Ellda ještě nebyla. Ačkoliv Kiria tvrdila, že Kolonie je uzavřená, aby nikdo nemohl cestovat, jak se mu zachce, i zde byly domky vypadající obydleně. Ellda si vložila do paměti, že to musí Kirii sdělit, protože viděla, že se za okny hýbou postavy kolonistů. Vyskytovaly se tu dokonce i malé obchody s pokřivenými výlohami, ve kterých ležely nějaké nástroje, deky či jiné ruční výrobky.

Dostali se až za Čtvrť a po chvíli dusání v klusu zastavili u polorozpadlého domku. Průvodce do něj vkročil, jako kdyby se nic nedělo a Ellda ho váhavě následovala, protože se obávala, aby se střecha nerozpadla přímo nad jejich hlavami. Stáli v jakési kuchyni s bílými kachlíčky, odporně páchnoucí rozkladem a plísní, a Průvodce začal točit klikou na nějakých dveřích, kterých si Ellda předtím vůbec nevšimla. Páka cvakla a Průvodce otevřel. Ozvalo se zasyčení, když se vyrovnával tlak. Byly kulaté a velice pevné, a když jimi procházeli, vysrážela se na nich pára. Byli znovu v tunelu, jakých tu bylo mraky, když Průvodce shodil batoh ze zad a podal Elldě gumovou masku na obličej. Podiveně na něj zazírala a převzala jí.

"Až řeknu, nasadíte si jí." poručil jí hlasem, ve kterém bylo jasné, že neočekává žádnou debatu na toto téma. Z kapsy kabátu vyndal dvě lucerny, které se daly připnout na oblečení, v nichž zářily dvě malé zelené kuličky. Po jeho vzoru si i Ellda tu svou připnula a vyrazili.

Nikdo z nich už nic neřekl, jen se plahočili kilometry daleko červeným pískem a neustále uhýbali do chodeb. Ellda se zabavovala rytím špičkami bot v písku, což se Průvodci vůbec nelíbilo, ale nic neřekl. Jak si všimla, on nezanechával vůbec žádné stopy, i když šel normálním krokem, jako ona. Měla chuť to ticho proříznout a zakřičet, v té změti tunelů by se to určitě parádně rozléhalo. Napadlo jí, co by tomu asi řekl její společník, a musela se tiše zasmát. Určitě by jí jedním chmatem umlčel a zardousil.

Ta cesta byla nekonečná a neuvěřitelně nudná. Elldu to přestalo bavit a mrzutě nakopávala oblázky, které se objevily v cestě.

"Nasadit!" ozval se hrubý hlas a Elldu to vytrhlo z otupělého stavu. Oba dva si natáhli masky na obličej a rázovali tak ještě dalších pět minut tunelem. Pak Ellda vydechla úžasem.

Přímo před nimi se rozprostíralo ohromné město, které vydávalo jemnou zelenkavou záři. Budovy měly úchvatné tvary, byly ohromné, pro lidi, jako Ellda, až zbytečně moc velké. Byly tam i nějaké chrámy a dekorativní oblouky. Za života muselo být to město úžasné. Teď se v něm ale převalovalo cosi mrtvolného, tichého, jako nějaké město duchů. Průvodce zamířil vpřed a Ellda ho rychle následovala. Pružně se pohyboval městem, jako kdyby ho už znal celá léta a nenadělal při tom absolutně žádný zvuk. Netušila, proč tu mají být, jaký účel má cesta sem konkrétně pro ní, ale následovala ho uličkami, jako kdyby byla jeho stín. Asi po deseti minutách čvachtání vodou, přelézání zbořených domů a držení rovnováhy nad kluzkou, řasami pokrytou silnicí, se před nimi objevili tři maskovaní Styxové. Nevšimla by si jich, nebýt vrzavého pozdravu Průvodce. Zůstali stát uprostřed ulice a začali řešit nějakou otázku mravů jednoho problematického kolonisty. Ellda se rozhlížela kolem sebe a potlačovala nutkání jít si ty úchvatné tvary osahat. Kdesi v dáli hučela voda, nikde se neobjevilo nic živého, ani třeba pták nebo žába. Mrtvolná tichost jako kdyby příchozí varovala, že sem nesmějí jen tak vcházet. Ellda chvílemi čekala, že uvidí, jak se vzduchem vznáší drobná tělíčka virů, před kterými ji varovala Kiria a také papír s pokyny pro vstup do Věčného města. Maska nebyla sice příliš pohodlná, ale raději se neopovažovala jí nějakým způsobem uvolnit, aby neškrtila. Mezi řečí Styxů zaslechla jakési jméno, které už ve spisech pro Výbor několikrát viděla, ale neměla dost odvahy, aby se zapletla do konverzace. Místo toho se točila na místě a dále zírala na to divné zelenkavé město.

Na konci uličky se cosi pohnulo, ale Ellda to viděla jen koutkem oka, protože hleděla zrovna trochu jiným směrem. Nedokázala identifikovat, jestli to byl jen přelud, protože jak se zdálo, na město padala záhadná mlha. Možná se jednalo jen o dalšího člena Styxké hlídky...

Změnila svůj názor, když zaslechla hluboké, dunivé vrčení. Byla si jistá, že je něco sleduje a nervózně pohlédla na skupinku vesele tlachajících mužů. Přimáčkla se blíže k nim, ani ve snu jí nenapadlo, že by se tu začala potloukávat sama a nějaká šelma jí roztrhala na cucky. Vrčení se ozvalo znovu, tentokrát ale byla schopná rozeznat, odkud ten zvuk přišel. Zahleděla se znovu na konec té uličky, kde předtím viděla nějakou aktivitu a to, co uviděla, jí vyrazilo dech z plic. Pomalu se jejich směrem kradl obrovský černý pes, který vydával to hrozivé vrčení. Teď už si byla jistá, že se jí to opravdu nezdálo. Muži si toho ale zřejmě nevšímali a dál pokračovali v rozhovoru, zatímco se Elldě rychle aktivoval pud sebezáchovy. Zvíře se pomalu plížilo, jako kdyby číhalo na kořist a mírně se krčilo k zemi. Pohlédla z jednoho Styxe na druhého a zoufalostí nevěděla, co má dělat. Pes už byl sotva dva metry od nich a stále si ho nikdo nevšímal. Přemohla veškeré své bariéry k Průvodci a mírně ho zatahala za rukáv kabátu. Nejdříve se po ní podrážděně ohnal, cože jí ruší v rozhovoru, ale pak si všimnul hlídače.

"Drobku!" zavrzal na psa, který se oddaně přiloudal k jeho nohám, jako kdyby to byl nějaký postelový mazlíček. Ostatní Styxové se zachechtali a Ellda se cítila zahanbeně. Věděla přeci, že nic živého se tu nevyskytuje jen tak samo od sebe. Styxové si vyměnili pozdravy a rozešli se do stále hustější mlhy. Ellda zůstala sama s Průvodcem a Drobkem.

"Co to je za plemeno?" optala se Průvodce a podezíravě si prohlížela psa, který jí pohled opětovat, ovšem jeho výraz byl spíš směsí chutí na dobrý oběd v podobě Elldy. Vydal jako hodně přerostlý rotvajler.

"Stopař." odpověděl Průvodce a vykročil vpřed i s Drobkem, který mu šel poslušně u nohy. Netušila, kam mají namířeno, ale vydala se na cestu s nimi, i když se značným odstupem od hrozivého psa.

"Kam to vlastně jdeme?"

Chvíli trvalo, než Průvodce odpověděl a Ellda se domnívala, že přes huhňání masky zřejmě její otázku neslyšel.

"Vaším úkolem je poznat zdejší kraj. Budete fungovat jako terénní lékařka a pokud to zvládnete tady, Hlubiny by už neměly-"

"Hlubiny?" skočila mu do řeči s mírným vyjeknutím. Průvodce jí probodl pohledem i přes masku nasazenou na tváři a pokračoval.

"Ano, vaším stanovištěm budou Hlubiny."

Elldě jakoby zkameněly vnitřnosti. Celou dobu, co tu žije, si vlastně podřezává vlastní větev pod nohama. Hlubiny bylo něco, kam za žádných okolností nechtěla vkročit a měla k tomu své důvody. Pokud Kiria měla pravdu, a jakože ve většině věcí měla, Hlubiny znamenaly věčnou tmu, nekonečně dlouhé pochody, nepříjemný terén a hrozbu útoku od vyhnanců. Navíc byly rozlehlejší a drsnější, než Kolonie a už jen práce ve Věčném městě se jí příliš nezamlouvala. Vše ale odpovídalo tomu, že po roce na místě sekretářky nastává období příprav na nepěkný výlet. Ellda věděla, že musí rok a půl čekat, než by mohla být poslána do Hlubin, ale k tomu zbývalo už jen třičtvrtě roku. Napadlo jí, proč Kiria nechodí na obchůzky, jako Ellda, a neváhala se zeptat.

"Proč dělá Kiria pořád tu samou práci? Jestliže dáváte rok na zorientování, pak by ona měla být na mém místě."

"Obávám se, že není vaší starostí určovat, kdo jakou pozici bude zastávat." odpověděl klidně Průvodce a společně přelezli kus ulomeného kvádru z vápence.

"To není, ale zajímá mě to." zachovávala andělský klid, ačkoliv pocítila mírné vaření jedu v žilách.

"A proč?" optal se Průvodce a pohlédl na psa, kterému se hýbal vlhký čumák, jak nasával pachy města.

"Protože Kiria je má přítelkyně a záleží mi na ní." odpověděla popravdě a Průvodce zvedl zaťatou ruku v pěst na znamení, aby zastavili. Drobkovi se zježila srst kolem páteře a uši se našpicovaly dopředu.

"Běž." špitl Průvodce a Drobek vyrazil kupředu jako rozjetá lokomotiva. Zřejmě se po městě potuloval někdo, kdo tu vůbec být neměl. Sama Ellda nikoho ale neviděla ani neslyšela, protože byla mlha a hučení vody trochu narušovalo klid. Uznala, že Stopař musí mít vynikající čich, když dokáže rozpoznat v takovém kraji narušitele. Průvodce zdvihnul prst a stále strnule přihlížel směrem, kam se Drobek vydal. Jeho nehybnost a tichost byla úchvatná, Ellda se už vůbec nedivila, že jsou tihle muži schopní vyděsit vás k smrti. Věděla, že jí prsty říká, že ve městě je jeden cizí člověk. Pak překřížil dva prsty na znamení absolutního ticha. Ellda ale stále nikoho neviděla, napínala sluch, jestli něco alespoň neuslyší, protože nechtěla být pozadu. Drobek a jeho majitel už zřejmě oba věděli, kdo je ten člověk a kde se přibližně nachází.

Minuty se vlekly a Elldě vzrušením tlouklo srdce.

Tipovala, co se asi bude dít, jestli na někoho narazí. Očekávala, že to setkání nebude probíhat zrovna v přátelském duchu a co víc, Drobek stále pobíhal někde kolem a mohl dotyčného klidně rozcupovat na hadry. Už se jí jevila myšlenka ječícího člověka, jemuž chybí končetiny, a ona ho sešívá dohromady, jako nějakou látkovou panenku.

Minula asi třetí minuta a srdce se Elldě uklidnilo. Začínala věřit, že žádná bitka nebude, a tak věnovala svou pozornost spíše tomu, co kolem sebe zrovna měla. Pod nohama jí vedl chodník z drobných dlažebních kostek, dům, u něhož se krčili, měl vytlučená okna a vypadal temně. Nakoukla dovnitř rozbitým oknem a dostavilo se zklamání. Uvnitř vůbec nic nebylo, jen holé stěny a pár hromádek z odloupaného stropu. Přestala nahlížet a trochu se mrzoutila, ale když vzhlédla zase před sebe, Průvodce tam nebyl.

Panebože!

To bylo první, co jí napadlo. Pak se jí v krku usadil dusivý knedlík a srdce bouchalo takovým stylem, div jí nevylétlo ze žeber. Nevěděla, kde vůbec je, kam by se měla vydat, neměla žádnou mapu ani jiné instrukce, jak postupovat. A i kdyby záhadným způsobem našla cestu zpět z města, ztratila by se v labyrintu. Proč jen nahlížela do toho domu? Vždyť věděla, že komunikovali neverbálně, tudíž on očekával, že dává pozor a bude ho následovat.

Jsem tak pitomá!

Klela v duchu, jak jen mohla, nejraději by se bývala rozkřičela na celé kolo, ale to nemohla dopustit. Opatrně se připlížila na roh, kde předtím stál Průvodce a bázlivě vyhlédla. Rychle se stáhla a začala dýchat jako po kilometrovém běhání.

V ulici za rohem se podél domů plížil nějaký člověk, ale podle postavy se rozhodně o někoho ze Styxů nejednalo. Byl totiž příliš robustní, připomínal spíše strážníka z Šatlavy. Ellda začala příšerně panikařit. Bylo více než jisté, že ten člověk má namířeno přímo k ní, ačkoliv vůbec netuší, že tu Ellda stojí. Nezbývalo jí nic jiného, než vylovit z kapsy kabátu dlouhý, zahnutý srp, který dostala nedávno v práci. Kiria to obdivovala, ale Ellda si dělala legraci, že tím srpem bude řezat formuláře, až se naštve. Nejistě si prohlédla lesklou čepel, od pohledu ostrou, jako žiletka a čekala.

Každou chvíli tu musí být.

Zaujala bojovou pózu, mírně se přikrčila a srp pevně sevřela v obou rukách. V břiše jí lechtalo nervozitou, až se jí zvedal žaludek a bojovala s nutkáním vzít nohy na ramena.

Ozvalo se zašustění, jak bota sjela po několika kamíncích. Znělo to velice blízko, Ellda odhadovala, jak daleko protivník musí asi být, a tipla si tak metr. Už to chtěla mít všechno za sebou, jen ať už se ten prevít ukáže.

A nebo lépe, ať se raději neukazuje...

Zpoza rohu vykoukla hlava a Ellda ani na vteřinu nezaváhala. Rozmáchla se srpem přímo před sebe a raději zavřela oči, aby neviděla, co bude následovat. Ozval se bolestivý výkřik, který se hned utlumil, jak raněný hučel do dlaní, jimiž si držel krvácející obličej. Ellda otevřela oči a dýchala jako vyprovokovaný býk, v ruce třímala zkrvavený srp a sledovala toho muže, jak mu skrze ruce crčí krev. Neodvážila se k němu přiblížit, mísily se v ní pocity odporu a lítosti, a najednou chtěla být zpět v kanceláři, kde mohla vesele tlachat s Kirií a užívat si klidného života.

Ze snění jí vytrhl pohyb, najednou se to kolem ní a toho muže hemžilo Styxy, kteří zřejmě zaslechli jeho výkřik. Dvojice maskovaných Styxů toho muže chytila za paže, každý z jedné strany, a začali ho odvádět pryč. Odněkud se objevil Průvodce i s Drobkem a z očí mu šlehaly blesky.

"Měla jste sledovat moje příkazy!" štěkl na ní.

"Omlouvám se." pípla na odpověď a Průvodce jí věnoval jeden z pronikavých pohledů. Pak se otočil po směru, kudy hlídka odváděla krvácejícího muže, a řekl něco, co Elldu úplně vykolejilo.

"Dobrá práce."

Na okamžik čekala, že Průvodce vykřikne, že jde o zpožděný apríl, ale znělo to upřímně. Když všechen ten stres pominul, úplně se rozklepala, jako kdyby měla zimnici.

"Vůbec jsem nevěděla, co dělám." zahučela tiše, stále šokovaná z toho, že právě málem zabila člověka. "Prostě jsem jen…" nedopověděla a místo toho naznačila pohyb rukou se srpem.

"Jste Styxka, co jste čekala?" odpověděl klidným, skoro až otcovským hlasem a uvázal Drobka na řetěz. "Máte to v sobě."

Ta slova jí vůbec nijak nepomohla. Jestliže to měla v krvi, pak je zabiják stejně jako ostatní. Ta trocha lidského tepla a přátelství, co si hýčkala z povrchu, se málem vypařila. A pak se začala hádat sama se sebou, proč to vlastně udělala.

Normálně jsem si na něj počkala a zřídila ho!

Vždyť jsi neměla na vybranou…

To není až tak pravda, mohla jsem utéct.

Kdybys utekla, jen těžko by tě našli…

"Musíte se naučit rozlišovat, kdy je správné ublížit a kdy ne. V situacích, jako byla tato, vám moc možností nezbývá." promluvil Průvodce, jako kdyby věděl, že se Ellda uvnitř sebe svádí pořádnou bitku. Vyšlápli dál do houstnoucí mlhy, aby dokončili hlídku. Průvodce pokračoval v mluvě.

"Až budete v Hlubinách, budete se muset rozhodovat rychle. Tohle byl jen jeden kolonista, ale kdyby se vám dostal na krk, neváhal by vás zabít."

Ellda si mezi bitvou uvědomila, že se dnes Průvodce nějak moc rozpovídal. Až nezvykle moc. Nechala ho ale, neměla zrovna moc chuť pouštět se s ním do debat, když věděla, že jí čeká mnohem horší budoucnost.

"A co teprve psanci! Ti nás zabíjejí jen pro své potěšení, aby se pomstili."

Chůze Elldu držela při životě, kdyby měla zůstat teď někde sedět, asi by se zbláznila. Cítila se jako něčím nakažená, nejradši by všechno tohle ukončila a vrátila se na povrch, kde si nemusela dělat skoro s ničím starosti.

"Ještě jste mi neodpověděl na mou otázku." vypadlo z Elldy tak nějak samo. Skoro se podivila, že něco řekla.

"Ach, ano, o té vaší kamarádce." vzpomněl si ihned Průvodce a zabočil doprava. Drobek vzrušeně čenichal po zemi a slintal. "Tak tedy," začal a překročil potůček líně se valící, černé vody, která se podobala spíše splaškům, "Kiria nikdy nebude zařazena na takové úkoly, jako je hlídání. Musí být neustále sledována."

To bylo Elldě celkem jasné, znovu jí to vhodilo do velice ponuré nálady. Zřejmě se mu příliš nechtěl prozrazovat důvod, proč je Kiria upoutaná v IX.

"Proč mi nechcete říct důvod?" zeptala se drze a svůj tón hlasu jen těžko dokázala ovládat. Emoce s ní úplně mlátily.

"Neřekl jsem, že nechci." odpověděl prostě a Ellda ho najednou nesnášela. Skoro ani nedoufala, že může vedle něj kráčet, aniž by ho něčím praštila. Drobek mírně zachrochtal a pak hlasitě si hlasitě pšíkl.

"Kiria je vážně nemocná."začal pomalu a rozvážně. "Její mozek nefunguje správně, není schopná se učit nové věci."

"Jak je to možné? Co se jí stalo?" začala se dychtivě vyptávat Ellda a najednou úplně zapomněla na vražednou náladu.

"Měla velice nehezký nádor, který museli vědci odstranit i s částí mozku. Kiria se od mala učila práci, kterou teď dělá, protože na něco dalšího prostě nemá buňky."

"S tím bych nesouhlasila. Pamatuje si, co jí kdo říká." oponovala mu Ellda, protože věřila, že Kirii zná přeci jen o trochu lépe, než on.

"Ano, ale to se neučí."

Ellda se pod maskou zamračila a stále nechápala rozdíl. Přišlo jí to trochu stejné, jestli si něco pamatovat nebo učit, a když tak nad tím přemýšlela asi minutu, došlo jí, co tím Průvodce myslel.

"Takže ona si pamatuje, kdo co řekl, ale nedokáže se naučit nějakou práci?"

"Přesně tak." odpověděl.

"Také se mi to stává." řekla najednou Ellda a poprvé od doby, co procházeli tunelem a ona do něj chtěla zakřičet, se pousmála. Průvodce na ní pohlédl, jako kdyby nechápal, co tím myslela.

"Když jsem studovala, měla jsem problém naučit se probíranou látku. Ale blbosti, které kdo řekl, jsem si pamatovala, hlavně tedy hlášky z kolejních mejdanů."

Zdálo se, že ta doba studentského života snad ani nikdy nebyla. Medicínu vystudovala sotva před dvěma a půl lety, ale přišlo jí, že už je to více jak deset let. Čas tu ubíhal někdy rychleji a někdy se táhnul jako žvýkačka nalepená na botu. Nemohla uvěřit, že celou dobu byla Kiria těžce nemocná, nepřipadalo jí, že by byla nějak nenormální. A jestlipak to ví i Ted, co s ní doopravdy je.

Pohlédla na Drobka, jehož lesklá srst se třpytila i přes chuchvalce vlezlé mlhy.

Jak je možné, že nevystopoval toho kolonistu, když jim šel přímo do náruče?

A proč se Průvodce s ním nepotkal, když si šli prakticky naproti?

Možná…možná ten kolonista spatřil Průvodce mnohem dřív a schoval se.

Ale jak se mohl schovat před Drobkem? Byla to snad úmyslná past na Elldu, aby otestovali, jak je schopná vypořádat se s nebezpečím na krku?

Zaháněla dotěrné otázky stranou, jako nějaké komáry. Raději se soustředila na ruce Průvodce, které se mírně míhaly podél jeho boků při chůzi. Nechtěla se znovu dostat do nebezpečí, jako před nějakou půl hodinou. Držela se ho jako klíště.

★ Hygiena, Hygi, Hygienáá

14. října 2010 v 15:45 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty

Tisíckrát hurá hygieně!

S okamžitou platností ze včerejšího dne se po celém našem centru, pomocí oběžníků, dostavila informace, že všechny restaurace a kavárny nesmějí ve své prodejně tolerovat kuřáky. Takže někdo mávnul kouzelným proutkem a všechny dosavadní kavárny by měly být bez popelníků. Hned teď.

Ale jak tak koukám, ten Někdo mávnutí proutkem jaksi nezvládl, protože nájemci hodili bobek na Memo a vesele krmili a napájeli své zákazníky s cigaretou dál. Tahle buzerace mi přijde opravdu přitažená za vlasy - chápu, že nekuřáci nechtějí být obtěžováni smradem z cigaret, ovšem k tomu účelně slouží nekuřácké sekce, k nalezení téměř ve všech restauracích. Nemluvě o tom, že jsou si kavárny a restaurace sakramentsky vědomé toho, že bez kuřáků jim klesnou kšefty. Takže začne bitka o tržby, neboť ten, kdo poskytne kouřícímu lidu popelníček u hamání, se bude válet v penězích.

Také mi přijde úplně na palici to, že na krabičky od cigaret tisknou zprávy o tom, jak budu pomalu umírat (sláva euthanasii!), jak obtěžuji kouřem své děti (zatím je nemám a nejsem tak bezohledná, abych učila své dítě v plínách šlukovat) a jak, o můj bože držte mě, budu mít špatné sperma.

Záhadné na tom všem je ovšem to, že nic obdobného jsem zatím nečetla na Flašce Absinthu, přitom alkohol způsobuje několikanásobně vyšší riziko demence, držkopádů a smrťáků, než pitomá cigareta. Chlast je metla lidstva a naše tupé stádo švejkovských ovcí z Čech se bude i nadále držet zuby nehty svého pivíska, na které samozřejmě nikdo nikdy nenatiskne fakt, že když se namažete jako hovado, vaše inteligence klesne na úroveň primátů.

Souhlasím s tím, že na zastávkách by se kouřit nemělo, stejně tak jako v restauracích by měly být sekce pro kuřáky a nekuřáky (a to všude), aby ani jedna strana nemohla pištět cosi o diskriminaci. 

Nehájím stranu kuřáků, nehájím stranu nekuřáků. Vytáčí mě opět, znovu a zase naše dementní politika.

★ Kapitola 4. - Dveře IX.

12. října 2010 v 21:06 | opY
Za ten měsíc, co se zaučovala v nové práci, poznávala přesný chod věcí v tomto podzemním světě. Kolonisté byly jen cvičené ovečky, které dbaly pokynů dravcům na vrcholu potravního řetězce, což byli Styxové. Někteří důvěryhodní kolonisté zasedali spolu se Styxy a říkali své skupině Výbor. Jejich úkolem bylo šetřit a trestat přestupky kolonistů. Ellda se dozvídala i o dalších oblastech, které ležely kolem Kolonie. Nemohla si stále dokázat představit, jak ohromné prostory tu musí být, když Kiria hovořila o Jižních jeskyních, kde také žili Kolonisté a vyráběli zde věčná světla. V severní části nikdo nežil, vedly tam jen spletité sítě komínů a potrubní pošty, větrací šachty a povalovaly se hromady vydolovaných surovin. Byla to spíše těžařská oblast a také velice vyhlášená strouhařskými dětmi. Na dotaz, co to znamená, si Ellda později tu odpověď nepřála slyšet: jednalo se o odložené děti, většinou o potomky Styxů a kolonistů, a protože míšení těch dvou druhů bylo zakázané, děti se potají odnášely právě do strouhy. Co s nimi bylo, nikdo říci nedokázal, ale Ellda z toho měla kamení v žaludku. Taková ukrutnost na ubohých dětech! A přitom za to ty chudinky nemohly.
Dozvěděla se, že za Čtvrtí a hranicemi Kolonie leží Věčné město, což je velice důležitá oblast zvláště pro vědce, Kdysi dávno v něm žili lidé z Kolonie i se Styxy, ale poté se objevil záhadný mor a lidé se rozutekli - někteří na povrch, jiní hlouběji labyrintem chodeb až do Kolonie. Kiria tvrdila, že do Věčného města se jen těžko dostane někdo, kdo nikdy neměl v ruce mapu. Je prý chráněno spletitou sítí bývalých lávových chodeb, které říkali Labyrint, a ty vedou dál, než si kdo dokáže představit. Pověry pravily, že se jednou z nich dá dostat až na Důlní stanici v Hlubinách, ale Kiria tomu příliš nevěřila.
"Kolonisté jsou prostě strašně omezení a všemu uvěří." říkala a mávala perem ve vzduchu.
Vyprávěla jí o jejím oblíbeném tématu, což byly jednotky sloužící v Hlubinách, nejlepší na světě. Vojáci byli cvičeni v extrémních podmínkách, byli to opravdu tvrdí muži, kteří neměli slitování. Znali terén v Hlubinách nazpaměť, což bylo, dle Kirie, docela nemožné. V Hlubinách fungoval Bunkr, ve kterém probíhaly operace a plánované vyhlazování vyhnanců z Kolonie a Povrchu, množení a výroba biologických zbraní, virů a to vše se testovalo na tom, koho vojáci divize právě chytili při razii. Ellda cítila nesouhlas, ale Kiria jí vážně probodla pohledem.
"Jsou to vyvrhelové, zloději a vrazi! Místo, aby byli popraveni, byli vyhnáni do Hlubin aby si tam dále živořili."
Hlubiny byly údajně ještě širší a rozlehlejší, než Kolonie, tmavé a nepřístupné. Přežít v nich nebylo pro třasořitky. Kiria jednoho dne zalovila v šuplíku a vytáhla ohromnou mapu.
"Tohle," ukázala na zhruba oválnou plochu uprostřed mapy, "To je Velká pláň. Tady," ukázala na přilehlou oblast u Velké pláně, " To je Trhlinov. A tady jsou Ostřiny. Slyšela jsem od jednoho vojáka," začala povídat a úplně zčervenala, "že jsou tam ohromné kvádry z obsidiánů a vypadá to tam jako v zrcadlovém domě."
Kiria vyndala z balíčku ve stolku svůj oběd a začala uždibovat. Ellda si pozorně prohlížela mapu a její jednotlivé názvy. Putovala očima po tenkých červených linkách, které znázorňovaly hlavní trasy, zelené pochůzkové okruhy vojáků, jedna modrá linka, která protékala kolem Velké pláně. Našla Důlní stanici, pak jakési podzemní moře, ve kterém čárkovaně vedla trasa na nedaleký ostrov. Pak jí padla do oka jakási černá díra v jednom z rohů mapy.
"Co to je za díru?" optala se Kirie a ukousla ze svého jablka.
"Průduch. To je taková díra, nikdo neví, co je na dně." odpověděla Kiria a znovu se zakousla do sendviče. Ellda jí změřila šibalským pohledem a zaškubala koutky.
"Víš toho nějak moc, na to, že jsi v Hlubinách nikdy nebyla."
Kiria se mírně přidusila sendvičem, až zrudla a pak se tajnůstkářsky naklonila přes stůl k Elldě, jako to dělávala pokaždé, když nechtěla být slyšena nikým z chodby.
"No, jeden z divize si sem občas chodí pro pár formulářů. Někdy se zapovídá." zamrkala šibalsky Kiria a zase se pohodlně usadila na židli. Ellda nasadila výraz, že to chápe a zasmála se.
"Líbí se ti, že?"
Kiria přestala kousat oběd, rozhlédla se kolem a pak rychle pokývala hlavou. Tím se všechno vysvětlovalo.
"Přeci nemůže existovat něco bezedného." pokračovala v hlubinné konverzaci Ellda. Přišlo jí to trochu nemožné, aby něco nemělo konec, i když si to občas myslela i těch dlouhých ulicích.
"Ted říkal, že se tam zkoušeli dostat, slaňovat se, dokonce i vystřelovat světlice, ale žádné dno neviděli." odpověděla temně Kiria a Elldě se zhoupnul žaludek při té představě podivné propasti.
Ellda zprvu nechápala, proč byla přiřazená právě na tuto práci, tedy rovnání, zapisování, vydávání a posílání dokumentů. Ale jak se ve své práci zdokonalovala a pročítala jednotlivá lejstra, pochopila, že se jí snaží ukázat, jak to vlastně mezi Styxy chodí. Do dveří IX, tedy do kanceláře, které se všeobecně říkalo "Adminky", chodilo nepřeberné množství Styxů. Nejčastěji zavítávali ti v černých kabátech, obvykle požadovali osobní formulář, který obsahoval celou škálu informací o jednotlivé osobě. Kiria Elldě vysvětlila, že Styxská hierarchie funguje podobně jako u šlechticů a že tedy i mezi Styxy jsou představitelé, kteří řídí celý kolektiv. Zatím ale nikoho z nich neviděly, zřejmě byli na takové úkony, jako chodit pro lejstra, příliš vznešení.
Čas od času se ukázali i jiní, tentokrát šlo o muže v rádoby maskáčových uniformách a ti hlídali hranice za Kolonií, Věčné město a přilehlé oblasti. Za tu dobu, co Ellda pracovala, se neukázal nikdo z té likvidátorské divize. Čím víc o nich Kiria mluvila, tím více se jich Ellda obávala.
"A představ si," začala opět jedno dopoledne Kiria, kdy musely třídit lejstra, dávat je do obálek, které se nadepisovaly ručně a pomocí kódování je posílat poštou na místo určení, "že se takhle sama potloukáš někde v temnotě a klidně metr za tebou se plíží likvidátor!"
Ellda se oklepala a složila papír, aby se vešel do obálky.
"To chodí tak tiše?"
"Když chtějí, uslyšíš je. Když nechtějí, tak je ani neuvidíš." vysvětlila Kiria a balila, seč jí ruce stačily, protože byla svým neustálým povídáním značně pozadu za Elldou.
"A kdy se zase uvidíš s Tedem?" optala se Ellda a srovnala obálky do úhledné hromádky. Kiria dramaticky vzdychla a pokrčila rameny.
"Já nevím. Někdy se vidíme dvakrát do týdne, někdy jednou za měsíc. Ted je velitelem divize odstřelovačů, takže musí být neustále se svým týmem. Navíc teď přibírali nějaké nové králíčky, takže má moc práce." dovyprávěla a zašklebila se. Ellda se uculila, vzala hromádku srolovaných obálek ovázaných provázky různých barev a přešla k potrubní poště. Vázání a určování závažnosti papírů jí dělalo zezačátku problémy. Ale v hlavě se jí vybavil Kiriin hlas:
"Červený provázek je pro akutní případy, jako jsou přestupky nebo předvolání k Výboru. Zelený je určený pro věci týkající se naší armády, fialový je obecné sdělení pro kolonisty, žlutý jsou žádosti od nás, když potřebujeme dodat nějaké věci do kanceláře, modré jsou určené výhradně pro Výbor, bílé pro Šatlavu."
Ellda vzala ruličku s bílým provázkem, otevřela dvířka trubky a na budíku změnila kód, který patřil Šatlavě. Pak dvířka zavřela a formulář se s tichým zasyčením vcucnul do stropu nad její hlavou.

Jedno dubnové ráno (věděla, že je duben, protože Kiria měla trochu více štěstí a směla docházet na povrch) vešla do IX. a zhrozila se. Na příjmovém stole stála zhruba půlmetrová hromada papírů, které bylo nutno roztřídit, označit a poslat. Do toho všeho bylo nutné seřadit kopie záznamů, které posílaly, do šanonů, což ve dvou nemohly absolutně stíhat. Vydechla, hodila svou kabelu na židli u stolu a zahnula do šatny, aby se navlékla do přidělené uniformy. Ta se skládala z obyčejných černých šatů po kolena s bílou košilí a černým koženým kabátkem, ale ne takovým, jaký měli muži. Tento byl šitý z mnohem jemnější kůže a nevrzal při pohybu, což Ellda ocenila. V kanceláři se ozvalo klapání podpatků nízkých lakovaných bot, jako měla i Ellda. Kiria konečně dorazila a podle rychlého utichnutí bot a vrzavého zaklení věděla přesně, co se děje. Vyšla za Kirií, která strnule civěla na formuláře.
"Zajímalo by mě," vypravila ze sebe pomalu Kiria a odlípla pohled z papírů na Elldu, "Jak to ksakru máme stihnout rozeslat, když ještě máme řadit ti pitomý kopie."
"No no!" ozval se hrubý, posměšný hlas a obě se otočily ke dveřím. Dovnitř vplul jeden z kolonistických hlídek a zastavil se u příjmového stolku. Pohled mu padl na ohromný štos a uculil se.
"Adminky mají napilno, koukám." prohodil jízlivě a zabubnoval prsty do stolu. "Potřebuji nula-čtyři-devítky, dvě."
Zatímco se Ellda chystala promluvit, že by mohl dotyčný použít kouzelné slůvko, Kiria poslušně popadla dva papíry z přihrádky na stole a podala mu je do rukou.
"Děkuji vám, dámy." zatrylkoval a zmizel na chodbu. Kiria odebrala zhruba čtvrtinu z hromádky formulářů, hodila po Elldě ustaraným pohledem a posadila se.
"Co?" zaprskala Ellda a také si vzala z hromádky kousek.
"Nemůžeš každého pérovat za oslovení. Co kdyby to byl někdo z rodiny těch nejvyšších?"
Ellda si podrážděně odfrkla a začala rolovat papír.
"Potrpím si na slušnost." sdělila nakonec Kirii a pak se zvedla ze židle, což Kirii trochu poděsilo. "A víš co?" chňapla po dvou kožených deskách narvaných k prasknutí. "Řazení dle abecedy zvládne každý blbec, takže nevidím důvod, proč by to nesvedla i ta recepční."
Kirii zazářila očka. Ellda jí opětovala pohled a vytančila ze dveří. Její kroky se klapavě nesly tichou chodbou, seběhla schody a po chvilce vrazila do haly. S prásknutím položila desky na stůl recepce a slečna vyděšeně vzhlédla. Ellda se uculila a jala se rozdávat instrukce. Slečna vše bázlivě odkývala, s očima navrch hlavy a nejistě přebrala oboje desky. Ellda poděkovala, přešla ke dveřím, do kterých nikdo nechodil a zabrala za madlo. V tu chvíli nastalo přetahování s někým, kdo stál za nimi a hodlal jít právě do haly. Trhla dveřmi k sobě, dotyčný trhl na druhou stranu mnohem větší silou až Ellda madlo pustila. Mezi dveřmi se objevila vysokánská postava v šedé kožené uniformě, která nevydávala sebemenší zašustění.
"Pardon." vyblekotala ze sebe Ellda, protože právě stála tváří v tvář likvidátorskému vojákovi. Byl jiný než jeho kolegové z Kolonie, vlasy měl mírně rozcuchané, neměl na nich ten podivný lesklý olej, co ostatní, a oči šedivé, jako ryba. Ustoupil před Elldou o krok dozadu a podržel jí dveře. Bez nějakého předklonu prošla pod jeho paží a omluvně se usmála. Pak rychle vydusala schody, aby mohla Kirii sdělit, že likvidátorská divize je opět přítomna.

★ Opy měla výtvarné střevo

11. října 2010 v 19:38 | opY
Takže...

Protože se mi dnes nepovedlo přemluvit pracovní scanner k výkonu (velice se hádá s mým externím diskem), byla jsem donucena fotit. Ještě, že náš úžasný foťák zvládá makro!

Takže jsem nakreslila pár postaviček z mého oblíbeného Podzemí - prostě mi to nedalo.

Zde představuji Rebeccy, styxská dvojčátka:

For fans from TD.com - They should know, what I wrote (:
Well...
The Scanner at work doesn´t work (he loves when he can fight with my ExHDD), so I made some photos of my hand-drawing pictures. Our camera is awesome - It takes nice details!

I drew some pictures of figures from my favourite Tunnels. 

Here they come a Styx twins - Rebeccas:
Rebeccas

Pan Likvidátor při podzemní leháru:
Leasure time of the Limiter
Likvidátor

Někdo, koho bych zřejmě pojmenovala, jako Drake:
Someone, who I called a Drake:
Drake

A zase Likvidátor, tentokrát na kuníčkovi:
And the Limiter again, with horse for change
Likvidátor

A Styxové na válečné poradě u Průduchu...
The styx conference at the pore...
Styxové

EDIT: Představuji vám Elliott, kterou jsem nakreslila včíra ^^
EDIT: Let´s welcome Elliott, which was draw yesterday ^^
Eliott

★ Kapitola 3. - Styxové

10. října 2010 v 21:52 | opY
Probudila se ve své posteli a chvíli jí trvalo, než si vzpomněla, kde vlastně je. Netušila, co je za denní dobu. V polospánku se totiž domnívala, že za okny je stále tma a tak se převalila na druhý bok a spala dál.
Opatrně vstala, na schodech trochu zavrávorala, protože na ně nebyla zvyklá, a rovnou zamířila do koupelny pro zubní kartáček. Začala obcházet dům znovu, ještě jí zbývalo prozkoumat tu stodolu. Přešla do obývacího pokoje, aby s kartáčkem v puse zapálila oheň v krbu a poté si zašla uvařit čaj. Vrátila zubní kartáček na své místo, vypláchla si pusu a šla se věnovat čaji. Hověla si na pohovce a sledovala tančící plamínky ohně v krbu. Uspávalo jí to. Začala, s očima přilepenýma na krb, přemýšlet, jaká je asi její budoucnost. Měli určitě důvod, proč jí přestěhovat sem, jinak by její věci nechali napospas úřadům. Nevěděla, co by měla dělat dál. Nemůže tu přeci věčně sedět a čekat, brzy jí dojdou zásoby jídla a kde ho pak sežene? To znamenalo, že bude potřebovat i nějakou práci, ale nedokázala si představit, co se tu asi běžně dělá.
Zametání? Zpevňování tunelů?
Posměšně si odfrkla. Celých sedm let se dřela, aby z ní něco bylo a teď by měla začít uklízet kamení z cest? To tedy ne!
Odložila hrnek na konferenční stolek a převlékla se. Musela se s někým kontaktovat, i kdyby to měl být ten málomluvný poděs. Vyšla ven na předzahrádku a zamířila rovnou do stodoly. Byla ohromná, zvenčí se zdála být rozhodně menší. Uvnitř to vonělo po seně, což způsobovaly dva nespotřebované žoky hned u vchodu. Po jedné straně byly boxy a ohrádky zřejmě pro dobytek, pár králíkáren a malinký kurník. Na druhé byl prostor až ke střeše, takže se dal využít jako skladiště sena a slámy. Podlaha byla udusaná hlína, což Elldě nepříjemně připomnělo vězení. Aby si sehnala nějaký dobytek, musela za někým jít a zeptat se na podmínky. Kolem jejího domku byla rozseta stovka dalších obydlí, ale vůbec v nich nebyla známka nějakého života. Na chvilku se jí zmocnil strach, že je v té předlouhatánské ulici sama. Vůbec netušila, že odpověď na její těžkou otázku o civilizaci, stojí přímo ve dveřích stodoly. Otočila se, že se tedy vrátí do domu a bude čekat, a jen špatně zamaskovala úlek. Před ní stál jeden z těch vysokých mužů v černém kabátě s bílým límcem košile, ruce založené na hrudi a podivně se culil.
"Dobrý den." pozdravila ho mírně rozladěně, ale on jí pozdrav neopětoval. Škubla rameny, že tedy asi moc dobrý den není, což donutilo přihlížejícího promluvit hrubým, zastřeným hlasem plným sarkasmu.
"Jak pro koho."
Ellda tyhle typy lidí neměla moc v oblibě, dokázalo jí úplně zkazit náladu, že jí někdo nepozdravil a ještě se tvářit, že za všechno může ona.
"Takže co potřebujete?" zeptala se prkenně, ale muž to ignoroval.
"Já nic, narozdíl od vás." odvětil a přestal se culit.
"Tak co tu děláte?" vypadlo z ní jako když bičem mrskne. Začínala se opravdu rozpalovat, protože se nechtěla nechat ponižovat takovým hrubiánem.
"Jdu vám, samozřejmě, ukázat, kudy do práce."
To, jak s ní mluvil, jako kdyby byla kus slizkého hadru, jí zatemňovalo mozek vztekem. Zapřísáhla se, že veškerá slušnost, co v ní zbyla, rozhodně nebude patřit jemu.
"Oh, to je od vás milé." utrousila jedovatě, "Čím se tam dostanu?"
"Koněm, zajisté."
To byla poslední kapka. Dělá si ten cizinec z Elldy srandu? Dobře věděl, že ve stodole žádné zvíře není.
"Samozřejmě!" zatrylkovala a pobaveně se rozhlédla po okolí, "Nic čtyřnohého tu nevidím. A ve stáji také nic není."
"Jistě, že není." potvrdil její slova dosti nejapně. Ellda se ale nedala.
"A kde mám tedy vzít koně? Nepředpokládám, že tu máte auta."
"Bude vám přidělen." odpověděl suše.
"A kde je ten váš? Vidím, že cestujete nalehko."
"Můj kůň je opodál i s tím vaším. Jsou cvičení na to, aby byli neslyšitelní."
Hrábnul do kabátu, který zavrzal, a vytáhl kus složeného papíru, podávajíc ho Elldě se slovy, že jde o mapu. Pak vytáhnul z kapsy hodinky na řetízku a zamručel.
"Musíme jít."
"Kam?" optala se Ellda a muž se ušklíbnul.
"Do práce přeci!"
Začala zvažovat, že toho muže ze včera, co s ní cestoval kočárem, měla docela ráda. Následovala toho nového protivníka asi padesát metrů, dokud nenarazili na dvojici koní, čekajících přímo na ně. Vyhoupla se do sedla a rozjeli se ulicí. Začínala věřit, že všichni ti muži, co potkala, jsou příbuzní, protože co do postavy i povahy byli úplně stejní.
Jeli tou samou cestou, kterou jel včera i kočár, když Elldu vyložil před domem. Na křižovatce u ukazatele zahnuli doprava a projížděli tunelem, jehož podlaha byla z červeného písku. Tunel se různě stáčel a kroutil, jeli tak asi pět minut, když Ellda uslyšela rachot. Vjížděli na dlážděnou ulici, po níž se proháněly kočáry sem a tam, jezdili koně se svými jezdci, běhali bělovlasí lidé a pokřikovali na sebe. Ellda a její průvodce zahnuli po silnici vlevo až dojeli k tomu vysokému plotu, za kterým se tyčila podivná černá budova. U brány hlídkoval starý muž a odebíral zaměstnancům karty s jejich jmény, aby mohl později sepsat docházku. Na vše dohlíželi dva strážci v černých kožených kabátech. Ellda objela zástup lidí, který se tvořil před bránou, a vjela přímo za průvodcem, který pokynul svým kolegům a pokračoval k nízké dvoupatrové budově. Do té většinou přicházeli lidé, kteří už odevzdali svůj lístek a zdravili se navzájem ve dveřích. Ellda seskočila z koně, stejně jako její průvodce a následovala ho do budovy. Přijímací hala byla ohromná, s recepcí a černou leštěnou podlahou. Vedlo z ní několik dveří a za recepcí na zdi byl namalován plánek budovy. Mladá slečna za recepcí hlasitě zdravila návštěvníky a vrhala po Elldě kradmé pohledy. Když se Ellda rozkoukala kolem, tak pochopila, že nejen dívka po ní se zájmem kouká.
Vydali se do dveří nalevo, kam nikdo z pracujících nechodil. Stáli v tiché místnosti, ze které vedly dva výtahy a schodiště. Vyběhli černé schody do prvního patra, které je zavedly rovnou do dlouhé chodby plné dveří. Na každý byla cedule se dvěmi jmény, jako měla Ellda na psí známce, a označení římskou číslicí. Většina dveří byla pevně uzavřena, jen některé byly pootevřené. Průvodce zavedl Elldu do dveří s číslem IX., které byly otevřené dokořán a ozývalo se z nich hlasité klapání stroje. Byla to kancelář s velkým stolem, na kterém ležely štosy papírů, knihy a spisy, s několika skříněmi plných šanonů, malými příručními stolky se šuplíky a psacími stroji. Za jedním seděla mladá dívka velice podobná Elldě a povzbudivě se usmála. Vstoupila tedy dovnitř a nejistě se posadila naproti dívce. Otočila pohled na dveře, ale nikdo v nich už nestál.
"Nezdržují se tu." odpověděla dívka Elldinému pohledu. Mluvila tou vrzavou řečí, jak Ellda postřehla, takže se rozhodla prozatím angličtinu nepoužívat.
"A co dělají?" optala se doufajíc, že jí konečně někdo dá odpovědi.
"Mají jinou práci, než my. Však víš, hlídají Kolonii, přilehlé oblasti, Čtvrť , Hlubiny a tak dále."
Mávla ručkou, jako kdyby to bylo jasné, ale jakmile pohlédla na Elldu, zjistila, že vůbec nechápe, o čem to mluví. Na důkaz toho Ellda mírně zavrtěla hlavou.
"No Kolonie, tam žijí ti bělovlasí lidé." vysvětlila dívka.
"Takže já žiji v Kolonii?" optala se nejistě Ellda a dívka se zasmála.
"Ale ne, Kolonisté a Styxové nežijí společně."
"Styxové?"
Dívka vzdychla a hodila po Elldě těžkým pohledem.
"To jsme my dvě, ten pán, který tě sem přivedl, i ti venku, co hlídají kolonisty. Spravujeme celé podzemí a nejen to. Máme ty nejlepší vojáky na světě!" poslední větu skoro špitala a zatvářila se trochu rozpačitě.
"No plížit se tedy umí." přitakala Ellda, když si vzpomněla na Styxe ve stodole. Dívce se rozšířily oči.
"Ty jsi viděla někoho z divize?" zadrmolila vzrušeně a naklonila se přes stůl.
"No, myslela jsi ty v tom černém?" zeptala se nejistě Ellda a dívka byla najednou viditelně zklamaná.
"Ne, ti hlídají Kolonii. Myslím členy divize, naše likvidátory. Mají takové šedé uniformy."
Toužebně se zahleděla na dveře a pak přenesla pohled na psací stroj.
"Měly bychom pohnout."
Ellda zatím vydedukovala, že její práce bude spočívat v administrativě. Stejně ale netušila, jak to bude probíhat.
"A co mám dělat?" optala se a dodala: "Já jsem Ellda."
"Jijivija." vyslovila vrzavé jméno a usmála se, když se Ellda zatvářila udiveně. "Jinak Kiria."

★ Kapitola 2. – Nový život

8. října 2010 v 10:47 | opY
Jeden z mužů pokynul tomu druhému. Ihned pochopil, co má dělat: zvedl Elldu, která byla úplně jako hadrová panenka, ze země. Přehodil si jí přes rameno a jal se následovat svého druhého kolegu kamsi do útrob nedalekého parku.

Stála na jakési ulici, která zářila jemným zelenkavým světlem. Kdesi v dáli něco hučelo, ale nevěděla, co ten zvuk vydává. Pomalu se podívala doprava a doleva, všimnula si, že nerovnoměrná dlažba pod jejíma nohama se leskne, jako kdyby byla vlhká. Před ní byl vysoký kovový plot, za nímž se tyčila podivná černá, několikapatrová stavba. Byla velice podivná, neuvěřitelně symetrická. Kousek od ní, také za plotem, byla dvoupatrová budova, trochu veselejší, ne tak černá a v oknech se svítilo. V žaludku se jí usadil těžký kámen, ale nevěděla proč. Něco za jejími zády zašramotilo. Rychle se ohlédla a spatřila černý kožený kočár vedený spřežením dvou sněhobílých koní. Stáli nehybně a tiše, ale stále kolem něco šramotilo. Ten zvuk se jí příčil, hledala jeho původce, ale nikdo se neukázal.
Postupně si uvědomovala, že ten šramot nepochází z toho prostředí, kde stála. Jak víc po něm pátrala, tím více se probouzela.

A pak prudce otevřela oči. V úrovni hlavy stála kamenitá miska s něčím šedivým a krajíc chleba, zřejmě několik dní starý a okoralý, na němž si pochutnávala bílá krysa. Svým neustálým chroupáním dokázala Elldu probudit z dlouhého spánku, ze kterého, jak se vědci domnívali, se neměla možná ani probudit. Když jí jeden z mužů střelil uspávací šipkou, měl nabito špatně. Ty se zelenými letkami byly určené pro muže, protože do hlavic se přidávalo větší množství uspávací látky, než do šipek s červenými letkami. Ellda netušila, jak dlouho vlastně spala, jaká doba uplynula od chvíle, kdy seděla v kavárně a pochutnávala si na šlehačce pařížského dortu. Sledovala zamyšleně krysu, aniž by se pohnula. Jako pavučina jemné vousky jí nadskakovaly při žvýkání soust a tlamičkou neuvěřitelně rychle mlela, jako kdyby toho chtěla co nejvíce sníst, než se Ellda probudí. Začenichala a přestala žvýkat. Ztuhlá jako nějaká vosková figurka stála na zadních nohách a čekala, co se bude dít. Ellda na ní lehce foukla a krysa, jako blesk, zajela do díry ve zdi.
Ellda se posadila, aby si mohla lépe prohlédnout svůj nový příbytek. Seděla na kovové posteli ve čtvercové místnosti dva krát dva metry. Místnost neměla žádná okna, ale kdesi od stropu cítila mírný průvan. Podlaha byla zřejmě lety ušlapaná hlína a jediný slabý zdroj světla pocházel z pevných dveří, na kterých bylo malé okénko. Ihned k nim zamířila, ale okamžitě zjistila, že okénko je moc vysoko. Balancovala na špičkách, vyskakovala, ale nezahlédla nic víc, než jen bíle natřenou chodbu, ve které cosi zeleně svítilo. Přešla zase k posteli a zvedla kameninovou misku. Její obsah se podobal jakési kaši, zřejmě šedé barvy a vůně podhoubí. Na chvíli Elldu napadlo, jestli to není otrávené, pak si ale vzpomněla na ohlodaný chléb. Kdyby jí chtěli otrávit, museli čekat, že to bude tušit, takže by otrávili obojí, než jen jedno. Píchla tedy prstem do kaše a špičkou jazyka to olízla. Bylo to mírně slané, studené, skoro jako bramborová kaše, jen to chutnalo po houbách. Nabrala si tentokrát trochu více na prst a zamyšleně si ho strčila do pusy.
S prázdným žaludkem se špatně přemýšlí.
Snědla celou svou porci, zatímco uvažovala, jaké má asi vyhlídky na budoucnost. Nikdo se nemohl dovědět, že už je vzhůru, nebylo tu nic, čím by jí mohli sledovat. Postupně zjišťovala, že ten pach cely jí přijde nápadně povědomý, stejně jako ta zelenkavá záře. Položila misku na kovovou postel a znovu přešla ke dveřím. Natáhla ruku k okénku a zaklepala na něj prsty.

Nic.

Zkusila to tedy znovu, trochu razantněji, ale výsledek byl úplně stejný, jak předtím. Postupně přidávala na intenzitě klepání, až se dostala do bezhlavého bouchání do kovových dveří cely. Křičet jí přišlo zbytečné, beztak netušila, jak daleko je od civilizace.
Když už jí začaly ruce rudnout a chystala se celou tu akci vzdát, na chodbě zavrzaly dveře. Rychle odstoupila od dveří a vzrušeně je hypnotizovala. Na chodbě duněly kroky zřejmě někoho z věznitelů a pak se v tom malém okénku na dveřích objevil podivný brunátný obličej. Ellda ustoupila z dohledu a strachy úplně oněměla.
Najednou si přála, aby dotyčný šel zase raději pryč, protože jeho obličej se jí příliš nezamlouval. Byl divně bledý, s přimhouřenýma modrýma očima, nechutnými ústy a vlasy…

Měl vůbec vlasy?

Přimáčkla se ke stěně za dveřmi, aby nebyla vidět a s hrůzou poslouchala, jak začal rachotit klíč v zámku dveří od její cely. Neměla se kam schovat.
Dveře se rozletěly a muž jako hora vstoupil dovnitř.
"Nečekali jsme, že se probereš!" houkl do místnosti a zřejmě nečekal ani odpověď, protože přesně věděl, kde Elldu najde. Hrábnul hrubou rukou za dveře a vytáhl jí za triko na chodbu. Až tam jí pustil a pořádně prohlédl. Ellda se narovnala, jelikož se jí takové zacházení silně příčilo, a uhladila si oblečení.
"Co jsem vám udělala, že jste na mne takový hrubý?" optala se celkem slušně, avšak s jistou dávnou podráždění v hlase. Muž, který měl na sobě tmavě modrou uniformu se žlutooranžovou hvězdou a představoval tak jakéhosi policistu, jen zabručel. Jeho obličej ale už nebyl tak brutální. Ellda se odtrhla pohledem od strážníka kamsi za jeho záda a konečně zjistila, co vydává tu zelenou září. Už se hodlala vykročit, ale strážník jí zarazil rukou.
"Kampak?" optal se posměšným hlasem, hrubým jako beton.¨
"Co je to?" ukázala Ellda na zelenou kouličku uchycenou na stěně v kovové konstrukci. Strážník se ledabyle otočil tím směrem.
"Věčné světlo." odpověděl prostě.
"Nikdy jsem nic takového neviděla. Tedy z fyzikálního hlediska je to ta největší kravina, co jsem viděla. Jak může něco čerpat energii ze tmy?" svraštila čelo a tázavě se podívala po policistovi. Zřejmě ho její otázka mírně vyvedla z míry a poprvé se zatvářil trochu nervózně.
"Na to přijde čas. Musíme jít." kývnul na ní a odvedl jí chodbou dál od dveří vedoucích na svobodu. Procházeli kolem dalších cel, které byly označeny římskými číslicemi. Podlaha byla z tmavého lesklého linolea, na kterém boty policisty směšně vrzaly. Došli na konec chodby, zahnuli doprava a prošli těžkými lítacími dveřmi. V chodbě bylo mnohem více světla, nebylo zelené, ale spíše ho vydávaly jakési ostré zářivky. Po pravé straně chodby byly místnosti s černě lakovanými dveřmi, některé otevřené a jiné zavřené, označené tentokrát písmeny. Došli až ke dveřím s označením G, celou cestu naprosto potichu, i když Elldu tlačily miliony otázek. Dveře byly pootevřené, vycházely z nich nějaké zvuky. Policista zaklepal a otevřel dveře dokořán. Stáli na prahu dokonale bílé místnosti se stolem a židlí, na které visely kožené řemeny. Na stole stálo zařízení podobné staromódní noční lampě s purpurově červenou žárovkou a nesčetným množstvím tlačítek. Nikdo v místnosti ale nebyl, ačkoliv z ní slyšeli zvuky jakési tiché činnosti. Policista gestem vyzval Elldu, aby si sedla na židli. Váhavě na něj pohlédla, ale neprotestovala. K její úlevě jí nezačal poutat k židli, což ocenila snad nejvíce. Za jejími zády se ozvaly další kroky, rozhodně jemnější, než byly kroky policisty. Za stůl došla dvojice těch hubených, vysokých postav, které jí naháněly. Poznala je ihned a obočí jí spadlo.
"Ellda Greenová." promluvil ten napravo a z šuplíku ve stole vytáhl nějaké desky.
"Jak to víte?" vykoktala ze sebe a udiveně střídala pohled z jednoho na druhého. Muže to zřejmě nijak nepřekvapilo, jeden klidně listoval složkou a druhý pokynul policistovi, aby odešel. Ozvaly se dva kroky a bouchnutí dveří.
Ellda netušila, co udělala, nebyla si vůbec vědoma, že by nějakým hrubým způsobem porušila pravidla a zákony. Nervozita ale v ní narůstala čím dál víc. Z obličejů těch dvou hubeňourů se nedalo vůbec nic vyčíst, byly kamenné, neproniknutelné.
"Provedla jsem něco?" zkusila se zeptat znovu, ale vůbec nepoznávala svůj hlas. Byl příšerně vysoký. Muž, který nedržel desky, se na ní zadíval. Raději zmlkla, protože si nedokázala vyložit ten pohled. V místnosti zůstalo ticho přerušené občasným zašustěním otočené stránky ve spisu.
"Vystudovaný chirurg." pronesl tvrdý hlas muže držícího spis, aniž by zvedl pohled. Ellda raději stále mlčela a nervozitou splétala prsty na svých rukou. Zase nastala odmlka a poté zaklapnutí. Zvedla hlavu a zjistila, že na ní oba civí svým neproniknutelným pohledem.
"Slečno Greenová, víte, proč jste tady?" optal se ten s deskami v rukou.
"Ne." odpověděla popravdě sotva slyšitelným hláskem. Čekala, že brzy vynesou ten nejhorší soud obsahující na doživotí v té podivné cele. Deskový muž se ale mírně ušklíbnul, což jí úplně zmátlo.
"Dlouhou dobu jste byla sledována. Jste jedním z našich pokusů."
Ellda nechápavě otevřela ústa a zakroutila hlavou. Nerozuměla vůbec tomu, co jí to říkal. Pak muž znovu promluvil, ale tentokrát se stalo něco divného. Věděla, co jí říká, jen kdesi v dáli slyšela divné vrzavé zvuky. Oba dva zbystřili, bylo vidět, že je něco zaujalo. Ellda se letmo ohlédla na dveře, ale nikdo tam nebyl.
"Rozumíte nám." pronesl muž s deskami. Nebyla to otázka.
"Jistěže vám rozumím." odpověděla Ellda trochu nejapně, jako kdyby si z ní dělali legraci. Mluvili stejným jazykem, tedy angličtinou, jako ona, musela jim přeci rozumět. Znovu se ocitla v divném vrzavém opojení, když jí dotyčný zopakoval, že jim rozumí. Začala trochu chápat, co tím myslí. Rozuměla podivné vrzavé řeči, kterou nikde ještě neslyšela a možná, že jí znát ani neměla. Hned jí bylo jasné, proč tu vlastně stojí - to celé bylo určitě kvůli tomu divnému jazyku.
"Takovýto jazyk se nemůžete jen tak někde naučit." vrzavě promluvil na Elldu. "Nikde na Povrchu se neučí."
"Na Povrchu?" optala se udiveně a ještě více se podivila, když ti dva sebou škubli. Muž odložil konečně desky zpátky do šuplete, zabouchl se v něm a tleskl o sebe rukama. Jeho kolega přešel k Elldě a vyzval jí, aby ho následovala. Než se stačila zvednout ze židle a rozkoukat se, druhý společník byl pryč, jako kdyby se prostě vypařil.

Vyšli zpět na chodbu, stejnou cestou, jako sem přišla s policistou, se vraceli. V žaludku jí rozbolelo, jakmile si vzpomněla na tmavou celu, ale k jejímu štěstí kolem ní jen prošli. Pokračovali chodbou, minuli držák se zeleným světlem, na který se Ellda rychle přilepila pohledem. Moc toho neviděla, protože během pár vteřin proběhli dalšími lítacími dveřmi, ale přeci jen zjistila, že je to jakási skleněná koule. Za dveřmi byla přijímací místnost složená z dřevěných lavic, recepčním pultem, za kterým seděl mladší policista ve stejné uniformě, jako měl ten předtím. Za ním byly otevřené dveře se spoustou dalších kanceláří, z nichž se linulo cvakání strojů a šustění papírů. Na zdi vedle recepce visel kožený obušek a jakási průhledná trubka vedoucí kamsi do stropu. Na konci měla malá dvířka, takže to byla obdoba jakési potrubní pošty. Mladý policista na okamžik zvedl zrak na dvojici a zase rychle sklopil oči, aby se věnoval psaní spisů. Prošli ven na ulici, kde už čekal černý kožený kočár s párem bílých koní, přesně jako v tom snu, akorát prostředí bylo trochu jiné. Celkově ta scéna vytrhla Elldě dech. Stáli na dlážděné ulici, která se vlhce leskla v září pouličních lamp, které vydávaly přesně to zelené světlo, jako koule v chodbě. Tyto byly jen o něco větší, zhruba jako fotbalový míč. Stáli někde v podzemí, jak usoudila, kolem nich se táhly přírodní kamenné stěny. Podívala se vzhůru, ale strop byl tak vysoký, že jej neviděla. Ulice byla poměrně široká a táhla se do dáli, ve které matně Ellda rozeznala něco jako domy. Muž jí vybídl, aby nasedla do kočáru. Trochu zapochybovala, že je uveze, protože vypadal dost křehce a jakmile stoupla nohou na stupínek, varovně zavrzal. Rychle vpadla dovnitř, posadila se na lavici potaženou černou kůží a čekala. Společník nasedl hned za ní a zabouchnul dveře. Pak se kočár s rámusem rozjel.
Pozorovala oknem na boku kočáru okolní cestu a nestačila se divit. Její spolucestovatel udělal totéž a mlčky sledoval venkovní krajinu, ovšem bez takového nadšení, jako Ellda. Krátce si ho prohlédla, když měla jistotu, že jí nepropichuje očima: krom toho, že byl stejně hubený a vysoký, jako jeho společník v té místnosti, vypadal trochu mladší. Černé oči mu rejdily po venkovním dění a jeho obličej zůstával neproniknutelný, jako kdyby ten člověk nesdílel vůbec žádné emoce. Měl velice ostré rysy, vlasy stejně černé, jako oči, a čímsi lesklým ulízané k hlavě. Podobně jako muži, kteří jí unesli, i tento měl onen černý kožený kabát, který vrzal, jakmile se trochu pohnul a jediné, co na tom vzhledu kontrastovalo, byl sněhobílý límec košile.
"Kde to vlastně jsme?" protrhla ticho, ale raději se na něj nepodívala. Předstírala, že jí zajímá něco venku.
"Ve Čtvrti." odpověděl stručně a podobně jako Ellda, ani on nekomunikoval z očí do očí.
"To nevypadá, že bychom byli někde na povrchu." prohodila Ellda a čekala, jak společník zareaguje.
"Správně, to nejsme." potvrdil její teorii hlasem, ze kterého se nedalo vůbec nic vydedukovat. Ellda tušila, že ona bude ta, která bude muset klást otázky, aby ho donutila mluvit. Takové typy mužů neměla moc v oblibě, protože neustále musela hledat téma, o kterém si povídat.
"Takže když nejsme na povrchu, jsme někde v podzemí." nadhodila konverzačně, "Nevěděla jsem, že existuje nějaké podzemní město."
"To ví vskutku jen malá hrstka lidí."
"Takže o tomhle místě nikdo z Londýna neví?" zeptala se dychtivě, že dokonce stočila pohled na cestujícího.
"Ne. Máme pro to své důvody."
Ten člověk byl neuvěřitelně stručný a nepředvídatelný. Elldě přišlo snadnější rozpovídat snad i buk, než jeho, přesto se nevzdávala. Na žádnou otázku neměl konkrétní odpověď, což znamenalo, že toho dost tají. Kočár se najednou nahnul na stranu, div se nepřevrátil a s prásknutím dopadl zase na dlažbu. Za okny se, podél kamenné stěny, rýsovaly domy jeden vedle druhého. Z každého vedla spletitá síť cihlových komínů, které vedly přímo do stropu nad nimi. Domky měly dokonce i malé předzahrádky, na kterých rostly podivné rostliny a houby, které Ellda nikdy neviděla. V několika oknech blikalo oranžové světlo, některá měla dokonce i záclony. Na domovních dveřích nechyběla ani klepadla.
"Jak se jmenujete?" optala se nevinně a sledovala ty podivné domky za oknem. Poprvé vycítila, že se cestující zatvářil mírně překvapeně.
"Nač to potřebujete vědět?"
"Abych vás mohla oslovit, samozřejmě." vysvětlila trpělivě Ellda a už tušila, že tohoto muže začíná pomalu, ale jistě, nesnášet. Muž neodpověděl. Ellda se zařekla, že už s ním do konce cesty nepromluví ani slovo, protože se cítila uraženě. Sledovala mdle ubíhající metry skály, domků, znovu skály, pak volného prostranství, další řady domků, které začínaly poměrně houstnout. V hlavě jí tlačily otázky, na které by ráda znala odpověď, ale kvůli své paličatosti to hodlala ještě vydržet. Snad se najde někdo, kdo jí přeci jen odpoví.
Hodiny ubíhaly a v kočáře panovalo i nadále ticho. Jak letěli podzemím, kočár se neustále houpal a nadskakoval s takovou vervou, div neuletěla všechna kola. Jedinou změnou byla zastávka u jakési kovové brány, která oddělovala Čtvrť a další části od sebe. Hlídkovala u ní dvojice mužů velice podobných, jako ten, který seděl naproti Elldě. Podal jim nějaký kus papíru, brána se s hromovým duněním zvedla a oni pokračovali cestou dál. Ty domky, které Elldu předtím tak nadchly, už jí nudily, protože byly pořád stejné a hojné za celou tu jízdu kočárem. Ve vzduchu cítila pach lidí a jídel, ale neřekla ani slovo, ačkoliv jí to zajímalo. Zdálo se to být neuvěřitelné, že tohle vše existuje někde v podzemí a nikdo o tom nemá ani páru. Přeci zamlčet takové místo musí dát hodně práce, stále někoho hlídat, jestli moc nemluví. A to znamenalo, že…
Ellda se prudce posadila. Došlo jí, že zdejší obyvatelstvo pravděpodobně nikdy nespatřilo sluneční světlo, protože si nedokázala představit, že lidé chodí na povrch jen tak a baví se s ostatními o podzemním městě. Z toho vyplývalo, že ten muž, který seděl s ní v kočáře, ten druhý, který četl její složku, ti dva, kteří hlídali bránu a ti co jí unesli, museli být jakási tajná policie. Měli za úkol hlídat zdejší ovečky, aby jim neutíkaly, ale nedávalo jí smysl, proč jí umístili na povrch a pak jí zase unesli zpět do nory. Že byla jednou z nich, o tom nepochybovala, měla jen světlejší oči a vlasy, nebyla moc vysoká, ale jinak byla štíhlá a mluvila jejich podivným jazykem. Zauvažovala, jestli někdy v minulosti ten jazyk použila třeba omylem na úřadě. Vždyť vůbec netušila, že nějaký další cizí jazyk umí! Nevybavila si ale situaci, kdy by na ní někdo zůstal ohromeně zírat.

Konečně začal kočár zpomalovat.
Ulice vypadala jako kopie těch dalších, které už míjeli nebo jimi projížděli. Ellda i její spolucestující vystoupili z kočáru, což byla neuvěřitelná úleva, protože Elldě už začínaly dřevěnět nohy. Pomalu obcházela kolem kočáru a rozhlédla se. Na obě strany se ulice táhla až kamsi do nekonečna, napravo byl asi sto metrů nějaký ukazatel, ale jinak nikde nebylo ani živáčka. Domy zde byly větší, měly dvě patra a přístavbu, což mohla být jakási stodola. Nechyběly jim ani klasické předzahrádky. Vozka seděl na kozlíku a bafal dýmku, jeho vlasy byly dokonale bílé, i když nevypadal tak staře. Jeho oči byly jako zimní nebe, chladně modré a spřežení koní prudce oddychovalo po náročné jízdě. Spolucestující přešel k Elldě a v ruce třímal jakýsi lesklý předmět, který jí předal. Byla to psí známka, jakou nosí vojáci, nechyběl jí ani řetízek a bylo na ní vyražené Elldino jméno ve dvou jazycích. Muž jí pokynul hlavou a nastoupil zpět do kočáru, který se s burácením dal do pohybu. Sledovala ho z ulice, dokud u ukazatele nezahnul doprava a nezmizel z dohledu. Usoudila, že ten dům, u kterého zastavili, bude asi patřit jí. Zdál se být dlouhá léta neobydlený, okna byla prázdná a temná, na zahrádce nic nerostlo, snad krom špetky lišejníku. Dveře měly tmavě modrou lesklou barvu, která se místy odlupovala a odhalovala tak původní, smaragdově zelený nátěr. Přešla po úzkém kamenném chodníčku k domovním dveřím a všimnula si, že nemají klíčovou díru. Zatlačila do nich tedy rukou a ony se otevřely. Hned za nimi byla široká chodba vykládaná matnou dlažbou ze světlého kamene, nejspíš nějaké žuly. Z ní vedly cesty do dalších pokojů, vlevo obývák a vpravo kuchyně, kousek od nich koupelna s toaletou a nakonec schodiště do prvního patra. Elldu celý ten výjev naprosto šokoval, v jednu chvíli ani nedoufala, že si ti podivní pánové mysleli, že tu bude bydlet. Ale když spatřila, že dům je vybavený všemi její věcmi, teprve pochopila, že to mysleli doopravdy. Nejšílenější na tom výjevu bylo, že všechen nábytek a věci byly naaranžovány tak, jako v jejím bytě na londýnském sídlišti. Vypadalo to, jako kdyby nikdy neopustila svůj byt. Chyběly tu jen elektrické spotřebiče, odnesli a položili dokonce i koberce, pověsili záclony. Jedinou věcí navíc byl krb v obývacím pokoji a skleněná trubka na poštu v chodbě. Prošla celý byt, našla i svou postel v jednom z pokojů v prvním patře. Ten druhý byl prázdný. Nemohla tomu vůbec uvěřit, jak mohli stihnout to všechno zabalit, přestěhovat a zase poskládat. Ellda se domnívala, že musela být v té cele zavřená nejméně tři dny, protože jí přišlo nadlidské, aby někdo zvládnul takový kousek během jednoho dne. Popravdě byla zavřená sotva den a půl. Z nějakého divného důvodu jí ale vůbec nevadilo, že je tady dole. Jako kdyby se v ní ozvalo cosi strašně starého, jakási tajná vzpomínka, která vyplula na povrch až teď. Netoužila vrátit se, i když jí to přišlo strašidelně podivné. 

★ Kapitola 1. - Únos

7. října 2010 v 13:37 | opY
Slunce svítilo na jasně modré podzimní obloze a odpoledne se chýlilo ke konci. Byla přesně doba, kdy všichni jezdili z práce. Mezi davem lidí vycházela i Ellda, která právě dokončila hodinu aerobiku a vracela se domů. Jako vždy si stoupla na svůj plácek u autobusové zastávky, vytáhla z tašky přes rameno bonbon a spokojeně si užívala poslední slunné dny tohoto měsíce. Byla tu s předstihem, takže se zabavila tím, že se rozhlížela kolem sebe. Kolemjdoucí si jí vůbec nevšímali, spěchali za svými problémy, domů k rodině a ještě rychle nakoupit něco k večeři, aby se neřeklo. Po pěti minutách sledování a tichého kritizování oblečení lidí jí to přestalo bavit, když si všimla opět toho muže, kterého v poslední době pozorovala ve svém okolí až příliš často. Byl oblečen v černém kabátě, měl černé kalhoty a zpod kabátu mu vyčníval bílý límeček košile. Nevypadal nijak svalnatě, spíše byl neuvěřitelně vysoký a štíhlý, na očích mu seděly černé brýle a jeho tvář kamenně zírala směrem k zastávce.
Ellda dostala divný pocit, že je právě ona jeho cílem. Vyndala jakoby nic z tašky zrcátko, aby se trochu rozptýlila, a malý jelení lůj. Nenápadně hýbala zrcátkem, aby viděla, kdo za ní stojí a obtáhla si rty lůjem, když ho málem poděšeně spolknula. V zrcátku se odrážela ta samá osoba, kterou viděla před sebou. Stejně oblečený muž, stejně podezřelý, jako ten první. Urychleně schovala obě věci do tašky a jen tak tak se udržela, aby se jí viditelně nerozklepala kolena.
Co po ní jen chtějí?
Lidé na zastávce si jich vůbec nevšímali. Muži stáli na svých místech, jeden za ní u lavičky a druhý na protější straně ulice. Pohlédla na hodinky a vzdychla. Bála se, že by jí mohli sledovat až domů a to rozhodně nehodlala dopustit. Tak zahrála divadlo, jakože něco zapomněla v tělocvičně, a spěšně zamířila zpět k centru, kde před chvílí cvičila. Koutkem oka zahlédla pohyb po pravici. Muž z protější ulice se probral ze strnulého postoje a následoval jí. Za sebe se ani radši neohlížela, ale cítila, že to její nervy nevydrží. Představa, jak je metr za ní a natahuje po ní ruku, se vtírala do její mysli, že jí úplně zaslepila.
Rozeběhla se.
Taška jí vadila při běhu, tak jí po cestě zahodila do křoví. Běžela jako s větrem o závod a když doběhla na křižovatku, nevěděla, kudy dál. Trvalo to ovšem jen pár vteřin, než se rozhodla, co bude dělat. Přeběhla silnici, aniž by se rozhlédla, což se jí málem stalo osudným. Tušila ale, že se za ní nevydají tak bezhlavě doprostřed rušného provozu. Ozvalo se táhlé skřípění brzd a troubení černého automobilu, jehož řidič zděšeně hulákal za volantem. Ellda poskočila o pár kroků dozadu a rukama narazila na kapotu auta, která kovově zaduněla. Řidič, jehož oči vypadaly jako dva tenisové míčky, se nezmohl na slovo. Zřejmě nevěřil tomu, že by to ubrzdil a nesmetl Elldu pod auto. Zírali na sebe jen krátkou chvilku, pak se Ellda dala opět do běhu. Zahnula za roh do další ulice a zmizela všem z dohledu.

Muži, podobní si jako vejce vejci, jen bez hnutí stáli a sledovali, jestli auto srazí nebo nesrazí Elldu. Obě možnosti nesly ovšem jisté nepříjemnosti, ale stále bylo snadnější, kdyby jí auto znemožnilo útěk. Ani jeden z nich nevydal hlásku, jen tiše sledovali, jak mizí za rohem. Nehodlali se za ní hnát a sledovat jí. Však nebude trvat dlouho a vrátí se.

Ellda seděla v malé městské kavárně, která voněla šlehačkou. Zem byla z bílých mramorových dlaždic, na kterých seděly kulaté stolky se třemi židlemi. Za rohem ve výklenku byl stůl pouze pro dva a k tomu zamířila Ellda. Hned naproti ní byla výloha s načechranými záclonkami a jakousi tabulí s nabídkou. Byla perfektně krytá a měla výhled ven. Vedle prodejního pultu se otáčela prosklená vitrínka, která nabízela lákavě vypadající zákusky. Ellda, na jejíž nervy by se dalo hrát smyčcem a výsledek by zněl jako hraný na housle, spořádala dva pařížské dorty a jednu kremroli. Vše zapíjela poctivou kávou, která se příjemně rozlévala po těle a uklidňovala jí. Nadskočila na židli, jakmile kolem prošel někdo v tmavém kabátě, či jakmile cinknul zvonek vchodových dveří. Na protější straně ale nebylo po mužích ani památky. Bude muset jednou přeci odejít domů, ale zaháněla tu myšlenku stále pryč. Chtěla to řešit, až bude na to pravý čas. Usrkla kávu a pečlivě sledovala okolí.
Možná by měla odejít už teď, než se setmí.
Ale co vlastně chtějí? Co kdyby si s nimi promluvila?
Zavrtěla mírně hlavou a vydala se zaplatit útratu. Jakmile se ocitla přede dveřmi do kavárny, přepadl jí pocit bezmoci. Byla neuvěřitelně vyděšená, trhavě se rozhlížela na jednu a pak na druhou stranu, jestli někoho neuvidí. Když sebrala dost odvahy, vydala se rychlým krokem zpátky na zastávku. Přešla silnici, tentokrát opatrněji, než před hodinou a k její smůle zjistila, že na zastávce není ani noha. Tiše zaklela, musel jí právě ujet spoj. Opatrně se kradla k zasklené budce zastávky, kde mohla mít alespoň chráněná záda, ale na půli cesty se vše pokazilo. Někdo jí chytil kolem pasu, ruce jí přimáčkl k tělu, takže mohla jen kopat nohama. Začala kvílet, ale do pusy jí někdo ve chvilce strčil kus látky.
Okamžitě se začala bránit, ale dotyčný jí svíral jako v kleštích. Všimnula si, že kolem nich běhá ještě jeden člověk, zřejmě ten, který jí strčil tu ohavnost do pusy. Oba muži podivně páchli, jako kdyby trávili celý život ve sklepě. Jejich kožené, jako uhel černé kabáty protivně vrzaly při pohybu. Bylo neuvěřitelné, jak obratně se oba pohybovali, ačkoliv na sobě měli něco tak nepohodlného. Opět se k ní přiblížil druhý s kusem látky, jenže Ellda už byla připravená. Vší silou, co mohla, vykopla nohama proti sobě.
Ozvalo se nechutné křupnutí, výkřik a ruce toho prvního jí sevřely ještě víc, že nemohla popadnout dech. Rychle se snažila vydávit látku nacpanou v ústech, jazykem do ní neustále píchala, mlela čelistmi, až se jí to nakonec povedlo. Nezastavila toho druhého ovšem napořád. Během chvilky, kdy doprskal krev, proti ní vyrazil znovu. Ten, který jí držel, jedním chmatem vytáhl zpod kabátu zahnutý srp a přiložil ho Elldě na krk.

"Ještě jednou se pohneš a podříznu tě na místě." zavrčel jí do ucha. Ocel jí chladila do krku a ona rychle dýchala.
"Proč byste mě v tom případě chytali, když mě chcete podříznout?" zeptala se velice rozklepaně. Mozek jí, díky bohu, stále ještě fungoval. Ani jeden z nich jí neodpověděl.
"Ruce!" vyštěkl ten s rozbitým nosem a z opasku odmotal provaz. Zaváhala.
"Dělej!" cukl s ní ten, co jí držel čepel pod krkem a ona je neochotně natáhla před sebe.
"Co se tu sakra děje?" optala se nepřirozeně vysokým hláskem a sledovala, jak důkladně omotává její ruce. Znovu nikdo neodpovídal a tak se chtěla zeptat znovu, když promluvil ten za ní.
"Vše se dozvíš."
Kolega jí dovázal ruce a ten za ní poodstoupil. Zírala na toho před ní a pečlivě si prohlížela jeho sinalý obličej. Měl vlasy černé jako uhel, oči stejně tak tmavé a pichlavé, ostře řezanou tvář a dlouhé, štíhlé tělo. Chystala se zeptat, kam jí vlastně berou, když jí cosi bodlo do zadku. Nadskočila a vykřikla, pak zapátrala po zdroji a ke vší překvapenosti zjistila, že jí ze zadku čouhá jakási šipka s barevnými letkami. Ty letky se začaly z ničeho nic hýbat a rozplývat, všechno kolem ní se začalo rozpíjet a strach z toho, co s ní bude, byl tatam. Bylo jí báječně, sledovala tu barevnost kolem a usmívala se. Pak se jí hlava zvrátila a ona spadla na zem, ale nebolelo to. Viděla sytě modré nebe a dvě hlavy, které se nad ní skláněly tak blízko, že se začaly vpíjet do sebe. Zasmála se tomu.
Pak se vše začernilo a ona upadla do hlubokého spánku.

★ Bojkot za maskota a má slepota

7. října 2010 v 13:34 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Další protivně podzimní ráno.

Opět jsem poznala, že nejsem brána jako žena, ale jako chlap, venku je to divně tmavé a zatažené, a kolega mi ochotně poslal několik virů chřipky vzduchem při pozdravu u personálního vstupu. Je to divné, protože kolega nosí celoročně kraťasy a krátké tričko, takže je báječně otužilý a měl by tedy být imunní proti nemocem.
Zdá se, že není.
Možná něco chytil od toho našeho mazlíčka, co se poflakoval na fasádě:
Netopejr

Apelovala jsem, abychom si ho nechali jako maskota, ale jakékoliv zvíře se zatoulá blízko ostrahy, má prostě smůlu. Minulý týden jsme mohli mít suprového, děsně zlého alíka plemene srnčí pinč, na noční obchůzky, ale nebylo z toho nic. Včely z minulého roku nám uletěly a netopýr byl krutě poslán do chladné říjnové noci.
Bylo by dobré mít doma netopýra, v noci by pěkně poletoval nad našimi hlavami a Fančí, která byla z přezdívky "princezna" překřtěná na "tank", by měla pořádnou zábavu.
Když jsem ale vyslovila své přání, všichni na mě koukali jako na magora. Takže netopýří chůva nebudu.

Včera jsem také zjistila, jak jsem neuvěřitelně slepá. Vešla jsem kolem třetí do Sparu, abych si koupila něco na zobání do práce. Totiž, když tam vlezete, hned vpravo je oddělení ovoce a zeleniny, zprostřed uličky většinou stojí hromada nějaké výprodeje či akce a vlevo v regálech jsou specialitky dle ročního období. Sešity odtamtud zmizely a místo nich se tam objevila vína.
Ukořistila jsem svá cherry rajčátka, zaznamenala si banány za 17,90 (Ty kokšo! Banány za osmnáct korun jsem dlouho nikde neviděla!) a prošla dál k sýrům. Vpravo v chlaďáku měli zbytky melounů a šlehačku, nejspíš se jedná oddělení pro domácí lázně. A když jsem otočila, smál se na mě Santa se sobem z limitky Tofiffee.

Užasle jsem vzhlédla a spatřila konečně tu ohromnou kopu vánočních kolekcí, tyčící se přímo nad mou hlavou...

★ Říjen

2. října 2010 v 10:29 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Jak se zdá, léto už je definitivně v tahu, po ránu jde pára od pusy a vzduch voní topivem. Nastal nám říjen, vlezlý zimou, ale krásný počasím. Po týdnu plískanic a nepříjemného větru se to umoudřilo a už jen svítí. Zatím jsem nepostřehla přízemní mrazíky, ale očekávám to každým dnem.

Lidé se na zastávce choulí do svých bund, že jim jsou vidět jen oči. To jsem tedy zvědavá, co budou dělat, jestli nastane ta sněžná šílenost, co minulý (ale houby, i tento!) rok. Nějak moc rychle to utíká a já se nemohla dopídit, proč. Vždyť nedávno byl ještě srpen, my běhali kolem hospody a stanovali. Se sestrou jsme dlabaly v šíleném horku melouna, válely se na koupališti a hučely, že to horko je zase moc extrémní. Z toho léta mi nezůstalo nic, kromě několika pih a triček ze dvou dílů látky.

A než se nadějeme, budou vánoce. Září se přehouplo v říjen tak rychle, že jsem nechápala, proč se mi přenastavil mobil. Na datu 1.10.2010 mi cosi nesedělo prostě. Zasekla jsem se v minulosti, někdy kolem 27. září a v tom jsem žila až doteď, kdy mi konečně došlo, že je už druhého.

Pečlivě sleduji naše obchody a povolení. Zatím žádná zmínka o výzdobě nebo navážce mikulášů do Intersparu. Vše vypadá naprosto klidně, ale jak už to bývá, ten figurkový mor přijde úplně nečekaně. Paradoxní snad na tom je i fakt, že v květnu stále vyprodávali v Intersparu vánoční kolekce, ovšem na ceně opravdu neslevili, neb kolekce stála úžasných dvěstě korun, tedy úplně běžná cena, jako ve vánočním období. Já figurky zásadně nekupuji dřív, přesouvám to co nejpozději, protože mi je jasné, že do vánoc zbudou jen barevné alobálky na stromku. 

Říjen mi hrozně moc připomíná návštěvy jízdárny. To zkřehlé ráno, kdy v rukavicích běháte po stájích, koně mají nádhernou huňatou podsadu a vypadají jako z plyše. Slunce trochu protrhá mlhu, která se líně povaluje po výběhu a nás čeká další slunečný den, možná jeden z posledních. Vyčistíte svého koně, z něhož lítají chlupy jak oblaka dýmu, zavoní kožené sedlo, zacinká uzdečka a pak vyrazíte na jízdárnu, od pusy a nozder stoupá pára a vy máte co dělat, abyste se vůbec pohnuli v sedle, jak jste nabalení. Tráva žloutne, tak se snažíte těch posledních pár stébel nabídnout koním, aby do jara nezapomněli na její šťavnatost.