Čas plynul a Ellda dostávala na svá bedra poněkud jiné úkoly, než bylo třídění papírů. Většinou se to týkalo poznávacích výletů, které zařizoval ten Styx, který jí onehdy ukazoval cestu do práce. Jednoho říjnového rána ("Kdybys viděla tu mlhu, co se válí po Londýně!") se dle instrukcí obdržených potrubní poštou oblékla do svých obvyklých pevných bot, kožených kalhot, které obdržela od Kirie ("Jsou mi malé!" zakvílela a div ne s pláčem je hodila Elldě) a tmavě hnědého kabátu, který si velice oblíbila už na povrchu. Byl šitý z mnohem pevnější kůže a jak Ellda pochopila, tady dole se nedalo nosit nic bavlněného, protože tu bylo neustále vlhko. Kožené věci byly naprosto ideální pro toulky v okolí, protože nebyla ihned provlhlá.
Dnešní výlet se týkal toho Věčného města. Co měli Styxové za lubem, netušila, ale zřejmě usoudili, že je načase trochu změnit její povolání. Průvodce, jak mu začala říkat, protože odmítal sdělit jméno, čekal před domem s obvyklým výrazem, že je mu to krajně nepříjemné. Bez pozdravu se k němu připojila, vyhoupla se do sedla a nechala se vést. Cvalem projeli celou tu dlouhou ulici a Ellda konečně pochopila, že vlastně není tak nekonečná. Na konci se totiž zužovala do tunelu s obvyklým červeným pískem, tudíž opticky se zdálo, že nikde nekončí. Tím tunelem jeli jen velice krátce, když se vynořili přímo u brány. Vrátný jim pokynul, ani je nezastavoval a nechal je jet dál, takže pokračovali ulicí. Tentokrát jízda zabrala mnohem delší dobu, cestovali skoro hodinu, než dojeli k místům, kde byla Šatlava. K ní se ale nevydali, putovali opačným směrem, kde Ellda ještě nebyla. Ačkoliv Kiria tvrdila, že Kolonie je uzavřená, aby nikdo nemohl cestovat, jak se mu zachce, i zde byly domky vypadající obydleně. Ellda si vložila do paměti, že to musí Kirii sdělit, protože viděla, že se za okny hýbou postavy kolonistů. Vyskytovaly se tu dokonce i malé obchody s pokřivenými výlohami, ve kterých ležely nějaké nástroje, deky či jiné ruční výrobky.
Dostali se až za Čtvrť a po chvíli dusání v klusu zastavili u polorozpadlého domku. Průvodce do něj vkročil, jako kdyby se nic nedělo a Ellda ho váhavě následovala, protože se obávala, aby se střecha nerozpadla přímo nad jejich hlavami. Stáli v jakési kuchyni s bílými kachlíčky, odporně páchnoucí rozkladem a plísní, a Průvodce začal točit klikou na nějakých dveřích, kterých si Ellda předtím vůbec nevšimla. Páka cvakla a Průvodce otevřel. Ozvalo se zasyčení, když se vyrovnával tlak. Byly kulaté a velice pevné, a když jimi procházeli, vysrážela se na nich pára. Byli znovu v tunelu, jakých tu bylo mraky, když Průvodce shodil batoh ze zad a podal Elldě gumovou masku na obličej. Podiveně na něj zazírala a převzala jí.
"Až řeknu, nasadíte si jí." poručil jí hlasem, ve kterém bylo jasné, že neočekává žádnou debatu na toto téma. Z kapsy kabátu vyndal dvě lucerny, které se daly připnout na oblečení, v nichž zářily dvě malé zelené kuličky. Po jeho vzoru si i Ellda tu svou připnula a vyrazili.
Nikdo z nich už nic neřekl, jen se plahočili kilometry daleko červeným pískem a neustále uhýbali do chodeb. Ellda se zabavovala rytím špičkami bot v písku, což se Průvodci vůbec nelíbilo, ale nic neřekl. Jak si všimla, on nezanechával vůbec žádné stopy, i když šel normálním krokem, jako ona. Měla chuť to ticho proříznout a zakřičet, v té změti tunelů by se to určitě parádně rozléhalo. Napadlo jí, co by tomu asi řekl její společník, a musela se tiše zasmát. Určitě by jí jedním chmatem umlčel a zardousil.
Ta cesta byla nekonečná a neuvěřitelně nudná. Elldu to přestalo bavit a mrzutě nakopávala oblázky, které se objevily v cestě.
"Nasadit!" ozval se hrubý hlas a Elldu to vytrhlo z otupělého stavu. Oba dva si natáhli masky na obličej a rázovali tak ještě dalších pět minut tunelem. Pak Ellda vydechla úžasem.
Přímo před nimi se rozprostíralo ohromné město, které vydávalo jemnou zelenkavou záři. Budovy měly úchvatné tvary, byly ohromné, pro lidi, jako Ellda, až zbytečně moc velké. Byly tam i nějaké chrámy a dekorativní oblouky. Za života muselo být to město úžasné. Teď se v něm ale převalovalo cosi mrtvolného, tichého, jako nějaké město duchů. Průvodce zamířil vpřed a Ellda ho rychle následovala. Pružně se pohyboval městem, jako kdyby ho už znal celá léta a nenadělal při tom absolutně žádný zvuk. Netušila, proč tu mají být, jaký účel má cesta sem konkrétně pro ní, ale následovala ho uličkami, jako kdyby byla jeho stín. Asi po deseti minutách čvachtání vodou, přelézání zbořených domů a držení rovnováhy nad kluzkou, řasami pokrytou silnicí, se před nimi objevili tři maskovaní Styxové. Nevšimla by si jich, nebýt vrzavého pozdravu Průvodce. Zůstali stát uprostřed ulice a začali řešit nějakou otázku mravů jednoho problematického kolonisty. Ellda se rozhlížela kolem sebe a potlačovala nutkání jít si ty úchvatné tvary osahat. Kdesi v dáli hučela voda, nikde se neobjevilo nic živého, ani třeba pták nebo žába. Mrtvolná tichost jako kdyby příchozí varovala, že sem nesmějí jen tak vcházet. Ellda chvílemi čekala, že uvidí, jak se vzduchem vznáší drobná tělíčka virů, před kterými ji varovala Kiria a také papír s pokyny pro vstup do Věčného města. Maska nebyla sice příliš pohodlná, ale raději se neopovažovala jí nějakým způsobem uvolnit, aby neškrtila. Mezi řečí Styxů zaslechla jakési jméno, které už ve spisech pro Výbor několikrát viděla, ale neměla dost odvahy, aby se zapletla do konverzace. Místo toho se točila na místě a dále zírala na to divné zelenkavé město.
Na konci uličky se cosi pohnulo, ale Ellda to viděla jen koutkem oka, protože hleděla zrovna trochu jiným směrem. Nedokázala identifikovat, jestli to byl jen přelud, protože jak se zdálo, na město padala záhadná mlha. Možná se jednalo jen o dalšího člena Styxké hlídky...
Změnila svůj názor, když zaslechla hluboké, dunivé vrčení. Byla si jistá, že je něco sleduje a nervózně pohlédla na skupinku vesele tlachajících mužů. Přimáčkla se blíže k nim, ani ve snu jí nenapadlo, že by se tu začala potloukávat sama a nějaká šelma jí roztrhala na cucky. Vrčení se ozvalo znovu, tentokrát ale byla schopná rozeznat, odkud ten zvuk přišel. Zahleděla se znovu na konec té uličky, kde předtím viděla nějakou aktivitu a to, co uviděla, jí vyrazilo dech z plic. Pomalu se jejich směrem kradl obrovský černý pes, který vydával to hrozivé vrčení. Teď už si byla jistá, že se jí to opravdu nezdálo. Muži si toho ale zřejmě nevšímali a dál pokračovali v rozhovoru, zatímco se Elldě rychle aktivoval pud sebezáchovy. Zvíře se pomalu plížilo, jako kdyby číhalo na kořist a mírně se krčilo k zemi. Pohlédla z jednoho Styxe na druhého a zoufalostí nevěděla, co má dělat. Pes už byl sotva dva metry od nich a stále si ho nikdo nevšímal. Přemohla veškeré své bariéry k Průvodci a mírně ho zatahala za rukáv kabátu. Nejdříve se po ní podrážděně ohnal, cože jí ruší v rozhovoru, ale pak si všimnul hlídače.
"Drobku!" zavrzal na psa, který se oddaně přiloudal k jeho nohám, jako kdyby to byl nějaký postelový mazlíček. Ostatní Styxové se zachechtali a Ellda se cítila zahanbeně. Věděla přeci, že nic živého se tu nevyskytuje jen tak samo od sebe. Styxové si vyměnili pozdravy a rozešli se do stále hustější mlhy. Ellda zůstala sama s Průvodcem a Drobkem.
"Co to je za plemeno?" optala se Průvodce a podezíravě si prohlížela psa, který jí pohled opětovat, ovšem jeho výraz byl spíš směsí chutí na dobrý oběd v podobě Elldy. Vydal jako hodně přerostlý rotvajler.
"Stopař." odpověděl Průvodce a vykročil vpřed i s Drobkem, který mu šel poslušně u nohy. Netušila, kam mají namířeno, ale vydala se na cestu s nimi, i když se značným odstupem od hrozivého psa.
"Kam to vlastně jdeme?"
Chvíli trvalo, než Průvodce odpověděl a Ellda se domnívala, že přes huhňání masky zřejmě její otázku neslyšel.
"Vaším úkolem je poznat zdejší kraj. Budete fungovat jako terénní lékařka a pokud to zvládnete tady, Hlubiny by už neměly-"
"Hlubiny?" skočila mu do řeči s mírným vyjeknutím. Průvodce jí probodl pohledem i přes masku nasazenou na tváři a pokračoval.
"Ano, vaším stanovištěm budou Hlubiny."
Elldě jakoby zkameněly vnitřnosti. Celou dobu, co tu žije, si vlastně podřezává vlastní větev pod nohama. Hlubiny bylo něco, kam za žádných okolností nechtěla vkročit a měla k tomu své důvody. Pokud Kiria měla pravdu, a jakože ve většině věcí měla, Hlubiny znamenaly věčnou tmu, nekonečně dlouhé pochody, nepříjemný terén a hrozbu útoku od vyhnanců. Navíc byly rozlehlejší a drsnější, než Kolonie a už jen práce ve Věčném městě se jí příliš nezamlouvala. Vše ale odpovídalo tomu, že po roce na místě sekretářky nastává období příprav na nepěkný výlet. Ellda věděla, že musí rok a půl čekat, než by mohla být poslána do Hlubin, ale k tomu zbývalo už jen třičtvrtě roku. Napadlo jí, proč Kiria nechodí na obchůzky, jako Ellda, a neváhala se zeptat.
"Proč dělá Kiria pořád tu samou práci? Jestliže dáváte rok na zorientování, pak by ona měla být na mém místě."
"Obávám se, že není vaší starostí určovat, kdo jakou pozici bude zastávat." odpověděl klidně Průvodce a společně přelezli kus ulomeného kvádru z vápence.
"To není, ale zajímá mě to." zachovávala andělský klid, ačkoliv pocítila mírné vaření jedu v žilách.
"A proč?" optal se Průvodce a pohlédl na psa, kterému se hýbal vlhký čumák, jak nasával pachy města.
"Protože Kiria je má přítelkyně a záleží mi na ní." odpověděla popravdě a Průvodce zvedl zaťatou ruku v pěst na znamení, aby zastavili. Drobkovi se zježila srst kolem páteře a uši se našpicovaly dopředu.
"Běž." špitl Průvodce a Drobek vyrazil kupředu jako rozjetá lokomotiva. Zřejmě se po městě potuloval někdo, kdo tu vůbec být neměl. Sama Ellda nikoho ale neviděla ani neslyšela, protože byla mlha a hučení vody trochu narušovalo klid. Uznala, že Stopař musí mít vynikající čich, když dokáže rozpoznat v takovém kraji narušitele. Průvodce zdvihnul prst a stále strnule přihlížel směrem, kam se Drobek vydal. Jeho nehybnost a tichost byla úchvatná, Ellda se už vůbec nedivila, že jsou tihle muži schopní vyděsit vás k smrti. Věděla, že jí prsty říká, že ve městě je jeden cizí člověk. Pak překřížil dva prsty na znamení absolutního ticha. Ellda ale stále nikoho neviděla, napínala sluch, jestli něco alespoň neuslyší, protože nechtěla být pozadu. Drobek a jeho majitel už zřejmě oba věděli, kdo je ten člověk a kde se přibližně nachází.
Minuty se vlekly a Elldě vzrušením tlouklo srdce.
Tipovala, co se asi bude dít, jestli na někoho narazí. Očekávala, že to setkání nebude probíhat zrovna v přátelském duchu a co víc, Drobek stále pobíhal někde kolem a mohl dotyčného klidně rozcupovat na hadry. Už se jí jevila myšlenka ječícího člověka, jemuž chybí končetiny, a ona ho sešívá dohromady, jako nějakou látkovou panenku.
Minula asi třetí minuta a srdce se Elldě uklidnilo. Začínala věřit, že žádná bitka nebude, a tak věnovala svou pozornost spíše tomu, co kolem sebe zrovna měla. Pod nohama jí vedl chodník z drobných dlažebních kostek, dům, u něhož se krčili, měl vytlučená okna a vypadal temně. Nakoukla dovnitř rozbitým oknem a dostavilo se zklamání. Uvnitř vůbec nic nebylo, jen holé stěny a pár hromádek z odloupaného stropu. Přestala nahlížet a trochu se mrzoutila, ale když vzhlédla zase před sebe, Průvodce tam nebyl.
Panebože!
To bylo první, co jí napadlo. Pak se jí v krku usadil dusivý knedlík a srdce bouchalo takovým stylem, div jí nevylétlo ze žeber. Nevěděla, kde vůbec je, kam by se měla vydat, neměla žádnou mapu ani jiné instrukce, jak postupovat. A i kdyby záhadným způsobem našla cestu zpět z města, ztratila by se v labyrintu. Proč jen nahlížela do toho domu? Vždyť věděla, že komunikovali neverbálně, tudíž on očekával, že dává pozor a bude ho následovat.
Jsem tak pitomá!
Klela v duchu, jak jen mohla, nejraději by se bývala rozkřičela na celé kolo, ale to nemohla dopustit. Opatrně se připlížila na roh, kde předtím stál Průvodce a bázlivě vyhlédla. Rychle se stáhla a začala dýchat jako po kilometrovém běhání.
V ulici za rohem se podél domů plížil nějaký člověk, ale podle postavy se rozhodně o někoho ze Styxů nejednalo. Byl totiž příliš robustní, připomínal spíše strážníka z Šatlavy. Ellda začala příšerně panikařit. Bylo více než jisté, že ten člověk má namířeno přímo k ní, ačkoliv vůbec netuší, že tu Ellda stojí. Nezbývalo jí nic jiného, než vylovit z kapsy kabátu dlouhý, zahnutý srp, který dostala nedávno v práci. Kiria to obdivovala, ale Ellda si dělala legraci, že tím srpem bude řezat formuláře, až se naštve. Nejistě si prohlédla lesklou čepel, od pohledu ostrou, jako žiletka a čekala.
Každou chvíli tu musí být.
Zaujala bojovou pózu, mírně se přikrčila a srp pevně sevřela v obou rukách. V břiše jí lechtalo nervozitou, až se jí zvedal žaludek a bojovala s nutkáním vzít nohy na ramena.
Ozvalo se zašustění, jak bota sjela po několika kamíncích. Znělo to velice blízko, Ellda odhadovala, jak daleko protivník musí asi být, a tipla si tak metr. Už to chtěla mít všechno za sebou, jen ať už se ten prevít ukáže.
A nebo lépe, ať se raději neukazuje...
Zpoza rohu vykoukla hlava a Ellda ani na vteřinu nezaváhala. Rozmáchla se srpem přímo před sebe a raději zavřela oči, aby neviděla, co bude následovat. Ozval se bolestivý výkřik, který se hned utlumil, jak raněný hučel do dlaní, jimiž si držel krvácející obličej. Ellda otevřela oči a dýchala jako vyprovokovaný býk, v ruce třímala zkrvavený srp a sledovala toho muže, jak mu skrze ruce crčí krev. Neodvážila se k němu přiblížit, mísily se v ní pocity odporu a lítosti, a najednou chtěla být zpět v kanceláři, kde mohla vesele tlachat s Kirií a užívat si klidného života.
Ze snění jí vytrhl pohyb, najednou se to kolem ní a toho muže hemžilo Styxy, kteří zřejmě zaslechli jeho výkřik. Dvojice maskovaných Styxů toho muže chytila za paže, každý z jedné strany, a začali ho odvádět pryč. Odněkud se objevil Průvodce i s Drobkem a z očí mu šlehaly blesky.
"Měla jste sledovat moje příkazy!" štěkl na ní.
"Omlouvám se." pípla na odpověď a Průvodce jí věnoval jeden z pronikavých pohledů. Pak se otočil po směru, kudy hlídka odváděla krvácejícího muže, a řekl něco, co Elldu úplně vykolejilo.
"Dobrá práce."
Na okamžik čekala, že Průvodce vykřikne, že jde o zpožděný apríl, ale znělo to upřímně. Když všechen ten stres pominul, úplně se rozklepala, jako kdyby měla zimnici.
"Vůbec jsem nevěděla, co dělám." zahučela tiše, stále šokovaná z toho, že právě málem zabila člověka. "Prostě jsem jen…" nedopověděla a místo toho naznačila pohyb rukou se srpem.
"Jste Styxka, co jste čekala?" odpověděl klidným, skoro až otcovským hlasem a uvázal Drobka na řetěz. "Máte to v sobě."
Ta slova jí vůbec nijak nepomohla. Jestliže to měla v krvi, pak je zabiják stejně jako ostatní. Ta trocha lidského tepla a přátelství, co si hýčkala z povrchu, se málem vypařila. A pak se začala hádat sama se sebou, proč to vlastně udělala.
Normálně jsem si na něj počkala a zřídila ho!
Vždyť jsi neměla na vybranou…
To není až tak pravda, mohla jsem utéct.
Kdybys utekla, jen těžko by tě našli…
"Musíte se naučit rozlišovat, kdy je správné ublížit a kdy ne. V situacích, jako byla tato, vám moc možností nezbývá." promluvil Průvodce, jako kdyby věděl, že se Ellda uvnitř sebe svádí pořádnou bitku. Vyšlápli dál do houstnoucí mlhy, aby dokončili hlídku. Průvodce pokračoval v mluvě.
"Až budete v Hlubinách, budete se muset rozhodovat rychle. Tohle byl jen jeden kolonista, ale kdyby se vám dostal na krk, neváhal by vás zabít."
Ellda si mezi bitvou uvědomila, že se dnes Průvodce nějak moc rozpovídal. Až nezvykle moc. Nechala ho ale, neměla zrovna moc chuť pouštět se s ním do debat, když věděla, že jí čeká mnohem horší budoucnost.
"A co teprve psanci! Ti nás zabíjejí jen pro své potěšení, aby se pomstili."
Chůze Elldu držela při životě, kdyby měla zůstat teď někde sedět, asi by se zbláznila. Cítila se jako něčím nakažená, nejradši by všechno tohle ukončila a vrátila se na povrch, kde si nemusela dělat skoro s ničím starosti.
"Ještě jste mi neodpověděl na mou otázku." vypadlo z Elldy tak nějak samo. Skoro se podivila, že něco řekla.
"Ach, ano, o té vaší kamarádce." vzpomněl si ihned Průvodce a zabočil doprava. Drobek vzrušeně čenichal po zemi a slintal. "Tak tedy," začal a překročil potůček líně se valící, černé vody, která se podobala spíše splaškům, "Kiria nikdy nebude zařazena na takové úkoly, jako je hlídání. Musí být neustále sledována."
To bylo Elldě celkem jasné, znovu jí to vhodilo do velice ponuré nálady. Zřejmě se mu příliš nechtěl prozrazovat důvod, proč je Kiria upoutaná v IX.
"Proč mi nechcete říct důvod?" zeptala se drze a svůj tón hlasu jen těžko dokázala ovládat. Emoce s ní úplně mlátily.
"Neřekl jsem, že nechci." odpověděl prostě a Ellda ho najednou nesnášela. Skoro ani nedoufala, že může vedle něj kráčet, aniž by ho něčím praštila. Drobek mírně zachrochtal a pak hlasitě si hlasitě pšíkl.
"Kiria je vážně nemocná."začal pomalu a rozvážně. "Její mozek nefunguje správně, není schopná se učit nové věci."
"Jak je to možné? Co se jí stalo?" začala se dychtivě vyptávat Ellda a najednou úplně zapomněla na vražednou náladu.
"Měla velice nehezký nádor, který museli vědci odstranit i s částí mozku. Kiria se od mala učila práci, kterou teď dělá, protože na něco dalšího prostě nemá buňky."
"S tím bych nesouhlasila. Pamatuje si, co jí kdo říká." oponovala mu Ellda, protože věřila, že Kirii zná přeci jen o trochu lépe, než on.
"Ano, ale to se neučí."
Ellda se pod maskou zamračila a stále nechápala rozdíl. Přišlo jí to trochu stejné, jestli si něco pamatovat nebo učit, a když tak nad tím přemýšlela asi minutu, došlo jí, co tím Průvodce myslel.
"Takže ona si pamatuje, kdo co řekl, ale nedokáže se naučit nějakou práci?"
"Přesně tak." odpověděl.
"Také se mi to stává." řekla najednou Ellda a poprvé od doby, co procházeli tunelem a ona do něj chtěla zakřičet, se pousmála. Průvodce na ní pohlédl, jako kdyby nechápal, co tím myslela.
"Když jsem studovala, měla jsem problém naučit se probíranou látku. Ale blbosti, které kdo řekl, jsem si pamatovala, hlavně tedy hlášky z kolejních mejdanů."
Zdálo se, že ta doba studentského života snad ani nikdy nebyla. Medicínu vystudovala sotva před dvěma a půl lety, ale přišlo jí, že už je to více jak deset let. Čas tu ubíhal někdy rychleji a někdy se táhnul jako žvýkačka nalepená na botu. Nemohla uvěřit, že celou dobu byla Kiria těžce nemocná, nepřipadalo jí, že by byla nějak nenormální. A jestlipak to ví i Ted, co s ní doopravdy je.
Pohlédla na Drobka, jehož lesklá srst se třpytila i přes chuchvalce vlezlé mlhy.
Jak je možné, že nevystopoval toho kolonistu, když jim šel přímo do náruče?
A proč se Průvodce s ním nepotkal, když si šli prakticky naproti?
Možná…možná ten kolonista spatřil Průvodce mnohem dřív a schoval se.
Ale jak se mohl schovat před Drobkem? Byla to snad úmyslná past na Elldu, aby otestovali, jak je schopná vypořádat se s nebezpečím na krku?
Zaháněla dotěrné otázky stranou, jako nějaké komáry. Raději se soustředila na ruce Průvodce, které se mírně míhaly podél jeho boků při chůzi. Nechtěla se znovu dostat do nebezpečí, jako před nějakou půl hodinou. Držela se ho jako klíště.