Září 2010

★ Drápaté čarodějnice z nehtových studií

30. září 2010 v 14:56 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Vzpomínám na dobu, kdy nehtová modeláž byla těžce v plínách a moje maminka byla jednou z těch průkopnic, které se k onomu vycházejícímu trendu věnovaly. Dřív nebyla nehtová studia všude, také je skoro nikdo nedělal a pro pěkné nehty se chodilo k opravdovým profesionálkám, které měly hory certifikátů a vybavení, které bylo zrovna k mání.
Ty nehty se dělávaly ještě z akrylu, gel neexistoval. Přišel až o mnoho let později, ale ženské byly spokojené.

Zdobení byla také novinka, moje maminka, jakožto akademický skoromalíř, malovala na všechno: nehty, kuchyňská linka, choroše..
Červené nehty byly neuvěřitelný výkřik, o který si řekla jen málokterá žena. Dneska jsou červené nehty odkopnuté v rohu a před nimi slavně letí drápy. 
Nějaká vepřová hlava si kdesi před módní soutěží zapomněla ostříhat umělé tipy, a protože neměla čas, tak je zběžně zabrousila, nalákla a hurá se ukázat světu.

Mluvím o nehtech delších, než je celé nehtové lůžko...

Nějak mi nejde do mé prachové hlavy, k čemu tato paráda vlastně slouží. Nádobí s tím sotva umyjete, v práci těžko jen něco napíšete na klávesnici, tužku držíte jak dementi a prdel vám také musí utírat zřejmě partner, pokud nechcete zajet svým echt nehtíkem do ctěných hloubek vašeho análu. No na běžné použití absolutně néééééé!

Asi jsem ale divná a nechápu vůbec tu krásu drápů, protože píšu 270 úhozů za minutu s hrubkami a jakmile mám trochu delší nehty, útočím na ně pilníkem. Moje gelovky jsou zocelovány a testovány na výdrž, jelikož jsem se ještě nedostala do stadia, kdy bych pipkovsky dřepěla na zadku a kvílela na přítele, že nemohu uklízet PROTOŽE nehty!

Našla jsem poněkud slastný návod na to, co dělat, kdy spadáte do spárů gelovek:


Nedělejte věci zbrkle, Vaše pohyby rukou by měly být elegantní ! 

Proto dávejte především pozor: 

- při velkém úklidu použijte gumové rukavice s bavl. vložkou, např. na mytí okenních rámů

- při razantním ždímání hadru na podlahu, nebo prádla

- na intenzivní tlak na některé nehty opět při úklidu

- naučte se brát veškeré věci plochou prstů (bříšky) a ne špičkami nehtů

- při otevírání a zavírání šuplíků, skříní a dveří, využijte klouby prstů

- při použití kalkulačky - si pomáhejte opět tužkou, nebo klouby prstů

- při vyndavání předmětů z kapes úzkých sukní a kalhot - svléknout a vysypat

- na používání nehtů při obouvání ! - použijte obouvátko, na to bylo vynalezeno 

- při stlaní na převlékání ložního prádla a zasunování jej za matrace - použijte např. pravítko

- u auta na: otevírání dveří, tankování, prudké otáčení volantu, upravování sedadel, otevírání kapoty vozu, údržby auta, odstraňování námrazy, na těžko dostupné předměty v nebezpečných skulinkách, si pomáhejte pevnějšími nástroji, 

- předáváme Vám letité zkušenosti žen, které nehtovou modeláž vyzkoušely již před Vámi. Nebuďte smutné, když si na některou naši radu nevzpomenete včas a budete muset přijít na opravu. Naše práce odpovídá požadavkům kladeným ve světě nail-designu na maximální při sbírání drobných mincí, předmětů, otevírání řetízků, uzávěry náušnic - najděte si jiný systém (či přítele)

- při splachování veřejných toalet, kde chybí klobouček splachovadla, použijte např. rtěnku

- na mráz v zimním období - noste dostatečně teplé rukavice, hlavně aby byly dostatečně ochráněny Vaše nehty, bez rukavic hmota namrzá a stává se tak křehčí! 

- POZOR v sauně mohou nehty pálit, rychle se zahřejí na teplotu v místnosti




Ajta kravata...

★ Proč mít doma ženu

30. září 2010 v 11:29 | opY |  ★ Kravinky
Jsou krásné
Ženy jsou ve své podstatě pěkné. Je příjemné trávit svůj čas v blízkosti někoho, kdo nemá díry na ponožkách, voní, nesměje se chraplavým barytonem a neříká ,,ty vole". Po světě sice bloudí i pár výjimek (Baba Jaga, Godzilla a jedna Rómka, co jsem ji včera viděl nakupovat v obchodě), ale jinak to příroda moudře zařídila tak, že ženy jsou hezčí než muži. Sluší jim to  v lodičkách,  vypadají dobře v tangách (přitom mužský a ženský zadek se až na pár desítek chlupů zas tolik neliší) a můžete jim líbat prsa bez obav, že vám zůstanou chlupy v puse. Prostě paráda! Potěcha pro všechny smysly.

Pomohou v nouzi
Když na vás přijde rýma, zduří vám uzliny a vy začnete umírat, jsou tu ženy a jejich vyvinutý mateřský instinkt. S citlivostí a pochopením sobě vlastním se o vás postarají. Zatímco muž by si dal nejvíc práce s tím, aby našel na svoje místo někoho kompetentnějšího, ženy  neutečou ani když se vám u nosu začnou dělat zelenkavé bubliny. Uvaří vám čaj s citrónem, zapnou televizi, přečtou pohádku na dobrou noc a nezapomenou pravidelně kontrolovat, zda nejste zralý na jednotku intenzivní péče. Hotoví strážní andělé.

Jsou hodné
Ženy sice dokáží být  pěkné potvory, ale většinou jsou hodné. To, co ženy vydrží s muži, to by žádný muž nevydržel. Ženy překousnou všechna mužská škobrtnutí ohledně nevhodných komentářů nových přírůstků v jejich šatníku, odpustí (ale nezapomenou), když jim nepochválíte připálené kuře, trpělivě snáší všechny mužské úlety, průšvihy i záliby a tam, kde by dal jeden chlap druhému vzteky do kokosu, ženy jen ječí, běhají po bytě s pánvičkou (samozřejmě umytou) a omdlívají. Dá se tedy říci, že jsou hodné. Pokud je moc nedráždíte.

Podporují svého muže
Ženy sice nedodávají mužům pocit bezpečí a jistoty (hlavně proto, že muži ho nevyžadují), ale bezmezně je podporují i při těch nejšílenějších plánech. Žádný muž s vámi nevydrží to, co žena. Stovky významných objevů, uměleckých děl i jiných cest ke slávě by se neobešlo bez skryté, ale o to důležitější přítomnosti a podpory žen.

Mají rády sex (a čokoládu)
Ženy se sice upejpají, ale mají sex rády stejně jako muži. Žít se ženou znamená luxus užít si sexu víceméně vždy, když na to máte chuť. A dokonce i když chuť není! Odpadá zběsilé pobíhání od baru k baru a spousta zbytečných výdajů na sbalení náhodné partnerky (za taxík, za panáky u baru a za kondomy), namísto toho je tu možno zapadnout do postele a vylézt z ní až se vám opravdu bude chtít. Sex přitom bývá kvalitnější, bez zvýšeného rizika výskytu nepříjemných svědivých výtoků a bez výčitek svědomí, že jste svedli na scestí další nevinnou duši.

Společná zábava
Dívat se v klídku na fotbal je bezva, ale není nad to společně si se svojí láskou zahýkat radostí u hokejového mistrovství,  pobavit se na svůj vlastní účet při Ženatý se závazky a nechat se  příjemně uklidnit po rozrušení z fotbalových výsledků. Ne, že byste to nemohli mít i v hospodě s partou kamarádů, ale tady jste v teple a nemusíte za to platit. To se navíc netýká jen hypnotizování televizoru. Můžete dělat i spoustu dalších věcí, aniž byste museli čekat, zda si na vás vaši kamarádi udělají čas. Není to úžasné? Je.

Drobnosti, které potěší
Nemusíte chodit sami do kina a vypadat přitom jako vlk na lovu. Čeká vás pravidelný přísun teplé stravy. Cítíte se užiteční a silní, když jim nesete tašku s nákupem - a ještě jim tím děláte radost, protože ony se cítí slabé, křehké a hodné této pozornosti. Nemusíte jim dokonce kupovat ani novou hi-fi věž, abyste je udělali šťastnými - stačí jednou za měsíc kytka, višně v čokoládě nebo pstruh na víně ve slušném podniku. A když je opijete, jsou dokonce vtipné!

Rodí děti
Ženy zcela zdarma a rády rodí děti. To je nesporná výhoda, protože představa, že někde ležím s roztaženýma nohama, řvu bolestí a porodní bába mi říká, abych se uvolnil, mě děsí. Stejně tak mě neláká představa břicha k prasknutí -bohatě si vystačím se stavem po nedělním obědu. Ženám budiž za tohle dík. Už jen proto, že nám dávají syny a dcery se vyplatí žít s nimi, zasypávat je květinami, mít trpělivost s jejich slabostmi a vychutnávat si, když jsou spokojené a všechno s nimi klape. Když se k tomu navíc připočtou ještě všechny výše uvedené výhody, vychází z toho jediné. Je bezva,  žít bez ženy a dělat si jen to, co člověka baví. Ale ještě je lepší je mít k tomu hodnou, milou, chápající a krásnou ženu.

★ Proč nemít doma ženu

30. září 2010 v 11:12 | opY |  ★ Kravinky
Čas na koníčky
Nejsou to ženy, kdo v pevném svazku s protějším pohlavím nemá čas na své koníčky (pravidelná kosmetika, potulky po obchodech a diety - tomu říkáte koníčky?) a touží proto po nekonečných pláních svobody. To muži nemají kdy postavit další část své dráhy pro vláčky, dohrát na PS2 GTA 3 a po návratu z hospody sebou plácnout do postele bez odbočky do koupelny. Bez ženy můžete navíc investovat i do něčeho lepšího, než jsou kytky, které jen vzbudí podezření, že jste něco provedli - a pak zvadnou! Co třeba nový procesor do počítače? Nebo přelakovat auto, se kterým pak budete lovit povrchní sexbomby? Můžete zkrátka dělat všechno, nad čím ženy kroutí hlavou a považují to za ,,ztrátu času".

Pořádek
Žít bez žen, to znamená, že můžete nechat ležet včerejší noviny na stolku v obýváku - a  že je tam najdete ještě za sto let. Nikdo je nepoužije jako podložku pro škrábání brambor ani na leštění oken, nikdo je nevyhodí do sběru, protože se tam válely (co jiného by taky dělaly, jsou to jen noviny!). Zároveň tam můžete nechat i talíř s drobky. Zítra ho přece stejně použijete (samozřejmě po odsekání zbytků). Ušetříte čas, energii, nervy, vodu, nádobí - prostě pohoda. Div, že na to ženy ještě nepřišly.

Mnohoženství
Čas ušetřený hledáním věcí, které starostlivá partnerka uklidila (rozuměj vyhodila do popelnice), můžete věnovat své oblíbené zábavě - hledání nových partnerek. Nemusíte mít přitom obavy, že vás někdo nachytá nebo že něco prošvihnete. Máte tolik času, kolik chcete a v klidu můžete vyzkoušet tolik žen, kolik zvládnete, aniž by vám jakýkoli orgán odpadl. Dokonce i zaráz s několika partnerkami! Málokterá žena má navíc ráda skutečně všechny praktiky, které jste tuhle viděli na videu (a i kdyby ano, nemůže vám nabídnout všechny druhy proporcí, které vás zajímají), takže je můžete jednu po druhé vyzkoušet. Pokud naopak nechcete, nemusíte se sexu věnovat celé měsíce. Dle svých potřeb, tak žije, rozkvétá a nezřízeně souloží moderní muž.

Svoboda bez dohledu
Můžete z domu odejít, kdy chcete - a můžete se kdy chcete vrátit. Nikomu není třeba to hlásit, v klidu si můžete odbýt delirium tremens na záchodě, aniž by někdo chodil okolo vás a říkal, vám, že jste čuně a že neznáte míru a měli byste se stydět. Můžete si v klidu dávit nad mísou libovolně dlouho a třeba tam i usnout. Má to ovšem i  nevýhodou - polívku si ráno budete muset uvařit sami.

Hudba vašeho srdce
Život bez žen oplývá jednou úžasnou předností - nejste konfrontováni s Julio Iglesiasem, Danem Hůlkou ani Karlem Gottem. Celých 24 hodin 7 dnů v týdnů je nemusíte vidět ani slyšet. Taky se nemusíte s nikým přetahovat o ovládání k televizi a dohadovat se, zda je Star Trek lepší než telenovely.

Váš televizní program rázem dostane ideální podobu:
19:30 Zprávy sledované v tichu a bez naivních dotazů
20:00-20:15 Pauza, příprava, otevření lahváče, okurků a vybalení sekané od maminky z alobalu, příp. bleskové splnění mise v Counter Striku.
20:15: Liga mistrů  FC Kotěhůlky vs. Real Madrid  (v pauze druhá večeře!)
22:30: Smrtící úder 4  akční film o policistovi, který mstí smrt své žabičky, v hl. roli S. Seagal
0:30: Divoké holky v bikinách umývají auta a vrtí přitom zadky od pěny 8 - osmý díl populární filmové série
Je třeba k tomu ještě něco dodávat? Příjemnou zábavu.

Práce
Věnovat se jen té práci, která vás baví  - to je úžasný výdobytek života bez žen. Jste zodpovědní jen sami za sebe a neúčastníte se závodů, do kterých vás tlačí ženy a v nichž se srovnává vybavenost domácnosti se sousedy, známými i celebritami z bulvárních časopisů. Co si vyděláte, to si užijete. Můžete se věnovat velké kariéře a nebo pobírat podporu - vaši kamarádi se za vás nebudou ani stydět, ani vás pomlouvat.

Drobnosti
Pornokazety můžete mít zasunuty i v první řadě poličky. Usnout můžete tam, kde se vám dobře leží. Pivo můžete pít z láhve a nikdo (dokonce ani váš pittbull )se nepohorší nad tím, když si říhnete nebo vyloudíte nějaký jiný zvuk. Po bytě můžete chodit v trenkách a ponožkách s dírou na palci. Na stěně můžete mít plakát Jennifer Lopezové i Barta Simpsona zároveň. Kdykoli můžete u vás v bytě uspořádat divoký noční mejdan zakončený rituálním zašlapáním popcornu do koberce. Nemusíte si pamatovat žádná výročí a očuchávat po drogeriích papírky s parfémy. A nemusíte si hlídat, zda jste něco nepřehlédli a neřekli špatným tónem. Dost důvodů k přehodnocení svého života, nemyslíte?

Svatý klid
Když přijdete z práce, máte klid. Když polijete koberec, máte klid. Když selžete v posteli, máte klid. Když něco neuděláte hned, máte klid. Když se zapomenete v hospodě máte klid (a můžete méně šťastným kolegům pomoci s vymýšlením důvodů, proč se vaše sezení protáhne o další dvě hodiny). Když jste bez ženy, máte klid. Jste prostě v pohodě, užíváte si a na rozdíl od ostatních později vyplešatíte. Žít bez ženy má zkrátka něco do sebe a každý chlap by si to měl alespoň na čas vyzkoušet. Nejen, že se o sebe naučí starat, ale taky pochopí, že teplá večeře  jde i bez žen (což ženy zamlčují), vyblbne se a nabere životní zkušenosti. A jen tak je dokonale připraven vstoupit do života s ženami. O tom ale až příště.

★ Co je nejvíc sexy?

22. září 2010 v 16:33 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Nuda mne opět skolila na lopatky a tak jsem začala pátrat po tom, co je vlastně úpa nejvíc sexy. Sama se totiž nemohu rozhodnout, co mně osobně sexy přijde, pravděpodobně asi nic. To ne, že by se mnou mlátila těžkopádná frigidita, ale dnešní sexy modýlky mi nepřijdou tak hyperúžasné, jak je rozepisují média.

A tak jsem se jala hledat tuto podivnou otázku, cože je vlastně nejvíc sexy? 

I zamyslel se strejček Gůlg a po pár nulách a jedničkách mi vyplivl odpověď:


AJTA KRAVATA!

Znovu a zase se dostávám do spárů nechtěného porna. Ale že to bude zrovna od Centrumáckýho aktualne, to jsem opravdu nečekala. Nicméně se mi líbí to slovo nehody v tom odkazu na tu nahoprdelatou zvěř.

Nad dalším výpisem článků z Googlu jsem se ale trochu pobavila:

Brad Pitt už není v kurzu. Nejvíc sexy jsou pro ženy upíři. (lidovky.cz)
Nejvíc sexy mužům světa vévodí představitelé nesmrtelných upírů (novinky.cz)
Nejvíc sexy prádlo - BOXERKY!!! (facebook.com)
Nejvíc sexy doplněk na léto? Tetování na lopatce! (stream.cz)

U těch prvních dvou je mi naprosto jasné odkud vítr vane. Twilightová epidemie? Nechť započne transplantace lidských špičáků za vlčí! Neuvěřitelné, jak jeden film dokáže poblbanému ženstvu tak nehorázně rozházet hormony.

Boxerky? No jak které. Rozhodně nedělají tak pěknou "bouličku", jako obyč slipy.

A to poslední vůbec snad ani nekomentovat. Překrásný případ, jak ze sebe udělat tuctovou ženu, nejlépe, aby to byl nějaký ornament a v něm zarafičeno cosi kýčovitého, třeba delfínek. Dobré znamení je, že tetování, co se jeden čas neustále hnusně dělalo nad zadek, se posunulo směrem nahoru. Ještě pár let a možná se posune ještě kousek dál, třeba zůstane jen na holých hlavách.

★ Proč se dámy prodávají jako laciný biftek

22. září 2010 v 10:13 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Včera jsem byla svědkem slintání pánů nad jedním článkem z Blesku. Blesk je bulvár snad toho nejhoršího kalibru, plný nechutných slátanin o ničem, photoshopových padělků a tuze nezajímavých rozvodů celebrit.
Stačí, aby se nejedna slečna svlékla, nechala se nafotit a výměnou za to byla otištěna v tak příšerném plátku, což jí lichotit opravdu nebude, i kdyby třeba měla nejlepší prsa na světě. Ať pátrám jakkoliv, nemůžu se dopídit toho, proč se do všech novin, komediálních serverů a chatů sere porno.

Pán, od kterého jsem ten šťavnatý odkaz získala, více méně slintal a debatoval, jak jsou prsa akorát do ruky, že má pěknou prdýlku a další vyznání lásky, nad kterými by se dalo onanovat. Jeden pánský kamarád alespoň prozřel a prohlásil, že "fotošopovou" babu fakt nechce. 

Kde se vlastně vzala ta šílená móda vystavovat svoje tělo na obdiv celému světu?
Nevím, kdo to kdy nazval slovem odvaha, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi přijde, že je děsně super hyper IN být za děvku. Porno je fajn, přiznám se, že mám doma taky postahováno několik pěkných kousků, ale ať vlezu kam vlezu, všude jsou jen kozy, koZY, KOZY!

Porno je i tam, kde vlastně ani možná nemá být. Na zvraceny.cz bývávala zajímavá videa, občas tedy kentusy mocněné padesáti, ale dnes se najdou tak dvě-tři videa a zbytek? Horda odhalených náctiletých pipek, co si nechaly zaplatit jakože přivýdělek na střední. Jediný server, co si ještě jakž takž zachovává úroveň a nepronikl do něj děvkový mor, je youtube.

A nyní vám představím ten flák masa, nad kterým pánové tak diskutovali, přichází sestřička Bára:
Light Maso

Desatero způsobů, jak se zviditelnit, se jí povedlo bravurně, vystavit se jako kus masa za chladící vitrínou v řeznictví také, intimita úspěšně odhalena a ještě dráždí ubohé pány, kteří tajně sní o jejich vnadech, zatímco jim klesá úroveň.


Kdyby někdo měl neodolatelnou chuť pokračovat ve studii této lidské konzervy, zde je odkaz:

Nahota je fajn, ale jen v případě, že si doma zatáhnu žaluzky a přesvědčím se, že nemám spolubydlícího...


Obrázek konzervy použit z : priroda.cz
Amatérský fotomont by opY

★ Blackheads a mastňáci

21. září 2010 v 16:04 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Takže...

Po včerejším zážitku, kdy jsem se málem sesunula ze sedadla v autobuse, jsem se rozhodla dát světu trochu poučnější článek. Doteď jsem psala více méně své úvahy a kritiky na společnost, ale s čím se nikdy nevypořádám jsou mastňáci.

Existuje hromada časopisů hodná výšce WTC s radami, jak nevypadat jako paviání prdel. Tedy rudá, chemicky opálená a s akné.

Poučkou budiž, že nejsem vystudovaná kosmetička, ale ekolog, nicméně tu nehodlám zanášet blog tím, abyste si udělali vlastní transparent a šli protestovat. Stejně jako ruce, i obličej je neustále vidět, ovšem výjimkou buď fakt, že místo obličeje používáte své kozy.

Lesklá pleť nevypadá dobře prostě na nikom. Ani na opálené krásce z Baywatch namazané olejíčkem. A ty, které mají pleť jako ranní broskev a dokonalou, existují pouze a jen ve Photoshopu. Lesk na pleti dává dojem, že jste umaštěné čuně, co se o pleť nestará a nezachrání to ani tuna řasenky. V autobusech jsou snadno viditelná mastná kola od hlav spících cestujících, ale moje úvaha mi říká, že kdyby se tam lesklá slečna opřela tvářičkou, výsledek by byl stejný.

Make-up je taky stále velice populární, ačkoliv jsem stále nenašla přesnou pointu, PROČ. Sjednocení pleti? Nu dobře, ale nositelky se obvykle nestarají o sjednocení, jako spíš o vytvoření masky, kterou si večer zase sloupnou. Největším nepřítelem make-upu je slunce. Ta kombinace je úchvatná v tom, že jsou krásně vidět slepené chloupky na obličeji, které obvykle k vidění ani nejsou. Tím hůř, pokud má nositelka problém s akné, které make-up o to víc zvýrazní, takže finální verze vypadá jako asfaltová silnice.

Osobně make up nesnáším, připadám si, že mám na obličeji igelitový pytlík a abych investovala do chemie osm a více stovek, na to se tak magoridně necítím. Paštiku si nedávám už jen z toho důvodu, že jsem od přírody pihatá a s make-upem bych vypadala jako šašek. Na občasný červený flíček se dá krásně použít korektor. 

Když už si tedy plácat na obličej maltu, tak je nezbytné se taky o tu pleť starat. Make-up i pudr póry ucpe a každodenní špína města umí na nose taky krásnou paseku. Výsledkem jsou pak nechutné černé hlavičky, blackheads, ze kterých tak vehementně omdlívám.

Protože tyhle černé mrchy máme asi všichni, mělo by být známo, jak se jich zbavit. Místo abyste rvaly svůj nos do krve, existuje mnohem lepší "očko". Je to nástroj z chirurgické oceli s malým očkem na konci, kterým toho neřáda dostanete ven cucvik. V kombinaci s pleťovou vodou (a tím nemyslím ovoněné vody) určenou na akné, tedy taková ta, co je alespoň trochu cítit po lihu, je to ideální. Suprově se mi osvědčila červená pleťovka z drogerie Teta, je tedy hodně silná, ale dokáže opravdu čistit. Ale úplně nejdůležitější před bojem s beďary je pořádná horká koupel. Póry se roztáhnou a čištění jde samo.

Takové očistecké orgie jednou za týden celkem stačí, záleží na problematice pleti. To výše uvedené vám samozřejmě nepomůže v případě, že trpíte nějakou dermatologickou nemocí. A hlavně si nenípejte xichtíky, když víte, že někam půjdete. Budete totiž vypadat, jako kdyby vás napadlo hejno sršňů a vězte, že ani make-up to nespraví.

★ Voňavky vs. feromony

21. září 2010 v 15:19 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
V dnešní hodině si probereme voňavky. Nejsem takový dravec na oblečení, tedy pokud to není zezadu chlap a zepředu ženská, či naopak. Mé oko nezachytí tolik chyb na oblečení, co se mi třeba vyloženě protiví, možná to bude i tím, že jsem krátkozraká, zato můj nos velice ostře reaguje na pachy. V práci jsem vyhlášená čmuchna, protože rozeznám pozření jednoho piva k obědu na deset metrů. Tak si představte, co s mým nosem dokáže udělat voňavka, která vám po jejím vdechnutí zůstává na jazyku. Tím hůř, když takový těžkopádný humus použije jemná slečínka, přitom je to jednoznačná voňavka pro babky, s nepopřitelným odérem dětského olejíčku. Obvykle si v té chvíli velice vážím kyslíku a nutí mě to jít se přivázat k nejbližšímu stromu, aby ho nekáceli.
Málo se stává, že mne ženská zaujme svým parfémem, zpravidla jsou to nechutně sladké utrichy.

Kdysi jsem používala šedivou Pumu, která  byla prostě nádherně ženská, protože byla jemná, květinovo - ovocná, lehounká. Přestali jí vyrábět a místo toho Puma nasadila edici odporných kanálií, smrdících jako tablety do záchoda. Ať jsem čuchala jakoukoliv, všechny byly strašlivě silné. Vydala jsem se cestou klikatou a strmou, abych našla vůni, která mi nebude vadit, bude lehká a nebude mě svrbit nos kdykoliv se pohnu. Chvíli mi voněla černá Mexx, ale po čase jsem se jí přesytila. Pak přišla Adidas Free Emotion, taková tu citrusová, žlutá, ale ani to nebylo ono. K Vánocům jsem dostala Salvádor Dálí Sea and Sun, ale taky se mi ohrála. Po pár měsících už jsem byla zoufalá, čím se polít.
Nakonec mi podalo ruku prachobyčejné DMko, které po mých stížnostech Ježíškovi vyrobilo vůni velice podobnou Pumě.

Pánové jsou k mému nosu velice shovívavější, i když výjimky potvrzují pravidlo. Jelikož pracuji v kolektivu chlapů, tak mne denně někdo skolí pod stůl. Z kolektivu 13ti chlapů se jich voní tak pět, když přivřu oko, další čtyři nejsou cítit vůbec a ten zbytek se chlubí dokonalými feromony. A když k těm feromonům přidají kalhoty prané naposled na Silvestra a košile jakbysmet, umělinové fusekle uzavřené dvanáct hodin v pevných botách a občasné mávnutí rukou nad večerní hygienou, to je masíčko...
Dopracovala jsem se do takového nehorázného stádia čmuchacího postižení, že dokážu své kolegy identifikovat ve výtahu, vyjma toho dne, kdy třeba změní vonítko. Před dvěma týdny, když jsem potýrala své plíce cigaretou, jsem vyčuchala, že můj nadřízený je již v kanceláři. 

Těžší parfémy, nemůžu si prostě pomoc, patří k ženám, které už mají ty nejmladší léta za sebou. Jinými slovy k dámám v bílým obleku s kloboučkem a mírnými vráskami, s padesátkou na krku. Když pominu voňavky vyrobené šikmookou armádou, které hojně nabízí v jejich obchodech a s láskou kurví názvy jinak značkových parfémů, úplně nejhorší nejhnusnokrutý hnus je růžová Puma Flowing. Kdo tohle na sebe dokáže na stříkat s hláškou, že voní, tomu bych urazila palici.

Je to jako si doma uvařit škrobový malinový punding a rozetřít si ho po krku..

★ Princezna s Orion beďarovým souhvězdím v uchu

21. září 2010 v 13:37 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Strašně ráda procourávám blogy ostatních, tedy pokud se jedná o blogy, kde se třeba i něco dočtu zajímavého, počtu si nějaký ten příběh a zasměju se nějaké katastrofě, která se autorovi stala. Rozhodně nečtu blogy na jejichž úvodní stránce lpí hyperhustý bíle kreslený kostel, pozadí je černé, celkový dojem morbidního ghotic děvčete. Taktéž s blitím zavírám žůžové blejskací flashové slátaniny s anketkou, co uděláš, když se na tebe kluk podívá.

Dlouho jsem nenarazila na něco, co by obsahově odpovídalo názorům většiny lidí, bylo to psané vtipně, ne filozoficky nudně a neneslo to prvky flash grafiky a růžové barvy. Nedivím se, že většina lidí při slově blog omdlívá hrůzou.

Tak tedy, abych přestala chodit po talíři s horkou kaší, po přečtení Módního pekla jsem, mírně řečeno, prozřela. Tedy abych to rozvedla, nedonutilo mne to nosit pravý satén nebo jiné věci, které by se na mne stejně nehodily, ale spíš mi (a nejen mně, jak koukám) pekelné dámy vzaly z úst přesně to, na co nemám střeva abych tu rozepisovala. Nejsem módní magor, můj vkus je spíš aprílové počasí, ale přesto se občas zježím hrůzou. A protože jsem přispěla do diskuze svými příspěvky, vymstilo se mi to včera v autobuse.

Přede mě si sedla paní, která zjevně byla utečencem z Indie. Toho sárí byla fakt do Prahé škoda, krom toho ještě zřejmě štípla kalhoty Aladinovi. Takový pestrý motýlek uprostřed šedého lidstva, řekla bych, ale tak aspoň ten ponurý den trochu pozvedla do nálady.

O pár minut později jsem další paní, která zaujala místo té "sárínky", málem hodila kačku na hlavu. Vlastně jsem si jí ani nevšimla, kdyby neotočila hlavu...
Víte, asi jsem mírně divná, ale prostě když má někdo někde beďara o velikosti měsíčního kráteru, tak se mi opravdu zvedá kýbl. Paní měla rozkošné Orion souhvězdí v uchu, něco, co jsem ještě neviděla. A ne, nebyly to nevinné ťupky, tedy roztažené póry, ale černé puntíky velikosti špendlíkové hlavičky.

Až teď si uvědomuji, jak jsem pitomá, že o tom píšu, jelikož jsem nedávno pozřela poněkud chutný oběd. Ale tohle je prostě noční můra, odpustím i fusekle v sandálích, ale takové zvěrstvo na obličeji, to je prostě jasný infarkt.

★ Vánoce u Polivkojc

14. září 2010 v 18:32 | opY |  ★ Reporty života
No a protože tu máme bezmála podzim, který trvá již od poloviny srpna, je čas se připravit na šok, až zavítáme do vánocemi znásilněných hypermarketů (ráda šířím předvánoční paniku, ale to sem nepatří). Ty normálnější sámošky pro obyvatele sídlišť skupují vánoční haraburdí opravdu před Vánoci, zatímco jejich sousedi Wongovi mají vánoce celoročně. Vánoční blikátka s nápisem "Open" a "Welcome" opravdu zahřejí na bod typických Czech christmas.

U nás doma jsou Vánoce symbolem připáleného oleje, vánočního stromku postaveného od prvého prosince (kdyby to šlo, stavěli bychom ho už na mé narozeniny v listopadu) a řevu rodinných příslušníků. Zdobení bytu obvykle provádí všichni členové, každý si zdobí svůj pokoj a pere se o ozdoby. Na vchodech obvykle visí girlandy a když se večer setmí, všechno se to pěkně zapojí a rozbliká. A my vzdycháme, rozplýváme se, nad tou nádherou, hypnoticky sledujeme pohasínající světélka na stromečku a hladíme žaludky, těšíc se na salát. Dlouho jsme na stromku neměli čokoládové figurky, protože spolehlivě byly sežrány do Štedrého dne.

Cukroví se u nás peklo vždycky a proto jsme byli tak trochu za neekonomické blbouny. Přece moderní žena si objedná určité množství kilogramů na zakázku od cukrářky a nemusí se mahňat s těsty. Pánové, to je na tom to úžasné! Když celý týden před vánoci makáte jak fretky, abyste zadělali na vanilkové rohlíčky, pracny, perníčky, linecké těsto žluté, linecké těsto hnědé, na ořechy, na trubičky a další těsta dle chuti a škemrání ratolestí. Když přežijete hnětnoucí den, ráno vás sakramentsky bolí předloktí. Kuchyni vládne sladký odér, od těst počítaje, čokolád a serepetiček na cukroví konče. Oblibou kolemjdoucího je vhodit pytlík brambůrků nebo tyčinek mezi tři sedící vytlačovačky pracen, protože ze sladkého se jim už zvedá žaludek a o brambůrek jsou schopné zahájit bitku.
A výsledek?
Jedno ráno plná lednice těst v potravinové folii s pečlivým označením.
Druhé ráno vše zlikvidováno a upečeno.
Třetí ráno se nesmí nic péct, protože je třeba mřížka z trouby na osychání cukroví namáčeného do čokolády. Mezitím se sjedná hlídka, která střeží cukroví před jeho užíráním od členů rodiny a od psů.
Čtvrté ráno, když to dobře vyjde, se uskladňuje cukroví do bedýnek, které jsou schovány do špajzu.
Páté ráno se cukroví začne užírat.
Šesté ráno se ti odvážnější, co přežili cukrový mor, vrhají na ujídání cukroví s obhajobou: Jen k snídani!
Sedmý den se to všechno pěkně naservíruje na tácy, které střeží maminka a hýká, že to nemusíme všechno sežrat. Každoročne se snaží schovat trochu cukroví třeba na březen s průpovídkou, jestli by nebylo báječné si takhle na jaře mezi krokusy žvýkat linecké kytičky.

Každý rok zaznívají ty samé věty. Jedna je příkladová: Letos jsme na tom bídně, moc dárků nemáme. A hle, čtyřiadvacátého stromek zmizí pod tíhou mašlí a lesklých balících papírů.

Neexistuje, aby se u nás nedělal kapr. Kapra máme rádi snad všichni, obzvláště pak ráno k snídani se salátem. Poučili jsme se ale, už kapra nekupujeme živého, protože nikdo z nás nemá nervy na to, aby ho chytal, když jsou z něj už podkovy. Kapra kupujeme už zabitého nebo naporcovaného a pak ho hodíme do mrazáku.

Na Štědrý den to všechno pěkně vypukne. Ráno se všichni nafutrují cukrovím, pokud ještě na to někdo má chuť a celé dopoledne se poctivě kouká na pohádky. Smaží se kapři a vaří rybí polévka, flákači dostanou za úkol loupat a krájet suroviny do bramborového a ovocného salátu. A nejhorší z toho všeho je kiwi a celer! Všechno se to nechá uležet, ale málokdo si odpustí nesníst před odnesením dvě vařečky vlahého bramborového salátu. Pak se tajně střídají čety, co chodí s talířky a potají ujídají.

Po obědě se opět zaujme pozice u televize, v níž hraje již tisícekrát viděný Mrazík. Občas se chodí na procházku, aby se dítka a psiska nenudila. Bohužel, poslední sníh na Vánoce si pamatuji jen v tom devadesátém pátém. Připravují se poháry k večeři, aranžuje se koš s ovocem a buráky, leští se příbory, skládají se ubrousky a okraje sklenek na přípitek se máčí do citronové šťávy a obalují se cukrem.

Když to bez úhony přežijeme do tří odpoledne, začnou přípravy. Protože jsme v rodině čtyři ženské, zalezeme si každá do svého kouta a čančáme se. Do pěti hodin, kdy obvykle večeříme, se třeseme natěšené, občas se stačíme porafat a zase se usmířit.

Nejprve přichází polévka a NIKDO nesmí vstát od stolu, vyjma jednoho z nás, který roznáší jídlo a odnáší špinavé nádobí. Pak náleduje salát, kapr a vinná klobása. Další vlna jídla je ovocný pohár. Tradice se u nás taky dodržují: sníst devět jídel a nepočítají se suroviny v salátech. Občas pouštíme lodičky, dáme šupinu pod talíř a také držíme hladovku přes den, abychom viděli zlaté prasátko (nikdy jsem ho neviděla!).

Když se všichni královsky přežereme, že nejsme ani schopní vstát, povolujeme si opasky a sukně, zazvoní u stromku ježíšek. A jde se rozbalovat. Většinou u nás bývají dva psi, dítko a sedm lidí, když se to povede. Rozbalování dárků je minimálně na dvě hodiny, hlučné a pečlivě dokumentované.

Po rozbalení všech dárků se vynese koš na prádlo s balícím papírem a umyje se nádobí. Pak si všichni pěkně zalezou a znovu si přebírají dárky, co dostali. Popíjí se, žvatlá a opět se dlabe salát.

Ráno 25.12. se většinou sejdeme na balkoně s talířkem. K snídani totiž není nic lepšího, než bramborový salát od maminky!

★ Voldemort, koně a můj tajný život

14. září 2010 v 14:24 | opY |  ★ Reporty života
Něco tak zrádného, jako jsou sny, snad neexistuje, leda bychom vzali v potaz podvodníky se smlouvami, pašeráky diamantů a vadné lepidlo na zubní protézu. Čas od času se sny mění (alespoň u mě) a je to velice zajímavé téma, protože každý ve snech dokáže něco jiného.

Tak třeba jsme si o tomto povídaly s maminkou, která se přiznala, že ve snech létá, ačkoliv má stejnou fóbii z výšek, jako já. Když už ve snu letím, většinou si to uvědomím a s příšerným lechtáním v břiše čekám, kdy se rozsekám o povrch zemský, což zapříčiní šílený cuk celým tělem a probuzení. Já ve snech běhám, ale hrozně divně - nemůžu se vůbec rozeběhnout, je to strašně pomalé, něco na způsob rozjíždění Škodovky 120.
Musím uznat, že má paleta snů je opravdu pestrá. Každou noc dělám něco jiného, vzpomínám si na lidi, které jsem několik let neviděla. Moje tajné idoly se mě obvykle snaží nějakým způsobem smést z existence, což znamená, že mě většinou chtějí zajet autem nebo zastřelit.

V mých snech se často objevuje voda, poslední roky krásně azurově modrá a průzračná, jako moře. Čtyři roky zpátky se mi zdávalo o širokánských špinavých řekách, nad kterými jsem balancovala na nějaké vachrlaté lávce.
Občas se to zvrtne na nějaké honičky s lupiči, dokonce se mi nejednou zdálo, že jsem byla přívrženec lorda Voldemorta. A kouzlení hůlkou mi fakt šlo!

Sem tam jsem se objevila v obchodě a skupovala čokoládové tyčinky; prala se se svou kočkou, která se změnila v cosi kousavého a agresivního; bojovala s gangem na pláži. A samozřejmě velice často jezdím ve snech na koni.

Poslední dobou se ve snech celkem solidně kurvím, ale s kým, to se raději chlubit nebudu, kdyby to dotyční náhodou četli, pak by propadali panice kvůli mé perverznosti.

Velice zajímavým úkazem ve snech je Deja Vu. Nevím, jestli je to běžná věc, ale povedlo se mi už několikrát, že jsem udělala nebo vyřkla něco, o čem se mi už zdálo, ale nevzpomněla jsem si na to. Deja Vu mne navštívilo konkrétně v pátek na pohovoru. Debatovaly jsme s personalistkou o dopravě a já zmínila tramvaj jedoucí až do Vodičkovy. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem tuhle scénu už někde viděla. Je to otázka třeba dvou sekund, malinký střípek přítomnosti, ale mne to pokaždé rozhodí.

★ Zvířátko člověk

14. září 2010 v 13:47 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Požehnána budiž sláva lidské rase. Několik korytářských prasat si myslí, že člověk je nejdokonalejší, aniž by si uvědomil, jak bezbranní v podstatě jsme. Kdyby nás někdo postavil doprostřed lesa nahé, zůstala by z nás jen ubohá řádka zvěří ohlodaných žeber. Člověk byl stvořen proto, že dokáže myslet a využívat. A za to mu byly skoro odstraněny základní smysly, tudíž z něj bylo vypuzeno ono zvíře, kterým je samozřejmě i nadále, ale jeho pýcha na svůj druh je velice neoprávněná. 

A dnes pár pomotaných vědců zjišťuje, že člověk je schopný navázat vztah s druhým pohlavím díky feromonům, že muž pozná, kdy žena ovuluje a stimuluje to jeho sexuální pudy, a my se tetelíme nad těmi články, jako kdyby to byly zázraky. Co na to říct? Pořád jsem jen zvířátka, sice běháme po zadních, ale to kachýnky dělají také, že ano. Upřímně mě nepřekvapuje, že mi "voní" můj partner.

Nejeden článek pravil, že ženy mají lépe vyvinutý čich než muži, což je teorie, se kterou bych i souhlasila. Podstoupila jsem celkem neplánovaný a dokonalý pokus, co vše cítím já a co cítí mužské plemeno. Bohužel dokonalost to není, protože nedokážu vyčmuchat drogy v něčí kapse, zato mám od svého otce báječný trénink na rozeznávání alkoholového odéru. Na promile to sice přesně neurčím, ale poznám, kdy se jednalo o pivo k obědu a kdy se jednalo o světu nevídanou pitku předešlý večer před nástupem do práce.
Náš bývalý kolega, který se vyznačoval kradením svačin z lednice a dojížděním zbytků na Food Courtu, se snažil přesvědčit můj nepřesvědčitelný nos, že to není puch vodky, nýbrž odér tlačenky k snídani. Jenomže když žijete s alkoholikem, rozhodně poznáte rozdíl mezi tlačenkou a alkoholem. Navíc odér byl tak silný, že to cítili i pánové - pravdaže, museli přijít k němu trochu blíže.

★ Marty McFly, Kroksky a mládež na poblití

14. září 2010 v 11:04 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Zdá se, že cílem mého života nikdy nebylo a nebude být oslnivou modelkou. Koupit na svůj slovanský zadek něco pěkného, co by třeba i zaujalo, je prostě nemožné, tedy pokud bych nechtěla vypadala jako vídeňský buřt nacpaný v těsné mini, ze které by vyčuhovaly hnáty připomínající baobaby.

Ačkoliv mívám záchvaty ženskosti, na zvraceníhodné bílé kozačky na jehlách jsem ještě chuť nedostala. Musím se přiznat, že současná móda mne opravdu neoslovuje. Úzké džíny, conversky a bunda šitá z obarveného alobalu - to je hnus! Úzké džíny si navíc 90% českých holek nemůže dovolit - výsledek je tedy ten, že v mrkváčích mají totálně mamutí prdel, navíc pokud mají ještě to kilíčko navíc, tak jim to teče přes okraj, ne-li ven, protože je stále superhyperIN nosit krátkou bundičku, která ty špeky vůbec nezakryje a je účelově tedy úplně k hovnu. Strašně mi to připomíná Martyho McFlye z Návratu do budoucnosti v druhém díle. Přesně ty Nike boty, co se samy zavazovaly, nosí teď většina metrosexuálních dětí, některé dokonce dospěly do stádia totálního McFly ohozu, že jim nechybí ani duhově zbarvená, lesklá kšiltovka.

A já si tak říkám, co mám vlastně nosit? Na jedné straně dívka narvaná k prasknutí do úzkých rifliček, na druhé slečna s normálnímí jeansy a trikem a - ó můj bože!- mými poblitíhodnými krokskami. Kroksy jsou boty, které natáhnu pouze v případě, když si půjdu zakouřit na ségřin balkón. Jsou to prostě hnusné boty a ani cvočky ve tvaru kytiček je prostě nezkrášlí. Vrchol humusu, nechutného, nevzkusného svinstva a příšerné dokonalosti jsou kroksy s kožešinkou uvnitř. To víte, občas je chladno...

Smrdí to tu amerikanismem. Všechno extrémní, všechno příšerné, bez vzkusu, kýčovité, odporné. Česká originalita nikdy nebyla, a i kdyby byla česká, tak bude podchycená matrjoškami od rusáků, koženými třásněmi a cvokami od amíků, landšmítových barev od němčourů atd. 

★ Peníze nechodí k Mohamedovi!

13. září 2010 v 18:34 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Cesta autobusem mi napomáhá, abych přemýšlela o všedních věcech a hádala se sama se sebou, když si odpovídám na běžné otázky. Dnešní otázka se týkala tak celkově živobytí. Mé myšlenky nastartovala má maminka, a protože maminky mají vždycky pravdu (jen se nedělejte!), hledala jsem nitky Pro a Proti.

Život je bídná svině, ale nesouhlasím s názorem, že je řízený osudem. Osud, to je prosím jen obyčejné slovo, významu podobného, jako je Bůh. Je to něco, za co lidstvo schovává svou tvář, své neúspěchy či tragédie. Není osud, že se stanete milionářem, protože když na sobě makáte, proč byste se jím nestali? Někteří mají halt kliku, že měli bohaté předky a tudíž dědí, ale nemá smysl bezcílně civět na jejich "úspěchy", když vám v bytě patří jen kredenc.

Životní úroveň si určujeme sami. Když se chceme mít líp a nejsme lemry, můžeme se probít třeba do nebes. Dávno neplatí pravidlo, že člověk zkušený a zručný dostane místo všude. Tímto omylem se ještě dnes řídí hodně lidí a záleží jen na štěstí, jestli se jim podaří najít dobrý job, kde mávnou rukou nad tím, že jsou vyučení malíři, a budou si je hýčkat, protože umějí mnohem víc, než leckterý vysokoškolák.

ALE.

Pokud máte tedy ten papír, co potvrzuje vaší inteligenci, genialitu atd., máte samozřejmě navrch. Máte dveře otevřené, ačkoliv jako absolvent nedostanete okamžitě místo všude. Ale jednou máte jasné, že se uchytíte, protože máte nějakou úroveň. A že čas přináší ovoce, to je taky pravda. 

Nečekám, že ve svých jednadvaceti budu generální ředitelka, ale když už bych jí chtěla být, musím pro to něco udělat. A tady je ten kámen úrazu. Dost lidí není schopných na sobě zapracovat (já nemám vysoké IQ, jsem obyčejný tupohlavec se selským rozumem, co přežívá) a čekají, že všechno přijde k nim. To je, bohužel, omyl. A pak se stává, že nalétají na velice nevýhodné nabídky, kvůli kterým se obvykle nechutně zadluží a fňukají.

Každý, kdo má všechna kolečka na svém místě, si musí uvědomit, že dneska nedostanete nic zadarmo. Bývávaly časy, kdy jste si ukázali a naše úžasná vláda vám dala stejnou motorku, jako má soused. Pokud máte vidinu, že budete pobírat měsíčně dvacet tisíc čistého výdělku, musíte za odměnu něco udělat se sebou. Mávání rukou a ohrnování nosem zatím nikomu finančně nepřispělo. Lákavé nabídky dnešního boomu, který plodí nedobře kvalifikované finanční poradce, jsou dobře prohlédnuty. Rozdíl mezi opravdovým specialistou a zaškoleným studentíkem je prostě jasný. Nabídnou vám sice úžasné peníze, což je jako přivýdělek báječné, ale znovu a zas musíte něco obětovat. V tomto případě čas, spousty času, provolaných kreditů, překročených paušálů a otáčet se. A pokud jste dobří a dokážete lidi zlákat, proč to nedělat?

Děkuji svému strachu, že jsem dokázala dodělat maturitu. Ve své životní situaci jsem měla několik chutí se školou praštit, ale byla jsem schopná si uvědomit, že ta dřina a usínání v lavici mi v něčem přeci jen pomůže. 

Jestli pomohla, to se ukáže. Dnes jsem si uvědomila, že mám syndrom sklípkana, což znamená, že dokážu dost dlouho čekat a pak zničehonic začnu chňapat po všem. Většinou to bývá v situacích, kdy mám své kroky jisté a dělám vše už automaticky, což mě po určité době docela vybíjí. Mám ráda změny - dokážu se těšit na něco nového. Možná to je také problém dnešních lidí. Bojí se nových věcí.

★ Absolventova hvězdná kariéra III.

8. září 2010 v 14:31 | opY |  ★ Reporty života
Když jste ženská v kolektivu chlapů, jistě vás to nějakým způsobem začne měnit. Nemůžu posoudit sama sebe, ale je dost možné, že jiná jsem. Říká se, že uvažování mužů a žen je sakramentsky rozdílné, tudíž se divím, jak je vůbec možné, že jsem stále na tom samém místě. Možná je to díky tomu, že si každý z náš čančá svou práci: já se hrabu ve svých papírkách a tabulkách, oni si hrají na kamerách a nepleteme se pod nohy tomu druhému. První měsíc, kdy jsem nastoupila, se všichni snažili mluvit slušně a když někomu něco ulítlo z pusy, zazněla hned věta: "Mluv slušně, je tu s námi dámské plemeno."
Dnes ta věta zní: "Chlapi, prosím vás, udělejte ten protokol." a vzduchem běžně létá sprcha z krav, volů, dámských i pánských přirození. U nás na operáku se neberou servítky, jsem již brána jako chlap a také se očekává, že budu tak myslet.
Naše oblíbená drzá servírka z Bowlingu mi nedávno řekla, že jsem se moc nepochlapila, když jsem nedojedla oběd. Oponovala jsem jí, že po dvou letech mezi chlapy a abych se nepochlapila, je docela nemožné. Čekám na den, kdy začnu ve sprše zkoumat, jestli mi čirou náhodou nenarostla varlata.

Ačkoliv to všechno zní jako cosi nejhoršího, není to pravda. S úsměvem konstatuji, že se mi zdejší kolektiv líbí, ale nad jednou otázkou stále musím dumat: Které z pohlaví jsou větší drbny?
Nejde mi to do hlavy, kdo je lepší. Je fakt, že fakta i fikce se tu šíří jako savanský požár, nikdo se nezaobírá tím, jak to vlastně původně bylo. Je to něco jako hra na tichou poštu, čili ve finále vzniká úplná nesmyslná slátanina. A vrchol všeho je, že se to šíří nejen u nás, ale i do ostatních center.

Málokdo má asi vstřícného a milujícího šéfa. Ačkoliv se bojí roku 2012 a skupuje mouku, stále zachovává lidskost. Proto mi je trapné, když na mě jde s něčím, co se mu třeba nelíbí, nebo si rýpne, protože se snažím mu vždy vyhovět. Po poslání s firmou Sparkys na recepci nás seřval s Otíkem, protože co jsme se vrátili z dovolené, byli jsme jak divá zvěř. Nevím proč, ale po první noci téměř na společném lůžku jsme se začali prát jako dva haranti. Babky z vedlejších apartmánů si stěžovaly na hluk, který obvykle trval tak do čtvrté ranní a rodiče, kteří bydleli defakto s námi v jednom pokoji (dělila nás jen slabounká zeď s dveřmi), nás podezírali se sadistických sexuálních praktik. V práci nám také fandili: vsázeli se, že se spolu během těch 11ti dní vyspíme, ale vyhráli jsme to. Dokonce jsme na zpáteční cestě uvažovali o tom, že si začneme zase vykat, abychom je v té práci trochu víc popíchli. Bitky nám zůstaly i na operáku a protože šéf v té době řešil pár problémů a neměl zrovna moc náladu, srovnal nás do latě. To bylo opravdu trapné, zatímco jsem s Otíkem pořád dokola řešila, co jsme způsobili, on si z toho vůbec nedělal hlavu.

Druhá pecka mi vyletěla z pusy na společném obědě pěkně při kafíčku. Z vedení firmy na nás vymysleli nové uniformy, kompletně nové a my si lámali hlavu, jak máme změřit své pupky metrem, když nikdo z nás není švadlenka. Propírali jsme je opravdu tvrdě a já chtěla přilít trochu toho oleje do ohýnku, tudíž jsem vypustila větu, že většina nadřízených bývají debilové. Vůbec mi nedošlo, že u oběda se mnou sedí hned dva nadřízení, jednak Otík a jednak sám manager, který mi za má slova ještě poděkoval. Měla jsem chuť zajet pod stůl a zůstat tam až do šesti do večera.

Poté, co jsem si začala dávat bacha na pusu a vážila každé své slovo, co vypustím, jsem několikrát zaválela s typickým výpadkem mozku. Otázky, které znám jako kolovrátek a jsem schopná je říct i ze spaní, mávnutím proutku zmizely zřejmě kdesi v útrobách mých střev. Jediné, co zbylo, byla koktající červená slečna.

★ Absolventova hvězdná kariéra II.

8. září 2010 v 13:56 | opY |  ★ Reporty života
Být bez práce jsou docela nervy, zvláště v případě, kdy už nevíte, co se sebou a všichni vás odmítají. V té době, kdy jsem nastupovala já, to byla ještě celkem šance na úspěch. Zavolala jsem tedy do firmy, kde si se mnou napodruhé sjednali schůzku. Dalo mi to docela zabrat, nevěděla jsem, co od takového pohovoru čekat, tím spíš, co bych si měla oprášit, abych nepohořela po první minutě.

Dostavila jsem se zázračným způsobem i včas, to byla má první (a asi poslední) schůzka, na kterou jsem dorazila, jak jsem měla, aniž bych bloudila poli a prašnými cestami, běhala z jednoho patra do druhého či se ptala lidí kolem sebe.

Slečnám na recepci jsem oznámila, proč jsem přišla a za odměnu jsem dostala tři A4ky papírů. V prvním byly tak všeobecné informace o mně, proč vlastně chci k této firmě, kolik si představuji plat. Dokonale jsem pohořela na zkratkách typu zaměstnání: tedy zda chci HPP, brigádu, částečný úvazek atd. Kroužila jsem tužkou nad touto záhadnou otázkou, protože na střední škole mi nikdo nevysvětlil, co bych vlastně měla chtít (možná, že se zmínil pan učitel práv - ale byla to tak strašná nuda, že jsem po pěti minutách nevnímala). Naproti mě u stolu seděla paní a také psala dotazník. Bylo mi neskutečně trapné jít se někoho zeptat na takovou stupidní věc, kterou by měli vědět tak nějak všichni, a tak jsem to od té paní obšlehla. Naštěstí dobře, HPP. Vypsala jsem zbývající věci, katastrofálně zprznila otázky z angličtiny (slovní zásobu z obchodního odd. opravdu nedávám) a kreslila stromečky. Protože jsem výtvarný typ, byla to pro mne taková oddychová "otázka" mého charakteru, takže jsem se pochopitelně se svými stromky vymazlila. První byl dub, nebo alespoň to mělo být něco jako dub, pěkně statný s listy a vystínovaným kmenem. Druhý byl smrk, takový ten vánoční, které rády kreslí malé děti. Dárečky a mašličky jsem ale na něj nenakreslila, to z důvodu abych třeba nedostala označení psychicky labilního blbečka. Třetí vůbec nevím, co bylo, zřejmě nějaké ubohé koště. S odstupem času mě napadlo, že jsem měla zkusit nakreslit gynko bilobu a třeba bych dostala místo někde v kožené židli.

Odevzdala jsem hrdě papíry, i když mne angličtina zklamala a šla na pohovor. Hodila jsem nohu přes nohu, utopila zadek v křesle a příjemně si popovídala s paní "Náborovou". Zajímala se především o to, proč člověk z laborky chce do kanceláře, nuže jsem jí vysvětlila podstatu mé první práce, ale nelehko se mi formulovala věta o pitvání potkaních exkrementů.

Zabralo to několik dnů, než mi volali, že tedy pro mne něco mají. Na zkoušku jsem jela na Zličín, schůzka s panem managerem a pohovor. Na Zličíně už jsem párkrát byla, ale že bych to tam znala, to se říct opravdu nedá. A tak jsem přešla přechod, dle instrukcí zahnula do leva, kde jsou dveře do zázemí a přišlo mi to celé nějaké divné. Ty prosklené personální dveře (mmj. jsou vpravo!) jsem ani nepostřehla a byla jsem nucena zapojit selský rozum. Došla jsem tedy k infostánku, kde mi slečna poradila a pak mne odvedl Kuba, tehdá vyčouhlý hubeňour, který nepípl ani slovo. Operák byl úplně stejný, jako dnes. Mezi dveřmi mě přivítalo hraní DJ Tiesta, šokoval milión monitorů s biliónem kamer a Otík mne vyzval, abych se posadila. Tu scénu si pamatuji dodnes a dokonce si pamatuji, co jsem si tehdá říkala:
"Když tady hraje Tiesto, tak to bude celkem normální kolektiv."
Pak jsme hodili řeč s managerem a druhý den jsem přijela na zácvik. Dokonce mne vytáhli i na oběd, což bylo pro mne, jakožto sociála, docela problém. O mé práci jsem skoro nic nevěděla. Co mám dělat, co bych měla dělat, tak jsem seděla u PC a zkoušela se zorientovat. Vůbec to nepomohlo. Hodili mne do vody a plav. Jediný, kdo měl trpělivost mi něco vysvětlit, byl slovenský brať a toho jsem se také držela. Následující týdny a měsíce jsem kolísala mezi svými kolegy, jak se mi hodilo: jeden čas jsem strašně kamarádila s kotárem, další zase s Otíkem. Třetí operační si nepovídal vůbec.

Když už jsem se zorientovala ve své práci, totálně jsem pohořela na nájemních jednotkách. Jednoho krásného dne si mne pan managér přitáhl do kanclu a zeptal se mě, na jaké fázi je Sephora. Odpovědí stylem Náhoda nebo Smůla jsem se kupodivu trefila, ale bylo zřejmé, že to poznal. Tak se optal na DZM (stála jsem před mapou formátu A1) a nebyla schopná ho rychle najít, ačkoliv je to poměrně velký nájemce. Dostala jsem tedy za úkol naučit se nájemní jednotky a k tomu mi dopomohly občasné střídačky na infostánku.

Další pohroma nastala při ranním dotazu kotárem, abych mu řekla paragrafy. Zůstala jsem na něj civět s úculem a netušila, o čem to mluví. A tak mi polopaticky vysvětlil podstatu zákonů, které bychom jako ostraha měli znát, načež jsem tuto formu přednesla jednoho dne v kanceláři našeho šéfa, který si div nevytrhal vlasy. Zkoušela jsem to nějak zahrát na svou demenci, ale neprošlo mi to, a následkem toho se začalo zkoušet (doufám, že to nikdo z mých kolegů nečte, bo by mne asi ukamenovali). Čím víc jsme to omílali, tím více jsem chápala tu právnickou mluvu. Nejprve jsem používala formu hořících baráčků a splašeného stáda krav, později jsem si troufla i na přesné znění. Minulý měsíc se mi stalo, že jsem dostala "vokno" a nebyla schopná ze sebe vypálit ani vtip o Pepíčkovi. To už se mi stalo podruhé, poprvé cosi pískalo v serverovně a nehorázně mi to brnkalo na nervy. Tak uvidíme, co přinese září.

Moje pracovní nasazení žádá, aby mi bylo vše řečeno polopaticky. Pár měsíců po mém nástupu mne šéf žádal, abych mu vytáhla veškeré informace o Sparkysu. Nenapadlo mne nic lepšího, než poslat odkaz na webovky se vzkazem, že na recepci o tom budou mít více informací (tehdá totiž Sparkys končil v Metropoli). Upřímně, šéf nadšený nebyl, což jsem pochopila velice rychle a tak jsem prohrabávala katastry nemovitostí a všelijaké další stránky, na které jsem v životě nevstoupila.

Mé kroky ale začaly být jistější, když jsem věděla, co vše mám dělat. Každé ráno jsem otevírala svůj "tahák", abych na nic nezapomněla. Pokaždé, když mi něco uniklo, zapsala jsem si to. Jiřík, který co zimu chodí k nám na brigádu a tehdy nechodil po pasáži, měl hrozné problémy s počítačem. A tak jsme se spolu radili, on mi vyprávěl, jak to tu chodí a já mu za odměnu každý týden pomáhala se psaním protokolů. Pokaždé, když jsem mu klik po kliku vysvětlila postup, který si zapsal na papírek, někde ten svůj taháček ztratil a začalo se nanovo. Kluci už s ním strpení neměli, ale mně ho bylo líto. A tak jsem se zaryla zuby nehty a zkoušela mu pomáhat. Později jsem pochopila, že to je začarovaný kruh a jakmile se ozvala věta: "Ukážete mi, kam kliknout?", tak jsem tiše pěnila.

Zkouškou charakteru po zkušební době (no nebylo to přímo po zkušebce, ale zanedlouho po ní), jsem dostala za úkol "plánovat trasy". Jinými slovy to znamenalo: Dělat knihu jízd. Vůbec jsem netušila, v čem to spočítá, rvala si vlasy a propadala panice, protože mi to přišlo jako úkol pro génie z Oxfordu. Vůbec mi ta čísla nevycházela, ve finále se mi to sekalo o sto kilometrů a se vší zoufalostí jsem se tedy obrátila na člověka, který mi poradil co a jak. Napsali jsme vzorec, zopakovali si matematiku a bylo mi vysvětleno, proč můj postup nefunguje. Čarokrásná matematika si totiž zahrává s desetinnými čísly na milióntiny, tudíž moje praktiky nemohly nikdy fungovat. Pochopila jsem konečně, od čeho se výše kilometrů odvíjí a tak už to šlo celkem hladce.

Jak jsem poznala, vždycky je nejlepší najít si svůj systém.

★ Absolventova hvězdná kariéra I.

8. září 2010 v 13:07 | opY |  ★ Reporty života
Sehnat si práci hned po úspěšném složení maturity, to je vážně poněkud těžká věc. Pachtila jsem se téměř tři měsíce, abych si něco sehnala a o to víc bylo horší, že má umanutá hlava měla zase nějakou vidinu, za kterou jsem tvrdě šla. Mým snem byla práce v laboratoři a také jsem jí dostala.

Můj první pracovní pohovor dopadl tak, jak dopadá většina mých schůzek na místech, na kterých jsem v životě nebyla. Zpoždění, bloudění, hysterie...
V první řadě jsem jela úplně špatně autobusem na jakousi zastávku u Tří křížů. Odtud jsem měla pokračovat směrem dolů k mé budoucí práci. Bohužel jsem zabloudila a z desetiminutového zpoždění se stalo hodinové, protože jsem lítala z jednoho konce ulice na druhý. Bylo léto, červenec, já byla hezky oblečená (tedy oblečená úplně naprd, protože mi bylo horko) a když už jsem chytila správný směr, vydala jsem se na kilometrovou obchůzku. Málem jsem se štěstím počůrala, když jsem v dáli uviděla stavení. Byla jsem natolik rozjařená, že jsem to vzala přes prašnou cestu a rovnou do pole plné řepky. Mé černé kalhoty ihned zežloutly, pot mi stékal po obličeji, ale byla jsem šťastná, že jsem to přeci jen našla. Postupovala jsem podél plotu, který mne vyhodil u brány, kterou využívalo především zásobování, a proto byla paní v kukani docela překvapená, kde se tam vzal civilista. Nicméně jsem už trefila, dokonce jsem našla i "účko", které mi paní poradila, protože bylo nejblíže mému pracovišti. Účko byla v podstatě nákladová rampa, na které čekal Ten nejvyšší, velice milý chlapík a Ten méně vyšší, ale pro mne první nadřízený. Byl to rusák jako poleno. Zapluli jsme ani ne tak do kanceláře, jako do laborky a vedli pohovor. Pánové se zdáli být nervóznější, než já, když měli popsat smysl mé práce. Laborantka se specializací na endo a exoparazity. Když jsem později někomu vysvětlovala podstatu mé práce, smáli se, že se rýpu v myších "hovnech". Nevadilo mi to do té doby, než jsme začali pitvat čerstvě udušené potkany. Ten smrad mi zvedal žaludek, jako máloco, navíc jsem denně v půl páté odcházela s očima šejdrem, protože když koukáte 8 hodin do mikroskopu, tak to halt jinak nejde.

Sedávala jsem na šatně v době volna a přemýšlela, jak to ta slečna přede mnou mohla vydržet rok. Já byla po měsíci úplně vyšťavená z monotónnosti. Záchranou mi byl dočasný záskok o patro výš na bezbariérovém chovu. Potkany mám ráda a tak se mi otevřely dveře do pohádky.

Jezdilo se o mnoho dříve, bylo nás celkem pět a každá jsme měla vlastní úsek s potkany. Byla to dobrá posilovna, akvária vážila několik kilo a potkani velice rádi organizovali úprky. Chytit je ale bylo nemožné. Odcházely jsme většinou kolem dvanácté, což byla senzace, nebo se šly projít do zahrady s kafčem v ruce a krafaly jsme. Přímo v kanceláři jsme si zřídily rybičky, hned za rohem měly sprchu (což bylo výborné, protože při této práci se pracovalo s pilinami) a po práci jsme si lakovaly nehty, doporučovaly si obchody s cetkami a spekulovaly o čarodějnicích. Dozvěděla jsem se něco o druzích potkanů a to, že Elča jich má asi šest doma, protože jí je líto je dávat na Zoo. Já si taky přitáhla domů dva, jednu samičku rodu Long-Evans, kteří mě neuvěřitelně fascinovali. Jsou to ohromní, černobílí potkani, ne kapucíni a převelice inteligentní. Dala jsem jí jméno Bublina. Aidu jsem si přinesla jako druhou, měla úplně stejnou kresbu, jako Bublina, akorát byla čokoládově hnědá. Buba, můj třetí potkan a také nejstarší, byl novými přírůstky nadšen. Dokud byly holky malé, snažil se s nimi řádit, jenže přeci jen už mu byly dva roky a na dětské potkaní rvačky už měl dost rozumu. Pak se jednou před mými zraky pokusil o založení rodiny a bylo po srandě. Každé pondělí jsem se krotila, abych všechna potkaní miminka neposbírala a nechovala.

Byly to sladké tři týdny, ale když přišel den návratu do laborky, byla jsem úplně apatická.
A pak, jeden den v září, kdy jsem jela do práce úplně znechucená, jsem místo do laborky šla rovnou za personální. Byl to další důkaz mé neskutečně umíněné hlavy, přitom jsem k té myšlence došla cestou autobusem. Personální byla správná ženská od rány, baculatá, nádherně udržovaná a neskutečně upovídaná. Pomohla mi zařídit se, poslala mě za Nejvyšším a ten den jsem oficielně končila.

Byl začátek září, já záviděla studentům, že se nemusí patlat s nacházením práce. Hledala jsem pořád a stále, ale neměla jsem tušení, jaká práce by mne vlastně zajímala. Protože moje maminka pár měsíců přede mnou hledala také práci, zůstaly jí nějaké kontakty. Dala mi jich několik na pozici recepční, což mi ani moc nevadilo. A tak jsem se vrhla na práci, kterou vykonávám dodnes, v kolektivu chlapů a kamer.

★ Pohádkářův hoax

7. září 2010 v 19:33 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Naštěstí uplynuly doby, kdy jsem byla nerozhodná a tupě vyhlížející, především na pracovním pohovoru. Neměla jsem absolutně šajna o tom, o jakou částku mzdy si takový absolvent střední školy může říct. Musím děkovat, že jsem v té době nenarazila na žádnou špatnou zkušenost.
Je to několik dní, kdy jsem četla příšerné zkázy studentů na brigádách.

Mou nejhorší "prací" asi byla bageterie v centru Prahy. Nastoupila jsem tam s velkou slávou, že si teda něco vydělám, ale manager na mě moc času neměl, stejně jako zaměstnanci. Sedli jsme si přímo v bageterii ke stolu, fofrem probrali mzdy a plánování šichet a tím to haslo. O tom, jak to v té práci chodí, jsem nevěděla vůbec nic. Ani jak správně ubalit bagetu požadovaného jména...

Směna začínala buď ráno nebo odpoledne. Bohužel, prvních třicet hodin jsem musela odpracovat zadarmo, to kvůli zaučení, které jsem stejně nepodstoupila ani po dvou dnech. Všechno se vysvětlovalo za běhu. Ráno se otevřelo, všichni se navlekli do kuchyně a připravovali suroviny. Během toho mi stačili něco málo říct, ovšem v poledne přišlo peklo. To se všichni pro změnu nahrnuli k pultům a kase a obsluhovali. A já se jen motala...

Po dnešním dni jsem vyhlásila válku. To kvůli spolupracovníkovi, který se jako ten největší chrt ujal našich důvěřivých dušiček a naverboval nás do takové kaše, že se modlím, abychom se z ní dostali celí.

Všechno to začalo tím, že jsme se přestěhovali do svého hnízdečka. Jenže životní náklady se o dost zvýšily, tudíž jsme byli nuceni hledat při stálém zaměstnání i něco bokem. A právě to brnklo do nosu našeho Pohádkáře, jak ho s kolegy nazýváme. Tak tedy, Pohádkář je člověk, co ví úplně všechno. Na co se ho zeptáte, na to vám odpoví, má všude známé a všechny dobře zná. Problém je v tom, že občas si něco vymyslí (jako třeba ten nehorázný žvást o tom, že ví, kde leží ztracená černá skříňka z letadla, kterou nenašli) a občas řekne ždibeček pravdy. A stojíte před člověkem, váhajíc, zda vám říká pravdu, nebo ne.
Pohádkář nabídl mému Jindrovi báječný job - v poslední době největší hit - finanční poradenství. Říkala jsem si, proč ne, ať to zkusí a uvidíme. Upřímně, nepřemýšlela jsem o tom, že na nás šije tak trošku boudičku, taky proč, když je naším kolegou?
Než jsem stihla čmuchat, měli domluvenou schůzku s někým "vyšším", se kterým Jindra podepsal smlouvu o šíření reklamy a poté měl jít na školení. Když mi tlumočil, co mu bylo řečeno, nakoplo to mou podezíravost.
"Příliš dokonalé!" říkala jsem si. Za skoro nic nedělání brát balík, to prostě smrdí. A tak jsem zadala do Googlu název firmy a málem spadla ze židle...

Půlmilionová pokuta od ČNB, nespočet soudních řízeních se studenty, kteří podepsali nevýhodnou smlouvu a museli při odstoupení platit dvacet tisíc, odebrání akreditace ministerstvem školství, nemluvě o recenzích mezi obyčejnými občany, tedy maminkami na mateřské, studenty, brigádníky...
Vždy, když mi stoupne adrenalin, mi zalehne levé ucho. V tu chvíli jsem na něj vůbec neslyšela. S pomocí skupiny na FB řešící kauzy ohledně podvodů, jsme se dozvěděli, že ještě nejsme v takové bryndě, jako lidé před dvěma měsíci. Pohádkář měl štěstí, že mne včera nepotkal, protože bych mu zřejmě skočila do úsměvu. Ale když jsem nad tím tak přemýšlela, tak nevím, co jsem čekala. Má z toho provizi, když někoho přitáhne a co bude s ním dál, není jeho starost.

Teď jsem tedy dost zvědavá, jak to všechno dopadne. Otevírá se mi kudla v kapse, když si vybavím ten neupřímný úcul Pohádkáře, jeho nekonečné zapírání a obhajování toho, co dělá. No, každý, kdo má trochu toho selského rozumu a lidskosti, nenastoupí k firmě, která je veřejně propíraná a má silně zašpiněný štít. Vím, že dnes je jich opravdu hodně, ale toto byl velice solidně přetékající pohárek...

★ Září

6. září 2010 v 10:25 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Dnešní dnem počínaje jsem si uvědomila jednu podivnou věc. Ráno, kolem páté, mě probudila tradičně Fančí svým mňaukáním oznamujícím, že bude zvracet. Jakmile tenhle specifický mňaukot slyším, okamžitě vyletím na nohy a mechanicky jí přemístím na lino. Celou noc máme otevřené okno, protože kličku jsem v zápalu hysterie stačila utrhnout. Naše okna jsou něco fantastického. Jsou dřevěná a stará, ale dají se otevírat na ventilačku i na normální okno. Jenže abyste to otevřeli do patřičné polohy, musíte se poprat s páčkou. A protože já se prát nechtěla, několikrát jsem škubla za kliku a ta se vyrvala ze dřeva...
Takže spíme při ventilačce, což je příjemné, ale začíná být chladno.

Sny se mi také mění, jaksi se mi do nich vetřel náš učitel na práva ze střední školy a ptal se mě na zaměstnání. Řekla jsem mu, že mám životopis na Jobs a on se zdál být spokojený. Nevím proč, stále se mi vrací, že dělám maturitu a přitom si říkám: Vždyť už jí máš!

Ráno bylo krásně, ale tentokrát už jsem se nenechala zlákat jen na svetr. Slunko už nehřeje tak, jak by mělo a ve vzduchu už po létě nezbyly ani stopy. Je to jiskřivý vzduch, voní v něm listí a čmoud z komínů. Tato kombinace je pro mne jistojistou známkou, že je léto definitivně pryč. Tomu všemu přispělo to, že se mi ještě zdálo o nakupování ve zličínském Intersparu, kde už vystavovali vánoční kolekce.

Je tomu několik let, kdy jsme na začátku září chodili v krátkých tričkách, protože bylo horko jako v červenci. Teď to vypadá, že nás čeká jen další tuhá zima, protože se mi ještě nestalo, abych 6. září vytáhla vestu s kožešinou.

★ Trubičky a rakvičky, jahodové knedlíčky

3. září 2010 v 15:51 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Včerejší ráno jsme se s Klárou sjely na Budějárně. Nepříliš nadšeně jsme prohodily pozdravy, napůl spící zanadávaly na uniformy a čekaly na autobus, co jel na Krč. Cestou jsme tak nějak znovu a zase rozebraly Karlose a jeho průjem, Péťu a jeho nápady a nápady těch nahoře. Příliš optimismu jsme do dámských uniforem nevkládaly, už jen z toho důvodu, že když dorazily k nám na operák, nebyl mezi nimi a pánskými vůbec žádný rozdíl, snad jen že dámské kalhoty neměly kapsy a poutka.

Autobus zastavil, my se vylodily a z palouku se na nás smály kolotoče. Navrhla jsem, že se dneska vykašleme na práci a půjdeme na pouť. Pak se debata stočila na možné zvracení z atrakcí a bylo po srandě. Doploužily jsme se na naší centrálu a vyčkávaly.
"Vsaď se, že tu budeme první." řekla jsem Kláře před vchodem a na důkaz mých slov volal šéf, že za chvíli přijede. Dle jeho instrukcí jsme se odebraly tedy do prvního patra a vyčkávaly, jestli nám někdo neotevře dveře. Vlastně jsme se vůbec nehrnuly do toho, aby nám je někdo otvíral, bezcílně jsme putovaly po patře, krafaly o nemožnostech a možnostech našich chlapců z práce a nakonec jsme se zabydlely na zábradlí. Tak nějak padla otázka o plivání na hlavy, ale dala se stranou.

Šéf přivalil, nahnal nás do skladu uniforem, kde si nás převzala výstrojová paní. Kláru jakž takž oblékla, i když stále nejsme kompletní, protože neměli prozměnu halenky. Klára omdlévala nad "pasem až ke krku", hlásala, že si to nechá co nejdříve přešít a já se jen smála, protože jsem se svým zadkem představovala problém. Paní mě sjela od hlavy k patě a byl jí jasné, že ten problém stojí před ní. Do kalhot mě narvala za cenu toho, že si nesednu a nebudu jíst, sako a vestu jsme kupodivu sehnaly. Šéf pobíhal s krejčovským metrem, zaburácel cosi od stosedmnáctce a odplul kamsi pryč. A tak jsme vyfasovaly novou, nekompletní uniformu a já čekám na své kalhoty, ve kterých si budu moct aspoň sednout. S cynickými úškleby jsme stály venku, nenáviděly centrálu a smály se, že do týdne budeme mít krokodýly na zadku.

Že v poslední době vládne demence našemu operáku, to není žádný zázrak. Včera si poprvé zkusil infostánek Zemba, takže se stal obětí krutého humoru. Kuba zvedl sluchátko a zavolal mu.
Nejdříve po něm chtěl telefon do KCS, neustále pletl číslice, co mu Zemba nadiktoval, a když to Zembovi přečetl celé i s chybami, tak mu to raději odkýval.
Podruhé volal jako pan Jan Budíkovský.
"Dobrý den, u telefonu Budíkovský Jan. Prodáváte dárkové certifiáty? Ano? Tak já bych chtěl za milion a půl, jestli by to šlo."
"Ale my máme jen za pětset nebo za tisíc korun."
Řvali jsme smíchy ještě dlouho. 

Marián se rozhodl pěstovat si na infostánku kefír. Včera se rozhodl dožahnout tři dny staré mléko. Hájil se tím, že je tam nápis TRVANLIVÉ a že ze své zkušenosti ví, že vydrží v pohodě tři dny bez lednice. Zahlásala jsem, ať žije salmonela. 

Z Kuby se pak stal flašinet, co dokola zpívat Trubičky a rakvičky, jahodové knedlíčky. Čím víc zpíval, tím víc tu písničku prznil, až z ní zbylo jen něco zdánlivě podobnému knedlíkům. Otík vymyslel past na strážce ve formě lepenky nalepené mezi futry. První se chytil Marián, který pustil do vzduchu dámské přirození. Pak jsme se začali fotit, šmírovali z Detailla pizzaře a naše tupost nabývala na síle do doby, než přišel Bubo a byl čas jít domů.

★ Holandsko, řízky a zaměstnanci

3. září 2010 v 15:47 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Oběd byl teda fakt propadák. Tak nějak jsme rozvíjeli téma, proč se holandskému řízku říká řízek, když je to normální karbanátek. Prý se do toho dává sýr. Ptala jsem se, kde a kdy ho v tom řízku viděli. Kotár na důkaz toho oznámil, že mu sejra z toho karboše vytekl. Mně tam tekl akorát omastek. Asi mám smůlu. Zaznamenala jsem ale v kaši kousky brambor, což je dost pozitivní znamení. Nicméně v "holandském řízku" by neměl být sýr, ale kousky falešné majoránky, je to přeci země kytiček a větrných elektráren. Sýr přenechme američanům třeba až budou zase dělat nějaký svůj hypermegaobrovský hambáč. Kotár do mě furt hučí, ať mu udělám parkovací kartu na dobu neurčitou. Tak jsme si vyměnili na obědě názory. Já mu řekla, že nebude mít žádný výhody a on ať si utřu mlíko z brady. Šéf to komentoval větou ve smyslu dobré spolupráce. Prostě kolektiv jedna báseň! Marián se přihnal na kuchyňku, místo pozdravu si říhne a poté se snaží vykašlat plíce. V té jeho sbírce na Foukalovu kávu je čím dál míň drobných.

Aktuální minutka z operáku:

-Zemba bez výčitek skáče do relací kotára, kterej tu pičuje jedna báseň. Na uklidnění mu tu relaci Zemba zopakuje podruhé.
-Na kuchyňce se něco bortí.
-Péťa chodí, mlčí a dneska je fakt jako duch.
-Mariána zatím nic nevytočilo, takže je taky klid. Ani nezpíval ráno německou hymnu.
-Klára vymýšlí, jak pojede domů, aniž by jí někdo po cestě upálil.
-Já vymýšlím, jak pojedu domů, aniž by mě zase prudili revizoři.
-Kotár nevymýšlí nic.
-Kuba prohlásil, že bude běhat po pasáži a křičet: Dejte mi kurvu, nebo si ho urvu.
-Šéf raději odjel.