Srpen 2010

★ Má oblíbená pasáž

28. srpna 2010 v 19:06 | opY |  ★ Kravinky
Maxi! Představ si scénu u nebeské brány. Někdo bude hledat v seznamu mý jméno a nenajde ho. 
"Kdo jsi říkal, že jsi?"
"Devatenáct set."
"Oh! Vysoký, dobrácký, dobrotivý drahoušek?"
"Totiž víte, pane, narodil jsem se na lodi."
"Jak prosím?
"Narodil jsem se, žil a umřel jsem na lodi, asi nejsem v seznamu"
"Jó! Lodní vrak?"
"Né, šest a půl tuny dynamitu, BUM!"
"Už je ti líp?"
"Jó, fajn. Až na to, že jsem přišel o ruku."
"Ano?"
"Při tom výbuchu."
"Jó? No dobrá, tady nějakou najdeš. Ehm, která ruka ti chybí?"
"Levá, pane."
"Je mi strašně líto, zdá se, že máme jen dvě pravé."
"Dvě pravé ruce?"
"Jó, obávám se. A moc by ti vadilo, kdyby..."
"Kdyby co?"
"No víš, kdyby sis místo levé vzal pravou?"
"No, tedy celkově vzato, lepší pravá než žádná, zdá se mi."
"Plně s tebou souhlasím."
To není k smíchu, Maxi. Takový malér prožít věčnost bez levé ruky. Řekni mi, jak by ses křižoval? 


Maxi! Představ si, jak bych těma pravačkama hrál! Doufám, že nahoře mají piáno.

★ Den Blbec

27. srpna 2010 v 15:31 | opY |  ★ Reporty života
Jednou za čas, nevím tedy přesně, jaké rozmezí to je, jestli měsíce či roky, mám den Blbec. Ale opravdu takový ten den, který začíná tím, že otevřete oči a padá na vás jedna katastrofa za druhou.

Bylo další ráno pracovního týdne a boty, které jsem si objednala, byly na poště, tak, jak to má být. Jezdím autobusem v půl deváté do práce, takže jsem musela vstát o trochu dřív. Budík zazvonil v půl osmé a samozřejmě, že jsem ho típla a spala dál. Přišel druhý budík, tentokrát ten čtyřnohý chlupatý, co okamžitě přiletí, když slyší, že hrabu po telefonu. Fančí vyskočila na postel, začala drápky trhat peřinu a ulehla se mnou ke spánku. Připadalo mi to jako celé hodiny, když začal drnčet telefon a volal Jindra. Vůbec si nepamatuji, co po mně chtěl, ale odpovídala jsem jen "Hmm, Hmm" a on se smál. Vím, že potřeboval košili, jedinou, kterou měl vypranou a která ležela na hromadě prádla, dokonale zmuchlaná, jako kdyby jí celou noc přežvykovalo stádo krav. Mně však do smíchu nebylo, protože hodiny ukazovaly osm hodin a pět minut. Vyletěla jsem i s kočkou, která za mnou běhala jako ocásek, takže v tom chaosu jsme o sebe zakopávaly.
"Jeď někam!" zahudrovala jsem na Fančí, když už jsem o ní zakopla opravdu už asi po osmé. Ona na mne upřela své žluté oči a láskyplně zavrněla, s ocáskem zdviženým. Lítala jsem jako hadr na holi: toaleta, koupelna, zapnout žehličku a postavit prkno, namalovat se, hodit na sebe nějaké oblečení, vyžehlit košili (moje nejrychlejší vyžehlení!), zabalit košili, dát kočce vodu a žrádlo a zamknout. Odcházela jsem za deset minut půl deváté.

Na poštu jsem přímo letěla. Moc lidí tam nebylo, nebyl úřední den, což jsem ocenila. Přede mnou byli dva lidi, pán, co už vyřizoval objednávku a blonďatá paní. Čas mi nebezpečně klepal na hodinky a paní se rozhodla, že bude diskutovat. Hádala se o nějakém lístečku a vyzvedávání zásilek nesnesitelně dlouho, měla jsem chuť zaječet, ať si už ten balík sakra vezme a vystřelí. Dohádaly se, ale bylo za dvě minuty půl deváté. Vřítila jsem se k přepážce, předložila občanku i s penězi, paní mi dala balíček a já utíkala ven. Autobus zrovna nahazoval levý blinkr a vesele odsvištěl směr další zastávka. Na okamžik jsem pošetile zapřemýšlela, jestli bych ho nedoběhla, ale nakonec jsem se usadila na lavičce, zapálila cigaretu a vymýšlela, co budu dělat tu půl hodinu. Nakonec jsem zašla pro snídani do Alberta, kde byla otevřená jediná pokladna a u ní snad milion nakupujících s košíky vrchovatými až na strop. Ale zkusila jsem své štěstí a byl to první úspěch toho dne.

Odpoledne mi bylo oznámeno, že budu dělat aport na Lužiny. Jindra objednal novou mechaniku do počítače a protože končím v práci dříve, než on, jela jsem pro ní. Vyšla jsem z práce a poslala si SMS jízdenku. Celou cestu jsem fičela načerno, což jsem absolutně netušila, protože SMS chodí obvykle do minuty. Vylezla jsem z metra a samozřejmě nikde ani zmínka o obchodu Alza. Všude visely cedule, billboardy a reklamy, ale Alza nikde. Volala jsem Jindrovi, aby mi zjistil, kde to je a on mě poslal do uličky plné obchodů. A kde jsou obchody, tam bude i Alza.
No, prošla jsem to celé, ale nenašla jsem nikde nic, takže jsem odchytla prvního člověka, co byl na ráně. Paní, přibližně kolem padesátky, se belhala z nákupu, na obličeji rozkošné popelníčky a já se sama sebe v duchu ptala, jestli nejsem náhodou idiot, že s dotazem na prodej techniky chodím za paničkami s přechodem. Kupodivu mi paní poradila, takže jsem už věděla, kam jít.
Byla to malá prodejna s výdejním pultem a automatem na placení objednávek. Zadala jsem číslo, automat popřemýšlel a vyzval mě, abych zaplatila. Strčila jsem mu pětistovku, kterou chroupal a pak jí vyplivl. Zkusila jsem to znovu a nic. Stornovala jsem to a šla za prodavačem, že mám problém. Zeptal se mě, jestli jsem to zkoušela obracet, usmála jsem se, že opravdu ne. Ten jeho pohled jako na debila se mi nelíbil, nicméně jsem to zkusila znovu. Samozřejmě se vytvořila fronta, takže jakmile jsem dočekala, všechno se opakovalo. Krmila jsem automat, otáčela bankovku, ale stále jí plival zpátky. Čapla jsem jí, vyběhla ven a volala Jindrovi. Docela jsem se ovládala, abych nevybouchla, ale nebylo mi to vůbec platné, protože Jindra mi s ledovým klidem oznámil, že teda smůla no.

Přijela jsem domů v půl sedmé, nové boty tlačily a já byla zplavená, protože ráno chladně foukalo a odpoledne bylo dusno. A já měla samozřejmě jen svetr. Fančí stepovala za dveřmi, vrněla nadšením, že mě vidí a já jí vystrkala ze dveří domů. Strašně ráda totiž dělá vítací kočku a jen se vám objeví mezi nohama škvíra, prosviští na chodbu a začne honička. Ignorantsky jsem obešla kopce bot, co máme za dveřmi (a to jsme jen dva dvounozí v jednom bytě!), zavřela dveře do koupelny, které běžně blokují průchod chodbou do obýváku a vešla jsem. Nálada mi spadla na zem při pohledu na ten bordel: polštáře na zemi, všude chlupy, přetékající popelníky, použité vatové tamponky, roztahaná má kosmetická taštička z rána, drobky na gauči, drťové cestičky od Fanči, hadry na křesle i na kole a odpadky kolem klávesnice po pozřeném jogurtu, tyčinky, cigaret...
Shodila jsem ze sebe oblečení, hodila na sebe uklízecí triko a obešla jsem obývák s odpadkovým košem, poté jsem posbírala špinavé svršky, srovnala polštáře a naházela mé čarovné předměty, jako řasenka, pudr a čistící voda, do taštičky. Opět, tento týden už asi po sto třicáté sedmé, jsem zakopla prodlužovačku s kabely od telefonů pod gauč. Pak jsem popadla vysavač, vydrhla koberec od chlupů a popele, vysypaného z několikrát nakopnutého popelníku. Obývák vypadal o mnoho lépe a tak jsem přešla do kuchyně, kde to se mnou málem švihlo. Na lince bylo všechno, co tam nepatří, krom mikrovlnky. Dvě zapékací mísy, plech, hromada hrnků se zaschlým kafem, smrdutý hadr plavající ve vodě, nesklizené používané koření, dva svazky cibulky, celá sůl, pánev, zadělaná kamna, ždibec omáčky na plotně, rozcupovaný pytlík s odřezky masa od Fančíny a nesklizené nádobí na lednici. Sáhla jsem po umytém talíři a vyklouzl mi z prstů, jak byl mastný. Nakvašeně jsem to hodila zpět do dřezu, načež se okolní sklenice skácely s žalostným cinkotem a nakopla jsem do toho Fančíninu misku s vodou. Čapla jsem koření, které jsem hodila do příslušného košíčku a kilový balík soli, jejíž obal byl tak dokonale rozervaný od pánských prstů, že se mi podařilo čtvrtku vysypat na zem, na linku a do vlasů. To už jsem začala se vším třískat. Vzala jsem sklenici od kávy, vymyla jí a nasypala do ní sůl, nadávajíc takovým stylem, že by se styděl i dlaždič. Fančína se rozhodla, že jí ty kusy sáčku nesedí, takže vrhla na koberec dřív, než jsem se stačila vůbec dostat přes vodní kaluž z misky a hodit jí na lino.
Zařvala jsem vzteky, praštila rukou do vestavěné skříně, zařekla jsem se, že ten bordel si teda ten můj uklidí a odfuněla jsem do uklizeného obýváku. Do toho všeho zapištěla SMSka sdělující, že má jízdenka za 26Kč je platná do půl deváté. Popadla jsem popelník, zapalovač a knížku Dusím se ve vlastní šťávě, a nechutně na všechno kašlala až do chvíle, kdy se ozval klíč v zámku.

Můj vztek už stačil vyprchat, úspěšně jsem dočetla knížku až do konce a nakonec jsem tedy tu kuchyň uklidila. Vyprávěla jsem o svém výbuchu Jindrovi, který se smál a já se taky smála. Udělat to před půl hodinou, skočila bych mu do úsměvu s dravostí horské pumy. Ten večer jsem ještě stačila upéct koláč.
"Asi upeču experiment." hlásala jsem Jindrovi, který na mě nepříliš nadšeně zahýkal zpět:
"Už zase experiment?"
Hodila jsem mouku zpět do spížky, mléko do lednice a uraženě jsem si sedla na gauč. Mazal mě, že to tak nemyslel, takže jsem se přeci jen nakonec zvedla a patlala koláč s banánem.

Musím ještě připomenout, že mi ten den psala maminka, že jí snížili hodinovou sazbu, vzali jednu víkendovou šichtu a mé boty mi zajistily ten nejluxusnější puchýř pod sluncem.

★ Rodinný výlet: na Kladno, Vávro!

25. srpna 2010 v 16:56 | opY |  ★ Reporty života
Má starší sestra Verča za volantem a já jako spolujezdec s mapou na klíně, to je něco, na co by se měly povolávat policejní hlídky za každou serpentinou. Máme podobný smysl pro orientaci, spíše by se dalo říct nesmysl, a jemně propracovanou fantazii, v níž dokážeme naplánovat byt až do posledního chuchvalce prachu pod pohovkou. Dokážeme se vyburcovat k něčemu úplně úžasnému, doplňovat se a tvořit. Ale běda, když se sejdeme v jednom vozidle...

Byl pátek večer, bylo příjemné teplo a my dorazily vítězoslavně na Řepy ke mně domů. Verča měla jet v neděli do Španělska na týden, takže mi přivezla na hlídaní svého kocoura Jonáše a při té příležitosti jsme naplánovaly i sesterskou sešlost s nejstarší sestrou Lůcou na sobotu. Veru se už nechtělo cestovat, měla původně jet ještě do Kladna, ale protože naše dvě čičinky, Jonáš a Fančína, nadělaly šílenou komedii při seznamování, zůstala u nás. Fančína, jako obvykle s ocasem jako prapor, vztyčeným se vší slávou, běžela vítat nově příchozí, protože miluje návštěvy. Ale jakmile viděla, že se v přepravce něco pohnulo, nasadila nekompromisní kočičí slovník.
"Mňáublaublaublau!" zaburácela na ubohého Jonáše, který jí odpovídal žalostným mňoukáním. Smály jsme se s Verčou, že za pět minut budou spolu lovit myšky a olizovat si kožichy, ale jak se devátá večerní měnila v půl jedné ráno, kočičky stále stály od sebe tři metry: Jonáš stále kvílel a utišoval Fančínu, že si jí chce jen očichat, a Fančína tvrdě odmítala zásady kočičího chování a syčela, sotva se pohnul o centimetr. Naše vyhlídky se zbortily jak ledovce.

V sobotu bylo krásné letní ráno, osvěžené kávou s hromadou mléka přesně tak, jak to má naše rodinka ráda, vrčící Fančínou a mňoukajícím Jonášem. My se balily do Kladna za sestrou, takže jsme vyjely poměrně brzy s tím, ať si to ty kočky vyříkají, když nebudou mít za ocasem své paničky. Vůbec mě nenapadlo, že vznikne další problém. Už předchozí večer, cestou z Nuslí, jsme bloudily tak moc, že jsme se zastavily v Mekáči na Zličíně, protože jsme byly úplně vyšťavené.
Vyjely jsme slavnostně směr Zličín, protože odtud jede i autobus do Kladna, napojily se na rychlostku a fičely. Jenže problém nám dělalo, kam sjet a tak jsme sjely hned na prvním sjezdu Ostatní tranzit. Verča pořád něco říkala o "slánské", jenže co já pražák, jezdící jen svátečně a to ještě metrem jednu stanici, sotva vím, kde něco takového je. Nicméně sjely jsme, samozřejmě špatně, protože o pár metrů dál hlásala cedule města jako:
Hradec Králové
Brno

Veru zakníkala, kamže to sakra jedeme a na nejbližší otočce to švihla do protisměru směr Praha. Vymotaly jsme se zpět na Zličín, znovu sjely na rychlostku a kochaly se cedulemi, totálně nicneříkajícími našim hlavinkám.
"Tady je Praha Západ." hlásila jsem, když jsme minuly ceduli, lákající zákazníky do restaurace Modrá stodola, mně tak dokonale známá, protože jsem kdysi bydlela v Libčicích. Odbočily jsme, protože jet dál znamenalo karlovarskou silnici, což rozhodně nebyl směr Kladno, a objely půlku Prahy-západ, až se vylouply na Evropské ulici. V tu chvíli jsem si vybavila, že autobus vlastně jezdí přes Ruzyni a pak na Kladno. Stačily jsme projet i dvě červené v zápalu klábosení. Zamířily jsme tedy na Ruzyni a před námi se zjevily dvě odbočky.
"Kudy! Která!" křikla Verča a než jsem stačila spočítat Ententýky dva špalíky, zahnula tam, kam si myslela, že by měla zahnout a samozřejmě špatně. Plahočily jsem se dál, vedro se stupňovalo s přibývajícím dopolednem a my se dostaly kamsi za Prahu, do úplné pustiny, ve které stál ukazatel s tím nejkrásnějším nápisem na Zemi: Kladno.
"Kladno!" vykřikla jsem nadšením a zatočily jsme doleva dle ukazatele. Upřímně, s Kladnem to rozhodně nemělo nic společného, jedna prachbídná silnička, zarostlé louky kolem, pár starých lidí na procházce, zbořená továrna a slepá ulička. Zavelela jsem, že se optáme páru, který nám řekl, že jsme úplně špatně a znavigoval nás správným směrem.
"Pojedete rovně, na křižovatce doprava a pak doleva." radil pán, my se s děkování otočily a vyjely do jím zmíněné vesničky. A dojely jsme.
"Teď doleva že?" řekla Veru a nadhodila levý blinkr.
"Né, teď doprava a pak doleva." namítla jsem, protože jsem si v mysli neustále pohrávala s tím: Na křižovatce vpravo a pak vlevo.
"Určitě? Jseš si jistá?" pravila nevěřícně Veru, ale poslechla mě. Právě větami tohoto smyslu mi srovnala sebevědomí úplně ke dnu, i když jsem zpočátku věděla, kam jedeme. Projely jsme několikametrový úsek a místo abychom zahnuly vlevo, jela Veru rovně.
"Ty cedule jsou úplně k hovnu!" burácela, když jsem oznámila špatný směr. "Nechaj je zarůst křáčím a jak má člověk pak vědět, kam jet?!"
Znovu jsme se otočily, zabočily na Kladno a nechaly se vést už jen směrovkami, které nás dovedly přímo až do Kladna. Jásaly jsme. V Kladně už to byla hračka, věděla jsem, že Lůca bydlí u Oázy, takže jsme se neztratily, jen jsme se dodatečně znovu otáčely, protože jsme přejely odbočku.

Z auta jsme vylézaly rozlámané, ručička ukazující stav nádrže prudce poklesla a vedro do nás bušilo slunnými pěstmi dosti nemilosrdně. Popadly jsme tedy Lůcu, kočárek s Eliškou a vypravily se za zaslouženým odpočinkem na koupaliště, kde jsme se rožnily jako klobásy a plavaly jako knedlíky. Večer jsme navštívily maminku na Zličíně a oběhly obchody. Domů jsem se dostala kolem osmé, zvědavá k prasknutí, jak se asi mají naše válečné čičinky.
Odemknula jsem dveře a Jindra se netvářil růžově. Jonáš prý byl zalezlý za gaučem a Fančína náčelnicky plula kolem, jako hladový kanibal.
"Tak třeba zítra." zkusila jsem navrhnout, ale neměla jsem už takovou jistotu. Když se čičiny neskamarádily ani za 24hodin, těžko to bude jiné za 48hodin.

★ Rodinný výlet: Tříminutoví Supermani

25. srpna 2010 v 14:52 | opY |  ★ Reporty života
Blížil se konečně víkend, na který jsme se, tak nějak celá rodinka, těšili. V pátek večer po práci jsem měla původně spát u mamky v jejím "nafukovacím bytě", tedy garsoniéře se třemi metry čtverečními pohybové zóny, sprchovým koutem a toaletou za dveřmi na chodbě.
"Proč ne." říkala jsem si, ten jeden večer přeci musím přežít. Maminka, natěšená jak lesní víla na jaro, mi volala odpoledne s hlasem třesoucím se radostí. I já se těšila na dámský rodinný dýchánek s půlroční Eliškou, kolující z ruky do ruky a šestiletým Kubou, který měl mít při té příležitosti oslavu narozenin. Nakonec jsme to nevydržely a rozhodly se podniknout výlet vlakem do Kutné hory ještě v pátek večer. Rychlík měl jet v osm hodin, což jsme dokázaly i stihnout, jenže jakmile se sejdou dvě z naší rodiny, v zápalu klevetění zapomínají, kdyže to vlastně ten vlak jede.
Maminka doma překopala celý byt, aby našla své ztracené plavky, protože bylo v plánu sobotní koupáro. Když sundala, vybalila a zase uklidila ty největší krabice s věcmi, zpocená, jako kdyby krumpáčem rozbíjela celý den beton, sáhla po malé krabičce nevinně se krčící mezi ohromnými bednami. Samozřejmě v ní byly i maminčiny plavky.
"Mezi fuseklemi!" kvílela maminka.
Bylo sedm hodin, my stále nevzrušeně seděly v bytě, tlachaly jsme o všem možném a nějak mě dokázala maminka přesvědčit, že vlak opravdu jede až v devět hodin, ne v osm. Nikterak jsem to ani nepočítala, protože matematika, dle mě, patří jen géniům a v půl osmé jsme se uráčily zvednout s tím, že tedy ještě dáme někde kafčo.

Lážo, plážo jsme se dohrkaly s jedním báglem a dvěma supertěžkými taškami na hlavní nádraží a postavily se přímo pod tabuli odjezdů vlaků. Bylo za tři minuty osm a rychlík do Kutné hory právě blikal na odjezd. Za ty tři minuty, kdy se musela koupit jízdenka a následně se řítit podchodem k příslušnému nástupišti (je jich tam sedm), by to nestihl ani Superman. A tak jsme se vydaly pro jízdenku, stačily porazit taškou tenzi ohraničující cestičku k pokladně a pak se nás ujal mladík. Nadiktovala jsem mu parametry o skupinové jízdě zpáteční včetně dotazu na následující přímý spoj do Kutné hory, čemuž maminka moc nerozuměla, a sledovala, jak to zadává do systému. Nepsal jako ostatní lidé, on tu klávesnici hladil bez sebemenšího ťuknutí. Maminka si toho samozřejmě nevšimla, protože hledala brýle, které hledá pokaždé, když potřebuje na něco vidět a hudruje, jestli jsem je neviděla.
Následující spoj jel za dvě hodiny. Za tři minuty jel rychlík do Kolína, ale mladík nebyl příliš optimistický v názoru, že bychom to měly stihnout, což jsem mu neměla za zlé, protože ani já, ani maminka nejsme muší váhy. A protože se nám nechtělo čekat, rozhodly jsme se, že si zahrajeme na již zmíněné Supermany. Letěly jsme nádražím, já vpředu, maminka za mnou s poznámkami, jak něco tak malého, jako já, může tak rychle běhat. V rychlé chůzi mám trénink díky mému příteli, který měří dva metry a když udělá jeden krok, já udělám dva. Rychlík stál samozřejmě co nejdále, jak mohl, ale i tak jsem se nevzdávala. Vyletěla jsem schody, když maminka zahoukala, že vlak nevidí, že asi odjel. O tři schody dále jsem zahlédla zelený trup vagónu, zakrákala jsem na maminku, že tu ještě stojí a nalodily jsme se. Jen co se za námi zabouchly dveře, vlak se rozjel. Jásaly jsme nad svou dokonalostí, zavolaly sestře, aby nás v Kolíně vyzvedla a nechaly se kolébat vlakem, který svištěl večerní Prahou.
Přišla první zastávka, ale Kolínsky to nevypadalo. Tipovaly jsme, kde to asi budeme a já, jelikož jsem jezdívala vlakem často, jsem si tipla nějakou okrajovou část Prahy. Vlak se znovu rozjel s tím, že příští stanice bude Kolín, my konverzovaly a těšily se na halekání naší rodinky.

Zhruba po půl hodině cesty (do Kolína trvá asi třičtvrtě hodiny) se nějaký pán před námi zvedl a sundal batoh z přihrádky nad hlavou, vlak trochu brzdil a já vystřelila, že už budeme vystupovat. Sebraly jsme saky paky a vletěly na chodbu. Vlak ale nejevil známky zastavování.
"Jestli tu budeme stát ještě půl hodiny...!" hýkala maminka a lišácky se smála.
"Nesmysl, ten pán se balil." odvětila jsem sebevědomě a najednou volala sestra, že teprve vyráží. Ptala jsem se, za jak dlouho budeme stavět v Kolíně a bylo mi řečeno, že v 9:55. Bylo 9:44.
Zavěsila jsem a oznámila mamince tu úžasnou novinu, že budeme stát ještě deset minut. Po vzdychání a utírání potu z čela jsme se přesunuly do druhého vagónu, kde pěkně foukalo a docela nám ten čas utekl.
Za okny už padla tma ale bylo vidět, že přijíždíme do města. Už jsem si byla jistější, takže jsme začaly zkoumat, čím otevřít dveře. Úplně chytře jsem ukázala na nalepený návod na dveřích, tváříc se jako génius, ale když jsme návod četly dál ukázalo se, že se jedná o nouzové brždění, za což se schytává poněkud šťavnatá pokuta. Takže jsem na to málem navedla svou důvěřivou maminku. Automatické otevírání dveří v dnešních modernějších rychlících je skutečná paráda. Měla jsem vždycky strach, že je neotevřu, protože to znamenalo kliku pořádně stisknout dolů a ramenem se opřít do dveří, nebo je vykopnout, a nebo jet dál a čekat, jestli je někdo neotevře či zkusit dveře následující.

Přijely jsme vítězoslavně do Kutné hory a přísnou žádost Kuby, že nesmíme rozsvítit světlo na chodbě, jsme se plahočily ve světle baterky ve tvaru legáčka do druhého patra. Eliška se tvářila, že nehodlá propásnout příležitost vzruchu, mydlila ručkama do sedátka a culila se na nově příchozí obličeje své babičky a tetky. Každé z mých sester vařila svou večeři, Veru pekla kuře s bramborem a Lůca smažila masáky. Já nasypala do misky Jelly Belly fazolky, provokativně položila na stůl Toffifee a Veru vytáhla flašku Fragolina. Pojedly jsme, včetně Elišky, popíjely velice dobré víno (máme rádi pěkně slaďounká) a krotily děti. Kuba tahal babičku k počítači na nějakou hru a Eliška si bohatě vystačila blbnutím s látkovou plenou poté, co znovu odmítla spaní. Ani nevím, v kolik šla vlastně spát, ale Kubík zaplul někdy kolem půl dvanácté. My začaly vzpomínat na staré časy, co jsme jako dítka vyváděly a co se maminka nikdy nedozvěděla, jakože se Veru učila líbat na "volském voku". Naše cesty se stáčely všemi směry, probraly jsme našeho neschopného tatínka, schopnou maminku, partnery minulé i současné, bydlení, děti, nehty, jedna druhou (když dvě šly kouřit) a samozřejmě nadváhu a módu. Nejvíce zhrzené tím, že vypadáme, jako velryby, jsme při tom pojídaly bonbony, Toffifee zmizelo za dvě minuty a mísa s brambůrky nebezpečně splaskávala. Maminka vždycky ráda mluvívá o tom, jak jsem tehdá měla těch pětašedesát kilo po operaci žlučníku, že jsem byla kočka. S úsměvem jí nechám vždy domluvit a na chvíli snít, než jí srazím z oblak na zem s tím, že jsem měsíc před operací nemohla pozřít nic, než suchary a čaj. S takovou dietou zhubne každý, ale po týdnu vám to leze i ušima. Suchary se vám tak zhnusí, že radši nejíte vůbec nic a fantazírujete nad pizzou o průměru jednoho metru, s ohromnou náloží žampiónů, šunky a sýra, přičemž vás provokativně bodá žlučník a se smíchem konstatuje, že si o tom můžete nechat jen zdát, dokud nebude ten šutr venku.
Lůca také ráda vzpomíná na to, jak měla 63kg, což bylo ideální, protože si mohla po dlouhé době půjčovat věci s Verčou, která je nítěnka od té doby, co je mou sestrou. Vždycky se mi chce dodat, že to je opravdu krásné, ale v té době neměla manžela, dítě, bydlela sama a tak měla dost času pro sebezdokonalování.
Nakonec se mejdan protáhl do půl čtvrté ráno, ale to už se mi nechtělo ani usnout.

Ráno, jestli se to tedy dá nazvat ránem po čtyřech hodinách spánku, nás vzbudilo rušení chůvičky varnou konvicí, což znělo jako výstřely ze samopalu. To už po kuchyni poletoval dárků chtivý Kubík, coby oslavenec, s Verčou a mně bylo jasné, že spát se už nebude. Připadala jsem si jako mrtvola, nebo přinejmenším někdo bez mozku, protože moje pohyby byly řízeny spíše přírodou, než mým vědomím. Samozřejmě jsme začaly švitořit nanovo, což vylákalo z úkrytu posledního pokoje Lůcu s Eliškou, která vypadala rozhodně více osvěžená spánkem, než její maminka a culila se na celé kolo. Zpracovaly jsme jedno kafe zalité do poloviny a doplněné mlékem, nechaly babičku s Kubíkem mastit hry a vydaly se nakupovat. Původní plán bylo půl hodiny, jenže jakmile jsme po deseti metrech zakotvily u vietnamců, bylo po všem. Lůca stála v kabince a zkoušela topíky, co jí ochotně vybírala a aportovala Verča s Eliškou v ruce. Já bloudila mezi regály, vytáhla docela pěknou bílou bundu pod zadek, ale jak už to se mnou bývá, mám širší spodek než vršek, takže výsledek byl, že v ramenou byla bunda vydojená a dole nesmyslně upnutá. Svetr XXL byl coby do šířky jako běžné Lko, do délky jako běžné Sko. Ale byl pruhovaný s kapucí a já jsem na pruhy úplně ujetá. Nakonec jsem si vybrala šíťku do pračky na spodní prádlo a docela pěknou peněženku. A tak se z půl hodiny stala hodina a půl. Docela obdivuji svého synovce Kubu, že zmákl nápor zvědavosti a nedočkavosti, protože já bych bývala už pukla vzteky, protože jsme oslavu pořád posouvaly. Nakoupily jsme dobroty, aby měl Kubík kornout, až půjde do první třídy, nějaké ozdobné taštičky na hračky a pak už za doprovodu telefonátu maminky, kdeže sakra jsme, se chystala oslava. Kubík splašeně lítal po bytě, Eliška ne a ne spát.
Tak jsme nachystaly oběd. Eliška se nakrmila a pokus o spánek nevyšel.
Zkoušeli jsme to takhle několikrát, až se přeci jen zapálily svíčky na dortu ve tvaru kostky lega (velice krásný a chutný!), Kubík sfouknul svíčky s takovou vervou, že jsem se divila, že ten dort neskončil na zdi a vrhl se na dárky jako aligátor. První vytáhl nějakého robota, snad Bionicle, zavýskal radostí a už ho nezajímaly další dárky. Nekompromisně trval na sestavění robota, pak tedy přes nátlak tetek, babičky a maminky znechuceně provětral ostatní taštičky s věcmi a zase poletoval s krabicí od Bioniclu v rukou, že chce stavět. Nechaly jsme ho vyčuchat poslední dárek, což bylo lego policejní stanice, z čehož chytil úplný záchvat, protože si to přál. Ještě jsme ho udržely, aby nakrojil svůj dort a pak zmizel v pokoji, ze kterého jen hulákal o pomoc při stavbě. My si daly pěkně do nosu, dort byl opravdu výborný a padl na nás nedostatek spánku. Nakonec jsme místo v sedm jely domů v pět, což bylo ideální, ale vlak byl narvaný k prasknutí. Seděly jsme s maminkou v kupé s nějakou šíleně zmalovanou matkou, velice tupě vyhlížejícím, tlustým mladíkem a jeho dvouletým bráchou, kterého pořád tahal sem a tam a mlel stále dokola:
"Míšo, Míšo...Míšo!"
Míša, jenž zjevně také neoplýval inteligencí, nedokázal říct ani "auto", něco kuňkal, fňukal a nechal se tahat starším bratrem. Bylo to příjemné, v sedm jsem byla doma, úplně zplavená. Vřítila jsem se ještě na nákup a doma padla za vlast. Ačkoliv jsem se celou dobu těšila na to, jak přijedu, umyju se a lehnu, spát jsem šla samozřejmě zase v půl jedenácté. Druhý den jsem se probudila úplně zchvácená s tušením, že je půl páté ráno, ačkoliv digitálky ukazovaly 11:32.

★ Středoškolské maso II.

3. srpna 2010 v 15:41 | opY |  ★ Reporty života
Ve třetím ročníku jsme se začali konečně tmelit. Sice ne přímo dohromady, ale rozdělili jsme se na čtyři skupinky, které jsme samozřejmě pojmenovali.

1. Kluci
Kluci byli kluci, nestranní pozorovatelé se svým vlastním smýšlením a zapojovali se do akcí s házením svačiny, pálením pet lahví, házením víček od petek a tříštění oken.

2. Neutrálové
To byla směs asi šesti studentů, kteří byli na rozhraní šprtů a kokonutů. Nezapojovali se do bitek jako kluci, dobře studovali, ale měli lidské smýšlení.

3. Kokonuti
Tam patřili všichni, kteří seděli v zadních lavicích, jejich prospěch většinou doplňovalo množství trojek a vyšších známek. Tito měli své názory, které se nebáli prezentovat, neustále vyrušovali, vymýšleli kraviny a prudili učitele, kteří měli nižší sebevědomí.

4. Šroti (nebo spíše šrotny)
To byla šestice dívek, které nikdy nevyrušovaly, seděly v hodinách jako pravítka a hltaly vše, co jim kdo z vyučujících vykládal. Psali úplně všechno a nikdy neřekly, že to nestíhají zapisovat. Neprojevovaly se, své názory si tiše šeptaly mezi sebou a bez sešitu nebyly schopné odpovědět ani na otázku Jakou rukou si utíráš zadek.

Ve třeťáku jsme měli ve třídě tři odpadkové koše a lepenkovou krabici na víčka od PET lahví. Jeden odpaďák byl na plast, další na papír a poslední na komunál. Naše třídění odpadu samozřejmě sestávalo z toho, že se v papíru povalovaly slupky od banánu. Za toto třídění nás pokaždé seřvala učitelka na Ekologii, které jsme říkali Hagrid. Měla asi dva metry, ohromnou hřívu tmavých, kudrnatých vlasů a oči jako panenka. Ale měla respekt, uměla totiž nehorázně bouchat při sebemenší prkotině. Vtloukala nám do hlav základy Ekologie, zatímco jsme s řehotem ukopávali kloboučky hub a pálili PET láhve při jiných hodinách.

Víčka se stala osudovými pro uklízečky. Za pár měsíců od začátku nového roku se jich v krabici nastřádalo velice slušné množství, takže jakmile někdo někoho nakrknul, postižený popadl krabici a víčka vysypal provokatérovi na hlavu. Nebo se prostě o přestávce nudil a víčka hodil na celou třídu. Samozřejmě jsme všechna neposbírali, takže pak ječely uklízečky. Nakonec nám tu krabici vzali.

Naší třídu, která byla v prvním patře, jsme si také označkovali. Měla jsem jednou ke svačině těstovinový salát, v němž byla drobounká kolínka, a Jája přišla na geniální věc. Cvrnkala je na stěnu, kde skálopevně držela až do našeho odchodu ze školy. Občas jsme se totiž šli podívat do naší bývalé třídy a třeťáci užasle sledovali, že mají na zdech kolínka.
Fasovali jsme hygienické potřeby: holky dostaly nechutné vložky a tampony nejspíše pro slony a kluci nám nikdy neřekli, co vlastně dostávali. Nicméně, ty ohromné nechutné tampony jsme my holky věnovaly klukům, kteří je s hulvátským smíchem namáčeli do vody. Pak jeden z těch namočených hodili nad katedru na strop a nešel dolů. V tu chvíli zazvonilo, vešla naše paní učitelka, kterou jsme měli rádi a která byla poměrně přísná. Nebo si spíše nenechala kálet nad hlavu od takové party magorů. Vidím to jasně i teď, jak si s úsměvem, že nás vidí, stoupla přímo pod ten tampón na stopě a nechápala, čemu se hihňáme. Úsměv jí zvadl, když vzhlédla. Rozběsnila se, že jsme neskutečná prasata, ať to okamžitě sundáme a odešla ze třídy. Naštěstí na záchodech vždy bývalo nějaké to koště, takže jsme jej sundali. Flek tam ale zůstal snad dodnes.

Suprový byl náš učitel na tělocvik. Nesnášel naše kulaté zadky, každou hodinu, když byl nástup, propadal panice, jaká hovada to učí. Nebyly jsme schopné se seřadit. Byly jsme líné a psaly si nesmyslné omluvenky, které pokaždé okomentoval slovy: Další simulant!
A bylo jedno, jestli jste opravdu byli simulanti nebo jste byli po operaci zad. V průběhu času si pořídil křiklavě růžovou taštičku přes rameno, ve které nosil notes, stopky a metr. Smály jsme se jeho kabelce, kterou hrdě nosil a nabízel nám jí za šílené jmění.
Hodiny tělocviku celkem šly, tedy pokud jsme hrály floorball nebo softball. Nenáviděly jsme basket, který nám učitel tvrdohlavě cpal. Při každé hodině jsme si vybíraly, co budeme hrát. Pokaždé padl buď florbal nebo volejbal, ale brzy se pan tělocvikář naučil nám volejbal zakazovat. Neuměly jsme podávat, skákat pro míč a přihrávat si. Bylo spíše forma plácané, ze které si milý tělocvikář rval vlasy a hulákal. Florbal nám celkem šel, až na ty prošlápnuté míčky. U basketbalu jsme byly spíše jako mrtvoly, značně jsme dávaly najevo, jak se nám to hnusí a trefit koš bylo stejně možné, jako letět ten den na Mars.

Přes zimu většinou nastala doba atletiky, ze které nám stávaly vlasy hrůzou. Jen málokdo z nás holek dokázal udělat výmyk na hrazdě nebo na kruzích. Skákání přes kozu byla další pohroma, která končila krásnými držkopády. Skok daleký z místa po vánočních žranicích taky nebyl nic ohromujícího. A úplně nejhorší byly běhy na čas. Pan tělocvikář ale zjistil, že nemá smysl nás nechat uběhnout více jak šestset metrů, protože jsme byly schopné zkratkami zfalšovat i padesátku. Skok do písku nás bavil všechny, to bylo asi jediné, co jsme podnikaly bez protestanského hučení.
Když jsme při rozcvičce běhaly několik koleček kolem tělocvičny, většinou nás musel tělocvikář po třetím kolečku pobízet dlouho bambusovou tyčí.

Náš humor neměl hranic. Nechávali jsme po zadních lavicích kolovat sáček, do kterého každý přihodil zbytek své svačiny. S tímto "míčem" jsme po sobě házeli do té doby, dokud nepraskl. Jednou skončil v Jendovo lavici, takže měl pod svou židlí pěknou výstelku z chlebů a ohryzků. Naše třída také proslula tím, že živila žatecké skláře. Každý rok, tedy kromě prváku, jsme roztřískali nějaké okno. Stihli jsme to dokonce i pár měsíců přes maturitou. Spolužačka, která je levák, mrskla po spolužákovi míčkem, kterým jí trefil a bohužel zasáhla to největší okno vůbec. Náš školník, který už byl zvyklý, to komentoval slovy: Já už se z vás poseru! a odešel pro smeták.
S radostí jsme se mydlili svačinami, někdy dokonce lítaly třídou i mandarinky. Byla to strašná psina, když se rozprskla na zdi a nechala po sobě pěknou skvrnu. Mandarinky lítaly v průběhu vánoc. Když byl venku sníh, koulovali jsme se ve třídě. V létě jsme zase používali láhve s vodou a ve víčku udělali díru. Začínalo to tímhle, končilo to otevřenými lahvemi.

Naše ekologická třída měla vždycky úžasnou podestýlku z odpadků pod našimi lavicemi. První slova našeho "Hagrida", když vešel do třídy, byla, že jsme horší než hnojaři (to byla druhá třída, co studovala Agroekologii).

Třetí ročník jsme završili výletem do NP České Švýcarsko. Byl to úspěch, protože jsme dokázali ožrat naší třídní Fernetem. Hagrid, která jela s námi, do sebe klopila jeden půllitr za druhým a brzy měla tvářičky jako ruská carevna.
Naivně si ty dvě myslely, že když nás protáhnout celým národním parkem, dáme pokoj. Omyl. Dorazili jsme kolem čtvrté do kempu, všichni jsme si dali dvacet a pak hurá do hospody. Po jednom velice náročném večeru jsme měli dvouhodinové školení o národním parku. Byla to příšerná nudná přednáška, snůška keců, ze kterých si nepamatuji ani slovo. Jeník začal chrápat, ostatní měli nepřítomné, tupé výrazy a já taky neměla daleko k tomu, abych zalomila.
Divím se, jak jsme ten týden mohli vůbec přežít, ale právě tenhle turisťák nás dal všechny dohromady.

★ Středoškolské maso I.

3. srpna 2010 v 14:20 | opY |  ★ Reporty života
Většina z nás, když studuje na střední škole, vrčí a snaží se co nejrychleji dostat se pryč. Jakmile ale odmaturuje, začne se mu po škole stýskat a rád si zavzpomíná na ta léta.

Strašlivě jsem protestovala, když mě mamka chtěla přihlásit na zemědělku. Přímo jsem se bouřila a nesnášela vše, co se zemědělstvím souviselo.
"Budu kydat hnůj!" prskala jsem a snila si sen o grafických studiích či veterině. Nastoupila jsem tedy na školu a udělala přijímačky s otázkami typu: který pták žije na rybnících?

První ročník jsem se snažila držet striktní studium, psala si poznámky a seděla v druhé lavici s Janou, která chodila se mnou na ZŠ do třídy. Byly jsme pilné, občas jsme chytávaly záchvaty řehotu, ale většinou jen díky zásluze mých dementních komentářů.
O Janu se přetahovali dva třídní borci Jeník a Marin. Oba z nich měli jisté vady - Jeník byl cvalík a Martin byl tatínkovo rozmazel. Přesto se s Janou olizovali na tělocviku a Jeník jim krásně křenil. Seřvala jsem ho za to a neměla ho ráda. Pohromou nám byla naše angličtinářka, která měla problémy s chrupem a byla neuvěřitelně nafoukaná. Byla tak moc hrdá na to, že je jediná z její generace, kdo umí angličtinu, že nás nenechala v hodinách absolutně konverzovat nebo napsat větu tak, jak bychom jí napsali my dle sebe. Celé čtyři roky nám připomínala arogantní větu, že mluvit v hodinách může jen ten, kdo umí anglicky líp, než ona. Není divu, že když poprvé rozdala písemný test z pěti otázek, celá třída vybouchla s nedostatečnými. Protesty proti výuce angličtiny zašly tak daleko, že jsme psali i petici. Na základní škole jsem milovala angličtinu, ale s nástupem na střední jsem díky naší paní učitelce k ní dostala takový odpor, že jsem nedokázala kváknout ani kloudnou větu. Byla jsem potěšená, když ve třeťáku přibyly hodiny anglické konverzace, ovšem jsem netušila, jak krutě jsem se spletla.

V druháku jsem si začala uvědomovat, že ze mě šrot nebude, už jen proto, že jsem nedokázala držet ústa a nemít námitky. Naše třída byla ještě taková nespolčená, neznali jsme se tak dobře, tak jsme se upnuli k lidem, které jsme znali. Jednou jsem hodila Jáje klíče do odpadkového koše, protože se mi smála. A od té doby byl od ní klid až do čtvrťáku, kdy jsme spolu seděly v lavici. Ne nadarmo nám říkali, že druhý ročník je takové pomyslné "síto". Napařili nám dvě odpoledky a byli jsme rádi, že alespoň v pátek jsme v lavicích umírali jen šest hodin. Krutý omyl se stal při dobrovolném zápisu na ruštinu. "Dvě hodiny ruského jazyka, to bude jistě legrace" smýšlely jsme s Janou a přihlásily se. Bylo tam napsáno dobrovolně, tak proč ne. První rána byla, že ruštinu učila naše milá angličtinářka, druhá byla ta, že jakmile jsme se přihlásily, stala se ruština povinnou. No kdo by si nasolil dobrovolně odpoledku? Jedině idiot. A tak jsme my, idioti, znechuceně chodili na dvě hodiny ruštiny, která nám dělala problém, protože když se ruštinářka na něco zeptala, odpovídali jsme anglicky. Pokaždé, než hodina začala, vlétla k nám do třídy a omluvně nám sdělila, že si musí jít ještě vyčistit zuby. Hynuli jsme.

Nejvíc srandy jsme si užili na hodinách Geografie a naší třídní učitelkou, která byla zároveň výchovným poradcem. Umírala z našich proslovů při hodinách, vyhrožovala zbitím po škole a popřála nám i Dobrou chuť, když někdo z nás něco tajně žvýkal. Ačkoliv se snažila vyburcovat v nás autoritu, příliš jí nezískala. Byla vysoká, hubená a měla strašlivě vykulená očka. V té době jsem založila takový pomyslný deníček, kde jsem zapisovala hlášky z hodin. Od té doby, co nám začala říkat o poprasku s "jadarem" na území ČR, jsme jí neřekli jinak, než Jadar.

Kalamitou druháku byla geodesie. Byl to předmět obtížný a matematice podobný, a protože jsme matiku neměli příliš v oblibě, naše výsledky byly silně nahnuté ke čtyřkám a dále. Pan učitel byl ale velice chápavý a ještě více atraktivní pro nás mladé dívky, takže jsme ho milovaly a on nás za to nenechal propadnout. Práskal rukama, když jsme řekli něco špatně a vše svaloval na to, že jsme prostě nechápavé holky. Kluci na tom byli značně lépe. Pan učitel nás nemiloval pouze v případě, že jsme trasírkám říkali tyčky.

Matematikářka byla prostě klasická matematikářka. Jako uragán přifičela do třídy a začala diktovat úkoly, ještě než dosedla za katedru. Žádný pozdrav, žádné kázání, abychom utichli. Byl to typ učitelky, co psala příklady a hned je za sebou mazala houbou. Protože jsme byli ekologové, matematika nám opravdu nic neříkala. Byla braná spíše jako dostihy, velice jsme se radovali, když jsme dostali trojky a čtyřky z testů, protože to znamenalo prospěch. Čtvrtletní písemky byly strašné, protože jsme stihli zapomenout, co jsme vlastně probírali a nevěděli jsme, jak to máme řešit. Balancovali jsme nad temnou propastí a nenáviděli čísla.

Legrace byla na hodinách češtiny a dějepisu. Náš učitel nosil kalhoty vytáhlé až ke krku, zakasaná trička za pas a nechutné komunistické pantofle, v nichž se smály šedivé fusekle. Při těchto hodinách bylo vyrušování snadné, protože měl v pravém uchu naslouchátko. Proto, když nás zkoušel, pravé ucho namířené na nás, bylo možné napovídat ze třídy. Pan učitel vždycky bouchl do stolu v domnění, že jsem o nízkou koncentraci třídy.

Ke konci druháku jsme dostali na český jazyk pí. Jelenovou, která z nás měla noční můry. Když vešla do hodiny, všichni se klidně bavili, dokonce i když diktovala zápisky. Říkali jsme jí Hrnec, protože měla přesně střižené vlasy podle kastrólu. Zpívali jsme Na tý louce zelený, pasou se tam jeleni. Milovala šrotny, nesnášela zadní hlučné lavice a mstila se nám pětkami. Za Boha nemohla přijít na to, kam si píšeme taháky, nechávala nás před testem vstávat a ukazovat ruce. Byli jsme geniálnější, ale ne na dlouho. Paní učitelka už byla zoufalá, takže si nás po testu ústně přezkoušela z toho, co jsme právě psali.
Druhák byl rozjezdovou dráhou toho, co následovalo další ročníky. V této době také můj kamarád Stáji prohlásil, že hlavní město Ruska je Stalingrad.

★ Po cestě zpátky - Bezděkovské děti

2. srpna 2010 v 11:19 | opY |  ★ Reporty života
Svou první výpravu na zahradu jsem podnikla, když mi byly asi čtyři roky. Ráno odjížděli rodiče na zahradu, ale jelikož jsem měla nějakou práci s kamarádem a kolem, zůstala jsem. Pak jsem se ale rozhodla a lákajíc kamaráda, aby šel se mnou, jsem se nakonec vydala sama. Cestu jsem znala nazpaměť a tak jsem se nemohla nijak ztratit. Spokojeně jsem přešla všechny křižovatky, brouzdala se nahromaděným štěrkem podél silnic a vesele se spustila z kopce, který vedl rovnou do Bezděkova. Plná hrdosti, že jsem to dokázala, jsem dorazila na zahradu, kde to ze mě vymlátila moje maminka, ohromená a strachy potrhaná zároveň. Cítila jsem se uraženě, že místo ocenění, jsem seděla a brečela, hrajíc si s hlemýžděm.

Vedle nás sídlila rodina Jurasů, kteří měli po čase také dvě "boudy". V té jedné bydlela krátce další rodina a jednoho dne jsme si hráli u nich s kolíkem na dělání důlků pro semínka. Mně osobně se to jevilo jako nejkrásnější hračka, byl hezky modrý a měla jsem ho ráda. Toho dne ale skončil ve špatných rukou chlapců, kteří mi za jeho pomoci rozsekli obočí. Kluci byli seřezáni a moje maminka mě evakuovala do postele, zatímco táta běžel do koloniálu pro náplast.
Pak připadly obě boudy Jurasům, u kterých se střídaly děti i manželky jak každodenně měněné ponožky. První tam byla starší dívka, která stejně zapáleně milovala koně, jako já a docházela na jízdárnu. Za sladkého snu, že bych se mohla projet, jsem kvůli tomu vstala v pět ráno a jela s ní. Koně se krmili ráno, pak se vyčistili a vypustili do výběhu. Z mého snu upadlo a celý zbytek dne jsem se válela ve stohu slámy a pozorovala pubertální dívky, které mluvily sprostě, seděly u stolku a hrály karty, pomlouvajíc své nové chlapce a kdo "o to" přišel.

Občas se tam ukázaly i pravé děti pana Jurase, Petr a Šárka. Šárka byla starší, rozumná a milá dívka. Její bratr byl rozmazlený, neustále prudící a ubližující ostatním, protože trpěl bezlepkovou dietou. Neměla jsem ho ráda, protože byl kruťas a nestále do mě dloubal. Přesto jsme byly stále děti a hráli jsme si spolu. U slepic jsme zřídili chovnou stanici, kde se choval v králíkárně pouze můj pes Ketyna a tiše trpěla naše hry.

Pak se objevily nové děti, nejstarší Jana, která dělala gymnastiku a byla chytrá, jako rádio, prostředního Fandy, se kterým jsme byly nerozlučná dvojka a nejmladšího Martina, neuvěřitelně rezavého, který se mnou nakonec chodil do třídy na základní škole. Fanda trpěl záchvaty agrese a s bratrem se rvali jako koně, načež je jejich otčím zmlátil jen Fandu a to hadicí na zalévání zahrady. Rádi jsme podnikali výpravy k řece Ohři, která byla asi kilometr od zahrady. Byla tam chatařská osada s ohništěm, lavičkami a houpačkou, Ohře byla v létě mělká a tvořily se na ní ostrůvky z kamení. Trávili jsme tam spoustu času, než otčím rozhodl, že děti raději budou vybírat kameny z bramborových záhonů, než aby se flákaly u řeky. A tím si získal levnou pracovní sílu, protože jsem samozřejmě chtěla, aby to měli co nejdříve udělané a mohli jsme vyrazit k řece. Maminka se smávala, že na cizím pozemku ryji jak krtek na našem nesáhnu ani na oblázek.