Červenec 2010

★ Drahouš

28. července 2010 v 13:46 | opY |  ★ Reporty života
Bylo půl desáté večer a my se řítili na první kolo Drahouše. V Praze lilo jako z konve, ale na Drahouši nepadla ani kapka. Jen jsme vjeli k hospodě, spadly nám čelisti: bylo tam neuvěřitelné množství aut a paradoxně asi čtyři stany. Zaparkovali jsme u pískoviště a zapluli do hospody, kde už se to pěkně rozjelo. Klasicky stál hlouček u baru, debatoval a chlemtal panáka za panákem, okolo stolu seděli lidi a rozmlouvali, muzika hrála a dýmka kolovala.
Po ani ne tak bouřlivých pozdravech (měla jsem oči jen pro Jeníkovo dýmku) jsme usedli do čela stolu a začali probírat události za uplynulý rok. Celkem se to rychle rozjelo, do hodiny už jeden z nás ležel nehnutě čelem na stole a kolektiv kvílel písně, někteří se pustili i do tancování. Spolu s námi sdíleli stůl místní, jedna slečna si to zjevně spletla s diskotékou a natřásala se na parketu. Jeník kouřil dýmku a kritizoval, že se fakt hejbat neumí a Co to jako je?!
Padlo několik klapáků, ačkoliv jsem se zařekla, že tohle pití už nikdy pít nebudu, protože i přes svou chutnost jsou po něm nehorázné kocoviny.
(Klapák = velký frťan rumu a do něj malý frťan griotky)
Když jsem jela na Drahouš poprvé, zlískala jsem jen z klapáků. Takovou kocovinu jsem tedy ještě v životě neměla.

Zliťák, který jel na Drahouš poprvé, se samozřejmě zbořil. Nevím proč, ale nováčci se nám vždy tak zlijí, že je musíme občas i hledat.
Začalo karaoke, v nalitém stavu výborná věc, protože je vám úplně buřt, jestli zpíváte falešně, nebo ne. Jeník trval na svém, že se mnou bude zpívat Landu. Jeho žalozpěv natolik trhal okenní tabule, že jsem dohodla, abychom zpívali každý sám a jinou sloku. Ale verdikt opilé poroty byl pozitivní, možná proto, že se Jeník tak snažil.
Pak začaly masáže, Jonda jen vrněl a my se nahnali do fronty. Bohužel z toho nic nebylo, protože jsme byli násilím dovlečeni zpět k baru.
Opět se potvrdilo, že čím mladší příslušníci se na Drahouš berou, tím horší jsou pak průběhy. Během večera se složila slečna, protože její kluk oblejzal jinou (ono není čemu se divit, na Drahouši se střízlivá duše hledá fakt špatně). Přes hysterickou scénu, který jsem se smála a vykřikovala Všichni tady chcípneme, se vše zase uklidnilo. Zliťák už se nepohnul, ani když jsem mu zatřásla ramenem. Jeník pěl a neustále vymýšlel, co budeme zpívat.
Nakonec nás ze židlí vytáhli Rammsteini, takže jsme se pořádně vyřádili. Dodnes nechápu, jak Véna mohl druhý den chodit, když neustále parodoval hráče elektrické kytary a padal na kolena co minutu.
Pak přišla na řadu židličkovaná, novinka. Nezúčastnila jsem se, protože jsem měla podezření, že mé nohy nechodí příliš rovně. Samozřejmě mě taky lákala ta ohromná trampolína, na které nás později leželo šest, ačkoliv měla nosnost 150kg.

Ani nevím, v kolik jsme z hospody odcházeli, protože jsem ztratila pojem o čase a navíc nějak divně rychle letěl. Sluníčko za mnou přišla, že jde spát, protože je půl druhé. Stihla jsem dám ještě se zajDeem karaoke Nanu Kitade, ale v opilosti jsme nebyli schopni sledovat rychlost textu, takže výsledek byl, že jsme pár sekund hýkali a pak nastalo ticho, dokud jsme nenašli, co právě zpívá. Poflakovala jsem se po parketu, stůl výrazně prořídl a všichni se nacpali k baru, aby zaplatili své účty a vylemtali, co se do nich ještě vešlo. Náhle jsem spatřila zázrak: Zliťák s výrazem, jako kdyby se po něm přehnala vichřice, kráčel nejistě k výčepu, kde zaplatil. Po chvilce zewlení zapomněl, že už má účet srovnaný a dožadoval se další platby.
Dotáhla jsem do auta a dostala hlad. Véna hučel něco o kličce a kufru, kde jsem měla batoh, až později mi došlo, že se kufr auta neotvírá žádným čudlíkem, ale pouhým zatáhnutím.
Vítězoslavně jsem se vrátila do auta, položila paštiku na Vénu a zdlabala chleba, který jsem hodila nad volant. Pak jsem vytuhla.

Venku bylo podivně šedo, známka svítání. Hlava se mi ještě točila, takže jsem usoudila, že nebude dobré vstávat. Koprovo auto řvalo na celou Drahouš, pustil rádio a moderátor právě oznámil, že je sedm. I přes ten randál jsem dokázala usnout.
Probrala jsem se v půl deváté s hladem a kocovinou. Véna už taky funěl a Zliťák už pobíhal kolem aut, vesele drmolil s Kostelníkem. Vážně nezmar. Vysomroval ode mě chleba, přinesl si Ice Coffee, které na stole mimochodem stálo snad do neděle i s mým ručníkem. V devět přijela Alča, takže jsme mohli nasytit své hladové krky a trochu se probrat. Některým dalo opravdu zabral vylézt dřív jak v jedenáct. Výhodou bylo, že hospoda byla otevřená celý den, což nebývalo zvykem. Střídavě jsme se nořili venku a zase uvnitř. Pak jsme sledovali Huberta (místního psa), jak se rozeběhl za motorkou. Nebývalo zvykem, že by Hubert běhal, nicméně se z toho rozvinula debata, že Hubert toho motorkáře málem sejmul ramenem.

Brzy jsme se shodli, že je načase jet někam na oběd. Rozhodlo se o restauraci Rozmarýn v Rakovníku. Vesele, s vyhlídkou plných žaludků, jsme nahopsali do aut a upozornili stále spícího Jeníka, že jedeme na oběd.
Jak se dalo čekat, nikde nebyli připravení na nájezd dvaceti hladových krků. Rozesadili nás proto po celé restauraci. Já s Vénou jsme zůstali u jednoho stolu pro dva, Kostelník, diablo, Ježíšek a Zliťák v koutě u stolu pro čtyři. Salónek s námi ještě sdílely dvě rodinky. Nakonec dorazil i Jeník, beze slova popadl židli a sedl si ke stolku pro dva. Véna se nedokázal rozhodnout mezi dvěmi jídly, číšnice se jen připrdle usmívala, co to přijelo za burany. Poradila jsem Vénovi, aby zavřel oči a zapíchl prst někam do jídelního lístku. Vyhrály to kuřata na salátovém lůžku.
Jeník, rozespalý, houknul cosi o Cole a jídelňáku. Pak si objednal:
"Já si dám tohle ale název vám neřeknu."
Servírka mu přinesla podložku a příbor a čekalo se...

Moje quatro formagi penne byl fakt kentus. Co s tím mělo quatro formagi společného opravdu nevím, protože ty nedovařené těstoviny plavaly pouze ve smetaně. Na vrchu byla špetka parmezánu a tím to haslo. Jeník ochutnal a zaburácel cosi o hnusu. Véna byl celkem spokojený.
Odložila jsem svou odpornou porci smetanových penne stranou a ozval se Zliťák.
"Čumte, nasekali mi sem pampelišky!" zahulákal se smíchem a vidličkou sypal z výšky na svou pizzu hromadu čehosi zeleného. Kostelníkovi, jinak usměvavému, po dojezení své pizzy spadl úsměv. Pizza salami měla jen asi tři kolečka salami, ale pořád na tom byl lépe, než Jeník a Zlit.
Šla jsem s Jendou na cigáro, cestou jsme nafásli od Zlita tu podivnou zelenou břečku. Hecoval nás, ať to ochutnáme. Zezačátku to šlo, bylo to mírně kyselé, ale potom se z toho stal takový hnus, že jsem se málem poblila. Jeník taky zezelenal a vysmahli jsme ven.
Když jsme se vrátili, konečně Jeník dostal jídlo. Všichni ostatní už to měli za sebou, já dokonce už zaplatila, ale čekala jsem u stolu s mými kumpány. Jeníkovo jídlo vypadalo skutečně nevábně, skoro jako kdyby to už někdo natrávil. Byla to rozvařená rýže s brokolicí, mrkví a malými krevetkami a smrdělo to jako týden neprané fusekle. Pak Jeník vytáhl něco, co mě dostalo do kolen: dlouhý stonek čehosi, co jsem nazvala svlačcem. Hýkali jsme u jeho jídla smíchy. Zlita to samozřejmě přilákalo po té zkušenosti s pizzou.
"Co to máš?" ptá se se smíchem.
"Ty vole já v tom mám ňákej břečťan."
Zliťák se začal smát a prohodil, jestli ví o tom, že je jedovatý. To už jsem doslova řvala smíchy. Rodina, co seděla po naší pravici, po nás házela podivné pohledy. Zliťák komentoval krevetky, že vypadají jako myší embria a Véna je zase hodnotil jako vředy. S hujónským řehotem vypadli ven a Jeník sklesle vybral zbytek krevet. Nemohla jsem už vydržet ten smrad z toho jídla, tak jsem radši utekla na čerstvý vzduch.

Ze salónku jsme byli asi jediní, kdo dostal takový nehorázný kentus. Zliťák prohlašoval, že měl těsto na pizzu za 180Kč. Parta, která seděla v salónku s námi, se rozhodla zajet si na benzínku pro bagetu a my jeli raději zpět na Drahouš, kde jsem si dala pizzu od Alči a bylo mi hej.

Začalo lít jako z konve, uchýlili jsme se do hospody, kde jsme rozjeli partii Activit. Za normálních podmínek mi problém nedělají, ale to odpoledne jsem měla vážné problémy něco někomu vysvětlit. Řehnili jsme se Kostelníkovi, který vždycky hodinu přemýšlel nad svým úkolem a když už tedy řekl, že můžeme začít, nevydal ze sebe ani slovo. Předváděl pantomimou kapsáře, málem si vykloubil ruku, když se snažil sáhnout si do kapsy. Jeník řval Cigáni! když se Lenina snažila navést svůj tým na slovo Podpora. Já předváděla Kuřecí prsa a naivně jsem si myslela, že to náš tým uhodne hned. Jeník zkoušel všechno možné, od kuřecích koz po kuřecí cecky, až to uhádla Ježíšek. Kostelník seděl a mlčel jako zařezaný, takže jsme ho obvinili, že předvádí Hrobové ticho.
Bohužel Activity nemůžou hrát všichni, lépe řečeno není to hra pro ty, co ze sebe neumí udělat idioty.

Shodli jsme se na tom, že pokaždé, když jedeme na Drahouši někam na oběd, dopadne to katastrofálně. Minule jsme se málem porvali, když jsme obědvali na Cháti v Jesenici, letos jsme dojeli na svlačcové rizoto a pampeliškovou pizzu. Modlím se, co se stane příští rok...

★ Brutal alphabet

23. července 2010 v 13:22 | opY |  ★ Kravinky
A is for Amy who fell down the stairs
B is for Basil assaulted by bears
C is for Clara who wasted away
D is for Desmond thrown out of a sleigh
E is for Ernest who choked on a peach
F is for Fanny sucked dry by a leech
G is for George smothered under a rug
H is for Hector done in by a thug
I is for Ida who drowned in a lake
J is for James who took lye by mistake
K is for Kate who was struck with an axe
L is for Leo who swallowed some tacks
M is for Maud who was swept out to sea
N is for Neville who died of ennui
O is for Olive run through with an awl
P is for Prue trampled flat in a brawl
Q is for Quentin who sank in a mire
R is for Rhoda consumed by a fire
S is for Susan who perished of fits
T is for Titus who flew into bits
U is for Una who slipped down a drain
V is for Victor squashed under a train
W is for Winnie embedded in ice
X is for Xerxes devoured by mice
Y is for Yorick whose head was knocked in
Z is for Zillah who drank too much gin.

★ Za zdí

21. července 2010 v 21:07 | opY
Dům číslo 86 v Řezané ulici byl vždycky moje noční můra, dokud s námi bydlela moje o rok starší sestra. Nesnášel jsem jí od té doby, co jsem otevřel oči abych spatřil světlo světa. Už jako malé dítě mi stříhala vlasy a tahala mě jako panenku.

Ale teď jsem připravený na vyúčtování. Mám skvělou zásobu věcí, co jí provést. Nápady mě napadají při nudných hodinách češtiny či dějepisu. Cíl je jediný; zničit mojí sestru tak, aby se bála vkročit do svého pokoje. Sestra patří mezi vyšší pipkovské holky, znáte to. Promenádují se s holým břichem, kroutí zadkem říkajícím si: Kopni mě, prosím! Nosí tuny make-upu, že jim pomalu ale jistě mizí kamsi oči, chodí strašlivě nasmraděné, že jeden kolem projde a okamžitě pšíkne, ale co je nejstrašlivější, nejšerednější největší noční můra všech nás náctiletých, když promluví. Rve vám to ušní bubínky, projíždí mozkem jako břitva a způsobuje sluchové problémy a nemůžete uniknout. Všichni ví, že píšu o těch jejich příšerných pisklavých hlasech! I myš je oproti nim Luciano Pavarotti…

Pokoj mojí sestry se rovná chemické laboratoři. Dá se tam při nejmenším najít mnoho zajímavých předmětů, baví mě prohrabovat se její taštičkou na šminky. Z toho by jste byli schopni uplácat třeba nějakou pořádnou rachejtli nebo žáruvzdorné cihly. O kousek dál najdete postel, která se spíše rovná masovému hrobu plyšáků. Nad plyšovým hrobem spočívají plakáty nejrůznějších uhýkaných buziků dnešního popu. Pokoj vymalovaný narůžovo taky svědčí o značném nebezpečí. A jsme u skříně, tu jsem se vždycky bál otevřít ale dnes jsem se konečně překonal. Komínky hadříků srovnané div ne podle pravého úhlu ve mě vyvolaly pocit zvracení. Nejen to. Ze skříně se na mě vyvalil příšerný oblak parfému vonícího po nějakých pralesních rostlin. Člověk by si měl při vstupu brát plynovou masku a ochranný oblek. Při vstupu do mého pokoje jsem běžel otevřít okno, protože jsem načichl tím hrůzným smradem kvítí.

Tohle je dokonalý plán. Vymyslel jsem ho, když učitelka zrovna básnila něco o husitských válkách. Nemůžu za to, že mě nezajímají dějiny. Že se Žižka prosadil jen kvůli jednomu oku se přeci neudělám. Šílel by svět, kdybych si zlomil třetí článek na malíčku u nohy? Ne..samozřejmě ne. Tak na co se učit tohle, co bylo, bylo, spíš nám servírujte budoucnost. Koho zajímá, co se kdy dělo? Možná ty šprťáky v předních lavicích, co automaticky zvedají ruce, jen se učitel nadechne. Nevím, proč to řeším. Proč na tom koni nerajtovala třeba nějaká prsatá, štíhlá kočka se zaobleným zadečkem, plnými rtíky a vlnitými, zlatými vlasy? Vlastně si můžu odpovědět já…jelikož ženský v té době se rovnaly naší sousedce, co má kuří oka přinejmenším i na zadku.
Ať už konečně zazvoní zvonek a jdeme na to… Vzduch je čistý a voní jako vzduch. Znamení, že sestra ještě nepřišla ze školy. Beru si roušku a jdu připravit preparát. Chudák cvrček. Teď jí bude hezky cvrlikat kdesi v temnotě pokoje a sestra neopováží vytáhnout nohu z postele. Otevírám masový hrob plyšáků a vypouštím černého cvrčka velkého asi dva centimetry. To bude řev. Už se na to těším jak babka na důchod. Ještě zamažu důkazy o mé přítomnosti, zapnu si klasicky mojí oblíbenou muziku a budu cvakat na počítači, jakože nic.

Plán se zdá být zdařilý. Přes moje dveře se ke mně doplazil smrad sestřiny voňavky. V pokoji je klid, cvrček ještě asi neucítil ten smrad jejího parfému. Až to zvětří, tak začne cvrčet na celý byt. Začíná psycho večer kdy slyším i přes zeď ty nejjemnější zvuky. A je to tady!! Sestra zvětřila cvrčka ještě dřív, než stačil spustit svůj smyčcový koncert! Dokonce i buzici popu přestali zpívat. Teď pro změnu zpívá sestra! Poslouchám ten virvál přes zeď a smíchy nepopadám dech.

★ Tajemství

21. července 2010 v 21:07 | opY
Prsty ruky se znuděně dotýkaly povrchu stolu. Byl poslední letní večer a krvavé slunce prodloužilo stíny. Zalilo pokoj červeným světlem a loučilo se. Zase se brzy uvidí, stačí přečkat zimu. Sotva se rozloučilo, hodilo přes oblohu plášť tmy a nastalo nostalgické ticho. Ptáci přestali zpívat, dokonce i ten nejopožděnější kos. Prsty se jemně dotkly neořezané tužky a věnovaly se zase dál té divné nečinnosti. Ve vzduchu se třepotal náznak chladu a vlhka, jak začala padat rosa. Měsíc ještě ani nevyšel a první cvrček zahájil celonoční koncert. U lesa vonícího borovím a pryskyřicí dalších jehličnanů se pohnul podivný stín, který vypadal, jako by byl tvořený z té nejhutnější tmy.

Prsty přestaly nečinně kreslit obrazce po stole a ruka se položila úplně. Konečně! Stín stál mezi dvěmi pokřivenými borovicemi, jako nějaké ztracené dítě držící se dvou starých, křivicí postižených dam. Nepohnul se ani o kousek, jen tiše čekal, až k němu dotyčná dorazí s obvyklým užaslým povzdechem. Ruka se zapřela o stůl, aby pomohla tělu na nohy a látka černých šatů, prošívaných bleděmodrou nití se stříbrným nádechem, zašustila.

Pohledná dívka stála několik metrů od stínu, s rukama spjatýma před sebou a usmívala se. Tolik se na něj načekala! Podpatky začaly klapat o dřevěnou podlahu pokoje, dokud neztichly na smaragdové trávě. Srdce naplněné láskou tiše bušilo v hrudníku dívky, úplně poplašené, že ho konečně vidí. Nic v jejím těle nedávalo pozor, chtěla jen jeho. Stín se dál nehýbal, čekal stále na tom samém místě, dokud dívka nebyla na krok u něj. Denně za ní chodil a díval se na ní. Celá léta na sebe hleděli skrz křišťálová okna a brzy si na něj zvykla natolik, že s ním chtěla být napořád.

"Konečně jsi tu." Slova proťala černý vzduch, ale stín se stále nehýbal. Dívka zrozpačitěla a pokusila se k němu natáhnout ruku. Na malý okamžik jí zase odtáhla, ale pak se překonala... Chlad a led se do ní vlil jako sklenice ledového nápoje za parného dne. Zmrazoval jí vzduch v plicích a vyrážel z ní dech. Srdce, do té chvíle horké, teď chladlo rychlostí bystřiny a z obličeje zmizela radost, láska a chtíč. Oříškové oči se zbarvily do ledově modré barvy a z mysli vyprchal poslední vánek myšlenek...

Nikdy nemluvili, nikdy nikam nechodili, jen na sebe hleděli. Byla to tichá hra citů. Stín se konečně pohnul. Jeden jediný pohyb ho dokázal naprosto sloučit s okolní tmou. Zmizel navždycky.