Červen 2010

★ Golda, Rammsteini a prudká demence

2. června 2010 v 21:26 | opY |  ★ Reporty života
Golda a já jsme se seznámili asi půl roku poté, co jsme se přistěhovali. První, na co jsem se ptala, byla jeho přezdívka. Řekl mi, že se jedná o zbytek kostek, co mu zůstalo při hraní Scrabblu a že to byla prý ohromná legrace. Upřímně řečeno, netuším, co bylo na slově Golda tak strašně vtipného, nicméně to nebyl cíl mého života, abych hledala stopy vtipu.
Golda měl mladšího bratra, kterému jsme říkali Stupid. Byl námi většinou odpálkovaný a zakopávaný do kouta.

S Goldou jsem prožívala začátky pravého dospívání, protože to byl právě on, kdo mě vtáhl poprvé na diskotéku. A také to byl on, se kterým jsem se zlila tak nechutně Absinthem, že jsem tři dny mohla jíst jen piškoty s mlíkem.
Naše raná léta startovala ve třinácti, kdy jsme poprvé objevovali krásy volného bytu apod. Byli jsme posedlí Freddym Cruegerem a hráli si na něj. Milovali jsme filmy, které jsem nesnášela a ježila se, jakmile Golda vypustil větu, že Našel úplně úžasný film! Jinými slovy našel buď zabijácky nudnou sérii filmů a nebo to byla k poblitíhodná komedie. Zkrátka naše cesty se rozcházely ve stylu humoru. Zatímco on se smál slovu "hovno", já se smála Trojanovi parodujícího Hitlera. Často jsme vysedávali u počítače a hráli Heroes Might and Magic a protože mě v té době neskutečným způsobem nudily strategie, měla jsem možnost mu vyrábět mapy, ve kterých mohl hrát.

Jednoho večera se moji rodiče chystali odjet. Bylo to krátce po nastěhování a my seděli na mé patrové posteli (ještě neměla ani matraci) a hráli jsme hokej s krabičkou plnou korálků. Korálky ze škvír v posteli padaly ještě mnoho let poté.
Golda vyrobil z rukavice rukavici Freddyho pomocí izolepy a fixek a naháněl mě se Stupidem po našem baráku. Zpočátku to byla legrace, ale jelikož jsme byly ještě jen pošahané děti, brzy jsme se vyhecovali natolik, že jsme zaterasili dveře, zotvírali všechny skříňky v pokoji a zatáhli závěs. Vřeštěli jsem, sotva si naše mozečky uvědomily, že v temnotě za okny něco hýbe, ačkoliv se vůbec nic nehýbalo. Tiskli jsme se v jednom houfu na posteli a zvažovali naše možnosti. Golda se Stupidem bydleli asi dvacet metrů od nás, ale přesto mě hrdinsky přemlouvali, abych šla s nimi domů.

Nakonec vše dobře dopadlo, ale moje maminka se zdála být vyděšená, když druhý den ráno šla krmit slepice s naší sousedkou. Samozřejmě se mezitím, než se zeptala mě, potkala s otcem Goldy a ten jí povykládal zajímavou historku, jak se nám splašily děti. Maminku to velice pobavilo a pochválila nás, že náš jekot úspěšně dorazil i do ulic vesnice.

V další fázi pubertálních záchvatů moji rodiče opět nebyli doma. Tentokrát jsme s Goldou propadli kráse Rammsteinů a neplánovaně to skončilo tak, že Golda pobíhal, skákal a řval "Fire Frei!" s ramínkem v ruce a zřejmě parodoval Vina Diesela z filmu XXX. Já samozřejmě řvala také, ale stále jsem si zachovávala důstojnost tím, že jsem byla oblečená. Během pěti minut jsme obrátili můj pokoj vzhůru nohama a naše jančení ukončila světla auta na dvorku. V tu chvíli opadlo veškeré veselí a instinktivně a bez jakýchkoliv slov jsme naházeli bordel na mou patrovou postel.

Pak nastaly mé 14té narozeniny, sjely se za mnou kamarádky ze základky, že tak trochu popijeme. Moje maminka nám z dobré vůle dala griotku, ale my měly trochu něco ostřejšího. Vypařily jsme se ven, zlily se broskvovou vodkou a zřejmě nasadily brouka do hlavy mamince, protože griotka přeci nemůže zlít čtyři dívky jak hovada.
Padl jeden šampus a z nás se pomalu stávaly houby. Nasávaly jsme všechno, co jen šlo, včetně experimentu s džuzem a čistým lihem. Chutnalo to jako když lížete fixu.

Moje domácí výbuchy demence se přesunuly na diskotéku. Seznámili jsme se s jedním z DJs a oxidovali u něho půlku večera. Od té doby jsem měla pro DJe slabost - a seznámila jsem se s Elzou, který je mým nejstarším kamarádem.

★ Nečtiny a naše šílené nápady

2. června 2010 v 14:50 | opY |  ★ Reporty života
Když jsem byla ještě na základní škole, vtáhla mě moje kamarádka Verča na anglický tábor u Plzně. Moje mamka byla nadšená a přihlásili mne do stejného turnusu, jako Verču. Nikdy jsem neměla moc ráda tábory, vždycky se našel nějaký vychrtlý prudér, který se strefoval do mé kulaté postavy, menší děti byly ufňukané a ty větší naopak až moc drsné. Hry občas stály za to, ale zpravidla se jednalo o kilometrové bloudění v lese a jelikož mám velice silný orientační nesmysl, ztrácela jsem se.

Pravda, když jsem přijela do Nečtin, byla jsem přeci už jen povyrostlejší. Ale děti se nezměnily. Pamatuji se na kluka s hlavou jako brambora, co mě pořád popichoval, abych hnula svým tlustým zadkem. Druhý byl o dva roky mladší než já, připomínal mi mého šíleného kamaráda Aleše, akorát že tenhle měl kobylí úsměv (tedy šílený předkus s ohromnými zuby). Zbytek ani nevím, kdo byl, ale klasicky nás rozdělovali do týmů. A jak už to bývá, nikdo z mých spolubydlících nebyl ve stejném týmu. První rok jsme byly na pokoji dvě, druhým čtyři.
Krom Verči s námi byla ještě Dominika, která s sebou jako obvykle přitáhla lahve chlastu a uložila je do postele. Pak tam byla Petra, které říkali Švédka. Měla někoho z rodiny ve Švédsku a zbytek v Česku, takže jakmile začala telefonovat švédsky, všichni jsme zmlkli a poslouchali její řeč.

Zjistila jsem, že na tábor, kromě mých spolužáků, jezdí ještě dva týpci ze sousedních vchodů našeho paneláku na sídlišti. Ani nevím, jak přesně jsme se seznámili, ale rozhodně jsme se burcovali ke kravinám.
Ondřeje jsem si jako jediného pamatovala z dětsví podle jeho bíle blonďaté hlavy. Strašně mi připomínal postavičku Normana z pořadu Angličtina pro nejmenší (Muzzy in Gondonland). Je to opravdu zvláštní jedinec, možná místy mírně nenormální až psychopatický. Vlastnil ohromnou rudou vlajku Srp a Kladivo a miloval komunisty.
Štef byl opak, pro každou krávovinu a spolu s Ondřejem rádi hráli šachy, což byla pro ostatní neskutečná nuda.
Pak tam měli Ratlíka, vychrtlého kluka, co vypadal jako srnčí pinč a byl neskutečné prase.
Wory byl milovník floorballu a vypadal jako půlený apač.

Naše nápady neměly mezí. V jídelně jsme si sedali k jednomu stolu a cvrnkali po sobě hrášek. Ondřej zohýbal vidličku, napíchal na ní zeleninu a měli jsme z toho strašnou legraci. Tahle banda dobytků, co bydlela vedla nás, měla také zajímavé styly, jak hrát petanque. Šla jsem k nim na pokoj, když se ozvala rána jako z děla a dveře div nevylétly z pantů. Opatrně jsem nahlédla a nevěřícně civěla na hlouček u okna, který hrál petanque přímo v pokoji a vůbec je netrápilo, že ve dveřích zeje díra. Velice rádi také rozšroubovávali kliku u dveří a místo vodorovně jí narafičili svisle.
Na pět lidí měli tři šatní skříně: Jednu na oblečení, druhou na odpadky a třetí na Štefovo chemikálie.
Ratlíkovo úložný postelový prostor byl souborem čistých a špinavých svršků a spodků
Ondřej striktně dodržoval ekologické zásady a do krve se pohádal s Verčou, která se nebála házet flašky z okna do kopřiv. Byl by po ní mrsknul kouli na petanque, kdybych jí neodtáhla a nešla s ní sbírat dobrovolně flašky.
Štef kradl celé role toaletního papíru, které namáčel do chemické směsi. Po usušení papír prskal jak prskavka a vydával neuvěřitelný puch, z kterého mě bolela hlava. Když přišla kontrola, proč jde z našeho okna bílý dým, nemohla věřit vlastním očím, když otevřela skříň s chemikáliemi a odpadky.
Když jsme měli odpolední siestu, nafasovali jsme z jídelny nějaké kiwi. Protože jsme měli pokoje vedle sebe a okna byla dvojitá (venkovní se otevírala směrem ven), neváhali jsme a začali po sobě házet jídlo. Okno nám sloužilo jako štít a brzy se z nevinného házeníčka stala bitka na život a na smrt, doprovázená šíleným řehotem, zaprasenými okny a omítkou. Samozřejmě to přilákalo pozornost, a tak jsme s Verčou myly okna Bonaquou a žínkou.
Jednoho odpoledne jsme se nudili a pojídali jsme čokoládové sušenky. Nenapadlo nás nic chytřejšího, než čokoládové sliny plivat na zlatavou omítku zámku a mít z toho nepopsatelnou psinu. Dlouhé, hnědé čáry se táhly směrem k zemi.

Vrchol naší kariéry (to už se od nás trhla Verča, protože jí to příliš zavánělo průserem), byly břišní tanečnice. Seděli jsme po obědě na okně a spolu s námi sdílely zámek břišní tanečnice, ale ne takové, jako jsou z reklamy na Activii. Byly to macaté mamky, které byly na soustředění a tancovaly nám pod okny. Měli jsme totiž pod sebou krásný travnatý plac, kde se obvykle dělala rozcvička, a svažoval se k rybníku. Začalo to pomluvami mezi námi, končilo to řevem z okna: Kruť tou svojí tlustou prdelí. Dámy to vydržely docela dlouho, pak se jedna z nich nakrkla, praštila do rádia a se slovy: Tak holky a jdeme na ně! vletěly do zámku. Všichni jsme se rozprchli, já vletěla do našeho pokoje, kde byla naštvaná Verča (ani ne tak kvůli tomu, že jsme někoho uráželi, ale kvůli tomu, že jsme si užívali a ona jen přihlížela). Dělala jsem jakože nic. Co bylo s klukama, to vážně nevím, ale někteří se snad zašili na záchod.
Po hodině angličtiny, které byly v rámci tábora, si nás přivolal Harry (to byl vedoucí) a pořešil s námi otázku mravů. Omluvili jsme se břišním tanečnicím, Ondřej pronesl srdceryvný slogan omluv a popisu naší tuposti a my ostatní hynuli smíchy, ovíjejíc futra.

Pak jsem učila Štefa prát ponožky v umývadle a s tekutým práškem na praní. On mě učil vystoupat v nočních hodinách nehorázný krpál a chlemtat víno. Ve dvě ráno jsme sedávali na vrcholku, sledovali vesnici pod námi a smáli se, jak tam bečí ovce.
Jednoho večera jsme se rozhodli, že půjdeme popít do hospody, která byla asi kilometr od našeho zámku. Ani jednoho z nás nenapadlo, že vesnické hospody nejsou vlastně nonstopy, ale že běžně zavírají kolem jedné ranní. Nevím proč, ale tu noc jsem byla podělaná až za ušima, ani nevím, co mě vlastně tak vyhecovalo. Zdřevěněly mi nohy, takže mě Štef musel za ruku táhnout k silnici, protože já jsem se tak moc bála, že jsem měla dokonce i halucinace.
Když jsem konečně získala zpátky trochu své odvahy, z ničeho nic jsem uskočila a drapla Štefa se slovy, že před námi stojí ovce. Ve skutečnosti to byl světlý flek na silnici, skutečně vypadající jako ovce. Štef dostal záchvat smíchu a já jsem byla ráda, že nemám v gatích bobek.

Vzpomínám, jak jsme měli vypít litr mléka na posezení a kamarád, který se přihlásil dobrovolně, mléko nepil. Odnesla jsem to já, vypila jsem celou krabici a v noci jsme se potkali na chodbě, když jsme šli směr WC.
Pak si na nás zase vymysleli soutěž, kde nejprve brali dobrovolníky a pak jim teprve řekli, co se bude dít. Ondřej naletěl a přihlásil se. Cílem bylo trefovat se rajčaty do obětních beránků (tedy těch, co se dobrovolně přihlásili). Štef se samozřejmě do Ondřeje rajčetem trefil a ten mu za trest pak nechtěl půjčit baterku na noční toulky.
Hned první den příjezdu lilo jako z konve. Nahnali nás do blízké tělocvičny a dělali jsme závody. Nechyběly ani tzv. kačeny (kecnout si na bobek a snažit se co nejrychleji se dokolébat do cíle), díky nimž jsme pak druhý den nemohli zvednout nohy a ručkovali jsme po zábradlí.

Na konci turnusu jsme chodili na pouť a na přírodní koupaliště, kde byl velký trávníkový plac. Hráli jsme tam softball, kterému jsem propadla a baví mě dodnes.