Květen 2010

★ Jak se z kalby stalo spaní

31. května 2010 v 17:24 | opY |  ★ Reporty života
Bylo nebylo, jednoho dne se mě hodlali navštívit moji přátelé Rusty a Drupáč. Jak už to bývá, plánovali jsme hyperakci, snili o tom, jak budeme bořit svět a pokoříme minimálně deset lahví vína.

První přijel drupáč, sešli jsme se na metru a vyjeli naproti Rustynce. Jelikož jsme měli ještě čas, vyšli jsme si na výlet a hledali jakousi hospodu, kam bychom složili naše zadky. Ale protože bylo sobotní brzké odpoledne, naše nohy nás donesly do Alberta, kde jsme si koupili lahváče a usedli na trávu. Konverzace nevázla, pivo mizelo a Rusty se blížila ku Praze.

Když Rusty dojela, celou cestu jsme spřádali plány, jak si toto setkání užít co nejvíc a hlavně tak, abysme na to nikdo nezapomněl. A taky že se nám to povedlo.

Přímo z vlaku jsme udělali přepadovku vietnamské večerky, koupili nějaké to víno a každý jsme si koupil tabulku čokolády (vlastně ani nevím proč - ale hádám, že jsme se nemohli shodnout na jedné, co by chutnala nám všem) a zamířili odložit nákup domů. Rozdělalo se víno, popíjelo se a pak drupy vytáhl onu zabijáckou věc - malého nevinného jointa. Bylo nám krásně, slunce zapadalo, červánky jen svítily a my jsme pokuřovali na lavičce před domem. Ta čokoláda byl výborný nápad, zabránilo to ve vyžrání celé lednice. Pozorovali jsme prasečíma očkama svět a smáli se blbostem. Dokonce jsme se všichni shodli, že nedaleký strom v zahradě vypadá jako "fakáč". Moje jogurtová Milka byla příliš kyselá a protože mé smysly byly otupené, nedokázala jsem formulovat to, co jsem měla namysli.
"Píchá mě jogurt." sdělila jsem svým kumpánům, kteří se rozřehtali na celé kolo a mě to štvalo, protože jsem tím chtěla vyjádřit, jak moc je čokoláda kyselá.

Nakonec jsme vytuhli u kuchyňského stolu, čučíc do blba. Tak to byl teda mejdan! Drupy si pohrával se štosem nalepovacích papírků, až se z toho zrodil plán. Začali jsme na papírky psát vzkazy řidičům, kteří parkovali v ulicích a hrozně jsme se u toho nařehtali.
"Dobrý den, vaše rohožka, kterou máte pod pedály, patří před moje domovní dveře. Vraťte jí prosím."
"Je pravděpodobné, že se do vašeho vozidla skrze výfuk dostal můj had. Prosím o zachování klidu a volejte toto číslo:"

Co všechno jsme vymysleli, už ani nevím, nicméně jsme si udělali procházku a zastrkali lístky za stěrače. Spokojení jsme se vrátili domů, kde jsme vytuhli už doopravdy.


Ráno bylo deštivé, drupy a Rusty si vyšlápli na ranní cigáro a abych nemusela běhat chodbou, svěřila jsem jim klíče. Šla jsem za nimi na lavičku, abych se připojila a protože mám doma kočku, zabouchla jsem jak vstupní, tak venkovní dveře. Ozvala se Rusty.
"No tos neměla."
"Proč?" zeptala jsem se nic netušíc.
"Ty klíče jsou strčený zevnitř dveří."
Nevěřila jsem vlastním uším. Začala jsem zvonit zběsile na sousedku (byla to jediná sousedka, kterou jsme měli k mání, druzí sousedi dojížděli do bytu jen jednou za 14dní), ale nebyla doma. Napůl rozespalí, já pouze v pantoflích, jsme začali řešit, co budeme dělat. Nakonec jsem přelezla nízký plot, abych se dostala pod naše okno, které bylo naštěstí otevřené, nicméně to byly od země stále dva metry. Drupy a Rusty se jen smáli a já se drápala po omítce k oknu. Povedlo se mi trochu odstranit síť proti mouchám, ale nahoru to prostě nešlo. Našli jsme jakýsi podezřelý stolek, že s jeho pomocí se nahoru už dostanu, když vyšel soused z vedlejšího vchodu s otázkou, jestli se náhodou nechceme zabít. Vysvětlili jsme naší situaci s klíčema a soused přinesl šroubovák. Povolil šrouby a otevřel nám. Vymrzlí jsme zapadli do bytu a pečlivě střežili klíče. Pak jsme se vypravili do Prahy, trochu jsme se procourali. My s drupym jsme napadli Mekáč, Rusty ale trvala na normální obědu. Našli jsme podivnou hospodu, kde si Rusty dala něco s bramborovou kaší a my si dali zbytek srandovní tyčinky. Celou dobu jsme s drupym hypnotizovali anténu, kterou jsem si dokonce vyfotila. Naše bombastická kalba ale přeci jen stála za to, když si uvědomím fakt, že jsem se s Rusty a drupáčem viděla poprvé.

★ Jak se žije na Řepích

28. května 2010 v 13:06 | opY |  ★ Reporty života
Jelikož se zážitky z nového bydliště aktivně hromadí, usmyslela jsem si, že je zapíšu.

Asi dva týdny po našem nastěhování jsem poznala tu horší stránku ruchu. Kousek od nás máme několik nonstopů a diskotéku, takže o víkendu je celkem nemožné spát s otevřeným oknem. Tu noc mě vzbudil křik "Půjdeš po vobušku hajzle". A pak se pod okny semlela bitka plná nechutného křupání a tlumených úderů. Celý incident trval asi minutu a pak se všichni rozprchli pryč.

Minulý týden, tu noc, kdy ČR vyhrála mistrovství v hokeji, se po sídlišti potuloval nějaký vášnivý fanoušek. Mohlo být asi půl páté ráno, namazaný se motal z nonstopu a řval z plna hrdla:
"Lidi, nespěte, jsme mistři!"

Není také neobvyklé, že za bílého dne, se z nonstopů vynoří zapomenutý člen rodiny a chůzí obrudník/auto (hned u chodníku parkují auta) se potácí domů. Nedávno se takový frajer vypotácel. Soused z vedlejšího vchodu zrovna myl auto, bylo krásně a on si dával velice záležet. Nametený občan, jehož chůze byla opravdu nevyzpytatelná, sebou pleskl o kapotu zbrusu umytého vozu a asi dvě minuty se s ním osahával. Pak zaplul do stejného vchodu, jako pečlivý mycí soused.

Včerejší noc mě ale pobavila nejvíce. Jsem totiž fandou českého filmu Pelíšky a hlášky z tohoto filmu prostě zbožňuji. Obvykle chodím zalézat kolem jedenácté večerní, ale sotva jsem začínala zabírat, kdesi v nějakém bytě zřejmě romská rodina něco slavila. Žena a muž zpívali své písně (zpívali hezky a nefalešně, dokonce dvojhlasně), ale někomu se to zřejmě nelíbilo. Kolem kontejnerů se plácal jakýsi podivín, dle hlasu mladík a slyšel je zpívat. A přidal se:
"NÁÁÁRODIL SE KRISTUS PÁN, VESELMÉÉÉ SÉÉ!" začal vřískat po vzoru Kodeta, když třískal o vánocích do klavíru. A já propadla hysterickému řehotu a zavřela pevně okno před nežádoucími zvuky.

Jsem velice zvědavá, co nastane příště. Víkend je před námi, tak třeba zase bude někdo děsně akční.

★ Po cestě zpátky - Konec srandy

5. května 2010 v 15:59 | opY |  ★ Reporty života
Protože jsem se ráda věnovala psaní už od základní školy, navrhla jsem naší bandě, že bychom mohli psát deníček. Sehnali jsme sešit s tvrdými deskami a každý z nás psal report při hodině. Nepamatuji si, co všechno se tam psalo, ale rozhodně to obsahovalo tvrdou kritiku a slušnou snůšku sprostých slov. Zajímavé bylo, že ani jeden jsme to po sobě nečetli. Poslední článek napsal nový člen naší tlupy, Beny, který nebyl dost opatrný a zvědavé paní učitelce deník odevzdal. Staly se z nás kamenné sloupy, protože všichni jsme věděli, že tohle prostě neprojde.
Nastala přestávka a do třídy vpadly holky, které na nás začaly řvát, co jsme udělali paní učitelce. Byly to holky odvážné, přecitlivělé, nekonečně důležité a nám byly pro smích. Nikdo z nás nevěděl, co vlastně paní učitelku rozbrečelo, jestli sprostá slova nebo kritika.
Zazvonilo na hodinu a tu chvíli si pamatuji až dodnes. Učitelka, zarudlá pláčem, zlomeným hlasem řekla, aby k tabuli předstoupili všichni, co tento deník psali. A byl problém.
V podstatě můj první problém. Dávno předtím jsem se stačila poprat se Širim, protože podrazil mojí kamarádce nohu a ona spadla. Vyvázla jsem s modřinou na ruce a Širy s důtkou.

Moje maminka se zachovala důstojně a uklidňovala paní učitelku, že jsme to určitě tak nemysleli. Jinými slovy se to všechno točilo kolem South Parku. Maminka ten deník zabavila, promluvila mi do duše, ačkoliv už si nepamatuji přesně co říkala, a při výletu k řece na opékání buřtů jsme s učitelkou deník spálili.

Jako děti nás ovlivňovala spousta věcí. Když pominul South park, přepadla nás odhodlanost Lary Croft. Byly v domácnostech první počítače a u Kennyho jsme trávili celé hodiny hraním her. S další historkou se pojí hra Resident Evil, známá zabíjením zombií. I my si ve třídě hráli na zombie. Širi se hrnul na své kořisti a my jsme utíkali. V uličce jsem vrazila do Kennyho, který neudržel balanc a zakousl se do lavice. Zůstal sedět na zemi, do ruky vyplivl oba přední zuby a začal brečet. Tím končily všechny naše honičky. Nakrásně byl čas, abychom se rozhodli, do jaké třídy budeme zařazeni na druhém stupni.
Kenny s Mouchou odešli do jiné školy.
Já se přihlásila do třídy se zaměřením na češtinu a jazyky.
Širy a Beny šli do třídy pro výpočetní techniku a matematiku.
Jura se vrhl do sportovní třídy.

Naše vztahy se nadobro rozpadly tou změnou tříd. Od té doby jsme na sebe už nenarazili, vyjma dnešních dnů, kdy jsem našla na Facebooku Mouchu a Bennyho.

★ Po cestě zpátky - Páťáci

5. května 2010 v 14:55 | opY |  ★ Reporty života
Pátá třída byla krutým startem do rané puberty, shluk prvních volovin a slovníku jak břitva. Za celá ta léta jsem seděla v lavici s klukem, se kterým jsme se bodali kružítky do stehen, neustále se prali, až nás rozsadili. Ani nevím, jak jsem přišla k té své bandě, ale do čtvrté třídy jsme byli naprostí andílci, kteří mrskali vyjmenovaná slova jedna radost.
A když nastala pátá třída, nastalo také peklo.

Naše třída byla uspořádána stylem, že zadní lavice byly spojené v jednu dlouhou řadu. Nikdy jsem se nevystavovala na obdiv, krom první třídy, kdy jsem seděla vzorně v první lavici. Pak už jsem se držela jen v zadních, chodila výjimečně do školy dřív, abych zabrala sobě a své spolužačce tu nejlepší lavici.

Byla jsem jediná holka sedící v té řadě a samozřejmě to nedělalo dobrotu. Zatímco ostatní holky vynikaly znalostí dívčích časopisů, líčidel a módou, já jsem se zajímala o fyzikální vlastnosti suchého z nosu a vymýšlela kraviny. Také jsme si velice oblíbili seriál South park, díky kterému se naše mluva stávala neobvykle sprostou. Samozřejmě jsme využili také přezdívky.
Kenny byl jeden z nás, byl to vychrtlý kluk, jehož bratr byl naprostý kretén. Měl velice přísného otce a hodnou maminku, jejich vstupní dveře měly místo koule normální kliku a bydleli asi v pátém patře.

Moucha byl stejně narozený, jako já. Jeho bratr byl taktéž kretén a ještě ke všemu nácek jedna báseň. U něj doma jsme nikdy nebyli.

Hyperaktivní Širy byl prototypem klasického dvanáctiletého dementa, co se všemu smál, všechny ponižoval a byl nadmíru cáklý. Pamatuji si, jak jsme zevlovali na sídlišti, on si klekl na chodník, olízl si ukazováček, přejel s ním po chodníku a napřímil ruku před sebe se slovy: "Tam vítr."

Jura dostal přezdívku podle mapy, kde tkvěl název Švábský jura. Jelikož měl podobné příjmení, neřeklo se mu jinak. I ten měl bratra, ale byl alespoň trochu normální, jen mu oči šly každé jiným směrem. I ten měl velice striktního otce, který nebýval tak často doma a proto jsme u "Jurů" velice často blbli.

Já jsem měla přezdívku Poli, zkratka mého příjmení. U nás doma jsme taky často válčili. Nejvíce jsme si vyhráli s mojí plyšovou zebrou, která byla tak podivně šitá, že jí kluci říkali cholera. Často jsme, hlavně s Kennym, natáčely svoje divoké hlásky na kazety a vyprávěli různé bláznivé příběhy.

Naším oblíbeným revírem bylo chráněné území. Říkalo se tomu "chráňák", ale nic moc výjimečného na něm nebylo. Spíše to bylo ideální doupě pro narkomany a mladé lidi, kteří tam chodili popíjet víno z krabice.
Jednou jsme seděli takhle před "chráňákem" na lavičce. Byl tam malý plácek porostlý vojtěškou a hned vedle pečovatelský dům. Moucha začal škubat přerostlou vojtěšku a my se ochotně připojili, samozřejmě že jsme to po sobě začali házet. Vzburcovali jsme ostražité důchodce a jeden přišel za námi, proč to trháme. Moucha zareagoval pohotově: "To trhám pro zajíce." A začal rvát vojtěšku do ledvinky. Raději jsme seběhli mírný kopec do chráněného území a ztratili se v haldě porostu.
Uprostřed bylo malé jezero, hluboké asi po kolena, ve kterém jsme chytali čolky. Teď naše zábava vzrostla do královštějších rozměrů. Od jezera do kopce byla roklina, ve které se válely nějaké betonové panely, kostry shořelých kol, kočárků a bůh ví čeho všeho ještě. Dolů vedla vyšlapaná, strmá cesta.
My spojili hlavy dohromady a posbírali pneumatiky ležící kolem nás. Starým kabelem jsme je přivázali k sobě, že si trochu zasáňkujeme z kopečka. Původně to byl návrh Kennyho, takže on se stal obětním beránkem a jel jako první. Moc to nejelo.

Taková sranda nás rychle opustila. Využili jsme starý pohozený kabel k uvázání ke stromu a slaňovali jsme se do hlubokých škarp, kam dosud nevkročila ani noha. Nebylo divu. Po slanění jsme narazili na ohromnou hromadu výkalů a začala legrace. Dávali jsme si závody do kopce, kdo dřív doběhne nahoru, než ho pan Hankey (tak jsme říkali tomu výkalu) sežere. Poté jsme se přesunuli na druhou stranu města, do části s rodinnými domky. Do oka nám padla halda kompostu, ve které jsme našli něco na občerstvení z okurek, jakési řepy a starých jablek.
V té době neexistovalo snad nic, čeho bychom se měli štítit. Nebáli jsme se jíst věci, které vlastně k jídlu vůbec nebyly a žili si svou šťastnou mladou pubertu do té doby, než nastal problém s deníčkem.

★ Záchranná mise

3. května 2010 v 15:44 | opY |  ★ Reporty života
Byl klidný středeční den, venku nebylo příliš vedro k padnutí a naše zličínská šlechta se vydala na obídek přesně v poledne, jak to už bývá a je to naším rituálem již nějaký pátek. Dopřáli jsme si odpočinku, probrali zvířátka, dětičky, údržbu, drogy a další pochybná témata, popadli šéfovu večeři v boxu a odpluli jsme zase zpátky vstříc práci.
Než jsem vstoupila do výtahu, začal mi hrát telefon. Volala ségra.
Byla jsem ráda, dlouho jsem jí neslyšela, ale když mi sdělila novinky, úsměv mi pomalu padal. Mamka od rána prý lítá v horečkách, krk má nateklý tak, že nemůže mluvit a zvrací. Nu, dostala jsem samozřejmě strach, protože moje maminka bydlí sama, je nepojízdná a k doktorovi to musí sjet tramvají. Bylo mi jasné, že v horečkách není schopný cestovat asi nikdo, takže nezbývalo nic jiného, než zajistit odvoz. Sestra byla celá paf, protože se chystali na prohlídku s několikatýdenní Eliškou. Nebyla ani jedna hodina.

Usedla jsem k pracovnímu počítači a začala pátrat v mysli, kdo z mých přátel má volno, řidičák a má auto. Byla jsem ale v loji. Všichni řidiči byli v práci a já jsem propadala zoufalství, takže jsem mrskla na Facebook inzerát.
Ozval se kamarád zajDee, který mi dal tip na kamaráda Matese, který jezdí s taxislužbou. Ale že nemá rád, když na něj někdo dává někomu kontakty, takže jsem byla přirozeně zděšená, že jakmile jeho číslo vytočím, tak mě zakousne. Zkusila jsem to. V tu chvíli jsem brala cokoliv.

Mates mě nezakousl, domluvili jsme si spicha, šéf mě pustil na záchrannou akci a já jsem během deseti minut, co jsem obdržela od sestry zprávu, už frčela na Anděla.
I přes návod v SMS, kde stojí s autem, jsem samozřejmě běžela špatným směrem, jak to už u mne bývá. Mám příšerný orientační nesmysl, naštěstí mi ale ještě slouží oči, takže jsem červené auto poznala. Horší bylo, jak ty dveře otevřít.
"Tam kde jsou ty šipky." říká mi a smějí se i s Lithiusem jak zhulené veverky. Hledala jsem kliku na otevírání dveří, hledala jsem šipky a našla je asi po čtvrt minutě. Blbě jsem se zahihňala své tuposti a jeli jsme zachránit maminku. V duchu jsem se modlila, abych měla na účtě dost peněz na zaplacení cesty.

Maminka vypadala opravdu hrozivě. Naložili jsme jí a hurá k doktoru.
V čekárně byli dva lidi. Když jsme přišli, vyšel jeden ze dveří, které se zabouchly a už se nic nedělo další zbývající půlhodinu. Mezitím se čekárna naplnila lidmi, spíše staršími. Maminka upadala do mikrospánků, pak si ustlala na lavici v chodbě a já kroužila kolem dveří ordinace jak sup. Nešlo si nevšimnout, že pán, který v ruce třímal nějaké potvrzení, byl nažhavený jak drát co nejdřív se vecpat do čekárny. Zaujala jsem bojovnou pozici přímo u dveří a čekala...
Čekala...šla zkontrolovat maminku...čekala a čekala.
Pak se dveře konečně otevřely, maminka v té době už vstala na nohy odhodlaná zaklepat i přes zákaz klepání a padla do náruče doktorce. Vecpala jsem jí do ruky kartičku pojištěnce a sledovala roj důchodců u dveří, mávající svými potvrzeními. Pán, nažhavený jak drát, usedl nakvašeně na lavici, sotva se mu zabouchly dveře ordinace před nosem. Zadostiučiněně jsem se ušklíbla.

Maminka byla z ordinace venku během dvou minut, možná ani ne. Dostala recept na léky, studený čaj mnou zakoupený a čekaly jsme na našeho věrného Matese s Lithiem.

Musím říct, že rytířskost Matýse byla opravdu nekonečná. Za těch několik hodin, co jsme ho uvázaly s mamkou pouze na sebe, si řekl směšné dvě stovky. Dala jsem mu sedm, ale ani tak mi to za tu ochotu a pomoct přišlo hodně málo. Maminku jsem dotlačila do čtvrtého patra, uložila a na karláku jsme se všichni rozjeli svým směrem. Záchranná mise se zdařila!

Nutno ještě dodat, že na dotaz, zda je možné v tomto případě zavolat RZS, se nám dostalo odpovědi, že k případům angíny nejezdí. Takže až si budete jistí, že umíráte, můžete je v klidu zavolat.