Duben 2010

★ Potřetí mi to nemůže projít!

30. dubna 2010 v 9:44 | opY |  ★ Reporty života
Páteční ráno je provoněné skoro letním vzduchem, mírně dusno a lidi se hemží na zastávce. Jako obvykle to beru na poslední chvíli, i když mám autobus od domova sotva 100metrů, stejně mi kolikrát ujede. Dneska neujel.

Žádná úžasná změna režimu: sednu, strčím sluchátka do uší a nevnímám svět. Na Strojírenské nastupuje docela dost lidí a mezi nimi dva podezřelí pánové. Jeden v modré bundě, ne však s označením DP, ale navolno a pouze s ledvinkou. Jede s kamarádem, co je přesně tak nalehko oděný, žádná brašna s doklady, nic. Začnou se chichotat a usednou na sedačky.
No co, taťkové jedou třeba...třeba na pivo!

Nevím, jak mě ten nesmysl mohl napadnout. Měla jsem podezření a měla jsem ho oprávněně: zastávku před Zličínem, jakmile se zaklaply dveře, se pánové zvedli a jejich odznáčky už se jen blýskaly. V tu chvíli jsem zapomněla, že svět existuje. Propadala jsem panice, jako kdybych se řítila ze skály. Nicméně jsem stále měla chvilku na to, abych zahrála divadélko. Vytáhla jsem mobil a předstírala, že jsem poctivý cestující a poslala SMSku. Jenže SMSky chodí, jak se jim zlíbí, takže většinou do jedné minuty.
Paní, co seděla přes uličku, taková pěkně vyfintěná, se rychle zvedla a zamířila ke dveřím. V tom zmatku jsem ani nevěděla, kde jsme. Když jsem viděla tu dlouhou rovnou silnici, bylo mi jasné, že míříme pomalu ke zličínu. Pan revizor si splašené paní samozřejmě všimnul a mně se tak stáhla prdel, že to se mnou málem švihlo. Paní měla smůlu. Neměla jízdenku a hlas se jí klepal. Revizor stál přímo vedle mě, ale já už jsem byla spokojená, protože konečně přišla jízdenka. V duchu jsem děkovala paní, že mě zachránila.

Když jsem vystoupila, měla jsem nohy jako z rosolu, zalehlé uši a čekala jsem, kdy prasknu ve švu. Ruce se mi tak klepaly, že jsem neudržela ani zapalovač. Páni revizoři spokojeně odpluli do útrob metra.
Sotva jsem dorazila do práce, flákla jsem sebou do křesla a přemítala, co se stalo. Pak jsem se začala smát a optala se kolegy, jestli náhodou nemá frťana, že by se mi hodil. Už podruhé při mně stálo neuvěřitelné štěstí.

A poučení z dnešního dne? Jedu si koupit lítačku.

★ Donášková služba, šroti a rozlícený lid

28. dubna 2010 v 11:07 | opY |  ★ Kronika zličínské šlechty
Donášeči jsou problémovou ikonou snad všude. V každé firmě se najde ten, který donáší, někteří jsou maskovaní a jiní se tím netají.
Mně osobně pijou krev.

Odjakživa jsem typ člověka, se vždycky přidá do skupiny těch "lůzrů", kteří si dokáží otevřít tlamu na všechno. Ve škole to nebylo jinak. Zatímco námi označované "šrotny" seděly v lavicích jak svíčky, mlčely poctivě celých 45minut, psaly vše, co vyučující řekla a samozřejmě donášely, my ostatní jsme seděli v těch nejzadnějších lavicích, krkali v hodinách, věčně se něčemu smáli, házeli po sobě svačiny a naše vysvědčení se hemžila známkami od jedné do pěti.

Přesto ale mezi námi byl jeden zásadní rozdíl: Když měla některá ze šroten něco vyřešit, potřebovala na to sešit. Nám stačila pouhá úvaha a logika.

A teď, když už většina z nás pracuje a co rok pláče po těch starých časech na střední, poznává úplně ten samý problém. Naučila jsem se nekritizovat lidi, kteří se mnou pracují, byť si o nich myslím své. A že jsou kolikrát na pěst...

Taktéž jsem se naučila nekomentovat rádoby vtipné komentáře. U nás je na běžném pořádku vtip. Ale ne vtip, kterému bych se já třeba zasmála, ale vtip trapnější než Bushovo nápady, nicneříkající slátanina, po hovně smrdící. Tím mám namysli třeba ranní rozhovor:
"Co máte s nohou?"
"Ale pes mě přetáhl klackem co nesl."
"No psi mívají klacky."
"No on ho měl v hubě a přeběhl mi s ním kolem nohou."
"Jo tak měl klacek v hubě?"

A jako ve finále tupých pódiových ovcí stupidního amerického seriálu se tomu sám autor zasměje a ještě se otočí na nás ostatní, jestli se třeba náhodou nesmějeme taky.

Nesmějeme.

Záchvat smíchu je u mne asi tak ojedinělý jako vánoční svátky.

Zježím se, když se zase dozvídám, že někde něco prasklo. Že tamten nadává, že onen hraje hry, a že ten další zase nevrátil peníze. Paradoxem je, že člověk, který donáší, by si měl uvědomit několik věcí, jako je třeba:
1. Sám ztopil patnáct stovek, které jsme od listopadu nikdo neviděl
2. Sám mrská hry
3. Žije v domnění, že je tu králem, ačkoliv mu nikdo neleží u nohou a všichni ho posílají do tajných míst, zůstává zaměstnancem měsíce, aby náhodou nekřičel.

Nedivím se, že většina z nás tady stávkuje. Takové to, že se dva mezi sebou domluví na přehozu šichet a ten třetí to vezme automaticky, že on může taky, takže si namrská celej měsíc tak, jak mu to vyhovuje a ostatní se poserte. Žádná domluva. Žádné výčitky.

Bezohlednost.

Kudlou do zad mu buť to, že existuje ještě něco jako dovolená...

★ Po cestě zpátky - Zvěřina I.

26. dubna 2010 v 17:30 | opY |  ★ Reporty života

K naší rodině patřila bezprostředně zvířata. Za ta léta jsme jich měli tolik, že jen těžko bych si je teď všechna vybavila.
Jako první jsem zažila rybičky, kocoura a andulku. Kocour přede mnou utíkal, andulka odlétla ale rybičky neuměly ani jedno. Lovila jsem je do ruky a strašně se mi líbily. Tak moc, že jsem si s nimi hodlala hrát. Byla jsem hodně malá, ale důsledky si pamatuji dodnes.
Moje nejstarší sestra podezírala kocoura, že je tahá z akvária, ale jak prasklo to, že jsem to dělala já, to si bohužel nepamatuji. Vím jen, že je sestra nacházela usušené ve své posteli.
Andulka, sic uměla létat, také dojela na moje dětské ručičky. Každé ráno hrála jinou barvou. Zřejmě mi vadilo, že je čistě bílá, tak jsem použila trochu svého talentu a dloubala jsem do ní fixkami. Věděla jsem však, že se to nesmí, tak jsem dělala, jakoby nic, když maminka zkoumala kropenatého ptáka. Samozřejmě mě to barvení prozradilo.
Učila jsem jí také plavat v akváriu, tedy poté, co mi bylo vysvětleno, že rybičky nemůžou spinkat v posteli, ale že musí být ve vodě. Andulka ráda přilétala na okraj akvárka a pila z něj. Nenapadlo mne nic lepšího, než jí dát herdu do zad a zkusit jí vykoupat. Neutopila se, ale na následky podchlazení o pár dní zemřela.
Kocour se mi úspěšně vyhýbal.
Pak mi jednou na vánoce sestra koupila bílou myšku. Postavily jsme jí z lega ohromný palác, ale dlouho mě to neudrželo na místě. Jako malá jsem byla milovník televizních reklam a jakmile zazněla znělka, letěla jsem k televizi. Pokojně jsem koukala na reklamy, když se ozval šramot a řev. Kocour zakousl můj vánoční dárek.
O pár let později nám doma přibylo černobílé morče Vikulka. Nikdo z naší rodiny by nemohl studovat biologii, jelikož všechny naše samičky byli samci. Vikulka byla jednou na veterině na zastřihnutí drápků a pan veterinář zvolal:
"To je kluk jako buk!"
Bylo to nejochočenější morče na světě. Celé dny běhal volně po zahradě a nikdy se nezatoulal. Strávil s námi asi pět let.
Další omyl byla činčila Beruška. Jediné, u koho jsme se nespletli, byl tuze agresivní zakrslý králík Bugs, který dokázal srovnat do latě i naší Ketynu. Bugs byl pro Berušku velice přijatelný sexuální objekt, problém byl, že Beruška jednoho dne "ukázal" své tajemství. Sestra, která Berušáka měla doma, přišla k nám a naříkala, že Beruška TO, Beruška ONO a pak si HO začala čistit. Berušák byl velice rychlý, hbitý a než se pupkatý Bugs stačil otočil, Berušák ukojil svůj chtíč a zdrhnul. Bugs ovšem také nebyl z králičího kláštera. Zamiloval se do mého míče, kutálel ho čumákem po zemi, dokud to na něj nepřišlo. Pak sebou jen fláknul o zem a užíval si svého králičího života.
Ketyna byla střední kníračka, která sebou nechala manipulovat a zbožňovala naše kočky, na kterých ukájela svou dominanci.
Pepina byl velice zákeřný papouch, kterého jsme našly s mamkou, když jsme na balkoně věšely prádlo. Byla zářivě modrý agapornis, nenechala na sebe sáhnout, syčela a snášela vajíčka. Respekt si vybudovala díky svému zobáku a dokázala zpacifikovat všechna zvířata, koček nevyjímaje. Pepina byla velice sebevědomý papoušek, který neuměl moc dobře létat. Ze všech zvířat dojela na potkana, který jí jedním kousnutím zabil.
Potkanů jsme měli doma také několik - úplně první byl Honey Bunny, kterého jsem koupila k vánocům své prostřední sestře. Byl ochočený, jezdil u sestry v kapuci a kradl celé bochníky chleba. K němu přibyla Ganja, se kterou měl dva vrhy mladých a ani nevím, kde nakonec ta skončila.
Druhý potkan byl Potky, který kousal a pak přišel Jim, kterého sežral náš kocour. Posledním potkanem byl můj Buba, kterého jsem koupila v Kauflandovém zverimexu. Po pár počůrání mých kalhot se Buba naučil, že jsem vlastně jeho mobilní příbytek a jezdil se mnou všude. Většinou chrněl v mé kapuci a nosila jsem ho i do školy. K Bubovi přibyly Aida a Bublina, které jsem nafasovala z laboratoře, mé první práce. Bublina byla čistokrevný potkan Long-Evans a Aida mix. Byly kresbami úplně stejné, jen Bublina byla černá, jako uhel, a Aida byla čokoládově hnědá. Ty dvě se neskutečně praly, takže Aidu brzy adoptovala má kolegyně z práce. Bubo umřel jako rytíř minulý rok a Bublinka letos v zimě.

Když jsem byla menší, moje starší sestra si pořídila v Chomutovském zverimexu za dvě stovky odrostlou fretku. Jiskra mezi zvířetem a sestrou vzplála pouze z lítosti a neoblomilo jí ani to, že zaměstnanec zverexu vyndaval fretku tuhými koženými rukavicemi. Nacpal jí se vší slávou do kartónové krabice a oznámil, že je to samička. Spokojená sestra zaplatila a odvezla si fretku domů. Říkala jí Elvíra, vládkyně temnoty a začalo peklo.
Nejen, že fretka kousala do čeho mohla, všichni se jí báli a obcházeli jí obloukem, ale do pár týdnů jí narostla pod ocáskem varlata. Elvír smrděl na sto metrů, nenechal se vzít do ruky a bydlel ve sklepě.
Když jsme se všichni tak nějak otrkali, pustili jsme Elvíra ve sklepe v prádelně, aby se proběhnul. Maminka chtěla pro něj udělat něco dobrého, však tam byl pořád zavřený. Sestra a já jsme se samozřejmě přidaly. Elvír byl tak potěšený, že hopsal, kuňkal a my, jakožto nevzdělaní burani, co si poprvé pořídili fretku a nevědí, co znamená jaký zvuk, jsme vylezli plní strachu na pračku a odháněli veselého Elvíra železnou tyčí. Maminka ale nepropadala panice. Zaměstnala Elvíra, aby neběžel za mnou a vyslala mne na misi, abych zavolala tátu. Brzy jsme pochopily, že Elvír to myslel dobře, že si chtěl jen hrát a dodnes se tomu musíme smát. Elvír byl nakonec věnován chovateli fretek.

Pak jsme se z panelového bytu přestěhovali do baráčku na vesnici a naše zvířectvo s námi. Ale to už je spíše na druhé pokračování.

★ Po cestě zpátky - Bezděkov

26. dubna 2010 v 16:42 | opY |  ★ Reporty života
Slámový stoh, trubky, rogala, trafostanice, Poperinge - pět nejslavnějších míst mého dětství utkvělo v mé paměti až doposud. Existuje však ještě jedno z míst, kam se neustále vracím, i když jen ve snech.

Pět kilometrů od Žatce jsme měli zahradu ve vsi Bězděkov. Byla to malá vesnice, při příjezdu lemovaly silnici hrušky a špendlíky, kolem byla samá pole a strmý svah, ze kterého se stala místní skládka. Hned za brankou stála višeň a kůlna, kterou jsem neměla ráda, protože tam byl nepořádek, smrděla a bylo tam mnoho pavouků. Také tam byl sud s vodou, ve kterém bylo pokaždé ohromné množství komářích larev, které jsem velice ráda vystavovala smrtelnému osudu. Buď jsem je sušila, hrála si s nimi na laboratoř, nebo jsem je vsázela do kaluží po dešti a postupem času je ocenila především moje zlatá rybička Agáta. U boudy s kuchyní byla obrovská meruňka, která každé jaro hučela včelami nedaleko bydlícími.

Naše zahrádka byla krásná. Mamka tomu říkala "taková nudle", ve skutečnosti byla obdélníková a rozpůlena na dvě poloviny.
V té první stály dvě "boudy", v jedné byla kuchyň s pokojem, který jsem obývala já, a ta druhá byla čistě jen na spaní. Do té jsem moc nechodila - nebavilo mě to tam. Všude byla maminkou pečlivě udržovaná tráva, dvě třešně, jedna višeň, kvanta rybízů a angreštů a dvě skalky. Tu skalku nejblíže boudám jsem měla nejraději. Byla orámovaná vzorným dřevěným plotem, natřeným maminčiným oblíbeným hnědým Balakrylem. Balakryl byl nátěr a u nás se tím natíralo absolutně všechno - od plotů, přes chatky až po kuchyňské skříně. Ráda jsem si v této skalce hrála na vílu, poskakovala jsem po plochých kamenech coby cestičce, aby se skalka lépe udržovala a dávala květinám pořádnou dávku vody, jako kdyby byly v tropech. Byla jsem schopná vylít tam hned několik konví, protože dešťové vody byl dostatek. Bylo to výborné útočiště pro mé panenky, které měly přepychové bydlení, zahradu s obrovskými květy a neustálý přísun velikých, rudých třešní srdcovek, sladkých, až z nich pálilo v krku, ale přesto jich nikdy nebylo dost.

Každé léto se na starém koberci vztyčil bazén a jelikož jsme byli početná rodina, každý rok se kupoval nový. Na této polovině se také trávily večery u ohně s kytarami a kvílelo se až do bílého rána.

Druhá polovina byla čistě zemědělská a ideální na nalezení obědu. Stačilo se jen projít mezi řádky a nasbírat si mix zeleniny a ovoce. Nejbáječnější na tom bylo, že po takovém vydatném obědu jste postupovali čím dál blíže k suchému záchodu, který provokativně stál až na druhém konci zahrady. Nad ním se vypínala ohromná třešeň, taková napůl zdivočelá, s drobnými, sladkými třešněmi.
Královstvím se pro mne a mé kamarády stal poslední článek zahrady, který obývaly slepice, věčně vyjukané a šikanované. Měli jsme je do té doby, než nám je místní menšiny nerozkradly, pak jsme nad tím mávli rukou a pořídili psa.
Na prázdném dvorku zůstala kůlna a králíkárny, do kterých jsme zavírali mého psa Ketynu a hráli si na útulek. Bylo to také centrum našich plánů, naše klubovna.

Jednou na jaře se v mezeře králíkáren usadily vosy. Nenapadlo mne nic lepšího, než je zkusit vyhnat pomocí bláta. Nabírala jsem plné hrsti a s šíleným smíchem bombardovala vosy jedna radost. Co na tom, že jsem měla čistě bílé tričko, moje potěšení se naplňovalo. Kdysi mě totiž vosa píchla přímo pod oko a já byla odhodlaná jim to pěkně nandat. A nandala. Úplně jsem je zabetonovala. Omámená vítězstvím jsem šla za mamkou oznámit tu skvělou novinu, že nás nebudou obtěžovat vosy, ale maminka se zhrozila a zeptala se mě, jestli nejsem náhodou úplně blbá, že mám celá záda zacákaná bahnem.

Když nám bylo asi 10 let, čekali jsme na pana Macha, který byl včelař a měl kousek od našich zahrad včelíny. Měl vždycky s sebou dva české fousky a na krku límec. Byl to velice hodný pán a dával nám plástve plné medu, takže jsme měli takové medové žvýkačky. Za odměnu jsme dávali jeho včelám kila kila cukru nakradené z kuchyní našich zahrad. Vyžvýkané plástve mi maminka vytrhávala z pusy a lepila s nimi stromky.

Naše zahrada končila několik metrů před ohromným svahem, ze kterého se samozřejmě stala skládka. Byl to poměrně hluboký, strmý svah a posetý spoustou harampádí, které jsme my děti milovaly. Vyplnil se mi taky sen sáhnout si na keramické těsnění elektrických sloupů, které se rozbité povalovalo mezi tou spoustou věcí. Jeden z těchto sloupů stál přímo na dvorku našich slepic a občas se z něj ozývalo kovové klepání. Sedával tam totiž strakapoud a jelikož naše rodina odjakživa milovala zvířenu, stal se naším mazlíčkem, ačkoliv jsme ho mohli vidět jen dalekohledem. Jakmile zaklepal, všichni jsme se usmívali a poslouchali jeho klepání.

★ Po cestě zpátky - Stoh a trubky

26. dubna 2010 v 13:06 | opY |  ★ Reporty života
Obětí naší nekonečné dětské fantazie se také staly tzv. Trubky. Bylo to potrubí, které rozvádělo teplou a studenou vodu z nedaleké továrny, ze které na horizontu trčel jen komín. Na trubky chodily starší děti a pro nás mladší to byla vší svatost. Trafostanice se stala nezajímavou, tuto zábavu převzaly mladší děti a my si dělali zálusk na daleké kouty sídlišť. Na trubky se chodilo v houfu a potají. Vedly kolem silnice, kde rostly plané hrušky a lány obilí , které nás přímo vybízely, abychom lítali v nekonečných kruzích a ničili zemědělcům úrodu. Na trubky se lezlo dost obtížně, velice rádi jsme se navzájem shazovali přímo do pole. Dodnes vlastně nevím, co nás na tom tak lákalo. Těm, kterým bylo patnáct, tam chodili potají kouřit. My mladší jsme běhali po trubkách a jednou jsme zaběhli až na jejich samý konec, který vedl do země. Za tím polem vedla betonová silnice, kde jezdilo auto jednou za rok a využití našla hlavně pro milovníky rogal.
Kdo první uviděl vzlétající rogalo, dostal bod. Fascinovala nás tato letadýlka, která byla znamením, že je tu opět léto.

U betonky se tyčila hromada slámy. Byl to ohromný stoh, ideální místo na dětské radovánky. Toto místo jsme našli ve třech, o týden později se tam scházela snad polovina sídliště. Ve stohu jsme ryli nory, ve kterých jsme leželi, hráli si na psy a dokázali jsme tam řádit i několik hodin.
Konec nastal tehdy, kdy kolem jelo policejní auto a z megafonu na nás křičelo, ať vypadneme. Otráveně jsme se tedy sbalili, vymýšleli právní kličky, že tam přeci není žádná cedule s nápisem Soukromý majetek, ale jakmile jsme došli k silnici, auto tam nebylo. Hrstka šla domů, ale my odolní jsme zůstali.
Jednou jsem přesvědčila mou spolužačku Dominiku, aby šla se mnou. Zaručovala jsem, že se jí bude stoh určitě líbit. Měla totiž trochu obavy, že doma dostane, protože to bylo daleko od domova.
Přitáhla jsem jí na stoh, který se jí i přes předešlé protesty zalíbil. Bylo to v září, teplo už moc nebylo a cesta kolem stohu byla rozbahněná. Nám to ale nevadilo, protože jsme běhaly sem a tam, přeskakovaly díry a bylo nám skvěle. Dominičina první výprava na stoh měla úspěch. Dle mě si i ona zula boty a běhala po vlhké slámě, chladu nedbajíc. A pak nás dolů dostala jen jedna jediná věc: Kolemjedoucí koně.

Vyletěly jsme s Dominikou bosé na rozblácenou cestu až k silnici a obdivovaly hnědáky, kteří klusali kolem. Za hlasité ho "Jéééé" nás absolutně nezajímalo, že máme bahno pomalu až ke kolenům.

Když koně odklusali, štěstí opadlo. Měla jsem úplně hnědé nohy a snažila jsem se je čistit o slámu. Věděla jsem, že bude doma dusno, proto jsem měla už připravený plán. Měla jsem se proplížit rovnou do koupelny, která byla za vchodovými dveřmi a umýt si fofrem nohy. Fusekle jsem měla v plánu vyhodit do koše.
Všechno jsem měla dokonale připravené.
Ke vší úlevě, když jsem odemykala, byly dveře na dva západy, což znamenalo, že nikdo není doma. Rychle jsem si vydrhla nohy, ponožky zarafičila do odpadkového koše a když maminka přišla, velice ráda jsem jí viděla a ona mne také. Ponožky jsem nechutně zapřela a vlastně se nic hrozného nestalo. Já měla o jeden pár míň a maminka neměla starosti, že lítám tak daleko od domova.

★ Čemu se říká štěstí

26. dubna 2010 v 12:50 | opY |  ★ Reporty života
V sobotu, za tak pěkného dne, jsem vyrazila do ulic Prahy. Byla jsem objednaná ve dvanáct na nehty, tak jsem se pěkně připravila, zkontrolovala, jak jezdí autobusy a šla vybrat peníze. Dostavila jsem se na zastávku, odkud běžně jezdím do práce a vesele jsem sledovala autobus číslo 225, který jel na druhou stranu. Šla jsem se podívat do jízdního řádu na zastávce, kde bylo úplně jiný čas odjezdu a to mě nakrknulo. Už poněkolikáté se mi stalo, že fyzické a internetové jízdní řády sdělují časy s rozdílem půl hodiny. Tak jsem si zase kecla na lavičku a čekala...
A čekala a čekala.
To není možné!
Vyletěla jsem zpět k jízdnímu řádu a začala číst. Pak jsem si uvědomila, že vlastně sedím úplně špatně. Že ten autobus, co jel asi před deseti minutami, byl ten, kterým jsem měla jet na Luka. Nezbývalo mi nic jiného, než si počkat na 164ku na Zličín a pak se táhnout jak největší idiot metrem na Luka a pak zase přesednout na bus.
Nasedla jsem do 164ky, ujela dvě zastávky a napadlo mě, že bych si mohla poslat SMSku na DPT, když stejně jedu až do Řeporyj. Poslala, SMSka přišla a já si v klidu poslouchala svojí hudbu. Asi o tři zastávky dál, když jsem mžourala do slunečního světla, se vedle mě blýsknul kulatý odznáček na řetízku. Pan revizor nevypadal jako revizor, ale jako obyčejný cestující v mikině. Jediné, co ho prozrazovalo, byl kamenný obličej. Hrklo ve mně. Vylovila jsem mobil a začala hledat onu SMSku, kterou jsem mu hrdě strčila pod nos. Opsal si číslo, pokýval hlavou a odplachtil o kousek dál.

V tu chvíli jsem si říkala, jaký mám nehorázný štěstí, že jsem přeprala svou lenost, abych si poslala jízdenku. V hlavě mi samozřejmě vířilo, co kdybych jí neměla, jak bych se zatvářila, případně co bych si vymyslela. Ale jelikož jsem pravdomluvný idiot, co vyklopí vše a ještě se u toho blbě hihňá, docela bych si připlatila. Za těch osm měsíců, co bydlím na Řepích, jsem ještě revizora nepotkala.

Vyděsilo mě to tak, že se chystám koupit si lítačku...pak budu mít svědomí čisté.

★ Gilda T. Crawfly

7. dubna 2010 v 18:02 | opY
Jméno: Gilda Tré Crawfly (Dritts)
Narozena: 8.11.2062
Kolej: Mrzimor
Hůlka: Dubové dřevo s vlasem hlavy víly (12'')
Bydliště: Londýn, Anglie

Otec: Caleb Dritts (Nebelvír)
Matka: Thisabelle X. Pickles (Zmijozel)
Babička: Miranda Marianette Angela Pickles (Zmijozel)

Strýc z otcovy strany: Hurley Fox (mudla)
Sestra z otcovy strany: Mirage Fox (Mrzimor)

Otčím: Arnold Theodor Crawfly (Zmijozel)
Nevlastní sestra: Coraline Elis Crawfly





O postavě:
Gilda T. Crawfly, původním jménem Gilda Dritts, se narodila v Manchesteru v Anglii obchodníkovi s žertovnými předměty Calebovi Dritts a Thisabelle X. Pickles, managerce firmy Pickles&Thessle, maloobchodu plesových a společenských šatů pro kouzelnický svět. Její rodina, ještě společně s Calebem Drittsem, bydlela v rodinném domě, který se dědil po mnoho generací, v Manchesteru i s matkou Thisabelly, Mirandou M.A. Pickles. Je to jediná babička, kterou Gilda má. Z otcovy strany má ještě vlastní tetu Mirage a strýce Hurleyho. Nyní žije s matkou, otčímem Arnoldem Crawfly a babičkou na londýnském předměstí v rodinném domku. Spolu s nimi ještě obývá dům desetiletá nevlastní sestra Coraline.
Rodina:
Babička Miranda je velice svérázná a nabubřelá lady, která nenávidí vše mudlovské a snaží se své názory aplikovat i na svou vnučku. Matka Thisabelle je svými názory velice podobná Mirandě, aby ne, když celý její život na ní její matka pečlivě dohlížela. Nedokázala si odpustit výchovu Gildy, ačkoliv se jí to nepovedlo. Otčím Arnold je snob snad toho nejvyššího kalibru, což dokonale vyhovuje babičce Mirandě, která vlastně zavinila rozvod Gildiných rodičů. Tato část rodiny studovala pochopitelně Zmijozel a očekávala v této koleji i Gildu. Jakmile se však doslechli o Mrzimoru, nastalo peklo. Babička Miranda převzala velení a za neuvěřitelných hádek donutila, aby Gildin otec Caleb odešel. Jako jediný totiž zastával názor, že jeho dcera bude vždy ta nejvznešenější, ať je v jakékoliv koleji.
Thisabelle se znovu provdala, tentokrát za otčíma Arnolda Crawfly, čímž došlo i ke změně příjmení Gildy i přes její odpor.

Na svého otce, tetu a strýce je Gilda patřičně pyšná. Zatímco se jí snaží matka, babička a otčím vychovat v mudly nenávidící stvoření, Gilda se pilně věnuje všemu, co mudlové dělají. Její otec Caleb se snaží prorazit se svými žertovnými předměty do světa a zkouší vše nové, samozřejmě pod pečlivým dohledem jeho dcerky a strýce Hurleye. Strýc je velikým příznivcem zvířat, proto také ochotně pracuje ve zverimexu a doma přechovává vše, co jeho manželka nezakázala.
Teta Mirage je mírně ujetá čarodějka, která velice podporuje svého bratra a manžela v experimentech. Živí se jako barová zpěvačka a vskutku není žádná amatérka: její hlas při zpěvu nahání husí kůži. Slovy se nedá vyjádřit, jak Gildu zbožňuje, protože i ona studovala Mrzimor a co víc, jejich názory jsou dost obdobné. Teta Mirage je bezdětná, takže se často zapomíná a bere Gildu spíše jakou svou vlastní dceru.

Podoba:
Gilda zdědila spoustu svých rysů po otci Calebovi Drittsovi, včetně měděných vlnitých vlasů a špičaté brady. Po matce má pak dobře tvarované meruňkové rty, které vydají, jako kdyby je neustále špulila, bílé rovné zuby, zelené oči mírného mandlového tvaru a rovný špičatý nosík. Postavu má velice drobnou s útlými rameny a dobře vyvinutým hrudníkem. Gilda bývá oproti svým vrstevníkům malá, možná nejmenší ze třídy, takže se snadno ztratí v davu druháků.
Oblečení&Cetky:
Dalo by se přirovnat k dubnovému počasí. Gilda nemá vyhraněný styl a žádný také neuznává. Oblečení si kombinuje sama, nepotrpí si na pestrobarevné kousky ani na make-up. Ráda nosí černou sukni nad kolena, pruhované punčochy v různých barvách, upnutá trička většinou v kombinaci jiné barvy s černou a jeansku s kožíškem.
Její hábit je lemovaný kolem rukávů žlutě s vyšitými žlutými hvězdičkami, které se ztrácejí ještě na předloktí.
Čepice prakticky nenosí vůbec, zato co zbožňuje jsou čelenky a korálky. U sebe má velice slušnou sbírku čelenek různých barev a šířek, několik krabic s korálky a náčiní na jejich výrobu.
Čelenky, korálky a Taranisovo kolo jsou jediné věci, které ze sebe nesundavá.
Vztahy:

Na první pohled se zdá být trochu nenormální, neustále se na někoho culí, hučí si pro sebe poznámky a vymýšlí, jak zpestřit výuku na škole. Zabývá se nejmenšími maličkostmi, naštěstí z ní již vyprchaly stopy šikanátora. Poznat jí doopravdy může jen málokdo, většinou ani její přátelé netuší, jaká opravdu je. Na své přátele se příliš neupíná, i když je ve společnosti lidí ráda.

Zájmy:
Ze všeho ráda létá na koštěti Aerobolt 75, které dostala od svého otce. Vášni k famfrpálu nepropadla, ale létání zbožňuje. Hýčká si svou sbírku korálků a čelenek, ráda vymýšlí situace, jak dostat do paniky spoustu lidí nebo prudit. Ráda propadá hrám a má slabost pro srážení bodů. O prázdninách tráví dost času ve zverimexu se svým Hurleyem a pečuje o své chlupaté svěřence.

Mazlíčci:
V současné době vlastní asijského netopýra s rodokmenem jménem Thjoji. Je to obyčejný černý netopýrek velikosti evropského netopýra obecného, s tím rozdílem, že je inteligentnější a schopný rozpoznat svého pána. Thjojimu je pět měsíců, umí obratně létat, sehnat si V současné době vlastní asijského netopýra s rodokmenem jménem Thjoji. Je to obyčejný černý netopýrek velikosti evropského netopýra obecného, s tím rozdílem, že je inteligentnější a schopný rozpoznat svého pána. Thjojimu je pět měsíců, umí obratně létat, sehnat si sám potravu a nebo se nechat nakrmit sušeným hmyzem. Výjimečností těchto netopýrů je fakt, že se fixují pouze na jednu osobu, tedy na svého pána. Rozeznají jeho hlas a tělesný pach, jsou schopni unést obálku, ale se soví poštou si nemohou konkurovat. Thjoji je schopný přistát kdekoliv na Gildině těle, většinou se však věší ve vlasech nebo na speciální hrazdě, kterou Gilda občas nosí na krku. Thjoji je schopný se učit i povelům, méně reaguje na verbální, zatímco za použití specielní píšťalky je naprosto ovladatelný. V současné době podléhá tréninku, protože ať se Gilda snaží jakkoliv, není s to svého netopýra naučit povelům.
Hůlka:
Gilda vlastní hůlku z dubového dřeva a vlasem víly, 12'' dlouhou. Tvrdí se, že vlasy z víly nejsou zrovna stabilní kouzelná jádra, dokonce by se dalo říct, že jsou příliš temperamentní. Dub je naopak tvrdá dřevina, což tvoří ideální kombinaci pro Gildinou povahu. Když si postaví hlavu, vyrovná se to tvrdosti dubu.