Březen 2010

★ Po cestě zpátky - Řecko

26. března 2010 v 13:32 | opY |  ★ Reporty života
Angína byla samozřejmě nemoc dlouhodobá a byla problémem, jelikož jsem měla přesně za dva týdny odjíždět do Řecka. Maminka dostala strach, jestli budu moci jet a zařekla se, že mě už bít nebude, protože pak z toho mám nemoci. Ale dobře to dopadlo, za čtrnáct dní jsem nastupovala do autobusu a odjela jsem vstříc moři.
Nikdy předtím jsem moře neviděla, vyjma nějakých přírodopisných seriálů a filmů. Když jsme dojeli do Itálie, viděla jsem prvně tu dlouhou modrou kaluž, která se táhla podél obzoru. Jelikož byla noc, neustále jsem budila sestru, protože jsem dostala strach, abychom nepřejeli místo našeho výstupu na trajekt. Uklidňovala mě, že jsem teprve v Itálii a spala.
Ranní zastávka byla na pláži, kde jsme poprvé smočili naše české nožičky ve slané mořské vodě. Nepamatuji si své pocity, nebo co jsem si pomyslela, když jsem okusila to kouzlo jiného světa, ale určitě se ve mně vybuchovala dětská radost.
Na trajektu jsem ztropila scénu kvůli tomu, že jsem chtěla nanuk. Vzpomínám si paní, která s námi seděla u stolu v salónku a říkala, že kapitán nemá rád, když děti brečí a že by mě mohli odvést pryč. Řvala jsem samozřejmě ještě více, protože v tomhle cizím světě jsem se od své rodiny nechtěla vzdálit ani na metr.
Na místě pobytu na nás čekal apartmán, v přízemí jsme bydleli my a nad námi naší známí, kteří letěli letadlem. Pláž byla asi deset metrů, v podstatě tam, kde končil kamenný dvorek a vedla zídka z opuky. Pak už následovala tuna písku, ráno chladného a odpoledne tak horkého, že se na něm nedalo stát. Mé obchodní střevo se projevilo již v Řecku, kde jsem vyměnila své sušenky za obrovský nafukovací kruh do vody. Jako děti jsme se dosyta vyřádily hlavně na "hřebenech". Vlny občas dosahovaly několika metrů a pokaždé nás převrátily z lehátek. Také jsme započali dráhu šnorchlování a s brýlemi do vody, které vypadaly jako brýle na ozařování horským sluncem, jsme klackem dloubali do krabů. V Řecku byla ohromná spousta mušlí hladkých, jako sklo, ostnatých nebo vrásčitých, malinkých, jako nehet malíčku, velikých, že jste do nich strčili i dva prsty. V ulitách často sídlili krabi poustevníčci, které měla v oblibě má starší sestra. Našla jsem také mořského koníka. Sice byl mrtvý a plaval na hladině, ale usušila jsem ho a vydržel mi až dodnes, ačkoliv má rozkousané bříško od mého potkana Buby, kterému tato sušená pochoutka moc chutnala.
Každé ráno po pláži chodil pán a prodával koblihy k snídani, dopoledne jezdil pán s mrazákem, kde měl báječnou zmrzlinu. Byla ohromná a s různými příchutěmi a nejlepším kornoutem, co jsem kdy měla. Ten pán si mě strašně oblíbil, jednak jsem byla jeho stálá zákaznice a jednak proto, že jsem měla blonďaté vlasy a to je v Řecku záviděníhodný prvek.
Jednoho dne jsme šli s rodinkou do města. Jediné, co mi utkvělo v paměti, byl obchod s hromadou nafukovacích hraček do vody. Zamilovala jsem si kruh, ze kterého vycházela hlava labutě. Byl to, po mořském koníkovi a tuně mušlí, můj opravdový suvenýr. Nemohla jsem se dočkat druhého dne, až labuťku vyzkouším. Navečer se totiž děti svolávaly, drhly se a naše protesty, že chceme ještě do vody, jsme byly odměněny půlměsícem melounu.
Brzy ráno, kdy ještě všichni spali, jsem na sebe navlékla plavky, vzala labuťku a vyrazila na pláž. Byla příšerná zima, opravdu nic moc na koupání, ale pán s koblihami už chodil. Nevzdala jsem se, ačkoliv voda by se dala přirovnat severnímu oceánu. Hrdě jsem se zúčastnila ranního otužování, které často prováděli postarší lidé, aniž bych o tom věděla.
Z dětských výprav po pláži si vybavuji starou rybářkou loď, která byla z tmavého, skoro černého dřeva a plná nejrůznějších mořských potvor. I přes ohromný zápach jsem brali z lodě hvězdice, mořské pavouky a škeble. Všechno jsme poctivě sušili, abychom se následně mohli pochlubit doma.
Maminka měla z naše návratu radost, ale už menší radost měla z toho, co se linulo z našich cestovních tašek. Byl to neuvěřitelný smrad kvasících mušlí, takže všechny poklady, co jsme přinesli domů, dala do kbelíku se sladkou vodou a hodila ho na balkón.

S Merdovkami jsme si na našem balkóně otevřely obchod s mušlemi. Cenu jsme určovaly dle krásy a velikosti, ale cena nepřesáhla pět korun českých. V té době jsme musely počítat s tím, že nikdo nedá víc jak deset, protože by to znamenalo, že by se snížil rozpočet na točenou zmrzlinu. Bohužel se naše výdělky někam ztratily, maminka se rozlítila a apelovala, abych šla za Merdovkama. Podezírala je, že to vzaly ony. Dodnes se to nenašlo a krádež se neobjasnila. Mě to ale příliš netrápilo. Měla jsem kamarádky, se kterými jsem obývala trafostanici a chodila pást morčata.

★ Po cestě zpátky - Dětská léta

25. března 2010 v 15:08 | opY |  ★ Reporty života
Z dětství si nejprve vybavím panelový byt 3+1, v kuchyni s výhledem na základní školu a balkónem s výhledem na úhledné parkoviště plné aut Škoda 120, Žigulů a Trabantů, za kterými se táhlo pole až kamsi k nebi. Bydleli jsme v přízemí a měli jako uhel černého kocoura Čipa.
Naproti přes chodbu bydleli sousedi, ukrajinci, a měli v bytě přidělanou takovou černou masku nějakého afrického vychrtlíka. Obdivovala jsem jí a zároveň jsem byla ráda, že jí nemáme doma. Zbožňovala jsem naší sušárnu, kde byly nalepené nějaké hvězdičky, o kterých jsem tajně snila. Sloupnout ze zdi ale nešly. Záviděla jsem Kláře, že bydlí vysoko nad námi a vždycky chodí ze školky po obědě, nebo, jak jsme my děti říkaly, po O.
Měla jsem tlupu kamarádek, se kterými jsem neustále lítala kolem paneláku, vedla války o tom, kdo je čí nejlepší kamarád a zase se usmiřovala.

"Merdovky" byly dvě sestry, které bydlely ve vedlejším panelovém domě také v přízemí. Byly to obě blondýny, ta mladší, Monika, chronicky vychrtlá. Svého času měly společný pokoj, ale jak jsme rostly, jejich pokoje byly zvlášť, strategicky umístěny na jednom a druhém konci bytu. Nepamatuji si, jak jsme se společně seznámily, ale soudila bych, že ještě když jsem chodila do školky. Kamarádila jsem se s tou starší, Michalou. Obdivovala jsem jí, protože zatímco já trčela ve školce, ona chodila do první třídy.
Začátky našeho řádění začínaly nevinně přímo v naší ulici. Kousek od našeho vchodu byla trafostanice, takový nízký (tedy z dnešního pohledu pro mne nízký) betonový, bílý kvádr, který měl na jedné straně větrání a z jednoho boku dveře s rozpadající se omítkou. Omítku jsme samozřejmě my děti zprovoznily na stupínek, aby se lépe lezlo nahoru a u tohoto svatého kvádru jsem trávila dost času s ostatními. Nic jiného jsme na práci neměli, protože nám bylo něco kolem šesti let a nesměly jsme dál než "za barák". Ten kvádr měřil asi dva metry na délku a metr na výšku, a na jeho střechu se nás mačkalo kolikrát i deset. Monika samozřejmě také chtěla sdílet tu báječnou vyhlídku z kvádru, takže sotva jsme jí tam s tou starší vysadily, jedno z hopsajících dětí jí shodilo na chodník. Zlomila si levou ruku a Michala dostala krom pár facek také "zaracha".
Okolí této stanice bylo zřejmě plodné na úrazy, protože zanedlouho, když jsme byly s Michalou na pravidelné obchůzce kolem paneláku, srazil mě řídítkem od kola BMX (mmj. velice populární) jeden z raných pubertálů. Rozrazil mi spodní ret a já bulela, ne protože by to bolelo, ale protože jsem zjistila, že mi teče krev. Doma mi na to mamka dala namočenou studenou žínku a celé odpoledne jsem koukala na kreslené Želvy Ninja a připadala si jako jejich hlavní nepřítel Trhač.
V zimě jsme obcházely s holkama hlavní silnici, kde se tvořily velké kaluže a zamrzaly. Rozbíjely jsme led a žasli nad tím, jaké jsou v něm krásné bublinky. Před naším vchodem se pokaždé tvořila kaluž, na které jsme se klouzaly a praly se o ní s dětmi z jiných vchodů. Snem nám bylo ohromné kluziště o pár bloků dál, ale dětem tam byl vstup zakázán staršími kluky, protože hráli hokej. Naším objevem byl Smrťák, krkolomný kopec v nemocničním parku. Starší kluci na dráze vybudovali skokánky, takže když jste fičeli s větrem o závod, vyletěli jste jako rakety buď do vzduchu, nebo z bobů. Holky a já jsme zjistily, že když nabereme dobrou rychlost, můžeme projet až k druhému kopci a sjet i z něj. U paty Smrťáku bylo jen několik metrů křoví a jediná volná cestička ven k druhému kopci se stáčela kolem širokého kmene dubu. Co vím, tak se tam snad nikdo nikdy nerozsekal. Většina dětí buď vyskočila z bobů a nebo vjela do křovisek.

Na podzim jsme kopali do kupek pestrobarevného listí a soutěžili, kdo z nás bude mít krásněji zbarvený javorový list. Skákali jsme do těch hromádek a zbožňovali, jak to šustí. Naší zábavou byl také živý plot, který odděloval silnici a chodník. Stávali jsme na silnici, a jakmile jelo auto, skákali jsme do roští jako McGiveři. Chodily jsme sbírat kaštany přímo na ulici u nemocnice. Bylo jich tam mnoho a my si plnily kapsy, abychom pak mohly soutěžit, kdo našel hezčí kaštan. Cestou zpátky jsme se zastavovaly v koloniálu, kde prodával takový podivný jeskynní muž. Většinou jsme si braly "antraxová lízátka", což byly podivně zbarvená, jakoby plesnivá a na obalu byl vyšpulený zadek.
Když bylo jaro, sbíraly jsme s holkama hlemýždě za účelem chovu. Obyčejně jsem je skladovala na balkóně, kde po nich zbyly jen lesklé pruhy slizu, protože přes noc vzali roha. Za boha jsem se nemohla naučit plést věnečky z pampelišek a škemrala jsem, aby mi Michala jeden upletla. Hrály jsme si na parašutisty, někde jsem vyštrachala malý bílý padák. Skákaly jsme z lavičky na zem a snily o létání. Jaro představovalo několik desítek nápadů, jak se vyřádit. Jednou jsem sjížděla dřevěný nájezd na kočárky a myslela si, že se po něm jen tak hladce sklouznu dolů. Byl to skvělý nápad na klouzačku. Dojela jsem do poloviny a měla ze zadku jehelníček.
Jindy na jaře jsem se strašně osypala. Před okny kuchyně rostl strom, nějaká jabloň, na kterou jsme se snažili vylézt. Strom byl plně rozkvetlý a plný housenek. Z pupínků se záhy vyklubaly neštovice, které svědily jak čert a já vypadala jako divný dalmatin.


V létě jsme nadšeně sledovali přívalové deště, zbarvené do oranžova. Déšť ve městě zvláštně voní a já tu vůni zbožňuji dodnes. Měli jsme radost, protože to znamenalo, že budou "šneci".
Než jsme začaly obchodovat, tak jsem jela do Řecka, abych obstarala za své úsilí ty nejlepší škeble. Asi čtrnáct dní před odjezdem do Řecka mi jedno odpoledne dala mamka stovku, abych šla nakoupit. Samoobsluha byla nedaleko na Náměstí Poperinge.
To bylo čtvercové, po jedné straně se táhl červený plot ohraničující pozemek základní školy, druhou stranu zdobily malé obchody a nad nimi bylo tzv. HBéčko, tedy místní diskotéka. Třetí strana byla průchozí, uprostřed byla po celá léta dětmi oblíbená trafika, nalevo méně oblíbená trafika, kde jsme obdivovali pornočasopisy, na které bylo skrze výlohu dobře vidět a kde jsem se zamilovala do svého plyšového psa. Uprostřed Poperinge byl asi půl metru vysoký, široký pomník, velice rozlehlý, plný vyšlapaných cestiček od nás dětí. Co za sochu tam bylo, to nevím, ale tuším, že byla modrá a neměla jednu ruku. Kolem tohoto pomníku se na jedné straně tvořila obří kaluž, taková, do které prostě musíte s řevem skočit. Já měla tu smůlu, že jsem šla nakoupit hned po krásném letním dešti a kolem kaluže lítal houf dětí, které se pomalu střemhlav pouštěly z pomníku do kaluže, křičely, smály se, byly úplně mokré, ale neuvěřitelně šťastné. Zastavila jsem se a okouněla, až mne nakonec dítka zlomila a už jsem po jejich vzoru lítala vodou také. Nevím, jak dlouho jsem tam mohla být, ale dle vytočené mamky asi pár hodin. Ze stovky zbyl mokrý cár papíru, moje gumáky podlehly návalu vlhkosti a při každém kroku čvachtaly. Maminka, obrněná citem, aby mne nezabila hned na místě, mě jen tak mimochodem seřezala, vzala si peníze a poslala mě domů.

A já dostala angínu.

★ Raf

25. března 2010 v 13:51 | opY |  ★ Reporty ze společnosti

Nebo také kousnout zimu do zadku...




★ Výplody by opY

25. března 2010 v 13:27 | opY |  ★ Kravinky
Chlap je jako PIN: Občas na něj zapomeneš a můžeš ho kdykoliv změnit.

Mám svůj styl, svůj slovník, svůj svět a jestli se vám to nelíbí, tak se třeba poserte!

Mildred, podejte mi brokovnici, jdu si zastřílet na dětské hřiště.

Jsem stokilové kuřátko...PÝP.

To, co dělá hudry hudry není krůta, ale hudra!

Přečtěte si, prosím, příbalový leták k Jesence.

Dávám kvíz: Za jak dlouho rozkoušu pracovní stůl
A) Hodina
B) Tři hodiny
C) Dokud budu mít zuby
Výherce vyhraje 24 hodin s opY. Prachy vám nedám, páč mám 50kč do středy.
....Odpověď: Stefan Lienhard Berdis: Tipuji za A) s intenzitou hlodu hodnocenou v bodě C) :D

★ Koralína

4. března 2010 v 11:50 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Po dlouhé době jsem zase dostala nápad, že bych se mohla podívat na nějakou pohádku. Že jsem ale tak psychicky labilní, jsem zrovna tedy nečekala.

Zalovila jsem v počítači a našla tam pohádku Koralína a svět za tajemnými dveřmi. Kdysi na to v kině byly upoutávky a popis děje se mi zdál docela pěkný. Malá holka objeví tajemný svět, haha. Pustila jsem si teda pohádku, vzala na klín svou kočku a čučela.

Začátek byl trochu temnější, než jsem čekala, nějaká ruka tam šije panenky. Nu, proč by nemohla? Děj pokračoval. V celé pohádce se neustále vyskytovalo temno, déšť a divné postavy. Stále jsem ale zůstávala v klidu, poprvé sama v novém bytě, čeho se bát. Nakonec se ale pohádka zvrtla v cosi divně slepě krvavého, kdy Koralína mluvila s mrtvými dětmi, utíkala před babou, co jí chtěla vydloubnout oči a našít jí místo toho knoflíky. Aniž bych si to uvědomila, málem jsem udusila svou kočku a odcházela jsem poměrně divně nalomená spát. Vzbudilo to ve mně trochu paranoidní sklony, tak jsem zamkla bezpečnostní závoru na vchodových dveřích a celou dobu jsem mektala se svou kočkou.

A pak mi někdo zkuste pustit horor! Vlezu vám pod pyžamo, aniž byste to postřehli...