★ Za zdí

12. ledna 2010 v 14:22 | opY
Dům číslo 86 v Řezané ulici byl vždycky moje noční můra, dokud s námi bydlela moje o rok starší sestra. Nesnášel jsem jí od té doby, co jsem otevřel oči abych spatřil světlo světa. Už jako malé dítě mi stříhala vlasy a tahala mě jako panenku.

Ale teď jsem připravený na vyúčtování. Mám skvělou zásobu věcí, co jí provést. Nápady mě napadají při nudných hodinách češtiny či dějepisu. Cíl je jediný; zničit mojí sestru tak, aby se bála vkročit do svého pokoje. Sestra patří mezi vyšší pipkovské holky, znáte to. Promenádují se s holým břichem, kroutí zadkem říkajícím si: Kopni mě, prosím! Nosí tuny make-upu, že jim pomalu ale jistě mizí kamsi oči, chodí strašlivě nasmraděné, že jeden kolem projde a okamžitě pšíkne, ale co je nejstrašlivější, nejšerednější největší noční můra všech nás náctiletých, když promluví. Rve vám to ušní bubínky, projíždí mozkem jako břitva a způsobuje sluchové problémy a nemůžete uniknout. Všichni ví, že píšu o těch jejich příšerných pisklavých hlasech! I myš je oproti nim Luciano Pavarotti…

Pokoj mojí sestry se rovná chemické laboratoři. Dá se tam při nejmenším najít mnoho zajímavých předmětů, baví mě prohrabovat se její taštičkou na šminky. Z toho by jste byli schopni uplácat třeba nějakou pořádnou rachejtli nebo žáruvzdorné cihly. O kousek dál najdete postel, která se spíše rovná masovému hrobu plyšáků. Nad plyšovým hrobem spočívají plakáty nejrůznějších uhýkaných buziků dnešního popu. Pokoj vymalovaný narůžovo taky svědčí o značném nebezpečí. A jsme u skříně, tu jsem se vždycky bál otevřít ale dnes jsem se konečně překonal. Komínky hadříků srovnané div ne podle pravého úhlu ve mě vyvolaly pocit zvracení. Nejen to. Ze skříně se na mě vyvalil příšerný oblak parfému vonícího po nějakých pralesních rostlin. Člověk by si měl při vstupu brát plynovou masku a ochranný oblek. Při vstupu do mého pokoje jsem běžel otevřít okno, protože jsem načichl tím hrůzným smradem kvítí.

Tohle je dokonalý plán. Vymyslel jsem ho, když učitelka zrovna básnila něco o husitských válkách. Nemůžu za to, že mě nezajímají dějiny. Že se Žižka prosadil jen kvůli jednomu oku se přeci neudělám. Šílel by svět, kdybych si zlomil třetí článek na malíčku u nohy? Ne..samozřejmě ne. Tak na co se učit tohle, co bylo, bylo, spíš nám servírujte budoucnost. Koho zajímá, co se kdy dělo? Možná ty šprťáky v předních lavicích, co automaticky zvedají ruce, jen se učitel nadechne. Nevím, proč to řeším. Proč na tom koni nerajtovala třeba nějaká prsatá, štíhlá kočka se zaobleným zadečkem, plnými rtíky a vlnitými, zlatými vlasy? Vlastně si můžu odpovědět já…jelikož ženský v té době se rovnaly naší sousedce, co má kuří oka přinejmenším i na zadku.
Ať už konečně zazvoní zvonek a jdeme na to… Vzduch je čistý a voní jako vzduch. Znamení, že sestra ještě nepřišla ze školy. Beru si roušku a jdu připravit preparát. Chudák cvrček. Teď jí bude hezky cvrlikat kdesi v temnotě pokoje a sestra neopováží vytáhnout nohu z postele. Otevírám masový hrob plyšáků a vypouštím černého cvrčka velkého asi dva centimetry. To bude řev. Už se na to těším jak babka na důchod. Ještě zamažu důkazy o mé přítomnosti, zapnu si klasicky mojí oblíbenou muziku a budu cvakat na počítači, jakože nic.

Plán se zdá být zdařilý. Přes moje dveře se ke mně doplazil smrad sestřiny voňavky. V pokoji je klid, cvrček ještě asi neucítil ten smrad jejího parfému. Až to zvětří, tak začne cvrčet na celý byt. Začíná psycho večer kdy slyším i přes zeď ty nejjemnější zvuky. A je to tady!! Sestra zvětřila cvrčka ještě dřív, než stačil spustit svůj smyčcový koncert! Dokonce i buzici popu přestali zpívat. Teď pro změnu zpívá sestra! Poslouchám ten virvál přes zeď a smíchy nepopadám dech.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama