★ Tajemství

12. ledna 2010 v 14:23 | opY
Prsty ruky se znuděně dotýkaly povrchu stolu. Byl poslední letní večer a krvavé slunce prodloužilo stíny. Zalilo pokoj červeným světlem a loučilo se. Zase se brzy uvidí, stačí přečkat zimu. Sotva se rozloučilo, hodilo přes oblohu plášť tmy a nastalo nostalgické ticho. Ptáci přestali zpívat, dokonce i ten nejopožděnější kos. Prsty se jemně dotkly neořezané tužky a věnovaly se zase dál té divné nečinnosti. Ve vzduchu se třepotal náznak chladu a vlhka, jak začala padat rosa. Měsíc ještě ani nevyšel a první cvrček zahájil celonoční koncert. U lesa vonícího borovím a pryskyřicí dalších jehličnanů se pohnul podivný stín, který vypadal, jako by byl tvořený z té nejhutnější tmy.

Prsty přestaly nečinně kreslit obrazce po stole a ruka se položila úplně. Konečně! Stín stál mezi dvěmi pokřivenými borovicemi, jako nějaké ztracené dítě držící se dvou starých, křivicí postižených dam. Nepohnul se ani o kousek, jen tiše čekal, až k němu dotyčná dorazí s obvyklým užaslým povzdechem. Ruka se zapřela o stůl, aby pomohla tělu na nohy a látka černých šatů, prošívaných bleděmodrou nití se stříbrným nádechem, zašustila.

Pohledná dívka stála několik metrů od stínu, s rukama spjatýma před sebou a usmívala se. Tolik se na něj načekala! Podpatky začaly klapat o dřevěnou podlahu pokoje, dokud neztichly na smaragdové trávě. Srdce naplněné láskou tiše bušilo v hrudníku dívky, úplně poplašené, že ho konečně vidí. Nic v jejím těle nedávalo pozor, chtěla jen jeho. Stín se dál nehýbal, čekal stále na tom samém místě, dokud dívka nebyla na krok u něj. Denně za ní chodil a díval se na ní. Celá léta na sebe hleděli skrz křišťálová okna a brzy si na něj zvykla natolik, že s ním chtěla být napořád.

"Konečně jsi tu." Slova proťala černý vzduch, ale stín se stále nehýbal. Dívka zrozpačitěla a pokusila se k němu natáhnout ruku. Na malý okamžik jí zase odtáhla, ale pak se překonala... Chlad a led se do ní vlil jako sklenice ledového nápoje za parného dne. Zmrazoval jí vzduch v plicích a vyrážel z ní dech. Srdce, do té chvíle horké, teď chladlo rychlostí bystřiny a z obličeje zmizela radost, láska a chtíč. Oříškové oči se zbarvily do ledově modré barvy a z mysli vyprchal poslední vánek myšlenek...

Nikdy nemluvili, nikdy nikam nechodili, jen na sebe hleděli. Byla to tichá hra citů. Stín se konečně pohnul. Jeden jediný pohyb ho dokázal naprosto sloučit s okolní tmou. Zmizel navždycky.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama