Leden 2010

★ Stěhování v ženském stylu

25. ledna 2010 v 14:44 | opY |  ★ Reporty života
O víkendu jsem se konečně sešla se svýma dvěma sestrami na velice nebezpečném místě - Ikea. Starší potřebovala pomoct se stěhováním a tak jsme se domluvily, že se sjedem na Čerňáku v Ikei. Plán byl takový, že v jedenáct pojedeme balit věci a budeme mít na to celý den.
Omyl.
Zašly jsme tedy na oběd (losos s těmi zeleninovými knedlíčky, kafe a princeznin dortík) a pak že pojedeme. Prostřední ségra navrhla, že bychom se mohly tedy při té příležitosti podívat do celé Ikei a zaplula rovnou k sadám do koupelny. Tak jsme se se starší ségrou začaly táhnout Ikeou, já najedená a ona najedená a těhotná. Je fakt, že i já jsem propadla nákupům a sehnala jsem tam obrovskou osušku - ale fakt gigantickou, ze který mi nebude konečně čouhat můj objemný zadek a budu se do ní moct celá navléct. Pak ještě dvě normální, menší osušky, jednu pro mě a jednu pro mého prince a svíčku. Ani jedna ze séger neodešla s prázdnou a také si nakoupily různé blbinky, doplňky, kravinky, zbytečnosti a dřevěnou desku na stůl, kterou jsme s tou prostřední sestrou rvaly do auta tak, aby šly vůbec zavřít dveře a roh desky nedloubal někoho do hlavy. Vyjely jsme s tou prostřední z krytého parkoviště a už volala starší, kde jsme, protože nám deska zabrala trochu delší dobu.
"Jeď ty kreténe!" zařvala prostřední a starší ségra se zasmála, že je jí jasný, že už jedem. Prostřední totiž ráda chytá raply za volantem...
Další kámen úrazu - Sconto nábytek! Byly jsme pověřeny, abychom změřily obývákovou stěnu, zapsaly to a zase jely. Jen tak tak jsme odtáhly prostřední sestru, která už se začala courat regály a stále se vzdalovala a vzdalovala...
Poslední zabiják času - Tesco!
Ani tam jsem nenechala vychladnout platební kartu. Za časů, kdy jsem do tohodle mrňavého Tesca jezdívala, měli tam totální prd. Ale když jsem přijela po nějakém tom půlroce, jako kdyby očekávali můj příjezd. Hned zkraje na mne čekal párek krásných, kraťáskových kalhotek, zlevněných a přesně pro mě! Ušla jsem pár kroků a na ramínku visely velice pěkné rifle, má konfekční velikost a jako šité na mě. Taktéž ve slevě. A jako poslední bonus, kytičku na krk v zelené barvě, kterou jsem zatím nikde neviděla. Prostě úplná paráda!
Měla jsem z toho nákupu fakt obrovskou radost. Odcupitala jsem skoro až k východu a rozhoukala jsem bezpečností rámy. Ale tak smála jsem se:
"To budou ty kalhoty!" šla jsem rovnou za slečnou z informací, "Ty byly ocvakaný snad třema těma magnetama."
Vytahala jsem věci, prohlížely jsme je, ale nic jsme nenašly. Žeby houkalo něco z Ikei? To mi přišlo divné, protože ti nedávají magnety na své zboží. Něco v té igelitce z Tesca prostě houkalo a my nemohly přijít co. A kalhoty to fakt nebyly. Drbaly jsme si hlavy se slečnou a ségrama, co teď tedy a slečna mávla rukou.
"Ty krámy jsou hrozně citlivý, nic jsem nenašla, tak běžte."
Připadala jsem si hrozně divně, jak nějaký zloděj načapaný při činu. Starší ségra mě chlácholila, že to se stává a já seděla s taškou na klíně a tvářila se jak zbitý pes. Později jsem přišla na to, co mi dělalo v tom obchodě takový problém - na jedních z kalhotek byl zevnitř nalepený miniaturní štírek s čipem, který zcela určitě rozhoukal ty rámy. Divím se, že ty čidla to vůbec pod tou hromadou hadrů rozpoznala, ale tak zasmála jsem se tomu. A podívat se do kalhotek nás fakt nenapadlo ani jednu.

Spokojená se svým úlovkem jsem zaplula k sestře a začaly jsme balit věci. Z plánu, že v půl dvanácté budeme doma, se vyklubal čaj o páté a ještě nás čekala hromada masa na řízky pro pracovníky, kteří měli dorazit druhý den. Tu sobotu jsme toho moc neudělaly - s prostřední sestrou jsme se viděly asi snad po půl roce a s tou starší jsme den předtím bavily asi čtvrt hodiny po telefonu. Takže se spíš krafalo, než dělalo, pilo se Lambrusco a únava brala za své.
Asi kolem jedenácté večer, kdy už nás chytala demence, záchvaty smíchu a přeříkávaly jsme se ve slovech, jsme se s prostřední ségrou vydaly na byt pro vánoční dárky. Měla jsem je u svého ex a tak jsme se vydaly v šílené zimě pěšky uklouzanou silnicí. Ještě než jsme vyšly, položila jsem klíče od bytu na kulicha, co se válel na botníku a zavazovala jsem si boty. Ségra začala řešit, že si ten kulich půjčí a já nějak došla k závěru, že má i ty klíče. Tak jsme vyrazily, dech nám mrznul přímo u pusy, v nose zamrzaly chloupky a sotva jsme prohodily slovo. Došly jsme cca těch 200 metrů k domovním dveřím a já pohlédla na ségru.
"Tak vyndej klíče!" pobídla jsem jí, protože jsme se těsně před domem zase rozkecaly. Její výraz byl mírně překvapený a s klidným hlasem mi říká:
"Já je nemám."
Chvilku jsme na sebe civěly, než nám blesklo, že to není sranda.
"To si děláš prdel!"
"Né."
"No tak jdem zpátky, protože já je taky nemám."
Najednou jsme obě vybuchly smíchem. Vracely jsme se tu ledovou štreku zpátky pro klíče a pak zase zpátky pro dárky.

Pozdě večer jsme začaly řešit problematiku ženských boků a zadků. Prostřední ségra je nitka, hubená černovláska s bledým obličejem. Starší ségra, stejně jako já, má sklony k tloustnutí a těhotenstvím se to jen prohlubuje. Stěžovala si, že má strašný "kejty" a že se to jejímu manželovi nelíbí. Že na ní moc nesahá, nedotýká se jí apod.
To bych já asi nesnesla, uvědomila jsem si. Mít vedle sebe někoho takového, dala bych ruce pryč.
Prostřední sestra, vysmátá se svou postavou prohlásila, že se nediví, že pak chlapi od ženských utíkají za jinou, když jsou jak koule. Mírně jsem se poušklíbla v rohu. Jsem sice koule tuku, ale s chlapama jsem neměla problém. Švagr je sice pěkný kus chlapa, ale na můj vkus přílišnej modýlek. Je to jen můj názor, ale ruce bych na něj nedala, stejně jako on na mě. Druhá ségra má chlapa, který má kolem sebe věčně milenky, cpe do nich peníze a plodí všude děti. To taky není můj typ. Já odpustím nějakou tu vadu na kráse, ale hlavně ať má mozek a ať jsem jeho. Nějak jsem se z té konverzace úplně vyřadila a nechala je, ať se vším politováním řeší svoje špeky a jak se těší, že zase bude chodit zmordovaná z tělocvičny, jen aby se jí ten její začal dotýkat. Když to teď píšu, přijde mi to úplně na hlavu.

★ Pochytané fráze

15. ledna 2010 v 11:09 | opY |  ★ Kravinky
Všechno je na hovno. Jenom včely jsou na med. A ten je taky na hovno. (by BS-Botka)

Žena jako živočišný druh přežila do dnešních dnů jen díky tomu, že se zákeřným způsobem přichytila k vagíně. (by BS-Botka)

Koupila jsem si plechovku, na které bylo napsáno "zaječí". Tak jsem jí otevřela a ona nic! (by BS-Botka)

Chuck Norris zničil periodickou tabulku prvků, protože uznává pouze prvek překvapení

Když dcera Chucka Norrise ztratila panenství, Chuck se vydal do světa a vrátil jí ho..

Chuck Norris zná poslední číslici čísla PÍ.

Přátelé, to vám povim jo...Viděl jsem hada srát...žábu bušit pěstí do skály...koně blít v barvách francouzský trikolory...dokonce jsem viděl i stíhačku couvat..ale tohle jsem ještě neviděl! (by Pohlreich)

Znám tak škaredou ženskou, že když posílala svou fotku mailem, odchytil ji antivirus (by LusY)

 Výfukofil (by Kotár)

Jablko nepadá daleko od výstřihu (by Kotár)

I´m so goth. I shit bats. (by AcidCow.com)

Hola hola, práce volá...ale já jí to nezvednu! (by Zliťák)

Sek jsem se sexem se psem a do stanu tě dostanu (by Jerry)

★ Příručka k lovu krokodýlů

13. ledna 2010 v 12:32 | opY |  ★ Kravinky

Potřebné pomůcky:

  • matematické tabulky
  • traverzu
  • jablko
  • dvě pletací jehlice
  • příručku k lovu jelenů

Postup:

  1. Nejprve se musíte posadit na břeh a začít si číst matematické tabulky.
  2. To je hrozná nuda, takže vás to uspí.
  3. Krokodýl poplave okolo, uvidí vás spát a vyleze na břeh. Cestou si ale všimne těch matematických tabulek a začte se do nich.
  4. Protože to je hrozná nuda, samozřejmě ho to uspí.
  5. Jelikož ten, kdo dřív usnul, se probouzí dřív, vzbudíte se dřív než on a vrazíte mu jednu pletací jehlici do oka.
  6. Krokodýl se probudí a začne vás honit. Běžíte, běžíte, a když už vás skoro má, odhodíte traverzu, takže jste lehčí a získáte zase náskok.
  7. Když už vás dohání, vyšplháte rychle na strom a shodíte jablko. Jelikož jablko nepadá daleko od stromu, spadne přímo na krokodýla a to ho zmate.
  8. Zatímco se rozhlíží, vrazíte mu pletací jehlici i do druhého oka.
  9. Protože pak vypadá jako jelen, postupujete dál podle příručky k lovu jelenů.

★ Od nenávisti k lásce

13. ledna 2010 v 11:42 | opY |  ★ Reporty života
Někdy se musím zamýšlet nad tím, jak jsem vlastně hrozná. Už několikrát se mi v životě povedlo, že člověk, kterého jsem nemusela, ba hnisavě nenáviděla, se stal mým důležitým bodem. Kupříkladu mé nalezené dvojče (tak si říkáme, protože jsme normální kopie co do chování) Rusty. Já jí považovala za namachrovanou trubku a ona mě za diskofilní husu. A tak jsme k sobě nějak našly cestičku a hle - snad jsme se do sebe bývaly i zamilovaly. Stále jsme zůstaly kamarádkami, rozebíráma to, co se děje, soucítíme, pláčeme, smějeme se.

Podobně se zamýšlím i nad tím, jakým podivným způsobem jsem vlastně přišla ke svému současnému příteli. I on patřil mezi lidi, na které jsem měla tak trochu averzi. Je zvláštní, jak dlouho jsem k němu chovala ledový odpor, tím spíš, když začal chodit se slečnou z naší firmy. Škodolibě jsem si mnula ruce, protože jsem se zapřísáhla, že s tímhle chlapem bych si nic nezačala, ani kdyby byl poslední na světě. Dokonce jsem byla tak zlá, že jsem mu na skříňku, na které měl nálepku od Durexu s větou: Poctivým sexem k BMW, vyryla klíčem Ne s tebou.
V tomhle případě jsem se přistihla, že jsem přeci jen obyčejná zákeřná žena. Když jsem ho poprvé viděla, bylo to při mém pracovním pohovoru. Na operáku řval DJ Tiesto a zpoza monitorů vykoukl on.
"Posaďte se zatím, šéf za chvíli přijde." zabručel svým hlubokým hlásekem a mně problesklo hlavou, že tohle bude hračka, jestli mám dělat s mladým uchem. Nevím, co jsem si to myslela, v té době mi bylo sladkých 19 let.

A pak přišla změna. Jiřík, můj spojenec, člověk, kterému vděčím za všechno, co pro mne při mých začátcích udělal, mi jednou řekl, že ten románek s tou slečnou z infostánku skončil. Přišlo mi to divné. Ještě nedávno seděli na jedné židli, mlaskali a vytírali si krky, jak jen to šlo a mne při tom rupaly nervy. Pokrčila jsem ale nad tím rameny - je to jejich věc.
Následně jsem začala mít problémy doma i já. Z mého pohledu nám vztah držel jen na vlásku a ačkoliv jsem se snažila to zachraňovat, stejně bez výsledku. Mezitím jsme k sobě s kolegou našli cestu a tak nějak jsme probírali životní situace. Pochopila jsem, že vážně není až takový kretén, jak jsem si myslela. Byl to normální, zdravej chlap. A co hůř, začala jsem si všímat, že je docela pěkně vysoký, s pěkným zadkem, za který jsem ho měla chuť chytat a pěknými rameny...
Jednoho dne jsem dostala nabídku jet s ním a jeho rodinkou na tři týdny do Řecka. Jestli má můj tříletý vztah něco zachránit, tak je to odmlka od přítele. Smutné, ačkoliv pravdivé bylo, že s mým přítelem (nyní bývalým), bych se na dovolenou asi opravdu nedostala. A věčné sezení na zadku u PC, když venku bylo přenádherně, to už mi lezlo krkem. A tak jsem jela. Ale maminka a ségra, vlastně i šéf a moji kolegové, mě varovali:
"Vy ulítnete, počkej. Moře, západ slunce, to všechno bude strašně lákavý."
Byla jsem skálopevně rozhodnutá o své věrnosti vůči příteli. Ani v práci mi příliš nepomáhali. Vsázeli se, za jak dlouho po odjezdu si to spolu "rozdáme" a mně vážně stoupala žluč. Co si to o mně myslí?!

Poslední krok k tomu, abych toho člověka měla ráda a ještě radši ho mohla mít po svém boku, byl na Černém mostě, kde jsme čekali na autobus, který nás měl odvézt do Benátek. Dodnes si pamatuju to zapadající slunce, hlouček čtyř lidí, kteří drželi v ruce panáka na potykání, a jeho, kterému za zády klesalo slunko za obzor. Jeho šibalský úsměv, když jsme si potykali. Jeho krátké, ale výřečné: "Otík."

Po dovolené se vše změnilo. Můj vztah se vrátil do starých kolejí a co hůř, štěkla jsem se s expřítelem přímo na letišti. A to mi přišlo hrozně líto a zároveň mě to vytáčelo do nejvyšší míry. Ale dala jsem tomu šanci ještě chvíli. Mezitím jsem začala chápat, že po boku toho bláznivého, nyní už pěkného chlapa, mi bylo krásně. A rozhodnutí padlo až asi po dvou měsících. Na otázku: Kdo z nich bude do budoucna lepší partner?
Jeden sice měl slušný plat, ale k dětem se prostě choval strašně podivně. Někdy mi přišlo, že si plete děti a zvířata dle povelů, které jim dával. Ale to by až tak nevadilo jako to, že se mě nezastal. Když jsem potřebovala, aby byl "za mými zády", jak se říká, on tam nebyl. A byl nepozorný.
Druhý nebyl onen dokonalý boháč, byl líný a měla jsem vůči němu spousty hygienických výtek. Prostě to byl chlap bez ženský, stejný případ, jako byl můj ex. Jenže měl něco, co mě uchvátilo. On si mě všímal. Věděl, že tu jsem. Věděl, že mám tamto a tuto nové. Když si šel do krámu pro jídlo, přinesl mi lízátko. A voněl...

Každá ženská má svůj vkus na chlapa. Zezačátku se všechny vztahy zdají být strašně sladké, krásné a nekonečné. Jenže po letech soužití většinou poznáte, že tohle není to pravé ořechové. Jsem sobecká, že jsem ublížila a odešla, ale jsem poctivá, že jsem neutíkala za jeho zády za jiným. Věděla jsem, že tenhle vztah nebude mít budoucnost a že hádky se budou stupňovat. Já jsem otřesná ženská a jak říká moje sestra: potřebuju chlapa, který mě posadí "na prdel".
Každý chlap má svoje mouchy, ale pokud s vámi umí udělat zázraky, hned se to žije jinak.

★ Spusťme famfáry

12. ledna 2010 v 16:45 | opY |  ★ Úvodní žvást
Jo, takže by bylo asi dobré napsat něco o svém království. NUŽE.

Jak jste si jistě ráčili všimnout, na mém blogu nenajdete cingrlátka, medvídky, berušky a hýbací nesmysly. Já jsem totiž muži zocelená dívka, tudíž mne sladkosti ve výše zmíněné podobě nevzrušují. Vlastním jeden jediný růžový svetr z celého šatníku a nemám ráda klepy.
Taktéž jste si mohli všimnout, že velice ráda ventiluji své názory na své okolí.

Obvykle kritizuji to, co mne již delší dobu obtežuje nebo štve, to jest Agáta Hanychová, negramotné ovce a celkově společenost a její návyky. Když už vyplodím nějaký článek, znamená to, že mě zmíněné téma vytáčí už delší dobu, nebo mi z něho zůstal rozum stát. Za svými názory si stojím, ačkoliv nepohrdám názorem někoho jiného (pokud ten jiný před vyvrácením mého článku zapnul mozek).

Ráda používám humor, černý humor, černější než spálená rafinerie, sakrasmus. Ano, mám mnoho mindráků a proto žádám své anti-pochlebovače, aby mi to neustále nepřipomínali. Mám z toho mindrák ještě větší.

Vím, že čtení blogů je sázka do Sportky, ani já nečekám, že sem někdo bude pravidelně lozit. A taky mne prosím nekrmte tím, že mám hezký blog, protože vám do anketky stejně nekliknu.

Do mé osoby vám, upřímně, nic není, vážení, tudíž máte volnou ruku k tomu, abyste mohli v diskuzích tipovat, jaké návyky praktikuji já sama.

Tak to by bylo asi tak všechno.
Přeji příjemnou zábavu / příjemné zvracení

Vaše opiFka

★ Sníh

12. ledna 2010 v 14:54 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Určitě všichni víme, jak za posledních několik dní krásně nasněžilo. Musím se ale bavit nad tím, jak to média krásně rozmázla s názvem "Sněhová kalamita". Dělají, jako kdyby sníh byl ojedinělým meteorologickým jevem, nehledě na to, že před deseti lety touhle dobou brala většina z nás sáňky a řehtala se na kopcích. Dnes je to ale považováno za něco příšerného.

Já osobně sníh zbožňuju. Sice nejsem odvařená, že se musím brodit tím půlmetrem, který chytře silničáři nahrnuli ze silnic na chodník, tudíž je naprosto neobývatelný, ale dělá mi to radost. Včera jsem teda měla co dělat, protože přes vrstvu čersvého prašanu jsem se zabořila do krásně černé břečky. Když jsem se po dvaceti minutách dostala na zastávku (za normální chůze mi to trvá 3 minuty), autobus nikde. Koukal jsem na hodinky a na nich stálo: 8:39. Dvě minuty do odjezdu autobusu, takže všechno v pohodě. Připojila se ke mně ještě Hare krišna (taková slečna, co se mnou denně jezdí, chodí v růžovém a hare hare), takže jsem si byla jistá, že jsem to stihnula včas.
8:45...nikde nic.
8:55...stále nikde nic.
Najednou tázavé pohledy spolucestujících, jak to bývá: "Kde sakra je?"
V 8:59 Hare krišna a jeden mladík vytáhli mobily. Určitě píšou spolužákům do školy, že dorazí později.
No tak autobus včas nejel, jel až další spoj. Docela mě udivilo, že mi nevolal rozhořčený Kotár, kdeže sakra jsem. Do práce jsem sice úplně včas nedorazila, ale i tak bych s tím asi nic moc nenadělala...

★ Hemzy ze světa internetu

12. ledna 2010 v 14:37 | opY |  ★ Kravinky
13:22:03 Razor_Ramonek: ROCKY-4: terezka.236: sirka kolem 4cm // me by zajimalo jak sirku merite...suplerou? nebo zmeris obvod a pak to podelíš PI?

15:29:17 opiFka: 5 samyc na vyšni

13:45:46 kkkllaarriinnkkaa: Miluju chlapečky, co maj mindrák.
13:46:18 opiFka: nejhorší jsou ti s mindrákem v gatích
13:46:21 sixty-nine: Miluju mindráky co maj chlapečka

14:53:25 Hansebanger: opiFka: já dostal velký hnedý...
14:53:49 opiFka: Hansebanger: kamaše?
14:55:25 opiFka: Hansebanger: Co řešíme, máš přírodní ..akorát ti chybí guma pod patou
14:56:10 Hansebanger: opiFka: pod patou? já myslel, ze se nosí v penezence
14:56:37 opiFka: Hansebanger: v peněžence se nenosí guma z tepláků

16:35:31 smradlava-prdel: kesacen_bukaj: ty seš tak blbej že by si ten čípek určitě zapil douškem vody

14:46:46 S_T_Y_L_A_R: pokec???
14:47:02 opiFka: stylar...to zní jak lak na vlasy
14:48:23 S_T_Y_L_A_R: opiFka: ???
14:48:34 opiFka: S_T_Y_L_A_R: dělám si prdel

14:49:24 Digyna: sex?
14:49:50 Hansebanger: Digyna: nemáme, pridte zitra
17:14:49 neznej: Honíte tady čuráky ? Tak si mě chyťte
16:48:29 opiFka: Hansebanger: Dala jsem se na emogot
16:49:13 Hansebanger: opiFka: oumajngot
16:49:44 opiFka: Hansebanger: oumajngoti jsou diskofilní metrosexuálové
20:15:15 opiFka: Hansebanger: vezmu si úvěr na zuby
20:15:45 Hansebanger: opiFka: a az ho nebudes moct splacet tak ti je exekutori vymlati nebo jak?
Dean Caseback
Tak jak bylo?

opiFka
Představ si, že mám v rukávě zmrzlinu!

Dean Caseback
Ty nejsi moc normální co?
opiFka (20:12:35 31/03/2010)
uz jsi videl horcici hnedou jak shitka? Ja teda ne

Dean Caseback (20:12:45 31/03/2010)
Ne ale viděl jsem hovno hnědé jako hořtici
René Červený se přidal ke skupině Milujeme VLKY !!!
Malá Bestie Krbítkojc 
Fůůůůj! Hemeroidová sekta!
18:46:54 opiFka: Ale já jsem trochu zdegenerovaná princezna 
18:51:32 Jardys: jak? 
18:55:53 opiFka: Nosím glády a chrochtám, když se směju
15:03:17 JarIn.OooS: opiFka: gympl to neni skola .. jen zakladka s maturitou
Hanz: cykráááso... nemecky drahy mi nasly spojeni z nasi prdelky do Vladivostoku.. ale jel bych tam celej tejden/
Jenda: Přeji všem šťastné a veselé Vánoce, velký řízek a mnoho dárků pod stromečkem. 
Pán sraček: Hele co bereš za matroš? :D
Jenda: Šňupu pampelišky, rostou po nich vlasy.
20:00:59 Lack_Of_Crack: HLEDAM muze kost a kuze
Honza 'Elza' Elznic "Musím se vám k něčemu přiznat... nesnáším 
lidi..." :-*(
Malá Bestie Krbítkojc 
Kdo by je taky jedl, že? Když vidím, čím se cpou...no fuj.
20:15:32 opiFka: V příštím životě chci bejt radši surikata
20:15:59 Lack_Of_Crack:
opiFka: ty chces byt tymon?
20:16:13 opiFka: Lack_Of_Crack: surikata
20:16:28 opiFka: Lack_Of_Crack: to je takovej kompletně oholenej jorkšír
16:14:47 cool_jerry: dal bych si vychlazenou dvanactku
16:16:05 plamenak132: cool_jerry: nekrofilní pedofile

Muž
Zidane_Tribal (vanekzdenal@centrum.cz) ... 07.06.2010 08:43:52 ... (5071/5100)
Re: Carnero
Odpověď na příspěvek od PeatyX ( 
LiteraPetr@seznam.cz ) z 28.05.2010 09:38:01:

Jako zaměstnanec CH takže programátor, má vyžší práva jako administrátor.


★ Vstala jsem z mrtvých

12. ledna 2010 v 14:32 | opY
Momentálně v rekonstrukci!

★ Tajemství

12. ledna 2010 v 14:23 | opY
Prsty ruky se znuděně dotýkaly povrchu stolu. Byl poslední letní večer a krvavé slunce prodloužilo stíny. Zalilo pokoj červeným světlem a loučilo se. Zase se brzy uvidí, stačí přečkat zimu. Sotva se rozloučilo, hodilo přes oblohu plášť tmy a nastalo nostalgické ticho. Ptáci přestali zpívat, dokonce i ten nejopožděnější kos. Prsty se jemně dotkly neořezané tužky a věnovaly se zase dál té divné nečinnosti. Ve vzduchu se třepotal náznak chladu a vlhka, jak začala padat rosa. Měsíc ještě ani nevyšel a první cvrček zahájil celonoční koncert. U lesa vonícího borovím a pryskyřicí dalších jehličnanů se pohnul podivný stín, který vypadal, jako by byl tvořený z té nejhutnější tmy.

Prsty přestaly nečinně kreslit obrazce po stole a ruka se položila úplně. Konečně! Stín stál mezi dvěmi pokřivenými borovicemi, jako nějaké ztracené dítě držící se dvou starých, křivicí postižených dam. Nepohnul se ani o kousek, jen tiše čekal, až k němu dotyčná dorazí s obvyklým užaslým povzdechem. Ruka se zapřela o stůl, aby pomohla tělu na nohy a látka černých šatů, prošívaných bleděmodrou nití se stříbrným nádechem, zašustila.

Pohledná dívka stála několik metrů od stínu, s rukama spjatýma před sebou a usmívala se. Tolik se na něj načekala! Podpatky začaly klapat o dřevěnou podlahu pokoje, dokud neztichly na smaragdové trávě. Srdce naplněné láskou tiše bušilo v hrudníku dívky, úplně poplašené, že ho konečně vidí. Nic v jejím těle nedávalo pozor, chtěla jen jeho. Stín se dál nehýbal, čekal stále na tom samém místě, dokud dívka nebyla na krok u něj. Denně za ní chodil a díval se na ní. Celá léta na sebe hleděli skrz křišťálová okna a brzy si na něj zvykla natolik, že s ním chtěla být napořád.

"Konečně jsi tu." Slova proťala černý vzduch, ale stín se stále nehýbal. Dívka zrozpačitěla a pokusila se k němu natáhnout ruku. Na malý okamžik jí zase odtáhla, ale pak se překonala... Chlad a led se do ní vlil jako sklenice ledového nápoje za parného dne. Zmrazoval jí vzduch v plicích a vyrážel z ní dech. Srdce, do té chvíle horké, teď chladlo rychlostí bystřiny a z obličeje zmizela radost, láska a chtíč. Oříškové oči se zbarvily do ledově modré barvy a z mysli vyprchal poslední vánek myšlenek...

Nikdy nemluvili, nikdy nikam nechodili, jen na sebe hleděli. Byla to tichá hra citů. Stín se konečně pohnul. Jeden jediný pohyb ho dokázal naprosto sloučit s okolní tmou. Zmizel navždycky.

★ Za zdí

12. ledna 2010 v 14:22 | opY
Dům číslo 86 v Řezané ulici byl vždycky moje noční můra, dokud s námi bydlela moje o rok starší sestra. Nesnášel jsem jí od té doby, co jsem otevřel oči abych spatřil světlo světa. Už jako malé dítě mi stříhala vlasy a tahala mě jako panenku.

Ale teď jsem připravený na vyúčtování. Mám skvělou zásobu věcí, co jí provést. Nápady mě napadají při nudných hodinách češtiny či dějepisu. Cíl je jediný; zničit mojí sestru tak, aby se bála vkročit do svého pokoje. Sestra patří mezi vyšší pipkovské holky, znáte to. Promenádují se s holým břichem, kroutí zadkem říkajícím si: Kopni mě, prosím! Nosí tuny make-upu, že jim pomalu ale jistě mizí kamsi oči, chodí strašlivě nasmraděné, že jeden kolem projde a okamžitě pšíkne, ale co je nejstrašlivější, nejšerednější největší noční můra všech nás náctiletých, když promluví. Rve vám to ušní bubínky, projíždí mozkem jako břitva a způsobuje sluchové problémy a nemůžete uniknout. Všichni ví, že píšu o těch jejich příšerných pisklavých hlasech! I myš je oproti nim Luciano Pavarotti…

Pokoj mojí sestry se rovná chemické laboratoři. Dá se tam při nejmenším najít mnoho zajímavých předmětů, baví mě prohrabovat se její taštičkou na šminky. Z toho by jste byli schopni uplácat třeba nějakou pořádnou rachejtli nebo žáruvzdorné cihly. O kousek dál najdete postel, která se spíše rovná masovému hrobu plyšáků. Nad plyšovým hrobem spočívají plakáty nejrůznějších uhýkaných buziků dnešního popu. Pokoj vymalovaný narůžovo taky svědčí o značném nebezpečí. A jsme u skříně, tu jsem se vždycky bál otevřít ale dnes jsem se konečně překonal. Komínky hadříků srovnané div ne podle pravého úhlu ve mě vyvolaly pocit zvracení. Nejen to. Ze skříně se na mě vyvalil příšerný oblak parfému vonícího po nějakých pralesních rostlin. Člověk by si měl při vstupu brát plynovou masku a ochranný oblek. Při vstupu do mého pokoje jsem běžel otevřít okno, protože jsem načichl tím hrůzným smradem kvítí.

Tohle je dokonalý plán. Vymyslel jsem ho, když učitelka zrovna básnila něco o husitských válkách. Nemůžu za to, že mě nezajímají dějiny. Že se Žižka prosadil jen kvůli jednomu oku se přeci neudělám. Šílel by svět, kdybych si zlomil třetí článek na malíčku u nohy? Ne..samozřejmě ne. Tak na co se učit tohle, co bylo, bylo, spíš nám servírujte budoucnost. Koho zajímá, co se kdy dělo? Možná ty šprťáky v předních lavicích, co automaticky zvedají ruce, jen se učitel nadechne. Nevím, proč to řeším. Proč na tom koni nerajtovala třeba nějaká prsatá, štíhlá kočka se zaobleným zadečkem, plnými rtíky a vlnitými, zlatými vlasy? Vlastně si můžu odpovědět já…jelikož ženský v té době se rovnaly naší sousedce, co má kuří oka přinejmenším i na zadku.
Ať už konečně zazvoní zvonek a jdeme na to… Vzduch je čistý a voní jako vzduch. Znamení, že sestra ještě nepřišla ze školy. Beru si roušku a jdu připravit preparát. Chudák cvrček. Teď jí bude hezky cvrlikat kdesi v temnotě pokoje a sestra neopováží vytáhnout nohu z postele. Otevírám masový hrob plyšáků a vypouštím černého cvrčka velkého asi dva centimetry. To bude řev. Už se na to těším jak babka na důchod. Ještě zamažu důkazy o mé přítomnosti, zapnu si klasicky mojí oblíbenou muziku a budu cvakat na počítači, jakože nic.

Plán se zdá být zdařilý. Přes moje dveře se ke mně doplazil smrad sestřiny voňavky. V pokoji je klid, cvrček ještě asi neucítil ten smrad jejího parfému. Až to zvětří, tak začne cvrčet na celý byt. Začíná psycho večer kdy slyším i přes zeď ty nejjemnější zvuky. A je to tady!! Sestra zvětřila cvrčka ještě dřív, než stačil spustit svůj smyčcový koncert! Dokonce i buzici popu přestali zpívat. Teď pro změnu zpívá sestra! Poslouchám ten virvál přes zeď a smíchy nepopadám dech.

★ Páteční řežba

12. ledna 2010 v 14:21 | opY |  ★ Reporty života
Už pár dní před víkendem jsme tak trochu plánovali, co budeme dělat. Jonda a Zuzka, naši kamarádi barmani měli konečně víkend volný, tak jsme v pátek naplánovali alkoholový večer. A povedlo se to. Nejprve jsme se načali v baru Casso, kde jsem ochutnala Jacka Danielse (teda humus pozn. autora). S postupem minut jsme se dostávali více a více do nálady, až někteří z nás šli opravdu dva kroky dopředu a půlkrok zpět. Rozhodli jsme se jít do Garáže na pánský striptýz. Na to, že byla půlnoc, tam nebyla skoro ani noha. Striptéra jsme zahlédli jen jednoho a ještě v kalhotách. Celou dobu jen obsluhoval, ale nic víc. Zde jsme se načali ještě víc a poté, co kamarád Elza zahlédl jednu "Tinu Turner" , tak jsme utekli všichni do Pralinky. V Pralince byl nával, že se tam dalo sotva chodit. Kupodivu jsme prošli všichni zadarmo, Jonda se ani neobtěžoval oznámit vyhazovačům, že to je on a vletěl kamsi do davu. My ostatní jsme si dali věci do šatny a šli se porozhlédnout. Elza se nakvartýroval hned k DJovi, Jonda zmizel, zajDee taky a zůstala jsem jen já a Mmarunka. Po chvíli se Jonda objevil, že se jde domů.

Táhnout Jondu do schodů nebylo asi moc medové. Tenhle job si vzal na hrb Hollyfucker a úspěšně jsme se dostali do cíle. Jonda nás zavedl do bytu a začalo dohadování.

Původně bylo řečeno, že já a zajDee budeme spát v Jondovo bytě sami a on půjde do druhýho, kde bude spát i jeho mamka. Jenže o bytě, kam nás prvně zavedl jsme si mysleli, že je ten, kde spí i Jonda. Tak jsme po něm žádali klíče od druhého bytu, kam půjdeme spát. Jonda nechápal, co chceme a prohlásil, že žádný klíče nemá. Chvíli jsme se tedy dohadovali, až z něj vypadalo, že ten byt, kde jsme , je ten, kde máme se zajDeem spát. Ptala jsem se Jondy, kde je ten druhý byt, jestli je to ten, kde je na něm velká jednička. On mi řekl, že ne, že to je ten, kde je velká nula. Pak se v ponožkách plížil po chodbě až ke dveřím s jedničkou, kde naslouchal. V bytě někdo mluvil a chvíli na to Jonda zabouchal na dveře a zdrhnul za výtah. Utíkala jsem taky pryč. Myslela jsem, že zabouchal na sousedy, ale ve dveřích se objevila jeho sestra a ptala se, co mu hrabe. Uvnitř bytu č. 1 jsme objevili mmj. i Slamika87 též trochu na kaši. Šli jsme tedy se zajDeem zpátky do bytu, že půjdeme spát.

Nevím, jak dlouho jsme spali, ale cosi mne probudilo. Spala jsem nohama k oknu, kde byly zatažený žaluzie, aby nám světlo z ulice nesvítilo do pokoje. Jenže jak jsem otevřela oči, naproti oknu se zvedla silueta nějakého chlapa. Vystřelila jsem z postele a snažila se nastartovat mozek, co mám dělat. Mezitím návštěvník začal klepat na okno v pokoji a potom vedle v obýváku. Vzbudila jsem Radka, že sem někdo jde a zkoušela se z pokoje škvírou v žaluziích podívat, kdo to klepe. Nikoho jsem ale neviděla, tak mi nezbývalo nic, než jít do obýváku, kde žaluzie nebyly zatařený. Měla jsem dost nahnáno a tak jsem se plížila pokojem jak stín. Opatrně jsem se naklonila k oknu a koho jsem tam neviděla: Elzu. Otevřela jsem balkónové dveře a zeptala se ho, co tu dělá. Odpověď byla jasná a opilá: Jdu spát k Jondovi. A tak se tedy šlo konečně spát.

★ Sobotní řežba

12. ledna 2010 v 14:21 | opY |  ★ Reporty života
V pátek jsme se vyspali do růžova. Někdy kolem 11té dopolední se na nás přišel podívat Jonda s otlačeným pruhem od polštáře na čele. Zděsil se, když potkal mezi dveřma Elzu. Tak jsem mu vyprávěla, co se stalo (dozvěděla jsem se u toho, že pravděpodobně přitáhl v sedm ráno). Šli jsme vedle do bytu, kde jsme dostali snídani a kde nás přemluvili, ať zůstaneme do neděle. Tak jsme se vydali ještě pro něco do Žatce, něco nafotit a jeli jsme zpátky. Já, Elza i zajDee jsme si přitáhli na byt notebooky a během chvíle to tam vypadalo jak v IT centru. Pak se k nám přidal i Jonda a řešili jsme, co budeme dělat večer. První byl v plánu sraz Lide.cz ve Fortuně a pak se rozhodlo o chlastačce na bytě. Zajdee a Elza jeli tedy do Hypernovy a přivezli nám dvě lahve bílého, dvě červeného, čtyři litry džusu, vodku, Puschkina, pár piv a Zzeelvu. Vyložili jsme nákup a šlo se na sraz, kde jsme byli asi jen hodinu a půl. Pak jsme dovalili na byt a mohlo se začít. Zzeelva nás mezitím opustil.

Na bytě se k nám přidal Jelczin1, který přinesl flašku ginu. Elza a zajDee pořát šaškovali s notebooky, tak jsme ještě chvíli zewlovali na xchatu a Jelczin chytl záchvat smíchu z nicku "papalaknedlik". Začali jsme Puschkinem a to pořádnou lampou ("Jak je ta třetí piča na skleničce" by Jonda). Nějaké to pivko, víno a načala se vodka s džusem. Elza žádal taky, ale za to, že seděl u PC, dostal pětipičovou lampu vodky a dvojpiču džusu. A poznal to. Dva pytle brambůrek byly do hodiny pryč. Ze stolu se stalo skladiště alkoholu a hudba hrála i na přání. Začínali jsme se dostávat do nálady, padaly hlášky, osahávání, několikrát byl stržen závěs a žaluzie se raději zatáhly. Jonda mě pořád pobízel, ať piju a sotva jsem dopila, už jsem měla zase plno. Ve dvě ráno se ale daly věci do pohybu. Krom toho, že Elza pouštěl porno, nám zajDee poblil dokonale záchod. Tak dokonale, že to postříkalo zeď kolem WC a kus párku se válel až na chodbě za ním. Sotva dokonal činnost, flákl sebou do postele. Jonda, Jelczin1 a Elza se hihňali a já jsem se vrhla na uklízení poblitého WC. Než jsem douklidila, spal zajDee jako dřevo. Pak bral večer další otáčky: Elza Jondovi rozepínal pásek, pak se spolu váleli na gauči a řvali jak paviáni.

Poté se ozvalo bouchání na sklo: aniž bysme si to uvědomili, rozprchli jsme se z obýváku pryč. Naivně jsme si mysleli, že to je soused (až ráno mi došlo, že soused asi nebude ve dvě ráno lézt po hromosvodu na balkón, aby nás utišil). Byl to návrat ztraceného zzeelvy, který se k nám přidal. Spásli jsme poslední tyčinky, všechny piva, vodku, gina i puschkina, litr a čtvrt červenýho vína. Porno jelo pořád v pozadí až se ozval zvonek u dveří. Znovu jsme se evakuovali pryč a odvážný nejmladší z nás šel otevřít dveře, kde stál na prahu v trenkách soused. Slíbili jsme mu, že se utišíme (Jelczin tvrdil, že se uklidnit teda nechceme) a pokračovali. To už byly asi čtyři ranní. Všichni jsme byli na kaši, ale jak dlouho pokračovali pánové, to nevím. Odcházela jsem kolem pátý spát a pamatuji si jen, že Jonda odnášel Jelczina vedle do bytu spát a Elza že nám vpadl do pokoje...

Vstávalo se kolem půl dvanáctý. Jondu vyděsila představa, že možná přijede babička. Tak se začalo gruntovat. Všude byly flašky, skleničky na konferenčním stolku se přilepily, všude byly rozmačkaný brambůrky, Elzu bylo dost těžký vyhodit z postele a WC smrděl zvratkama stále. Závěs v kuchyni chabě visel. Ale úklid jsme zvládli během půl hodiny. V půl jedný jsme odcházeli s věcmi i odpadem. A tak jsme zakončili tuto játrapárty. Doufám, že to brzy zopakujeme, protože tohle byla pecka.

V hlavních rolích víkendové řežby:
Jonda3
zajDee
Jelczin1
Zzeelva
opiFka

Dále hráli:
Jondovo máma
Mmarunka
Holyfucker

★ Bar Jack Beroun

12. ledna 2010 v 14:17 | opY |  ★ Reporty života
Bylo odpoledne a my řešili, co budeme večer vlastně dělat. Jelikož rakovnický měli jet do Berouna, nebyl by nikdo známej, kdo by šel kalit do Raka. Jak jsme tak chatovali, nějak jsme se dostali k tomu, abychom přijeli taky. Takže domluveno, Lupin2 z toho byl u vytržení: "To mi zajíc poser nohu!" Nicméně jsme ještě nevěděli, co si pro nás Beroun připraví.

Vyjeli jsme někdy před osmou a čím jsme byli blíž, tím více komplikací se ukázalo. Jednak TomTom navigoval nějak divně, že nás zavedl do slepé uličky. Pak, když jsme přežili několik desítek serpentin, jsme konečně narazili na milou rovinku. Jenže jak jsme chtěli zařadit na vyšší rychlost, kola se nám začala protáčet...takhle namrzlou silnici jsem snad ještě v životě neviděla! Nicméně jsme dojeli, ale byla to vážně vražedná cesta. Bar jsme našli celkem rychle a už tam byla celá slezina: Elza, jonda, Legolas, Lupin a Martin. Po uvítání se šel prozkoumat výčepní koutek a potom už se jen pilo a pilo...

Přišel za mnou Elza, že má takovej nápad a jestli bych s ním souhlasila (odkývala jsem mu to aniž bych věděla, co to bude). Že prej uděláme překvapení a dáme zajíce na striptýz. Souhlasila jsem a všichni jsme nevinně mlčeli. Když došlo na nejlepší, jonda odvedl zajdeeho na parket, kde byla připravená židle. Přes malý odpor si tam přeci jen sedl a kochal se z vnad tanečnice. Zřejmě ale z toho byl trochu mimo, střízlivý a nahý před všemi :D Nicméně, sotva to skončilo, okamžitě si natáhl slipy a zubil se.

A jak se tak pilo, najednou přišel Legolas, že jde domů. Přes hudbu jsem zaslechla jen něco o dvanácti hodinách, tak jsem se ptala, kolik teda vlastně je. Když mi Lupin řekl, že půl druhý, nevěřila jsem mu. Pak už jsme se začali trochu rozvazovat a troufli si i na parket (tedy, ne že by tam někdo bylo narváno:D). Z ničeho nic se ztratil Elza. Pak se ztratil zajdee. To už bylo hodně k ránu, našli jsme je ve vedlejším nonstopu. Vydali se do bankomatu, že si Elza vybere nějaký peníze. Já jsem zůstala v baru a když přišli, Elza sotva chodil. A znovu nadával, tentokrát ne na lampu, ale na bankomat, že na něj mluví něco Bitte, že ho rozmlátí. Neustále se ptal, kde má kartu a kde má pěněženku. Trpělivě jsme mu odpovídali, že to má Jonda. A když už se tím nechal ukolébat, zase vyletěl jak šíp, že nechal kartu v bankomatu.

Bylo půl čtvrtý. Zatáhli jsme Elzu blíže k baru, kde byly dveře a dalo se tam líp dýchat. Jenže přišel vyhazovač a něco hudroval na DJe (že hraje pro patnáctiletý haranty nebo tak něco) a to Elzu našláplo snad ještě víc, než Bitte bankomat. Začal to tam dost nahlas řešit, takže jsme se radši vypařili úplně ven. Naštěstí bez konfliktu, štěstí, že vyhazovač neměl tak úžasný sluch...

Venku se Elza snažil vzít roha zase k bankomatu, že ho půjde rozbít. Neustále rozebíral vyhazovače, že se takhle personál k personálu nechová (většina vyhazovačů myslí rukama, ne hlavou). Pak už jsme se jen všichni olíbali a rozjeli se do postelí.