★ Měsíční výročí

12. dubna 2017 v 15:59 | opY |  ★ Pan T
Dnes máme s panem T měsíční výročí. Setkali jsme se tak náhle a já si na něj tak zvykla, že už ho kolikrát ani nevnímám. Máme za sebou neúspěšné vazodilaktační infuze, pět lekcí rehabilitací, hromadu léků a vzpomínky na vedlejší účinky. Jediný, na co pan T reaguje, je změna krevního tlaku a určité polohy hlavy. Jinak se vrací do stejných hučících kolejí. Halucinace v druhém uchu stále monotónně jede, ale je slyšet jen při absolutním tichu.

Dnešní audio neukázalo žádnou výraznou změnu. Kromě toho mi ještě měřili průchodnost Eustachovy trubice, ušní tlak a reakci třmínku. Vše mělo klasický scénář: namlouvala jsem si, že z rehabek zaběhnu na audio a nejpozději v deset budu doma. Nebyla. Od osmi do čtvrt na jednu jsem lítala z patra do patra. Tu čekání půl hodiny, tam čekání 20minut, támhle zase 40minut...

Ke konci už jsem začínala být docela hladová, žíznivá a neskutečně protivná. Jednak kvůli počasí (hnusně, že by člověk snad nešel ani se psem) a jednak proto, že jsem čerstvě těhotná.

To byl také důvod, proč jsem potřebovala konzultaci s lékařkou. S paní Hráškovou odpadla magnetická resonance i barokomora. Nesmím brát Tebocan ani jiné vazodilaktační léky. Navíc mi oznámili, že mám pozitivní protilátky na encefalitidu, takže zítra letím na infekční.

Doufám, že mi příště objeví třetí ruku na zádech, protože fakt začínám litovat toho, že jsem vůbec kdy k doktorovi lezla.

Ale abych nebyla tak negativní:

Jednou jsem se zapomněla a přiložila si telefon na své vadné ucho. Poprvé v životě jsem slyšela zvuky z vesmíru! Málem jsem svůj objev hlásila lovcům UFO, ale pak jsem přeci jen dostala rozum.

Na ORL v Krči už mě poznávaj i na sto metrů. Postrach se jim po dlouhé promlce vrátil - skoro tři týdny jsem tam nebyla - a přesto mě sestry i lékaři poznali. Snad nikde jsem nebyla tak populární :)))
 

★ Cože? Já tě neslyším!

20. března 2017 v 17:34 | opY |  ★ Pan T
Sobotní ráno si mě vyhmátl sám primář. Prohlédl mé uši a očividně netušil, co se mnou. Popsala jsem mu, co mám za problémy, ale když jsem svůj příběh dokončila, všimla jsem si, že se cynicky ušklíbá. Začala jsem větřit, že je něco špatně. Bavil se se mnou tónem, jak když jsem úplně blbá. Jeho arogantní, pochybovačný humor mi začal startovat adrenalin v krvi. Pak se zaměřil na můj piercing v nosu a jazyce. Řekl mi, abych ze sebe udělala holku a vyndala si ty dráty. Pálila mě odpověď, že mi je jeho subjektivní názor u zadku. I kdybych nosila na hlavě pošlého krtka, udělá s tím prd. Pak se mě zeptal, jestli mám děti a jestli jako to jsou nějací parchanti. Vyjekla jsem: "Co prosím?!" a on se začal zubit a vysvětlovat, jako jestli dítě nějak víc zlobí. Od této chvíle se mi vrátilo mé staré já - ta bytost ve mně byla najednou tvrdá, jako socha, která se nedá jen tak rozhodit. A k tomu jsem nasadila moje vykulený oči, povytažený obočí, pochybovačný výraz a úšklebek na rtech. To je přesně moje gesto, když si o někom myslím, že je kretén a přešláp hranici. Moje řeč pak automaticky přechází do sarkastického, velice jízlivého tónu. Primář asi vytušil dění a pohotově houkl na sestru:

"Dejte jí na víkend Neurol a Béčko do prdele. Ten druhej Neurol si vezme v neděli a v pondělí napíšeme propouštěcí zprávu."
Sestra mi dala do ruky plastové víčko s práškem a vodu. Měla jsem chuť mu tohle chrstnout do xichtu, ale místo toho jsem poděkovala a důstojně odešla. Prášky jsem hodila do koše. Jela jsem za sestrou na kafe, abych jí vše přetlumočila, co se vlastně dělo. Když mě viděla, tak pronesla, že je na mně vidět, že jsem nadopovaná.

Zahájila jsem detox a začala sbírat informace. Radila jsem se v lékárně, co místo Betasercu, který mi nedělá dobře, mám brát. Alternativa je - Tebokan, přírodní lék z ginkga. Pročetla jsem forum na itinnitus.cz, přečetla jsem si diskuzi na Facebooku. Musím si najít cestu sama.

I přes to, že jsem v sobotu neměla jediný prášek, se mi večer udělalo stejně nevolno, jako když jsem byla po kapačkách. Svaly mě hrozně bolely, stáhlo se mi hrdlo a žaludek se mi houpal, jak na vodě. Začala jsem se strašlivě potit a nemohla jsem dodýchat. Hlava mi šla úplně šejdrem. Trvalo to jen chvilku, asi pět minut a byl klid. V neděli a dnes, tedy v pondělí, už jsem tohle neměla.

Dnešní audiotest ukázal úplně stejný výsledek, jako v pátek sedmnáctého, kdy jsem byla napumpovaná vším možným, a taky v pátek desátého, kdy mi audio dělali poprvé. Od sedmnáctého jsem už nic nebrala. Celý víkend jsem dostávala šílené chutě na zeleninové saláty a ovoce. Dnes se cítím moc dobře, vyjma těch motolic. Pan T mě moc neotravuje, i když ho vnímám, tak mi nevadí. Plán je takový, že do konce března proběhnou rehabilitace, v dubnu magnetická resonance. A dál? To netuším ani já, ani doktoři. Můžu se jen učit se s tím žít.

Když sedím v místnosti a bavím se s více lidmi, pomáhá mi zacpat si zdravé ucho takovou tou silikonovou násadkou na sluchátka do uší. Neutěsní mi ucho úplně, protože má vprostřed díru, ale zároveň slyším tak akorát. Sluchátka s hudbou jsou vůbec báječná věc. Hlavně venku. Všímám si, že je pro mě horší jet ulicí jen tak, než když mám sluchátka. Moje oči mi nahrazují sluch - když jsem se dnes zastavila na ulici, ohlédla jsem se za sebe, jestli za mnou někdo nejde. Neslyšela bych totiž něčí kroky za sebou ani bez sluchátek. Tělo už si na to zřejmě zvyklo.

Po večerech mě doprovází nikdy neutichající šumění v levém uchu, s lehkým pískáním, které občas skáče do různých výšin. A v pravém uchu, za absolutního ticha, vzniká sarkastická halucinace. Už chápu tu tinnitářskou větu: Co bych dala za to, kdybych slyšela ticho!


Někdo má v uchu cikády, někdo turbínu.

Já mám pana T. A ten začíná rozhovor svou uvítácí větou: Cože? Já tě neslyším!

★ Pan T přichází - pokračování

20. března 2017 v 16:12 | opY |  ★ Pan T
V pátek odpoledne, když jsem byla schopná se zvednout z postele po tom šíleném dni, jsem přišla na sesternu. Oznámila jsem jim, že tuhle léčbu končím, že už to nedám. Obě doktorky se do mě pustily - prý bych měla začít chodit na psychoterapii, protože mi infuze může zachránit život. Pak přišly k tomu, že mi před infuzí dají Neurol. Abyste věděli, nemám ráda odběry krve, ale dokážu to ustát, jenže tentokrát jsem chytala úplný psychostavy, když mě měli napíchnout. A s tím Neurolem jsem jim to vnukla vlastně já. Argumentovaly mi, že jsem přeci rodila a musela jsem mít kanylu. Ano, měla. Pár hodin a navíc ve stavu, ve kterým jsem sotva vnímala, co se se mnou děje, omámená hormony. Nakonec jsem si svou nevybojovala, byla jsem strašně měkká a vytřeli se mnou celý oddělení. Sobota ráno naklusat, sjedeme vás a prostě vykapete.

Přijela jsem domů naprosto zoufalá. Po celou dobu jsem sepisovala s kamarádkou, která na rozdíl ode mě, má větší zkušenosti z nemocnic a s léky, takže mi hodně pomáhala a dávala rady. Během psaní přišel panický záchvat. Začalo to pocením, neklidem, dostavily se myšlenky, že jsem na všechno úplně sama. Že já jsem ten blbeček, co nedělá, co mu doktoři říkají. Hrdlo se mi stáhlo a dech se stal trhaným, pak jsem se rozbrečela šíleným, zalykavým pláčem. Měla jsem strašný strach a myslela jsem si, že umřu. Už už jsem sahala po telefonu, že si zavolám záchranku, ale začala jsem se uklidňovat. Pak přišel ještě jeden, značně slabší. Tohle už nechci nikdy v životě zažít!

Rozhodla jsem se řídit instinktem a tím, co mi říkalo tělo. Tinnitářů je hodně, zvlášť těch, co mají trable s krční páteří. Narazila jsem i na rozhovor primářky Vydrové, co se na Tinnitus specializuje. V prvé řadě prý neordinuje tyto infuze těm, kteří mají prokazatelně blokovanou krční páteří. Oni to vědí už od pondělí ráno, že příčina je dost dobře v tomhle a stejně do mě dál perou neúčinnou kejdu, ze který je mi den ode dne hůř.

Další věcí jsou dohledané vedlejší účinky Prednisonu a Agapurinu:

Prednison: může se objevit zvýšený pocit hladu, zvýšení tělesné hmotnosti, zažívací obtíže jako nevolnost, zvracení, bolest v břiše, dále se může objevit měsíčkovitý obličej, nahromadění tuku na krku a trupu, akné, neklid, poruchy spánku, změny nálady, deprese nebo naopak povznesená dobrá nálada,
- Pocit hladu ano, paradoxně taky pocit na zvracení a parmenentně žaludek na vodě, opuchlý obličej, neklid, změny nálady, deprese a dobrá nálada - to splňuju docela dobře

Agapurin: Často (možnost výskytu u 1-10 ze 100 pacientů): se vyskytují zažívací potíže (nevolnost, zvracení, bolesti břicha, nadýmání a průjem)
Méně časté (může postihnout až 1 ze 100 lidí):
- točení hlavy, bolesti hlavy,
- rozmazané vidění,
- návaly - pocity horka a návalu krve do hlavy provázené zarudnutím v horní polovině těla a pocením.
- Tak možná za to moje břicho může i tenhle, každopádně točení a bolest hlavy, rozmazené vidění i návaly, to mě pronásledovalo celou dobu
A po tom všem si mám dát na uklidnění Neurol? Nikdy. Byla jsem připravená, že tenhle boj o moje zdraví v sobotu vyhraju já.
 


★ Pan T přichází

20. března 2017 v 15:42 | opY |  ★ Pan T
Dlouhá doba uplynula a já se opět vracím ke svému blogu, na který jsem nechávala volně a vědomě usazovat prach. Jako kdyby mi to tenkrát říkal: Však ty zase přilezeš, počkej!

No, tak jsem tady a mám závratnou novinku, o kterou se chci podělit. Sepsala jsem tento článek za absolutního vyčerpání, zmatení a snad i sjetá léky, ve dvě hodiny ráno:

Je úterý ráno 7.3.2017 a začíná běžný den. Jak jsem se posadila na posteli, zhoupl se mi tlak a zalehlo mi levé ucho. Začalo v něm šumět, sem tam i pískat. Nebrala jsem na to ohled, občas se mi to stalo, že mi na chvíli zalehlo a pak samo prostě odlehlo. Přisuzovala jsem to i tomu, že jsem ten den dostala menstruaci, při které běžně mám návaly a tlak mi lítá, jak na centrifuze.

Horší bylo, že se mi motala hlava. Jako kdybych měla v hlavě olověnou kuličku, která mě převáží a tu stranu, kam se pohnu. Pokud skloním hlavu, kulička se kutálí dopředu a táhne mě za sebou. Postavila jsem se do prostoru a dostala ránu, protože jsem byla úplně zmatená.

První den jsem tedy proležela. Druhý den jsem se motala taky, ale už podstatně méně, ale zalehlé ucho si furt žádalo mou pozornost. Ve čtvrtek 9.3. jsem se teda sebrala a navštívila soukromou ordinaci ORL lékařky. Vyšetřila mě, vše vypadalo dobře, až na ten šum. Tinnitus se tomu říká. Hned mě poslala na audio, abychom zjistily rozsah. A tím začal i kolotoč, ze kterýho jsem se musela vymanit, nebo bych skončila jako opravdový pacient.
V pátek 10.3. jsem šla do Krče. Vyšetřili mě a poslali na audio. Lékařka pro mě moc pozitivní zprávu neměla, na to levé ucho opravdu špatně slyším. Seběhla jsem tedy zpět do přízemí, abychom naplánovaly léčbu. Chtěli mě hned na příjem, ale to nešlo kvůli hlídání. Domluvily jsme se tedy na pondělí. Ještě v pátek jsem dostala dvě injekce - vitamín B a ještě jednu s kortikosteroidy. A na víkend Betaserc, Prednison a Agapurin. Dodatečně ještě Furol. Stihla jsem ještě odběry a rentgen krční páteře.

V pondělí přišel nástup ambulantně na infuze. Audio ukázalo mírné zlepšení, ale jen opravdu mírné. Určité tóniny prostě neslyším. Překonala jsem zavedení kanyly a dostala první kapačku. Po ní jsem byla docela dost oteklá a to hlavně na nohách a prstech na rukách. Skoro jsem je neohnula. Ale byla jsem pořád relativně dobrá, v pohodě. Betaserc mi zůstal, Prednison se snížil na jeden denně a Agapurin šel nitrožilně. Zároveň přišlo z rentgenu vyjádření, že moje krční páteř má blokové postavení a je tedy velká pravděpodobnost, že příčina je tam. Tak vyhlídka dobrá, říkala jsem si. Rehabilitace by mohly zabrat.

Druhý den jsem letěla znovu do nemocnice na infuze. Po kapačce mě začala kanyla trochu bolet, ale nebylo to nic nesnesitelného. Jsem omdlívací typ, takže když mi ten pátek dělali odběry, tak jsem se trošku odkrvila a napíchli to až napodruhý. Moje žíly umějí totiž mizet a pokud už nějakou někdo najde, tak okamžitě praskne. Ale furt jsem to dokázala nějak překonat.

Pojmenovala jsem svého nového mazlíčka pan T. Vím, že jak to jednou pojmenujete, už se toho nemůžete zbavit. Ale jelikož je součástí mého života, tak má na to jméno nárok.

Ve středu se začalo něco se mnou dít, ale naprosto neznalá jsem si myslela, že to jsem já, kdo si začíná vymýšlet kraviny. Kanyla už doopravdy bolela, tak mi jí vyndali. K mé smůle ale píchli novou do stejné ruky, jen jiná žíla, a tak se stalo, že mi i tuto další den vyndavali. Začala jsem mít hrozné deprese, ale úplně nepochopitelné. Pan T se po kapačkách rozjařil a hučel mi v hlavě celé odpoledne a ještě i část večera. Vše se vždycky uklidnilo až další den ráno. K tomu mi otekl obličej. Dostavila se zácpa, se kterou jsem bojovala a zbavila se jí tím, že jsem dost změnila jídelníček. Teď je zpátky. Mám břicho tvrdé, jsem oteklá, jak meloun. Když mi ve středu sestra napichovala kanylu, začala jsem úplně šílet. Šila jsem sebou na posteli, úplně bez sebekontroly. Dostala jsem se do stadia, kdy jsem ležela na posteli, klepala jsem se, že se otřásala i ta postel a chtělo se mi brečet. Na vše jsem upozornila lékaře, že mi začíná být špatně a začala jsem se pídit po alternativní léčbě. Prý to nelze.

Ve čtvrtek mi kanylu zase vyndali a už jen to, že na mne sestra sáhla, mě málem položilo. Rozdýchávala jsem to dobrých deset minut. Něco se v mém těle změnilo, ale kupodivu ne pan T. Měnila jsem se já. Deprese začaly nabírat obrátky a z mých vyhlídek na léčbu se stala noční můra. Ještě týden, říkala jsem si. Ale s průběhem čtvrtka jsem věděla, že to nedám, ani kdybych se postavila na hlavu. Bylo mi zle a taky se mi vrátily závratě, které od té doby nepřešly.

Mezitím jsem navštívila oční, vyšetřil mě neurolog a fyzioterapeutka. Nález od neurologa žádný nebyl, jen mě preventivně objednal na MR, aby měl jistotu. Tam jdu až v dubnu. Na očním vše dobré, jen prý zvýšený tlak, takže za měsíc jdu na kontrolu. Fyzioterapeutce se potvrdil rentgen, opravdu blok na krční páteři mám a bude potřeba rehabilitace.
Jenomže já padla do stavů podivné apatie, kterou střídá nevysvětlitelně dobrá nálada, hlavně tedy po ránu. Ráno mám náladu, že bych všechny objímala. Večer mám náladu, která se nedá ani popsat.


Vrcholným dnem byl pátek 18., kdy jsem se po dobu infuzí dostala úplný záchvat paniky. Přitom nebyl důvod - nebolelo to, nic mi nebylo. Snažila jsem se se zabavit - čtení, psaní, poslech, relax, ale nic nepomáhalo. Panika ve mně vzrůstala, jak obří had a taky vypukla naplno. Rozbrečela jsem se, rozklepala, udělalo se mi na zvracení. Tyhle záchvaty jsem toho dne prodělala ještě dva, doma a úplně bez důvodu. Měla jsem jít na první rehabko, ale nebyla jsem schopná se zvednout z postele. Infuze mi celá nedokapala, odpojili mě, ale ne proto, že jsem brečela, klepala se a chytala záchvaty, ale proto, že jsem měla být v jedenáct na rehabku. Byla jsem strašně vyřízená, unavená, ale spát jsem nemohla. Napila jsem se vody a málem jsem se utopila. Hrdlo se mi stáhlo tak, že jsem nic nepozřela. Byla jsem si už jistá, že takhle to dál nemůže jít.

★ Půlkila mozku, prosím!

29. června 2016 v 20:24 | opY |  ★ Téma týdne
Tuto větu už jsem v životě párkrát postřela, i když tedy ne přímo na mou osobu. Což je docela fajn, ale kdyby to náhodou někdo někdy použil, tak úplně přesně vím, jak bych to udělala a kam bych šla.

Zašla bych do nejlepšího řeznictví a koupila bych si rovnou dva. Jeden náhradní, kdyby zase došla kapacita v tom prvním.

Ale nejprve bych musela zajít do hračkárny, abych reklamovala opičku s činelama. Pak bych zašla do zverimexu a věnovala jim celý pytel pilin vlastní výroby. Dneska frčí vše BIO, NATUR a HANDMADE, tak z toho by se určitě zbláznili a skoupili úplně všechno. A když nad tím přemýšlím, tak se z toho taky odvozuje fakt, že už nebudu potřebovat šampon proti lupům.

Pak bych si doma dala sprchu a začala bych nový život s novým mozkem. Ten starej bych si dala do akvária. Zřejmě bych mu tam občas nasypala krmení pro rybičky, než by se mi nový mozek rozjel a došlo mi, že to není potřeba.

Ale to by snad tak nevadilo.

★ Nejsem IN. Nepřijímám.

4. července 2015 v 15:16 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
Půda nám vře pod nohama a začínáme bojovat i se svými vlastními lidmi. Nějak se mi nechce věřit, že někdo může být tak slepý a nevidět, co se sem řítí. Popírat úplně všechna amatérská videa, všechny zprávy, výpovědi lidí, kteří to peklo zažívají. Po ulicích běhají tlupy dobře oblečených negramotů, kteří se dovolávají práv na peníze, byty a jídlo. Když vidím ty jejich natažený ruce a otevřené huby, které očekávají, že je NĚKDO bude krmit a ještě si na to konto zaprotestují, vaří se mi krev v žilách.

Přitom se jich zastávají pořád ty stejné typy lidí. Je to opravdu jen lidská hloupost? Nebo jsou podplacení, či je to jen módní trend? Asi to bude od všeho trochu.

Být za každou cenu humánní a přijímat všechny s láskou, kromě vlastních lidí v zemi, ve které žijete, je hrozně IN. Nejlépe být ještě v menšině a o to víc se blýsknete. Možná dostanete i růžový odznáček, že jste anděl světa.

Co se to tu sakra děje? Proč mi pořád někdo cpe pod nos, jací chudáci jsou lidé v menšině a měla bych je tolerovat a sedat si z nich na zadek? Zrovna mně, která s tou menšinou žije v sousedství a má reportáže o jejich chudobě z první ruky. Jednou vám povím pohádku, kam mizí sociální dávky a jaké zajímavé rozhovory a akty se tu dějí.

Mám pocit, že za chvíli bude naprosté fiasko být běloch a nedej Bože říct někomu, že jsem heterosexuální matka od rodiny, protože budu automaticky pokládána za rasistickou svini, co utiskuje chudáčky. Celé to na mě působí jako trapná módní fraška, naprostá komedie, která se den po dni posouvá za hranice absurdity. Něco jako falešná kabelka od Vuittona, kterou se chlubí rádoby luxusní slečna.

Být hrdý na svou zem a národ se stává velkým tabu. Člověk taková slova nesmí pomalu ani pronést, nebo ponese titul nácka bez ohledu na to, jestli má plešku nebo bujnou kštici. Za chvíli snad nebudeme moci zpívat ani naší hymnu, abychom někoho nepopudili. Kam jsme se to dostali?

Já jsem nácek. Xenofob. Rasistka. Jsem OUT, protože nepřijímám. Za prvé, sleduju denně, co se vlivem imigrace děje a čeho jsou schopní. Za druhé to, že to u nás je ještě relativně v pohodě neznamená, že to tak bude i poté, co je přijmeme. A za třetí, lidé této země mají právo říci svůj názor na to, s kým chtějí v sousedství žít.

Ze zahraničních zpráv se dá vyčíst spousta zajímavých věcí. Tady je pár "nehod", jakých se imigranti dopustili:

Banda protestujících imigrantů v Itálii blokuje projíždějící houkající sanitku, dokud na ně nenaběhnou místní a nerozeženou je. Jejich reakce na sanitku je vskutku působivá. Přijdu si, že koukám spíš na vystřiženou pasáž z filmu planeta opic, než na lidi. Video prolétlo Facebookem, jako smršť.

Imigranti usekli ruku průvodčímu mačetou, protože po nich žádal (PRÁVEM!) jízdenky. Proč si imigranti místo KPZ berou mačetu, mi doteď není jasné.

U imigrantů byly nalezeny drogy, které pašují do Evropy.

Byznys pašování lidí do Evropy nemá hranice a točí se v tom nehorázné peníze. Převaděči za astronomické ceny dopravují imigranty, kam chtějí. Kde imigranti na to berou peníze, není dosud známo.

Imigranti na lodičkách jsou z 90% mladí muži v poměrně dobré kondici. Žen s dětmi je opravdu jen minimum. Dobré kondici rozumějme takto: ve srovnání s vyčerpanou rodinou Syřanů, kteří v horách umírají na dehydrataci, podvýživu a infekce, protože utíkají před ISIS.

Imigranti na lodích pozabíjeli křesťany. To znamená, že tito nejsou křesťanští uprchlíci, ale ani nevěřící.

Imigranti se shlukují a začínají demonstrovat, protože chtějí lepší podmínky pro život. Chtějí byty. Jídlo, které ze solidarity dostanou, vyhazují. Chtějí peníze, dožadují se nějakých práv, přitom jsou lépe ošacení, než lecjaký domorodec.

Aby dostali, co chtějí, využívají agresivitu a násilí. Dobrý příklad je v uprchlických táborech, demostracích, kde ničí město a nebo v Calais, kde ničí náklaďáky, náklad a ohrožují zdraví řidičů. Amatérská videa jsou opravdu zajímavá a dost drastická na to, aby otevřela oči.

Bez problémů obsazují domovy těm, kteří jsou tam doopravdy doma. Z těch se stávají bezdomovci a končí v uprchlických táborech. K čemu je pak imigrace, když bezdomovec udělá z člověka s domovem opět jen bezdomovce?

Kriminalita v zemích se úměrně zvyšuje s počtem přílivu imigrantů.

Obtěžování žen je samozřejmostí.

Můžu samozřejmě pokračovat dál, materiálu je na internetu k dostání víc, než dost. A pak si po těch hrůzách přečtu výblitek nějakého vymetence, co v životě nesáhl na práci, studuje sluníčkovou školu, obor superhrdina a myslí si, že peníze asi rostou na stromech u silnic. Ale přijímá, protože to je naše povinnost, protože na to máme peníze i prostory, protože jsme prý sami uprchlíci a tak nemáme právo remcat. Příjmení Novák si dávno změnil na nějaké orientální, to je teď na škole v módě a pan profesor mu za to udělí pár bodíků. Je mu naprosto ukradená mizerná situace některých spoluobčanů. Tu, s notnou dávnou ignorace, přehlíží. Zaměřuje se jen na záchranu světa za hranicemi své vlasti, kterou ze srdce nenávidí, přestože právě díky jejím tradicím, zvykům a kultuře, mohl svobodně studovat a bez náboženského omezení jít svým směrem a rozhodnout se, kým bude.

Já mám jasno.
Nechci vystavovat svou rodinu nebezpečí.
Nechci se bát vyjít ven.
Nechci tu další agresory a podivné nátury, těch tu máme i bez nich dost.
Nechci, aby se tu rozpínala cizí víra a kultura.
Nechci poslouchat kecy o rasismu od zaprodaných pošahanců.
Nechci živit další trilion neziskových a sociálních pijavic.
Nechci, aby v takovém bordelu žily moje děti.

Ještě mám malý vzkaz pro ty hashtagové lidičky, co si vážně myslí, že jsou lepší, než já: Až vás bude třískat váš africký mírumilovný a napůl chcípající imigrant, nepomůžu vám.

★ Deníček - Pokrokový den

11. května 2015 v 10:08 | opY |  ★ Zrzavá máma

Konečně se mi povedlo vylézt na postel a vykopat z ní tátu dřív, než před jedenáctou. To je ohromný pokrok. Jen, co se vyškrábal z postele na záchod, jsem se šel nasnídat a byl jsem na sebe patřičně pyšný. Cítil jsem, že dnešní den bude pokrokový a cokoliv udělám, bude zapsáno do dějin naší rodiny. Zatímco si máma myslela, že snídám, lepil jsem kuličky z muffinu kočce do kožichu a na koberec. Bavilo mě to strašně moc, na koberci to vypadalo, jako miniaturní bobky a kočka měla IN účes.

Zašel jsem do ložnice vybrat si něco na sebe. Chtěl jsem tričko s Ramones. Vyházel jsem koplet celou skříň, jenže tam prostě nebylo. Zeptal jsem se mámy, kde jako je, ale ona stačila omdlít nad tím bordelem dřív, než odpovědět. Šel jsem tedy za kočkou, která seděla na okně a sledovala holuby, aby mi sdělila, jestli to tričko neviděla. Ignorovala mě do doby, než jsem strhnul záclonu. To se pak probudila z tranzu a začala se v zácloně různě schovávat a běhat. Líbilo se mi, jak zmagořela, tak jsem situaci podpořil a za záclonu různě tahal. Kočka se mohla zbláznit, že se to hýbe a lovila každý pohyb. Můj smích probudil mámu z kómatu. Jen, co uviděla, že je záclona dole, zase znovu omdlela.

Když se zase probrala, šli jsme s kočkou na kobereček. Dostali jsme kázání o vhodném chování, záclonách, energii a penězích. Pak jsme se všichni, krom kočky, oblékli a šli na písek.

Celé pískoviště jsem měl pro sebe. Všichni byli na prolejzačkách a houpačkách, takže jsem mohl začít s výstavbou pískového hradu. Měl jsem s sebou i své zaměstnance, mámu a tátu, kteří se ujali výroby bábovek. Postavili jsme sotva levé křídlo mého budoucího sídla, když se na písek vetřel nějaký zubatý mimoň. Hned mi sebral kyblík a místo toho mi dal trapnou formu želvy. Řekl jsem mu, že chci zpátky svůj kyblík, protože moji zaměstnanci musí makat. Musel jsem zařvat, aby mi ho vrátil. Ke vší mé hrůze se k nám přidaly ještě dvě holky. Na ty jsem nemohl řvát. Navíc se mi ta jedna líbila, tak jsem jí kyblík půjčil. Té druhé jsem dal lopatku a šel k mámě, abych měl pěkný výhled. Chvíli jsem situaci sledoval. Všichni hezky pracovali, vyráběli a stavěli. Zahájil jsem tedy konferenci o bábovkách, která dopadla velice pozitivně.

Probrali jsme vhodnost tvarů bábovek, označili jakost písku za příšernou a udělili vyznamenání za hygienu a pořádek. Tím byla konference uzavřena a mohlo se jít domů. Nechtělo se mi sedět v kočáře, tak jsem přesvědčil mámu, aby mě vzala na koně. Střídali se s tátou až domů a neměli vůbec tušení, že jsem právě došel svých představ o zotročení rodičů.

Abych završil dosažení své mužnosti, umyl jsem se tátovým sprcháčem a místo hraní si s hračkami do vody jsem se po celou dobu koupání tahal za Frantu. K dosažení dokonalého dne jsem ještě tátovi vrazil jednu na dobrou noc a stihl roztahat všechny hračky až do druhého pokoje.

Moje mise byla splněna. Odteď jsem mladý muž, generální ředitel pískoviště a holky mi zobou bábovky z ruky.

★ Povídka o diskriminované nájemnici a rasistickém majiteli

5. května 2015 v 15:26 | opY |  ★ Reporty ze společnosti
A máme tu zase jednu povídku ze společnosti, aneb jak to dneska vlastně chodí. Dneska si povíme příběh o tom, jak je o kejhák pronajímat byt našim menšinovým soudruhům. Zdá se, že mezi námi jsou stále lidé s růžovými brýlemi, kteří vidí jen to zrnko dobroty, ale flek špíny velice dobře přehlížejí.

Byl jednou jeden dům a v tom domě bylo hodně bytů. Dům byl pěkný, čistý, v chodbě to vonělo a každou neděli úklidová paní uklízela všechny společné prostory, včetně terasy, která je pro všechny společná. V domě bydleli jak nájemníci, tak v něm byly i kanceláře. Přestěhovali jsme se do toho domu v únoru a vše probíhalo normálně. A to i přes to, že lokalita není zrovna nejluxusnější a vyskytuje se tu větší množství diskriminovaných.

V srpnu toho roku se na naše patro nastěhovala nová rodina. Celkem mladá paní romského původu s dvěma dcerami. Jedné bylo sedm a druhé čtyři roky. Holky rychle zaznamenaly, že máme kočky. Ty volně chodily na terasu, slunily se. Měla jsem dveře pořád otevřené, protože se mi aspoň doma hýbal vzduch. Měli jsme podkrovní byt, takže přes léto tam bylo nezvladatelné horko. Ze začátku mi to nevadilo, holky si hrály venku a přicházely jen aby se podívaly na mé dvouměsíční miminko.

Jenže se to velice rychle změnilo. Kočky se asi po týdnu začaly stahovat domů, jakmile holky viděly. Nevím, co jim udělaly, ale od té doby utíkala i mladší kočka, ačkoliv byla velice nebojácná a přidrzlá. Takže holky začaly chodit k nám do bytu, garsoniéry, aby se podívaly na kočičky. Nemusím psát, že jsme o sebe docela dost zakopávali, navíc jsem se potřebovala starat o miminko. Vydržela jsem to pár dní a pak jsem musela nastavit nějaká pravidla, protože to začal být u nás průchoďák. Navíc mi přišlo, že za kočkama už tak nechodí, jako šmejdí po bytě. Evidentně se nudily, tak chodily k nám. Neměla jsem jim to za zlé, ale opravdu to takhle dál nešlo. I přes mé prosby a upozornění, že malý potřebuje spát, nakojit atd. nám bušily na dveře i šestkrát denně. Ne klepaly, bušily. Zaklepaly tak třikrát a pak začaly do dveří bušit. Přítel už začal být naštvaný, že se mu denně v bytě prohání cizí děti.

Jednou na mě zaklepala jejich máma. Sice pozdravila, ale oznámila mi, že se holky jdou podívat na kočky. Takovým tónem, že jako teď hned a dělej. Jelikož jsem velice háklivá na slova Prosím, Mohla bych, Děkuji, Nevadí vám atd., tak jsem okamžitě zježila srst. Oznámila jsem jí, že kočky si holky můžou prohlédnout na terase. Věděla jsem, že tímhle pro mě všechno končí a žádné návštěvy nepřijmu ani za zlaté prase. Kočky chodily ven dál, ale s holkama se bavit nechtěly.

Někdy v září jsem šla sebrat na terasu prádlo. Sousedčin sušák stál kousek dál a zaujaly mě na něm jedny ponožky. Byly to přesně ty barevné fusekle, které jsem si kdysi koupila u nás v práci. Dokonce měly i logo. Navíc obchod se v našem městě nenachází, takže bylo jasné, kde se tam ty fusky vzaly. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Přišlo mi to nad míru směšné krást někomu spodní prádlo, zároveň mě to ale nehorázně vytočilo. Ponožky jsem si vzala zpátky, sušák zandala do bytu a rozhodla se, že už ho ven nedám. Byly to sice jen pitomé ponožky, ale šlo o princip. Kolik nám toho asi zmizelo?

Navíc se v domě začaly objevovat divné existence. Před vchodem neustále postával hlouček a blokoval vstupní dveře. Ve výtahu se začaly povalovat odpadky, na stěnách a na zemi byly fleky od nějaké tekutiny. Nevím, jestli tam vylévali pití nebo flusali, ale byl to humus. Před vánoci se na dveřích objevily drobné dekorace. Jen jednoduché řetízky a nalepovací vločky. Neustále to bylo strhané nebo to chybělo. Na chodbě u bytu byl stabilně oblak cigaretového dýmu. Někdy jsme s přítelem, jen tak z hecu, tipovali, kolik jich v tom bytě asi doopravdy je. Rozhodně v něm nebydlela jen ta paní s dcerami, ale další tři nebo čtyři lidi, kteří vycházeli jen zřídka. Dalo to rozum, protože vedle byla kancelář firmy, která byt vlastní. Výtah byl pořád zasekaný, protože, jak jsem se později dozvěděla od uklízecí paní, holky a jejich kamarádi se bavili tím, že jezdili z patra do patra a dělali bordel na chodbách. Jména ze schránek byly neustále sloupaná. V přízemní chodbě se válely pytlíky od chipsů a sáčky.

Na podzim jsme začali shánět větší byt, protože syn byl velice pohybově nadaný a lezl. Přítel našel nabídku bytu přímo u nás na patře, což bylo fajn, že jsme nemuseli zařizovat stěhováky. Hned jsme to vykomunikovali a nakonec jsme i věděli, o koho se jedná. S majitelem jsme se často potkávali na chodbě a on věděl o nás. Byt nám zarezervoval, ale problém byl, kdy přesně bude možnost se nastěhovat.

Byt se uvolnil až po čtyřech měsících, protože byl problém s nájemnicí. Majitel se zmínil, že jí vypověděli smlouvu. Neřekl mi sice důvod, ale bylo mi to celkem jasné, proč asi. Nakonec nám to řekl. Nejen, že mu dlužila pět měsíců nájmu, ale zdemovala byt a to za necelý půlrok. Přesně rok poté, co jsme se nastěhovali, se byt uvolnil. Ten den, co se paní odstěhovala, jsme se šly s kolegyní majitele na byt podívat. Úplně soptila vzteky, protože paní nechala lístek na dveřích a práskla do bot. No, nedivila jsem se jí.

Byt smrděl jako nějaká putyka. Všechno bylo načichlé pravidelnou dávkou cigaret. Zdi byly zažloutlé a byly na nich šmouhy, asi od tužek a nějakých neurčitých tekutin. Kolem vypínačů byly zdi úplně černé. Troje vnitřní dveře byly všechny potlučené. Normálně v nich byly díry, jako kdyby do nich někdo dával pěstí. Dveře ve sprchovém koutě byly vyrvané a chyběla tam jedna z kolejnic, takže se nedaly zavřít. Radiátor, co měl být na stěně, byl vytržený a položený za dveřmi. Těžko říct, jak se tam dostal, ale tipovaly jsme, že se měl stěhovat taky, jen na něj zapomněli. Ten samý radiátor byl i v našem malém bytě, přidělaný bytelně ve zdi šrouby. V koupelně je betonová římsa obložená kachlíčky, ale plastová výplň, která jí lemuje, byla popálená od cigaret. To asi jak kouřili na záchodě, odložili vajgl na římsu a žhnoucí tabák to začal spalovat. Parapet v obývacím pokoji byl utržený, víko od bojleru také. Okna neuvěřitelně zadělaná, slepená, že nešla ani otevřít. Koberce systematicky propálené. Dávala jsem si pozor, abych se ničeho nedotkla, protože to byl fakt hnus. Špína a bordel. Kdyby v tom bytě bydleli ještě další rok, tak ho normálně vybydlí.

Čekalo na nás hodně práce a výdajů. Byt jsme vymalovali, koberce vyčistili, sprchu a radiátor opravili. Propálené části nahradili novým kobercem, parapet přilepili zpátky. Ten nám nešel do hlavy, jak to mohli vyrvat, protože byl k betonu přilepený nějakou speciální směsí, která tam stále byla. Dveře jsme zatím neměnili, protože to je poměrně drahá sranda. Takže když jsem to všechno sečetla, ty dluhy na nájmu, opravy bytu a výdaje na úklidové prostředky a barvu, vyletělo to na 52 tisíc. Nepočítám do toho náhradní kusy koberce, úklid a vymalování, protože to jsme si udělali sami. Taky do toho nepočítám opravdu sprchového koutu, protože nevíme, kolik to nakonec vlastně stálo. Ale myslím si, že těch 54 to dalo s přehledem, možná i víc. Stálo to hodně času a sil nás všechny, ale to se nepočítá. Také tam budou asi nějaké dluhy z nezaplacené elektřiny.

A po této zkušenosti přijde Anička Šabatojc a řekne, že majitelé cigány diskriminují tím, že jim nechtějí pronajímat byty. Na tomto bytě nebyla placená kauce, ani my jsme jí neplatili, ačkoliv jsem čekala, že po této zkušenosti budeme platit minimálně dva nájmy dopředu. Kdo tu koho vlastně diskriminoval? Všechny ty problémy, co se tu začaly objevovat s jejich nastěhováním a nakonec ještě platit za opravy v bytě. Od doby, co z domu vypadli, je tu zase klid. Žádný bordel na chodbách, žádné plivance ve výtahu.

Neměli bychom si plést pojem diskriminace a zhovadilost. Toto byl jeden případ z mnoha, o vybydlování bytů a domů existuje spousta materiálu, víme o tom delší dobu. Ještě jsem neslyšela, že by komando bílých občanů zdemolovalo celé sídliště. Jistě se najdou dobytci i mezi bílou většinou, ale to procento asi nebude tak tristní, jako v případě našich utiskovaných. A tak nám nezbývá, než dál platit a opravovat to, co vlastními silami zničili. K tomu jim ještě nabídneme nové, čisté bydlení, vlastní školy, výuku v jejich jazyce a možnost začleňování přes nějakou dobrosernou neziskovku. Vše placeno z výpat daňových poplatníků. Nač si takové lidi vlastně krmíme?

Příště si pošeptáme příběh o tom, proč jsem vlastně taková rasistka.

★ Deníček - 2. května

4. května 2015 v 14:45 | opY |  ★ Zrzavá máma
Jen mě ráno máma převlékla, hned se začala patlat s dortem, který chtěla udělat minulou noc, ale byla už moc líná. Který člověk, sotva vstane, začne péct dort? Nechápal jsem to a radši jsem šel na dopravní hřiště. Využil jsem zapomenuté vlhčené ubrousky na zemi pro svou Tatru. Hezky jsem jí umyl a spotřeboval jsem celé balení. Máma si toho všimla asi až za půl hodiny, což je nezvyk. Už bylo pozdě, aby šílela.

Vyměnil jsem taky kolo, které přes noc samovolně píchlo. Nezdálo se mi to, podezíral jsem naše kočky. Určitě tu pořádaly závody, driftovaly a pak píchly, a aby ze mě udělali vola, zaparkovaly Tatru zpátky a teď předstírají, že nic. Ale já vím svoje. Poznám to na pneumatikách.

Máma dodělala dort a chytla záchvat uklízení. Vyházela celou skříňku a všechny šuplíky. Zabavil jsem malou vrtačku, kterou máma vyhodila ze šuplíku a nemohl jsem se jí nabažit. Vrtačku totiž sháním už delší dobu.
Táta mezitím vstal, ale jen co se objevil mezi dveřmi a uviděl vyházenou kuchyň, snažil se zase rychle odplížit do ložnice. I když se máma nedívá, vidí všechno, takže ho pozdravila a místo snídaně mu podstrčila šroubovák na jednu ze skříní. Řekla, že dort je v lednici, ale musí pár hodin odležet. Začal jsem protestovat, že nebudu pracovat, zatímco se nějaký dort bude hodiny flákat.

Táta rozmontoval skříň a zkusil se odplazit do svého hracího koutku. Já zamířil do garáže, abych vyzkoušel novou vrtačku. Máma to zřejmě zachytila čichem, že se chystá pracovní bojkot a poslala tátu do sklepa. Mně sebrala vrtačku, že to je prý ruční šlehač. To neměla dělat. Seřval jsem jí na tři doby a hodil po ní míček s medvídkem Pů. Úplně mi tím zkazila náladu, tak jsem se rozhodl kazit její náladu taky. Celé odpoledne jsem mluvil jen o té vrtačce. Během dvou hodin jsem jí rozhodil tak, že jí cukalo oko.

Odpoledne jsme šli ven. Teda já si myslel, že jdeme na písek. Ve skutečnosti jsme se ploužili autobusem někam pryč a vystoupili na velkém parkovišti. Prvně jsme šli do obchodu s elektrem a to se mi líbilo. Byl tam obří výběr součástek na časolety, Tatry, lodě a osobáky. Dokonce i solidní repro do auta tam měli. Obzvlášť se mi líbilo oddělení televizí. Bylo jich tam snad sto a na všech vysílali to samé. Byl to parádní haluz, ale moc jsem nepochopil, proč by si někdo kupoval televizi s jedním kanálem. Mně se pár televizí líbilo, chtěl jsem je spíš se sportovním programem, ale neměli je.

Pak jsme šli do dalšího obchodu. Vypadalo to, jako jeden obří dům plný nábytku a cetků. Nejprve máma s tátou něco hledali mezi sedačkami a pak jsme jeli výtahem. Navíc jsme šli kolem nějaké restaurace a moc hezky to tam vonělo. Chtěl jsem si dát odpolední kafe, abych si to užil, ale dospělí zkrátka děti neposlouchají. Šoupli mě místo toho do výtahu. Měl jsem toho fakt dost. A to ještě ke všemu jsme dojeli do velké kuchyně, kde se máma totálně zasekala. Pořád běhala sem a tam, tančila kolem nádobí a pořád se táty na něco vyptávala. Toho to taky nebavilo, jak jsem poznal, tak jsem aspoň nebyl sám. Podpořil jsem tedy situaci a vyhlásil mužský bojkot svým řevem. Táta se sice nepřidal, ale mělo to efekt aspoň na mámu a šli jsme pryč. Protože jsem chtěl a bavilo mě to, řval jsem celou cestu, dokud mě máma doma zase nevyložila na zem. Pozitivní na tom všem bylo jen to, že jsem dostal držhubné v podobě plyšového kopačáku.

Už nikdy do krámu nevstoupím! Obchody a nakupování jsou hrozba, že si člověk nudou rozkouše i plínu.

★ Deníček - 1. května

3. května 2015 v 21:45 | opY |  ★ Zrzavá máma
První máj je lásky čas. To jsem během toho dne slyšel snad tisíckrát a taky všude vyzývali, ať se jdou dospělí olizovat pod rozkvetlou třešeň. Co se mě týče, nic takového dělat nebudu. Máma sice slibovala, že mě olíbá taky, ale měl jsem plán, jak tomu dobře zamezit.

K mému velkému štěstí celý den lilo, takže se nikam nešlo. Mámu to zjevně štvalo, protože byla značně protivná a pořád chodila sem a tam. Tátu ten máj taky nijak nebral a tak jsme spojili síly a očíhli pár obrázků. Když mě to přestalo bavit, šel jsem mámě shodit sušák na prádlo. Je to skvělá věc, po které se dá dobře šplhat a ručkovat po tričkách. Jen to čas od času spadne na zem, ale to mě moc netrápí.

Narazil jsem taky na máminá alba s fotkami. Začal jsem si prohlížet jednotlivé obrázky, ale pak jsem narazil na jeden, který mě tak pohoršil, že jsem zbytek stránek alba musel vyškubat. Vypálilo mi to málem díry do sítnice. Bohužel už si nevzpomínám, co přesně to bylo za obrázek. Když jsem to album chtěl dát zpátky na poličku, celá spadla.

Opodál stojí kočičí palác a má dvě věže. Na té nejvyšší obvykle sedává kočka a majestátně sleduje prostor kolem. Je zakázáno na ten palác sahat, protože ta fůrie si to dobře hlídá. Zatáhnul jsem jí, jen tak mimochodem, za ocas, když jsem šel kolem. Tak jsem jí namíchl, že mi jednu šlehla těsně nad oko. Máma hned vletěla mezi nás, flákla kočku utěrkou, mně vynadala a šla mi oko vydesinfikovat. Chtěl jsem pásku přes oko, jako správný pirát, ale máma uznala za vhodnější nechat to nezakryté.

Pak jsme šli nakoupit něco k večeři. Táta měl hlad, tak házel do košíku úplně všechno jídlo, co našel. Máma to zase vyndavala zpět. Vyhnala ho od stojanů s koláčky a následně i od vitríny s uzeninami. Teď už vím, co mě v budoucnu čeká. Zrzavý Fírer mi bude diktovat podmínky a nebudu víc, než otrok. Ale to se ještě uvidí!

U pokladny jsem si chtěl koupit plachtu na Tatru. Už jsem jí skoro měl, ale máma řekla, že to nepotřebujeme. Vůbec jí nezajímá, že moje auto stojí venku. Nemůžu ho zaparkovat ani do hradu, protože tam naházela hromadu polštářů, aby se měla kde válet. A garáž taky nemám. To se mi tedy nelíbilo, takže jsem to dal hlasitě najevo.

Doma jsem přebral svou přepravku s náhradními díly. Táta utekl do hracího koutku a máma začala něco matlat v kuchyni. Kocour chodil kolem linky a čekal, že z toho jeho trapčení něco kápne. Nekáplo mu nic, protože je to kolos a neumí se třít s ladností, jako to kočky dělají. Šel jsem za nimi, abych mu ukázal, jak se správně somruje, ale výsledek byl ten, že nás máma vypakovala oba. Pochopila ovšem můj záměr a tak jsem si vyloudil misku s křupkami. Vím, že jsou skvělým lepidlem, ale chtěl jsem zkusit i něco nového. Určitě mají vícero využití a tak jsem kukuřičnou kaší projel kočce chlupy na hřbetě. Kočka si tam přirozeně nedosáhla, takže než máma zjistila, že s kočkou není něco v pořádku, zaschlo to.

V tu chvíli jsem věděl, že tohle je má budoucnost a peníze. Vydělám tolik, že máma bude skákat šipky do dvacek a táta smrkat do stovky. Vyvinul jsem nejlepší styling gumu na vlasy a lepidlo v jednom. Stačí jen správný poměr slin a výsledek ohromí. Však už jsem jednou zmiňoval, že jsem génius.

Kam dál